Suzuki Cup v Pitlandu aneb Ostré lokty a broušení sliderů v závodě redakcí

Že jste o Pitlandu nikdy neslyšeli? Nedivíme se, jde o novou záležitost. Ale věřím, že o ní ještě uslyšíte, protože tohle je fakt zábava. V průmyslovém areálu hned vedle metra Zličín, těsně za motokárami a Jump Arenou, v jedné z hal, do níž se musíte probojovat přes jiné haly (hráli jste někdy Half-Life?), najdete parádní namotanou dráhu se speciálním hrubým povrchem a u ní armádu elektrických pitbiků e-Pit. A pokud jste nikdy neslyšeli ani o e-Pitu, tak z toho nebuďte ve stresu, slyšet jste o něm nemohli, jde totiž o stroj vyrobený přímo pro Pitland podle vlastních nákresů v moravském Kubergu. Tuhle motorku si nikde nekoupíte, což je mimochodem škoda, protože doma bych si pro ni místo velmi rád udělal.

Kluci (i holky, ty nepodceňujte, sympatická instruktorka Eliška dokáže jet pěknou kudlu v parádním stylu) plánují v Pitlandu nabízet jak jednotlivé jízdy v předem daných termínech, tak různá firemní setkání, závody a v neposlední řadě několikahodinové zdokonalovací kurzy. Nenapadá nás místo, kde by motorkářům v našich zeměpisných podmínkách bylo přes zimu lépe. A to jsme si ověřili právě při Suzuki Cupu, v němž se na start postavilo celkem šest trojčlenných týmů, kde byly čtyři mediální, jeden z Pitlandu a jeden od Suzuki. Jak jsme dopadli?

Chvíli po areálu bloudím, ale nakonec beru poslední flek před halou a ve fofru se upaluju převlékat. V šatně už to vře a já stačím kouknout okolo, abych viděl, jak jsou všichni natěšení. Do toho padá jedna hláška za druhou a spoustu příslibů, že se jdeme „jenom“ svézt a hlavně si užít kus legrace. Kromě toho praskají kombinézy ve švech a zipech, a to máme teprve před Vánoci. Probíhá také registrace a nezbytné losování mašin i skupin. Honzis pro naši redakci fasuje elektriku číslo devět a já si následně tahám skupinu A, což znamená, že v béčku jede parťák Zajoch a v céčku parťák Honzis.

Pro všechny bez rozdílu je to nové, a tak "pozorně" posloucháme instrukce Elišky, ale stejně už se vidíme, jak vezmeme za heft a drtíme zatáčky. Ten okamžik je tu a za bzukotu dynamických elektromotorů vyrážíme na okruh. Je to teda mazec a hlavně pak v utažených vinglech, kde se mi zavírají řidítka. Prvních pár okruhů se cítím jako totální lama a říkám si, co tu dneska mezi tou silniční smetánkou budu dělat. Každopádně se mi to vrývá pod kůži každým metrem i každou zatáčkou víc a víc, a když to trošku začíná odsejpat, mám pusu od ucha k uchu. Jenže jak to tak bývá, v tom nejlepším končí zahřívací runda a "znemožnit" se vyráží další grupa. Řeknu vám, když vidím ty dravce, mám pusu dokořán a musím říct, že se mi líbí, jak čistě a rychle dávají jeden okruh za druhým. V tom se mě borec z Pitlandu ptá, jestli jezdím terén a že když vidí lokty nahoru, ani chvíli nepochybuje. Prej ale netahám vůbec špatně a dá se na to celkem koukat.

Nejen na trati, ale i vedle je legrace a pomalu se chystám na druhý trenál. Teď už vím, do čeho jdu a lítání si užívám od první chvíle jako malej. Kromě toho okruh není až tak těžký na zapamatování, ovšem to se nedá říct o jednoduchosti předjíždění. Moc se mi líbí nájezd na cílovku, ale i technické utažené vingly vzadu. Snažím se něco natrénovat, dostat mašinu pod kůži a pořádně si tohle asfaltové veselí užít. V tom ale přichází okamžik dne, kdy najíždím do poslední pasáže před cílovkou a chystám se zaútočit na rychlíka Adama, který mi ovšem zničehonic kříží stopu. Vzduchem letíme my i pitbiky a během toho mžiku jenom doufám, že to nebude moc bolet. Než bych řekl borůvkový koláč, je po všem, takže sbírám sebe i motorku, ovšem nemůžu najít bezpečnostní magnet na ruku, který se válí o pěkných pár metrů opodál. Teď už chápu, co znamenala věta na pozvánce „po lokti jako Alex Rins“, i když v mém podání spíš po rameni. No, mela to byla veliká, ale není čas ztrácet čas a ještě zbytek času jdu tahat.

