Best of 2015: Tři nejlepší motorky očima redaktorů

Za uplynulý rok prošlo redakcí rekordních osm desítek testovacích modelů, takže vybrat z nich tři nejlepší byl zas o trochu těžší úkol. Těžké časy jsou, zdá se, definitivně za námi a výrobci už zase chrlí novinky na trh plnými hrstmi. Které z nových modelů zanechaly největší dojem?

Best of 2015: Tři nejlepší motorky očima redaktorů

Tomáš Mikšovský

Yamaha YZF-R3 (první jízda)

Tenhle motocykl mě nadchl hned zkraje letošní sezóny, když jsem byl na jeho oficiálním představení. Udělal na mě velký dojem zejména proto, že je spíše určen pro mladé začínající jezdce a přesto nabízí parametry blížící se dospělým motocyklům. Ač se to nezdá, tahle kapota je svým způsobem pro univerzální využití. Ve vzpřímené pozici můžete cestovat poměrně dost daleko bez větší únavy. Na druhou stranu této Yamaze svědčí závodní okruh, kde jsou ty nejutáhlější a nejpomalejší vracečky a vlásenky tím pravým ořechovým. Právě ty nechají vyniknout dobrým jízdním vlastnostem. Obětavý je i charakter průběhu výkonu řadového dvouválce, ten vám bude pod zadkem točit neuvěřitelné hodnoty.

KTM 690 DUKE (první jízda)

Kdykoliv jsem se svezl na malém Dukovi, vždy jsem sesedal s úsměvem na tváři a obohacen o zkušenosti rozšiřující jezdecké umění či dovednosti. Je to motocykl nejen pro zkušené jezdce, ale troufám si říci, že i pro úplné začátečníky, kteří se chtějí naučit dokonale ovládat motocykl a naučit se ho mít pod stoprocentní kontrolou. Duke nabízí skvělé jízdní vlastnosti, se kterými člověk dokáže jezdit na hraně s dostatečnou mírou jistoty. Velmi jednoduše se lze naučit jízdu do zatáček motárdovým stylem, což se posléze může hodit při jízdě na kterémkoliv motocyklu. Svou obratností a oddaností mě zaujal natolik, že jsem ho zařadil mezi TOP3 testované motocykly v tomto roce.

Aprilia Tuono V4 1100RR (test)

Z mé TOP trojky vyplývá, že dávám přednost takovým motocyklům, se kterými nikdy legrace nekončí a dovedou udělat z mizernýho dne The Best Day Ever. Ono se není ale čemu divit. Stroj, který ještě patří do mého výběru vozí na kapotě název Tuono. Tenhle naháč stojí na základu od kapotované RSV4 a rovná řídítka dávají o mnoho více komfortu pro takové normální ježdění. V hlavě se mi ještě dodnes vybavuje nezaměnitelných zvuk véčkového čtyřválce se 170 koňmi v maštali. Přesně tenhle typ motocyklu mám moc rád. V sedle Tuona zažijete adrenalinovou jízdu bez vlastního přičinění, ale i příjemnou kochací projížďku bez ohnutých beder.

Jan Krajíček

BMW R1200R – největší překvapení (test)

Nejpříjemnější překvapení za řídítky mi letos přichystal tenhle bavorský stroj. Přesně dle tradice modelové řady jsem čekal klasického roadstera – tedy v podstatě skromný stroj plně podřízený zážitku z jízdy bez ohledu na bůhví jak okázalé jízdní výkony, stroj, v jehož sedle bude hltání silničních kilometrů nejen příjemné a pohodlné, ale díky podmanivé ovladatelnosti a typickému vizuálnímu stylu taky dost zábavné. A vida, to všechno tam bylo a fungovalo přesně, jak mělo. Zábavnost, poslušnost, styl – jenže to zdaleka nebylo vše! Tenhle roadster totiž ukrýval zcela nečekanou porci zdravé agresivity a svěží divokosti, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký sportovní naháč. O ledačems napovídal už kapku agresivněji laděný design, o zbytek se postarala na jedničku fungující technika.

