Uraly na Dunaji - extrém na vlastní kůži

Do Aschachu přijíždíme trochu potupně autem. Rezervovaný Ural na nás teprve čeká na místě srazu, ve zdejší loděnici. Ale kudy tam? Ospalou atmosféru pátečního podvečera naštěstí ruší několik burácejících motocyklů se sajdkárou, které potkáváme. Blonďatá řidička béžovomodrého Uralu jede určitě na sraz. Honem za ní! Ve dřevěné loděnici to už vypadá jak při květnovém osvobozování, ruská sajda, kam se podíváš. Ta nejlepší kempovací místa přímo na stráni u Dunaje už jsou dávno obsazená nebo rezervovaná, chvíli nám trvá, než najdeme volné místečko, ale vzápětí po rozbití stanu už vyrážíme na obhlídku areálu. Napočítáme asi 5 desítek Uralů v různých verzích. Uhlazený  elegán Retro, o něco moderněji vypadající model Tourist, terénní specialista Ranger, soutěžní speciál Cross … všechny tyto stroje, jejichž srdcem je koncepčně pravěký, ale neuvěřitelně jednoduchý a nenáročný motor typu boxer, mají svůj původ daleko na východě, v ruském Irbitu. Kromě nich je ale k vidění i pár „spřízněných“ BMW sajdkár a dorazilo i několik Dněprů, což je vlastně ukrajinská verze ruského stroje. No a krom motorek se sajdou přijelo i pár sólo motocyklů ostatních značek, což jen dokládá, jak široká je základna příznivců Uralů.Zpod střechy dřevěné stodoly uprostřed areálu visí vlajky účastnických zemí srazu, zevnitř už se ozývá hučení mnoha hlasů a cinkání půllitrů. Večerní zábava se pomalu rozjíždí. Kromě baru a výčepu tu ale musíme navštívit i stánek oficiálního zastoupení irbitské společnosti. Mimo nejnovějších prodávaných modelů Sněžnyj bars, Taiga či Ranger Gobi, různých suvenýrů, doplňků a náhradních dílů tu potkáváme také Hariho Schwaighofera. Hari je vedoucí evropského zastoupení Ural v Linzi a celý sraz a orientační závod organizuje. Je nám tak trochu ctí, že nám do sobotní rally půjčuje svého vlastního Rangera. Jde totiž o testovací stroj, na němž Hari se svým týmem testuje nová konstrukční řešení a vylepšení. „Náš“ Ural Ranger díky tomu má třeba vzadu nadstandardní kotoučovku. Cítíme trochu zodpovědnost, ale Hari se nás snaží uklidnit: „Motorku klidně rozmlaťte, od toho je, ale hlavně, ať vy zůstanete vcelku!“ No, moc nás sympatický Rakušan neuklidnil, ale do závodu už jsme stejně byli přihlášeni…
To má také trochu na svědomí Pavel Kučera, jehož firma SovMotCentr zastupuje značku Ural na českém trhu. Už v únoru letošního roku jsme právě díky tomuto usměvavému chlapíkovi zažili na vlastní kůži  zimní Vstreču Frontovnikov na Vysočině, a před prázdninami od něj přišla do redakce pozvánka na evropský sraz do Rakouska. Přihláška do sobotního závodu byla částečně hec z jeho strany, ale na druhou stranu je pravda, že jsme se nechali rychle přesvědčit a v očekávání velké legrace  jsme nominaci přijali bez dlouhého váhání.
Úsměv nám ale začal mrznout na rtech ve chvíli, kdy se okamžik startu výrazně přiblížil a došlo na školení posádky. Ani jeden z členů posádky Motorkáři.cz totiž nepřijel do Aschachu s jakýmikoli zkušenostmi s jízdou v sajdkáře, a před sobotním závodem bylo tedy nutné absolvovat základní praktickou průpravu. Kulometčík nejprve dostal pokyny jak správně vyvažovat, za co tahat nebo tlačit stroj z bláta,  v jaké situaci zachraňovat už jen holý život  a další praktické rady.  Pak se instruktor Pavel sám přesunul do sidecaru, a s neuvěřitelnou trpělivostí  začal s výukou ovládání tříkolového tanku. Díky jeho pedagogickým vlohám se naše posádka stihla vyškolit v jízdě po asfaltu i v  blátě,  zatáčení doprava i doleva a dokonce i v couvání, ještě před setměním. Když už člověk jednou do  fyzikálních tajů nesouměrné tříkolky pronikne, není řízení sajdy zas takový oříšek. Respekt ale vyžaduje v každé situaci - když se v bahnitém strmém sjezdu rozjede téměř půltunový stroj rychleji, než poberou drapáky, může se posádce vláda nad dalším osudem rázem vymknout z ruky.
S náležitou pokorou jsme proto při večerním brífingu nad roadbookem zvažovali, zda se jako začátečníci pustíme do náročných terénních úseků, nebo pojedeme na jistotu takzvanou Verzi 1, trasovanou po méně nebezpečných objížďkách. Ke stanovení finální strategie nepomohlo  ani pár piv u ohně, tak jsme rozhodnutí nechali v operativním režimu a s vyhlídkou na start po sedmé ráno raději zalezli do spacáků.
Ráno se od Dunaje táhne mlha jak z Rákosníčka, je docela zima a tak nějak pošmourno a moc se nám na motorku nechce. Ale co naplat, když už jsme se dali ukecat. Start probíhá od 7:00 po minutě podle startovních čísel. Na sajdě máme nálepku s devětadvacítkou, takže přesně minutu před půl 8 nulujeme tachometr a vyrážíme ze stodoly, kam nás popořadě narovnali pořadatelé. Hari za námi ještě něco volá, ale jeho hlas se ztrácí v burácení motoru našeho (vlastně jeho) Rangera. Snad jsme nic nezapomněli, aby taky jo, když se pod poklop sajdy vejde tolik věcí. Náhradní svršky, mapa, jídlo, pití… Teď už se soustředit jen na trať a na itinerář závodu. Ve čtyřicetistránkovém papírovém sešitku jsou schematicky vyznačeny všechny odbočky a jejich kilometráž přesně podle tachometru Uralu. Celkem skoro dvě stovky kilometrů. Doufám, že bude celý den fungovat, jinak se asi v nám neznámém kraji kolem Dunaje budeme pěkně motat. Poctivě odškrtávám všechny odbočky, zpočátku to jde hladce, ale po prvních pár kilometrech uličkami Aschachu přichází ten pravý závod – jsme v terénu! Úzká asfaltka přechází v šotolinu a pak už v klasickou rozmlácenou polní cestu. V sajdě lítám sem a tam, stěží stíhám sledovat a odškrtávat itinerář a tak po pár kilometrech sjíždíme na špatnou odbočku, do hlubokého dlouhého padáku. Chybu si uvědomujeme v zápětí. Co teď? V příkrém svahu se není kde otočit, předek motorky táhne dolů a vycouvat se nám nedaří, ani když oba s přidaným plynem motorku tlačíme ze všech sil… Naštěstí nás po chvíli nahoře na cestě míjí maďarská posádka armádního Dněpru. Kluci zastavují, jdou nám amatérům pomoct a za chvíli jsme zas na správné cestě. Ani jsme nepotřebovali lano, i když pro jistotu ho nechávám nahoře v kufru. Mimochodem, Maďaři tu nejsou žádní exoti, kromě množství Rakušanů a Němců je tu i několik Čechů, Francouzů, Španělů, Italů, Norů a přiletěli dokonce i fanoušci Uralů až ze Spojených států. No a samozřejmě nesmí chybět zástupci ruské továrny, bývalí sajdkároví šampioni Sergej se Sašou.Ale jedeme dál. Asfaltové přejezdy můžu pohodlně trávit v měkké hluboké sedačce sajdy, ovšem na nezpevněných cestách je potřeba Petimu za řidítky a celému stroji trochu pomoci. Ural se v polních kolejích, jejichž profil ještě prohloubil silný déšť z před několika dnů, neklidně mele ze strany na stranu a občas se až nebezpečně (aspoň se nám zdá) nakloní doleva. V ten moment je potřeba zahodit itinerář i foťák do loďky a vysednout až nad kolo, na blatník, pořádně se zapřít nohama a rukama se pevně držet. I tak mi ale připadá, že každou chvíli odletím někam daleko dolů ze srázu a nikdo mě už nenajde. Motorka ale jede (i vrčí) jako traktor a rozbitým terénem se řítíme pekelnou rychlostí, jak se nám to maximálně na dvojku zdá. Visím ze sajdy, nohy a ruce začínají bolet, Petr ale tvrdí, že ovladatelnosti motorky pohyb kulometčíka hodně pomáhá. No dobrá … Vlaju tedy dál ze sajdy a nechávám se na úzkých polňačkách a lesních cestách vláčet nerůznějším křovím, trním a větvemi, které tyhle bohem zapomenuté stezky v kopcích a údolích kolem Dunaje lemují. Po asi třiceti kilometrech přichází první těžký moment dnešní trasy. Ostrý výjezd do lesa úzkým úvozem vystlaným velikými balvany a pařezy. Tady se už sjíždí hlouček motorek, závodníci obhlížejí terén a podle možností sebe a svých strojů se rozmýšlejí, zda raději nejet trochu delší, ale o mnoho bezpečnější objížďkou po asfaltu. Je tu také Hari, který do lesa pouští jen stroje s poháněnou sajdkárou. Bez ní nelze dvacetiprocentní stoupání lením tankodromem zvládnout, jak se ostatně záhy přesvědčil německý závodník, který v sajdě BMW veze tři na pohled docela vyjukané drobné dívenky. Stoupání nezdolal, a tak se musí ani ne v půli kopce akrobaticky otočit a potupně (ovšem naživu) sjet dolů a terén objet po silnici. I ve tvářích zkušených jezdců je vidět velký respekt z náročného výjezdu. Chvíli váháme, kudy se vydat, Hari nás však povzbuzuje. „Zapnout uzávěrku, nepouštět plyn a tahle motorka zdolá všechno,“ ujišťuje nás její majitel. Copak motorka, ale co my? No co by, hurá do lesa! Náhon sajdy zapnut, motor se rozeřve, a už si to valíme mezi stromy, pařezy, kameny a keřy vzhůru. Joko hadroví panáci poskakujeme na Uralovi, bláto stříká do výšky, větve nás šlehají do obličejů, ale není čas se krýt, pustíš se a letíš! Podvozek pod náporem terénu úpí, občas se z něj ozve hlasitá rána, ale Ural si to klestí lesem jako buldozer. Motorka se přitom vzpouzí jako nezkrotný býk a my se jen ze všech sil držíme a s nadějí vyhlížíme vrchol stoupání. A je to tu, jsme nahoře, ostatní posádky, co nahoře odpočívají, na nás uznale pokyvují. Uff, musíme taky zastavit a na pár minut si vydechnout, byl to ale solidní záhul! Zdoláním výjezdu jsme navíc splnili jeden z úkolů závodu a můžem směle pokračovat dál. Cestou z lesa ještě míjíme německého kolegu, který mění kolo. „Díky, nepotřebuju pomoc, jen trochu času,“ volá na nás vesele s vykasanými rukávy. Po zdolání lesního výjezdu už nám rozbité polní cesty nepřipadají tak těžké a užíváme si okolní krajinu. Mlha se během dopoledne zvedá a odhaluje nám nádherná panoramata vysokých kopců nad klikatým modrým Dunajem. Plníme další úkol – nákup piva v malém pivovaru u Sankt Martinu a přes městečko pokračujeme do lesa. Projíždíme kolem zastrčené přečerpávací elektrárny, kde nás zastavuje dvojice domorodkyň. „Jste ze srazu Uralů?“ ptají se postarší dámy. „Tudy neprojedete, je to moc do kopce, těžký terén. Vraťte se radši na Aschach!“ zní jejich varování. „Báby bláznivý, dělaj si z nás prdel,“ smějeme se s Petrem a pokračujeme dál do příkrých serpentin nad horní nádrž. No, možná si dámy legraci dělaly, ale v něčem pravdu měly-do kopce hodně strmá asfaltka, z kopce ještě strmější štěrk a bahno. Sjíždíme pomalu a opatrně, Ural si jen tak odfukuje a brzdy pracují naplno. Za zadní kotoučovku jsme oba rádi. V širší pasáži lesního sjezdu nás závratnou rychlostí předjíždějí kolegové s olomouckou značkou. Jejich Ural přes nerovnosti doslova letí dolů. Jen valíme oči a s nadějí v zachování našeho zdraví pokračujeme v opatrné jízdě. Pod kopcem, který zdoláváme asi tak deset minut za borci z Hané, však čeká dvojitá tekutá odměna. Tou první je brod přes potok, po deštích dosahuje místy i 30 čísel a tak při průjezdu rozpálené výfuky pěkně syčí. Druhá odměna je v podobě lahodné slivovice, kterou nám nabízí místní chlapík, co má u potoka chatu. Na oplátku mu z totálně přeházeného obsahu kufru sajdy vylovíme plechovku piva. „Hmm, tschechische Bier!“, znalecky pokyvuje rakouský strejda, a ještě nám mává na cestu. Blíží se poledne a po panáku a terénní dřině začínáme mít pořádný hlad. Už abychom byli v cíli první části, na obědě. Zbývá ale ještě pár kilometrů. Opět lesní výjezd, tentokrát si to už zkušeně hasíme lesem vzhůru, ale opět se setkáváme s bavorákem s „dětskou“ sajdou. Tatínek nemá na loďce náhon, na kolech má naopak silniční gumy, a tak ho musíme dlouhé metry tlačit, než se jeho stroj zase zakousne do terénu. Nebude to dnes naposled. V kopci potkáváme i Maďary, kteří nám ráno pomohli, stojí a čekají, až jejich Dněpr vychladne a bude schopen pokračovat v cestě. Ve stoupání se pár Uralů sjíždí pohromadě, a tak po chvilce oddychu pokračujeme v menší koloně několik dalších kilometrů až ke zřícenině hradu na ostrohu nad Dunajem. Zde čeká další soutěžní úkol, výstup na vyhlídku na zřícenině. Stojí to za to, navíc dostaneme body za oba vystoupivší členy posádky. Mezitím, co se pod bezmračnou oblohou kocháme malebnými výhledy přes Dunaj, přijíždějí pod zříceninu další stroje a také posádky, které se neúčastní celé soutěže, ale jen si udělaly výlet k hradu. Na vytoužený oběd do Vichtensteinu se tak táhne dlouhý had několika desítek Uralů a dalších strojů se sajdkárou. Je půl druhé odpoledne, máme za sebou přes sto kilometrů, slunce pálí, únava postupuje – ideální chvíle posedět na stinné terásce u jídla a oroseného půllitru. Během vydatného oběda klábosíme s Harim a Pavlem. Hari rekapituluje dosavadní průběh závodu. Vše probíhá hladce a podle plánu, jen už ze třiceti posádek pět nepokračuje. „Většinou jsou to Dněpry, ty mívají větší technické potíže, než naše Uraly,“ tvrdí Hari. „No a nebo někdo neumí jezdit,“ komentuje spálenou spojku jednoho ze strojů. Pavel nás chválí. „Fakt jsem nemyslel, že byste to takhle zvládli, po těch pár včerejších cvičných kilometrech. Jedete dobře.“ Od borce, který jede závod se Sergejem, bývalým mnohonásobným sajdkárkrosovým šampionem, to zní příjemně. “Jede fakt neskutečně,“ komentuje Pavel jízdu svého řidiče. „Nepošle to nikam, kam nevidí, ale jak má o cestě přehled, pálí to jak blázen. Žádná uzávěrka, za tři plnej, a nestíhám,“ směje se už viditelně vyčerpaný Pavel.Po obědě nás čeká ještě asi osmdesát kilometrů. Nikomu se zpět do sedla příliš nechce, spíš tak hodit si dvacet… Naštěstí odpolední trasa už vede převážně po silnici či lehkým terénem a její součástí je i příjemná pauza v kavárně ve vesničce mezi lesy nad Dunajem. V kostele zapalujeme za deset soutěžních bodů svíčku a v kuželníku u hospody se snažíme srazit co nejvíc kuželek. Čtyři, nic moc. Osvěženi pokračujeme po zastrčených asfaltkách mezi poli nad řekou směrem na Engelhartszell u německých hranic. Slunce krásně svítí na parádní hladký asfalt, provoz minimální, a tak si náležitě užíváme ohromující výhledy do údolí a smykování sajdy v klikatých zatáčkách nad městem. Skutečný motorkářský ráj, kolegové v jedné stopě mávají a i pár českých espézetek tu zahlédneme. Teď už se do terénu podíváme jen občas, a když, nepřijde nám nijak obtížný a dokonale si prášící šotolinu užíváme. Přece ale není o adrenalin nouze, to když nám dochází benzín. Rezerva Uralu vystačí na slabých dvacet kilometrů, tak honem někam k pumpě! Ta se ale u venkovských silniček hledá dost obtížně, jedeme stále dál, tachometr neúprosně natáčí další a další cifry a výpary v nádrži nejsou nekonečné… Heuréka, po dobrých patnácti nejistých kilometrech konečně nacházíme v Hartkirchenu pumpu. Posledních deset kilometrů zpět do loděnice v Aschachu tak proběhne naprosto hladce.V cíli si oddychujeme. Padá na nás únava a do nás zasloužené pivko. Ale pozor, ještě zbývá poslední úkol – trial neboli jízda zručnosti. Dřevěné palety jsou akorát tak široké, aby přes ně, s mírným přesahem po obou stranách pneumatik, přejel Ural se sajdou. Popředu i pozadu. Na pohled to vypadá snadno, zvlášť když se úkolu bez zaváhání, skoro se zívnutím a za velkého potlesku přihlížejících zhostí Saša, někdejší spolujezdec Sergeje a rovněž zasloužilý šampion sajdkárového sportu. Však taky popředu zdolává Peti překážku s přehledem a všemi koly na paletách, s tím si neporadili ani někteří zkušení borci. Pozadu je to ale horší, publikum povzbuzuje, Hari přihlíží a radí, ale správně nacouvat se nedaří… Nevadí, aspoň polovina bodů z trialu je naše.
Konečně si můžem naplno oddechnout, takřka dvě stovky náročných kilometrů jsme zvládli. Ural projel tam, kde i pěšky bychom měli velké potíže, po cestě jsme se pořádně zapotili, ale odměnou nám krom nezapomenutelných zážitků byly i parádní výhledy na krajinu okolo Dunaje. Odměnou za naší snahu nakonec bylo deváté místo, které jsme v konkurenci třiceti evropských posádek vybojovali. Sice šlo v první řadě o zábavu, ale při vyhlašovacím ceremoniálu večer nás moc potěšilo i páté místo, které v solidní konkurenci vybojovali kluci z Moravy, Luděk Brňák s Jirkou Bohuslavem. Ještě větší radost, než z výborného umístění, měli z vybojované trofeje, kterou z rukou zástupce irbitské továrny, přeborníka Sergeje, přebrali. „Ochranný rám pod sajdu, paráda! V létě jsme na Ukrajině jeden oddělali, tak to se bude moc hodit,“ smáli se kluci u piva. I ve tvářích ostatních závodníků byla vidět spokojenost a radost z vydařeného závodu a z perfektní atmosféry celého srazu. Na Uralech je totiž nejkrásnější ten hřejivý pocit ze zdolávání překážek, když vám bláto stříká do tváře a motorka se vzpouzí jako divoký mustang. Tyhle zvláštní motorky se sajdou možná navenek působí trochu tajemně, nepřístupně a nevlídně, ale jak Urala jednou osedláte, svou nezaměnitelnou a charismatickou povahou vás naprosto pohltí. O tom jsme se na vlastní kůži přesvědčili u Dunaje i my. A všechny modřiny a lopota v bahně za to rozhodně stály!