Opět tu máme rozpravu a můžeme jít do ostrého klání. V tréninku se povedlo zajet rozumný čas, a to pro mě znamená první flek na startu v závodě mojí kategorie A. Je odmávnuto, od začátku jedu spíš opatrně a na jistotu, abych to někde nesložil a dovezl nějaké rozumné umístění. Kdo by potom taky chtěl poslouchat hudrování týmových kolegů, jak jsem jim zkazil celý závod a celý Vánoce a kde by mohli být, nebejt toho jelita Novotňáka. Každopádně je z toho první flek a spokojeně předávám štafetu klukům z redakce.

Ve skupině B a C to vře jako blázen a fakt se máme na co koukat. Závody se jedou na osm minut a až nespravedlivě rychle utíkají, takže brzy máme po všem. Každopádně si myslím, že jsme si nevedli špatně, protože co jízda, to bedna pro jednoho z nás. Nicméně teď už se těším na druhou jízdu… jenže ta se nekoná. To je tak, když se nedává pozor na rozpravě, protože tam jasně zaznělo, že bude jen jedna rozjížďka a pak závod nejrychlejších dvou jezdů ze skupin, plus divoká karta pro jednoho "šťastlivce". Ta byla zaslouženě udělena rychlé slečně z ryze dívčího týmu Motorbike, který ale celkem rychle přišel o jednu posilu. A kdo jí tak surově a nevybíravě vystavil stopku? Ano, ten samý ptáček, co se postaral i o mě a stal se postrachem arény, takže se mu rychle žačalo přezdívat Mr. Fenati. Mimochodem jeho tisková zpráva po klání neměla chybu a přál bych vám ji vidět.

Závod je tu a konkurence veliká. Naše redakce tu má dvě želízka v ohni, ovšem nějaká taktika se očekávat nedá. Jakmile proklouzneme první zatáčkou, mám pocit, že jsem z nejhoršího venku a drtím to na čtvrtém fleku. Tempo je ukrutné a zuby nehty se držím první trojky. Po pár kolech se pole trošku trhá a tempo stále nabírá na obrátkách, ale i tak si říkám, že pojedu alespoň trošku v klidu a zkusím zabrat v závěru. Jenže hups a přede mnou dochází na slušnou taškařici. Do té chvíle první Pepa a druhý Roman si to dávají na Márqueze a Roman bere Pepu přímo na komoru. V tu chvíli se kolem nich jen mihne Karel a upaluje, seč mu síly stačí. Také já to dělám jako on a pokouším se poodjet. Ke konci se snažím jet v klídku a zbytečně neriskovat, což znamená, že se kluci dotahují a začíná být sakra horko. Nakonec to ale dá na druhé místo, a to bych fakt v tak nařachlé konkurenci silničních střelců nečekal. Druhé místo bereme také závodě redakčních trojic, a to je alespoň z mého pohledu pecka.

Každopádně to byla veliká kupa legrace a hodně intenzivní dvě hodinky s partou skvělých lidí. Zázemí Pitlandu, personál i technika zaslouží jenom slova chvály, stejně jako výborný nápad Suzuki Česká republika, která tuto akci vymyslela a zorganizovala. Teď pevně doufám, že se stane tradicí a příští rok by mohlo dojít třeba na několikahodinové vytrvalostní klání, kdy by to mohlo být hodně  zajímavé. Samozřejmě se budeme snažit přivézt opět poháry!

Honzisův pohled

Musím říct, že jsem se bavil jak v Pitlandu, tak teď u čtení Vláďova textu. Jestli jste měli dojem, že to tam Vládík nějak proklouzal a vlastně omylem zajel pole position ve skupině A plus následně záhadným způsobem „na jistotu“ vyhrál, tak mu nesmíte věřit ani slovo. Byl to právě on, kdo asi tak ve třetím kole prvního seznamovacího tréninku jako první jezdil po koleni a posílal do světa jiskřičky a v závodě, ač jsme mu od půlky ukazovali, že má náskok jako hrom, letěl tak, že druhému v pořadí dal skoro kolo. Asi ho ta Adamova sundávací akce nějak nabudila. Anebo prostě chtěl být v cíli co nejdřív, protože ještě pár dní před startem ležel v horečkách a po každé jízdě vypadal, že do nich co nevidět spadne zase. A už se moc těším, až si přečtu Zajocha, jak jel taky „kochačku“.

Já jsem sice z týmu v poměru výška/hmotnost největší střízlík, takže mi teoreticky měly tyhle malé elektrické potvory sedět nejlíp, jenže taky už mám svůj věk a letos jsem po jarním slepáčku testoval hlavně skútry a cruisery, takže mi nějak chybí ta správná dravost. Nebo aspoň chyběla na začátku. Že se budu chvíli hledat, to jsem věděl, ovšem když jsem se ještě v půlce prvního tréninku nebyl schopný uvolněně položit na koleno do zatáčky, protože jsem se na e-Pitu fakt necítil, začal jsem být otrávený. Bloudím tu jak opilý koráb, nemůžu zaboha přijít na to, jak na to, a je mi celkem trapně – Vláďa se Zajochem jeli, jak kdyby už měli jisté místo v HRC vedle Márquezů, a já jim to akorát zkazím. A to jsem se tak těšil. Jenže naštěstí těsně před koncem poté, co jsem celý trénink měnil posez a styl, to najednou udělalo „cvak“ a věděl jsem, že tohle bude dobrá cesta. Já se prostě musím nejdřív najít. Kvalifikace už začínala být veselejší, ve svojí skupině jsem byl těsně třetí a hlavně mě těšil pohled na časy, když jsem zajel pouze o vteřinu pomaleji než Zajoch a o sedm desetin než Vláďa. Nakonec to se mnou snad nebude tak zlé.

Vláďa svou skupinu vyhrál, Zajoch po skvělém souboji v ostře nabitém béčku uhájil třetí flek a já mám před závodem zase nervy jako špagáty. I když „o nic nejde“, každý má tu závodní atmošku v sobě, hecujeme se a je jasný, že po sobě půjdeme jako slepice po flusu. Jenže já nejsem mentálně závodník, rád jedu svižně, ale ze startů a zejména první zatáčky mám vždycky bobany. Když mi to tam v prvním vracáku šoupne Jenda Altnerů, má přirozená reakce je nechat ho jet, jenže pak se kdesi v hlavě objeví jakýsi hlásek, který neznám, a ten zavelí: „Tak to ani náhodou!“ A je vymalováno, jedeme bok po boku do další zatáčky, která je na opačnou stranu, takže tam mám výhodu, o kolo později jdu dokonce před technickou pasáží na brzdy na druhý flek a na něm i bezpečně dojíždím. No ty blážo, já jsem normální závodník! A v součtu výsledků jsem pomohl našemu týmu Motorkáři.cz k naprosto zaslouženému druhému místu, z čehož mám vlastně radost největší.

Tlemím se od ucha k uchu, než mi dojde, že první dva z každé rozjížďky čeká ještě závod jednotlivců, kde se očekává pořádná mela. No nazdar! A jelikož jsem se docela v té svojí rozjížďce kousnul, tak startuji ze čtvrtého fleku. Ten je pěkně nevděčný, protože v prvním vracáku se snažím zorientovat, co tam ta paka přede mnou provedou, a do toho mě předjede jak Vláďa, tak Honza Stárek. Bastardi! Když napíšu, že jsem celý závod jel šestý, bude to vypadat jako nuda, jenže já celý ten závod jel nalepený na Honzíkovi, zkoušel jsem to zprava-zleva, dokonce jsem mu jednou škrtl o zadní kolo při brzdění, ale prostě mě dokázal za sebou udržet. A já v hlavě ten přístup „teď to zkusím a buď půjdeme oba, nebo tam proklouznu“ nemám. Prča to byla ale neskutečná, oba jsme si to užili, jak kdybychom fakt jeli MotoGP!

Jak závodil Zajoch?

Asi jako všichni ostatní, i já jsem se na tohle těšil jak malej kluk. Každý den, kdy člověk může chytit řídítka do ruky, je super, v zimě to platí dvounásob. Člověka to vytrhne z nejezdícího absťáku a zároveň mu to pomůže udržet se jakž takž ve formě. Vím o tom své, protože zatímco pro kluky to bylo první takové svezení v hale, jestli se teda nepletu, já už jsem párkrát kroužil u Lukáše Peška v Radotíně. Takže jsem více méně věděl, do čeho jdu, navíc vidina závodu mezi redakcemi, to bude hec jak blázen! A přece nejsme takový jelita, abychom si tam udělali ostudu.

No, jako vždycky dorážím pozdě, ale ne úplně poslední, což je náznak úspěšného dne. Vlastně tak nějak tuším už dopředu, že by z toho mohlo něco cinknout. Vláďa totiž umírá mužskou rýmičkou, Honzis se vymlouvá na testování cruiserů a skútrů, oba pak skoro jednohlasně tvrdí, že nebudou rychlí. Že nejsou ve formě a že to nebude nic moc. Jo, jo, jo, znám moc dobře tyhle týpky... To je pořád jak jsou pomalí, nic neumí, a pak tam sází rekord kola za druhým. Vláďa to potvrzuje svými obroušenými slidery hned v začátku prvního tréninku. Mám radost, že tak tahá. Hlavně taky proto, že dostávám motorku s ohřátými gumami. I kvůli tomu jde prvotní ostych částečně stranou. První trénink vlastně nebyl vůbec špatný, i na motorku jsem si celkem rychle zvyknul, což svědčí o tom, že funguje. Jen přední brzda je taková tvrdá a bolí z ní ruka a trošku boje byly v technické pasáži s utaženými zatáčkami kolem nohy. Tam nakonec zafungovala taktika poslat to tam a spoléhat na gumy. Ty sice drží dost, ale několik výraznějších varování už mi vyslaly, stejně tak určité signály posílá svalstvo kancelářské krysy. Druhý trénink už vím, jak na to, takže to tam posílám víc a víc ve snaze vyrovnat se těm dvěma rychlíkům vpředu. No, nějaké desetinky dolů padly, ale taky jsem všem přítomným při nájezdu na cílovku předvedl ukázkové uklouznutí zadku s následným klouzáním do bariéry. Tam mě bezpečně zastavují staré motokárové pneumatiky, takže vztyk a dál do boje! Jizvy na kombinéze pak dokládají, že tenhle asfalt má o dost víc adheze než motokárový beton v Radotíně. To nejdůležitější je ale na obou místech stejné. Padá se z malé výšky, takže to většinou nebolí, motorky jsou na to taky připravené, takže jim člověk téměř nemá šanci ublížit. Už jsem ale na limitu, tlačím na to co to jde, gumy kloužou, krizovky se kupí, takže to asi už víc nestlačím. Třetí flek na startu.

Před startem závodu za sebou čuji zradu. Místo Elišky na ePita Pitlandu sedá kluk. To smrdí tím, že bude rychlej. První startuje Pepek a za ním Carlos. Ideální plán byl pokusit se jich s rozumnou mírou rizika držet. Startuje se do pravé zatáčky, po ní je další pravá, kdy se trať vrací o 180°. Jak je vidět i v ostatních rozjížďkách, třetí startující má tendenci si ji najet z vnějšku a nabrat rychlost na první dva, jenže v tu chvíli se na vnitřek tlačí čtvrtý. Ne jinak to bylo v mém případě, kdy v první pravé už vedle sebe cítím a vidím Pitlanďáka. V ten moment mi proběhne hlavou Jirka Heiník, který před závodem pronesl klasickou hlášku o tom, že se závod nevyhrává v první zatáčce. Prdlajz! Teď mě tu předjede a já už se nedostanu zpátky! Na výjezdu beru za plyn a nekompromisně se tlačím na vnitřek do následující levé, kde sice moc místa nebylo, ale bylo to čisté. Hlavně to ale bylo teď, nebo nikdy. Naštěstí to vyšlo bez incidentu, každopádně první dva už cuknuli dost, takže měním taktiku - hlavně se nenechat předjet. Když udržím třetí flek, týmově by to mohlo dopadnout. Všude to cpu na vnitřky a nedávám žádný prostor na předjetí, až pak najednou periferně za sebou nikoho nevidím. Paráda. Trošku to klidním než se začnou motat „kolaři“. Vtipný, když závodíte na motorce a křičíte na někoho „kolo“, „stopa“ a podobně. Ne vždycky to zabere, takže mám toho nepříjemného soupeře na svých zádech za chvíli zase. Byla to už ale jenom dvě nebo tři kola, takže jsem nakonec dovezl domů úspěšně třetí flek. Mohlo to být lepší, ale taky výrazně horší.

Jak už jste si mohli přečíst od Honzise, nakonec to všechno naše snažení dalo celkové druhé místo, a to v tak nabitý konkurenci rozhodně není špatný. Teda my to tak bereme. A když se na to podíváme kolem a kolem, tak jsme vlastně první redakcí složenou z kmenových členů, že? :P Tím, že jsem byl ve své rozjížďce „až“ třetí, jsem nedostal pozvánku na závod jednotlivců. Skromně musím podotknout, že i přes do té doby nejrychlejší čas v naší redakci :))) Takže jsem si akorát na závěr skočil vyzkoušet, jak se to jede na druhou stranu. Úspěšně jsem odřel i druhou půlku kombinézy, proto hurá domů. Super zábava, super svezení, díky Suzuki za organizaci a za pozvání, spoluzávodníkům za výsledek a Pitlandu za skvělý projekt. Rozhodně mě tady neviděli naposledy a doufám, že si to minimálně za rok ve stejné sestavě zopakujeme.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE