Motoškola s Pepíkem Sršněm

Nebojte se ale, že by si Pepík Sršeň dával se skupinou objednaných žáků sraz na benzínce a rovnou je vytáhl na rušnou výpadovku mezi auta. Praktická výuka prostě tvoří v jeho kurzech podstatnou část. Jestli vás možnost dalšího vzdělávání zajímá, pojďte se do Motoškoly Sršeň podívat s námi.
K přihlášení do kurzu stačí internet, pár minut času a jedna vyhrazená neděle. Kurzy probíhají  každý týden od dubna do října, bez ohledu na počet zájemců, a konání může ohrozit  jedině počasí. S přibývajícími přihláškami na jeden termín roste i počet instruktorů tak, aby na jednoho připadli maximálně tři žáci. Jezdíte-li často ve dvou a chcete si správné návyky osvojit s obvyklou zátěží, můžete si do kurzu přivézt s sebou i spolujezdkyni nebo spolujezdce. Podmínkou účasti je vlastnictví platného řidičáku na motorku, a samozřejmě pojízdného motocyklu a bezpečné výstroje. Kurz není určen naprostým začátečníkům, a kdo jej chce absolvovat, měl by mít na motorce odježděnou alespoň jednu sezónu.
Místem zahájení a zakončení kurzu je letiště v Tchořovicích (pozor na záměnu s Hořovicemi) nedaleko Nepomuka v západních Čechách. Začíná se v deset ráno, ale lepší je přijet alespoň o půl hodinky dřív. Na letišti je totiž kromě instruktorů připraven také mechanik s vybavenou dodávkou, který na každé motorce zkontroluje a případně nastaví vůli napnutí řetězu, vůli na plynové rukojeti, tlak v pneumatikách, a na požádání provede i další jednoduché servisní úkony. V kurzu, kterého jsme se zúčastnili, například po doporučení instruktora seřizoval zadní odpružení, nebo nastavoval výšku brzdové páčky. U jedné motorky sice nedokázal problém se špatně fungující vidlicí vyřešit hned na místě, ale i jeho odhalení bylo pro majitele velkým přínosem.
Pepík Sršeň mezitím vysvětluje žákům důležitost správného nastavení motocyklu, a tím vlastně začíná teoretická část kurzu. V naší skupině se sešel maximální možný počet účastníků – devět – a kromě šéfa školy jsou proto na místě další dva instruktoři: Karel Táborský a Petr Jandovský. Všichni tři mají na kontě už desítky nebo spíš stovky tisíc najetých kilometrů na silnicích i závodních okruzích, a zkušeností tím pádem na rozdávání.

Teorie

Ani nikdo ze žáků není v sedle motorky absolutním nováčkem, a tak se výklad teorie omezuje na základní minimum: správný posez, práci se spojkou, průjezd zatáčkou, předjíždění, plynulost jízdy a krizové situace – zejména brzdění. Názorné statické ukázky v podání šéfa kurzu každému řeknou víc, než dalekosáhlý výklad u tabule, a ještě větším plusem je, že si všechny čerstvě vstřebané informace můžeme hned vyzkoušet přímo na letištní ploše. Každý z instruktorů narychlo vytvoří jedno improvizované stanoviště, a už se začíná jezdit od jednoho k druhému, několikrát dokola. Při každém průjezdu školitel upozorní na chyby, poradí, jak se jich co nejsnadněji zbavit. Jedním z příkladů vysoce individuálního přístupu je například postup při nácviku intenzivního brzdění, kdy trenér vysvětlí každému jak co nejúčinněji pracovat s brzdami právě na jeho konkrétní motorce. A podle prvních ohlasů nikoho opakování základních úkonů neuráží – někteří si naopak zkouší naplno zabrzdit poprvé v životě.

Praxe

Po úspěšném zvládnutí prvního nácvikového kolečka na letišti si už instruktoři rozdělují žáky do tří skupin, aby s nimi mohli na dlouhé a široké ranveji začít procvičovat průjezd zatáčkou. Kdo už někdy na letišti jezdil, určitě bude souhlasit, že vykroužit oblouk na volné ploše je mnohem snazší, než udržet se na silnici ve svém jízdním pruhu, když často ani není vidět, kam zatáčka vede. Tahle teorie se potvrzuje hned, co se tři vláčky prokličkují na konec plochy a zpět. Brzy se ozývají první zvuky stupaček broušených o beton, a pokroky jsou doslova viditelné - každý si dovoluje čím dál větší náklony. Při otáčení na konci dráhy se vždy vymění pořadí jezdců tak, aby se střídali na místě za instruktorem, a ten pak mohl upozornit na případné nedostatky.Dříve než se celá parta vydá na silnici, instruktoři si ještě na základě předvedených výkonů mírně korigují rozdělení do skupinek a pak už se může vyrazit do provozu. Systém střídání za vedoucím skupiny zůstává stejný – vždy po několika kilometrech se jezdci na znamení posunou o jednoho vpřed, a žák z prvního místa se zařadí na konec svojí tříčlenné minitřídy. Zpočátku ale skupinky působí navenek hodně rozhádaným dojmem. Přes ujištění od instruktorů, že v udaném tempu se dají projet všechny zatáčky s velkou rezervou, se stejně v každé zákrutě skupina roztrhá, a k plynulosti má společná jízda hodně daleko. A že je na tréninkové trase zatáček nepočítaně, na to můžete vzít jed. Na silnicí v podhůří Šumavy snad ani neexistují úseky, které by duši motorkáře nedokázaly pohladit. A obavy z příliš hustého nedělního provozu se také rozplynou hned po prvních kilometrech.
Kolem rozdílného stylu jízdy a hlavních chyb se pochopitelně točí veškerá konverzace během oběda. Někdo se zajímá o svoje nedostatky aktivně sám, ty méně komunikativní žáky oslovují instruktoři, a trpělivě vysvětlují co, a jak se dá vylepšit. Přestože zkušení školitelé mají řízení motorky pod kůží a ovládací úkony provádí podvědomě a automaticky, umí se vžít do role méně zdatných jezdců, a bavit se s nimi o zdánlivě samozřejmých věcech. A v tom spočívá asi největší deviza Motoškoly Sršeň: individuální a trpělivý přístup přináší prakticky okamžité výsledky. Však už na druhém úseku, na který se vydávají skupinky v opět trochu pozměněném složení, je vidět posun k lepšímu. S rostoucím sebedůvěrou stoupá také jízdní tempo, a na další zastávce už se neprobírají jenom chyby, ale také první osobní úspěchy, jako třeba zatáčka projetá plynule a bez brzdění, nebo s klidem zvládnutá krizovka.
Na posledním úseku už byste skoro nepoznali, že se k letišti vracíte se stejnou partou, s jakou jste jej před obědem opouštěli. Jezdci ve všech třech skupinách udržují konstantní rozestupy a v pohodě stíhají nastavené tempo, jedna motorka za druhou mizí  za  zatáčkou. Přestože nejsem žádným velkým milovníkem skupinového ježdění, závěrečné kilometry tréninkové vyjížďky s instruktory Motoškoly mi připadaly jako skutečná lahůdka pro oko. Ani lektoři po návratu na tchořovické letiště nešetřili chválou, a účastníci kurzu byli podle výsledků malé ankety se získanými zkušenostmi také velmi spokojeni. Tři a půl tisíce korun za celodenní  kurz v Motoškole Sršeň není s ohledem na individuální přístup a množství získaných znalostí přehnaná cena, a  do vlastní bezpečnosti a lepšího požitku z jízdy se určitě vyplatí investovat.