Kapalinou chlazený motor je neúnavný dříč, přesto si uchoval sympatické charisma, projevující se ve všech sférách jeho působení. Poddajná ergonomie umožňuje hravě využívat možnosti bezvadně fungujícího podvozku – tlumiče, brzdy i obutí snesly nejpřísnější měřítka. A že elektronické systémy na klasickou motorku nepatří? Jasně, chtít je nemusíte, jenže všechny přídavné výkonnostní mapy, kontroly kdečeho, všelijaké asistence a semiaktivní-cosi dělají z R1200R vlastně dvě motorky v jedné: k bezvadně fungujícímu a už tak dost svěže pojatému roadsterovi jako byste navíc dostali ještě toho agresivního sportovně laděného naháče. Záběr roadsteru je tak nečekaně široký – bez nutnosti kompromisů ukojí jak dumavé krajináře, tak divočejší střelce.

Kawasaki Versys 1000 – největší univerzál (test)

Versys byl kvůli svému designu dlouhé roky jednou z nejkontroverznějších motorek na trhu. Jedno se mu ale upřít nedalo – svůj maximálně všestranný účel plnil vždy na výbornou. Letošní verze už vizuálně nevybočuje, zato trochu klame tělem: podle katalogu cestovní enduro, podvozek a obutí ukazují na silniční cesťák, výraz má Versys jako výkonný sportovní stroj a komfortem a praktickým potenciálem dostává kvalitám dálkových parníků. Zdálo by se, že Versys je vším a zároveň ničím, jenže tahle chytrá horákyně se jen tak nachytat nenechá. Sice jde v první řadě o cestovně zaměřenou silniční motorku, jenomže její parametry a výkonnostní charakteristika jsou na takové úrovni, že Versys dokáže zcela ochotně a se ctí odhalit i svou sportovně laděnou, prostřednictvím nového designu tušenou, akční stránku.

Totálně pružný čtyřválec, tužší podvozek s výbornou odezvou, razantní, ale čitelné brzdy, přirozená velkorysá ergonomie, snadná ovladatelnost a příjemný komfort a krytí jezdce – to je úhrn nejdůležitějších vlastností, díky kterým může Versys zcela důstojně posloužit při pojezdech po městě, na výletech po okolí i při vzdálených turistických výpravách, ale také při svižných projížďkách. Versys vás svým akčním laděním neodsuzuje jen k rutinním přesunům mezi body itineráře (ač právě v tom exceluje) –  Versys totiž dokazuje, že i v sedle cestovní motorky může být hlavním cílem už samotná cesta. Můžeme jej titulovat nejsportovnějším cesťákem, stejně jako nejcestovnějším sporťákem – ať už jakkoliv, jeho univerzálnost je limitovaná (kromě většího terénu) snad jen fantazií a odvahou řidiče!

Moto Guzzi V7 II Legend Kit – největší emoce (test)

Je až s podivem, jak velkou porcí okouzlující osobitosti dokáže nejmenší guzzina ohromit. Je stylová, ne však kýčovitě, ale zcela originálně, autenticky, s prostorem pro vaši fantazii a úpravy. Je návykově hravá a hbitě poslušná, není však bezmezně tupým vykonavatelem vaší vůle, ale naopak vás nutí být pořád ve střehu. Nepřekypuje výkonem v žádném ohledu, ale to co má, dokáže prodat bezezbytku a se sobě vlastním, nedbale elegantním projevem. Zdálo by se, že tenhle už klasický naháč těžko čím překvapí. Verze II ale přesto přinesla pár drobností, které v součtu znamenají mnoho. V modernizované motorové skříni přibyl jeden kvalt. Nová šestistupňová převodovka umožňuje lepší využití silného středního pásma vidlicového dvouválce, zvyšuje tempo jízdy a V7 II je tak o fous živější a dynamičtější, než její předchůdkyně.

Pochvalu zaslouží také zvětšená ergonomie. Konečně je víc místa na nohy; nakonec i celkový posez teď trochu víc odpovídá kubatuře, přičemž na ovládání, intuitivním a jako pírko lehkém, se naštěstí nezměnilo vůbec nic. Jako třešinka na dortu působila sada doplňků a dílů „Legend“, která z vé sedmičky scramblera v armádním stylu. Nezaměnitelný vizuální styl, ryzí charakter projevu se špetkou hytlavého italského temperamentu, k tomu nápadité a slušivé provedení – Vé sedmička je prostě společnice na nejvyšší úrovni, žádná sprostá holka ze čtvrté cenové, zkrátka fajnová motorka na fajnovou projížďku. Ou, jak jsou dlouhé zimní večery tesklivé…

Vláďa Novotný

Paráda, letos můžu s klidem říct, že se mi pod ruku nedostala vyloženě špatná motorka. Tím pádem ale nebude výběr tří nejlepších kousků žádnou brnkačkou. Proto to vezmu tak, jak bych si mašiny ustájil v jednostopém snu v garáži.

Beta RR 250 2T (první jízda)

Tohle toskánské enduro opravdu zabodovalo na všech frontách. Vůbec nejvíc byl jeho sametový motor, který parádně funguje už od volnoběžných otáček a neskutečporně plynule přechází až do nejvyšších otáček, kdy jede jako z praku. Také vynikající jízdní vlastnosti a lehká ovladatelnost zaslouží hodnocení číslicí „úno“. Nakonec jsem přišel na chuť systému oddělené nádržky oleje a jeho automatického vstřikování. Jediné, kde jsem viděl rezervy, bylo poměrně měkké pérování v sériovém nastavení.

Husqvarna FC 250 (test)

Čtyřtaktní motokrosové dvěpade mi sedí asi nejvíce a je to především díky čitelnému výkonu, který je tak akorát, rozumné váze a fajn ovladatelnosti. Přesně taková je dvěpade modrožlutých, která v mnohém vychází ze své oranžové sestřičky. A proč tedy husa a né kačena? Líbí se mi „klasická“ vidlice, kompozicová podsedlovka a nakonec také originální design. Husqvarna FC 250 si mé sympatie získala výbornou ovladatelností, rozsahem vysokootáčkového jednoválce a velice slušným pérováním v sériovém nastavení. Husce do karet nehraje pouze cena, která je ze všech malých čtyřtaktů nejvyšší.

Triumph XCx 800 (test připravujeme)

Pár dní ve společnosti sněhově bílého anglána mě přesvědčilo, že bych si ho moc rád zaparkoval v garáži. Kategorii cestovních endur není nic dlužen a maximálně splňuje vše, co k cestování převážně po asfaltkách patří. Je milé, že se nezalekne ani lehčího terénu, kde si díky povedenému podvozku WP nevede vůbec špatně. Někdo by mohl namítnout, že výkon pod sto koní je dneska málo. Já po první ochutnávce tvrdím, že vůbec ne a že absolutně nepotřebuji víc. Triumph je příjemně ovladatelný, výkonová křivka řadového tříválce krásně lineární a „obyčejné“ pérování WP výborně fungující jak na silnici, tak v terénu. Škoda jen, že dobrodruh ze spojeného království v horkých dnech slušně zatápí do stehen a že v sérii nedostal alespoň jednu 12V zásuvku. Menší však také mají své výhody, jako je například možnost nabíjení baterky přímo.

Závěrem díky všem čtenářům! Přeji vám všem do další sezóny jen to nej a v jedné stopě moře skvělých zážitků. Nedá mi to a musím zmínit lehké rozpaky nad vývojem Šestidenní na Slovensku, kdy o nejvyšších stupních rozhodovala politika. Nakonec to dobře dopadlo a první flek zaslouženě patří Australanům… jenže ten pocit euforie na nejvyšším stupínku bedny jim nikdy nevrátí. Po konečném rozhodnutí FIM se tak naší borci usadili na parádním pátém místě a tímto jim gratuluji. Rozpaky bezesporu vyvolal závěr sezony Moto GP, kdy nebylo všechno fair play a podle mého by se takhle závodit nemělo.

Petr Poduška

Kawasaki Versys 650 (test)

Hned zkraje sezóny mě mile překvapila nová generace malého Versyse. Kawa tenhle model neodflákla obyčejným faceliftem, ale šla na to pěkně od podlahy. Vyladila řadový dvouválec, který dostal pět koní navíc a zároveň se díky změně uchycení v silentblocích zbavil nepříjemných vibrací. Polepšil se i podvozek a ergonomie, ale nejvíc fabrika motorce přidala na cestovatelském talentu. Versys přitom neztratil ani špetku ze svojí proslulé hravosti - v zatáčkách se díky štíhlé figuře a nízkému těžišti skvěle nechá vést, motor jde do otáček ještě ochotněji než dřív a všechno dohromady to dává ještě větší smysl. Takhle nějak má podle mě vypadat univerzální motorka střední třídy.

Ducati Multistrada 1200S (test)

Vynechat nemůžu ani svůj nejoblíbenější model z produkce boloňské značky, který se letos posunul o další úroveň blíž k dokonalosti. Pomohl k tomu hlavně nový motor s variabilním časováním ventilů DVT, který vyhladil průběh výkonu a zpříjemnil tak hlavně jízdu v nižších rychlostech. To, že v jeho maštali přibylo dalších deset koní, je spíš milým bonusem. Drobné úpravy designu jsou fajn, ale z pohled uživatele ještě víc chválím praktické vychytávky - například snadnější nastavení výšky plexi nebo lepší orientaci v bohatém menu. I když se konkurence hodně snaží, pro mě zůstává Multistrada v segmentu prémiových cestovních endur jedničkou.

Honda CRF1000L Africa Twin (test zveřejníme 1.1.2016)

Zdaleka největší očekávání předcházela příchodu téhle novinky, která se v redakci mihla ještě před oficiálním zahájením prodeje. Honda si dala s vývojem nové Afriky hodně na čas, ale už po prvním krátkém seznámení musím uznat, že čekání se vyplatilo. Dostal mě hned její design – motorka opřená o stojánek na kraji silnice vypadá v prosincovém odpoledním slunci ještě líp než pod palbou reflektorů na výstavním molu. Přestože tvary kapot jsou zaoblené, nezapřou v sobě návaznost na legendu XRV750. Sedlo má ideální výšku, poctivá šířka řídítek hned připomene, že tahle motorka se nelekne i off-roadu, a totéž platí i o poloze stupaček a úzké části mezi koleny. Že mi Africa padla okamžitě do ruky není zas takovým překvapením – tohle Honda prostě umí – ale už po pár metrech mě nadchlo, jak dokonale je vyvážená. Víc prozradím v prvním testu, na který se můžete těšit už na Nový rok.     

Tomáš Procházka

Suzuki GSX-S1000 (test)

Lekce na téma, jak udělat výbornou motorku a nezapotit se u toho. Suzuki sebrala z regálů zbytek starých motorů z modelu GSX-R K5, narvala je do hliníkového rámu a pověsila na to pár barevných plastů. Dobře no, tak snadné to asi nebylo. Kompletně nový rám a správně nastavené tlumící jednotky zaručily perfektní odezvu i na našich vymlácených silnicích. Motor prošel tolika změnami, aby se už tak dokonalý agregát ještě víc zjemnil a to při zachování obrovského krouťáku. Přidejte rovná řídítka Renthal, perfektně zvolenou jízdní pozici a trochu modré barvy, zamíchejte a podávejte s cenovkou pod třista tisíc. Všehoschopný bike, který působí tak solidně jako legendární VW Golf. Bravo Suzuki, letos jednoznačně moje volba číslo jedna.

MV Agusta Dragster 800 (test připravujeme)

Poslední svezení letošní sezony a velké překvapení. Při tom tahle motorka dělá všechno jinak než jste zvyklí. Je malá, zatraceně malá, takže se na ni vleze jen skrček jako já (177 cm) a ještě u toho vypadáte jako když si slon nacpe angličáka mezi půlky. Od prvního nastartování je nevrlá a sama si diktuje jak a kdy chce zatáčet a kolik plynu si máte dát. A tak nějak celkově jste tu jako řidič, paradoxně co by nejdůležitější prvek, pořád dopočtu. Jenže, pokaždé když z ní slezete kompletně zpocený, jak ruce maturanta, už zase přemejšlíte, co s ní příště vyvedete za lumpárnu s úmyslem, že do ruky ji stejně jednou dostanete. Tim jak je kraťoučká, se ji chce bleskurychle zatáčet a krvežíznivej motůrek zas neustále řve do světa, že ze světel prostě za každou cenu musíte vypálit jako první vy. Dnes, v době kdy se ve svém autě podíváte letmo na mobil, nedejbože se uprdnete a nejblížší tři kamery se otočí směrem k vám, je tohle jako polití živou vodou. Ještě teď mam husí kůži a to nejen díky tomu, že sem to přežil ve zdraví, ale i proto, že v době testu byla motorka už rezervovaná a z mejch rukou putovala rovnou k novému majiteli. Uznání směrem k člověku, který si ji pořídil a já mu ji nezbořil :). Až na tomhle uvidíte někoho jet, tak palec nahoru. Test na našich stránkách teprve vyjde, ale věřte že se vám z něj zamotá hlava, tohle je totiž Bitch motocyklového světa!

Harley-Davidson Forty-Eight (test)

Splnil se mi sen, svezl jsem se na osmačtyřicítce a jízda byla přesně taková jakou jsem si ji představoval. Rozjezd lehce nervózní, ale díky plynule nabíhající spojce a nízkému sedlu i těžišti rychlé otrkání. Houpavý styl do rychlostech 80 Km/h napoví, kde je domácí hřiště tohodle kusu železa. Ve městě a v jeho okolí je to stylovka k pohledání. Svůj charakter vůbec neskrejvá a pohodlná pozice v sedle zajistí, že si pohledy kolemjdoucích budete užívat déle. Na sportování po okreskách jaké známe my v Evropě to sice není, ale dejte tomu šanci a uvidíte. S odstupem času vzpomínám na tuhle ameriku asi nejvíc ze všech letošních testovaček. Jízda plná zvratů, v podobě rychlých nájezdů do mokrých zatáček a tak tak suchých trenek při výjezdu. Pocit z jízdy na opravdové motorce, která chroptí, prská a škube je k nezaplacení.

Lukáš Růžička

V průběhu let a každé sezóny nám projde rukama opravdu mnoho motocyklů a každoroční hitparáda je pro mne osobně příležitostí k určitému zastavení a ohlédnutí zpět. Mě osobně ve zpětném zrcátku s nápisem 2015 uvízly tyto tři motocykly. Přeji vám vše nejlepší do nového roku a to nejen na dvou kolech.

KTM 1290 Super Adventure (test)

Svět se zrychluje a s ním i motocykly a nabídka výrobců. Tam, kde před deseti lety stačil jeden model odvozený od závodního speciálu pro lačné dobrodruhy, je dnes každý druhý motocykl „cestovatelem“, který nabízí komfort a pohodlí o kterém by se nám dříve mohlo jen zdát. Situace to není výjimečná a stejně jako v jiných extrémnějších radovánkách jde dnes především o zážitkovou turistiku na několik dní a výrobci na to musí reagovat. Zákazník má času málo, ale o to více chuti vyzkoušet vše co se dá, a když už investuje pro zábavu, chce si to užít naplno a bez kompromisu. KTM jako jeden z lídrů trhu v tomto segmentu si toho je samozřejmě vědom, a proto má pro daný účel aktuálně hned čtyři modely. Kde stačily dříve motocykly dva, a silnice byla jen nutným zlem, je situace rázem jiná a silnice je brána na milost. Cestovatelská mozaika KTM je toho důkazem a na nějakou dobu bude na jejím pomyslném vrcholu stát dílek s nápisem KTM 1290 Super Adventure. S tímto motocyklem jsem na první místo mé letošní hitparády pravda poněkud váhal, ale nakonec jsem tak učinil. Dostal ho za opravdovou univerzálnost, přehlednost a jednoduchost ovládání a především za elektroniku, která podle mého názoru opravdu funguje a posouvá motocykl od konkurence krok kupředu.

Moto Guzzi Audace (test)

Motocykl, který svým temným a povedeným vzhledem budí pozornost za každé situace. Záleží jen na Vás, zda přistoupíte na jeho charizma a dokáže Vás jeho ryzí jednoduchost oslovit a uspokojit. Pro mě osobně nejpřitažlivější a nejzábavnější California, ale co jezdec to názor a proto je výběr tak široký. Pro letošní rok vstoupil na scénu kromě modelu Eldorado také právě opticky méně skvostný o to však přímočařeji střižený Audace. Tento derivát temna vychází z dobře zavedeného modelu California Custom s 1400 ccm dvouválcem. Prim zde hraje jednoduchost a přímočarý charakter ve stylu hřmotného svalovce. Nic však není tak, jak se na první pohled zdá. Kdo by čekal kila navíc, bude spíše překvapen. Z bratrstva velkých MG patří svým pojetím s rovnými řidítky a dominantní jezdeckou pozicí k překvapivě k těm lehčím a dobře ovladatelným motocyklům. Drobné detaily jako V-Twin válce motoru s leštěnými hranami, či rudé lemování sedla a uhrančivé ráfky kol dotváří nezaměnitelný pocit sounáležitosti s italskou značkou hned na první signální a téměř za každé situace, kde na Vás odvážně vykoukne. Jeden z mnoha důvodů proč nemůže chybět v mém soukromém žebříčku pro rok 2015.

Yamaha MT-09 Tracer (test)

Tento motocykl mě upoutal již na první signální, když jsem ho prvně spatřil za lesku světel a blesků fotoaparátů při prvním představení. Vzhledem k použité technice a velmi úspěšnému vzoru byl prodejní úspěch téměř zaručen. Osobně jsem mu fandil, ale přeci jen jsem si držel střídmý odstup. O to více jsem byl potěšen, když se objevil v hromadném alpském srovnání a bylo jasné, že bude více času na osobní zhodnocení. Tracer jede ke svému cestovatelskému cíli poněkud odlišnou cestou. Vše se žene na poněkud dobrodružnější vlně, kde není o rychlé akce opravdu nouze. Neuvěřitelný tříválec "Crossplane", který má 115 koní se žene vpřed lačně a hravě jak gepard na svoji kořist. S pohotovostní hmotností 210 kg a velice úzkou stavbou jde o dobře ovladatelný a výbušný motocykl, kterému rozhodně nevadí ani sportovnější pojetí jízdy. Ve srovnání s konkurencí je to o ryzí zábavě a náležitém tempu, ale motocykl obstál bez problémů i v přímém srovnání s objemově silnějšími cestovateli při zachování dostatečného jízdního komfortu. Tracer je určitě ten, který bude vždy na cestovatelsky zaměřených poutích více za sportovce, to však neznamená, že by nějak výrazně trpěl uživatelský komfort. Pravdou je, že má tužší sedlo, na které řada kolegů na delší trati lamentovala, ale pro mě osobně při delší cestě vše stále v normě. Navíc se dá nastavit do dvou poloh. Polohovatelné je zde navíc velmi snadno i přední plexi, které i přes menší rozměry stále poskytuje velice slušnou ochranu jezdce. Pro mě osobně tak tento motocykl naprosto splnil očekávání a i díky příznivé cenovce nemůže tak rovněž chybět v soukromém žebříčku pro tento rok.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.29
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist