Škola extrémního endura Romana Körbera

Text: Petr Poduška | Foto: autor, Matěj Oliva | Zveřejněno: 21.8.2013 | Zobrazeno: 17 682x

Když jsem nedávno našel v mailu pozvánku na půldenní kurz školy Romana Körbera, nebyla radost jediným pocitem, který mě v tu chvíli naplnil. Nevím, co si pod pojmem extrémní enduro představíte vy, ale v někom, kdo se stejně jako já dostal s motorkou do terénu sotva párkrát za život, vzbudí tahle slova především respekt. Zvědavost a touha naučit se něco nového byly naštěstí silnější než strach, a tak v deset ráno stojím na konci vesnice někde v polích za Prahou a s obavami sleduju, jak na sebe ostatní účastníci zájezdu navlékají svoji profi výbavu a přelévají jonťáky do camelbaků.

Kapitoly článku

Jméno Roman Körber už nejspíš znáte z našich dřívějších článků - v posledních letech o něm píšeme jako o nejlepším z Čechů na Erzbergu, a před časem jsme informovali také o jeho novém projektu - škole extrémního endura, kterou otevíral letos na jaře. Na jednom z prázdninových kurzů se našlo volné místečko, a tak jsme se zajeli podívat, jak Romanův výcvik vypadá v praxi.

Trenér v sobě nezapře úspěšnou trialovou minulost, a proto je jeho škola postavená hlavně na ovládání motorky v malých rychlostech, a jak jsme se dále dozvěděli v teoretickém úvodu, získané návyky se pak hodí v každé situaci, nejenom při závodění v náročném terénu. Přihlásit se sem mohou jak začátečníci s minimálními zkušenostmi, tak i zájemci z řad zkušených závodníků, kteří se prostě chtějí v něčem zdokonalit.

Nás se v kurzu sešlo pět, což je pro zachování individuální přístup skoro ideální počet (běžně se školy pořádají pro 3-4 účastníky). Stejně důležité samozřejmě je, když se ve skupině sejdou borci zhruba stejné výkonostní třídy, aby výuka mohla probíhat u každého stejným tempem. Dnešní sestava vypadá spíš na pokročilé, takže je mi hned jasné, že budu spíš za statistu.

Začátek je ale pro všechny stejný. Na kousku asfaltu uprostřed Romanova "enduro parku" se trénuje práce se spojkou, plynem a váhou těla. K tomu žádné velké zkušenosti s terénem potřeba nejsou, a na lehkém dvoutaktním Gas Gasu 300 jde všechno mnohem snáz než s velkou silniční motorkou. Kroužení želvím tempem na stísněném prostoru sice není zpočátku taková legrace, jak to v podání našeho školitele na začáku vypadalo, ale první pokroky přichází poměrně brzy. Horší je to, když máme přenést čerstvě získané dovednosti do praxe. Trať vytyčená v hustém porostu mladých břízek už neodpustí žádnou chybu, a projet jí bez šlápnutí na zem bude chtít víc tréninkového času. Procvičovat si manévrování na malém prostoru si ale může každý sám za domácí úkol - teď už je čas jít dál.

Odhodit přední nebo zadního kolo jezdec často potřebuje nejenom v trialu. I v enduro soutěžích se závodník potřebuje otočit na malém prostoru, nebo správně nasměrovat přední kolo mimo překážku a v takových situacích může odhození kola ušetřit nejenom čas, ale hlavně drahocennou energii. Při názorné ukázce celý úkon zase vypadá jako naprostá banalita, ale sladit dohromady práci s plynem, spojkou, brzdou a ještě při tom správně využít zhoupnutí tlumičů, to už je trochu vyšší level. Se slovy "mám doma co trénovat" - uzavírá tuto kapitolu jeden z účastníků, a možná ani netuší, jak přesně jeho hláška vystihuje celou filozofii Romanovy školy. Za těch pár hodin pod odborným dohledem se tady nikdo nenaučí všechno dělat dokonale, ale každý dostane podrobný návod, jak jednotlivé prvky správně trénovat.

Idylka procvičování "nasucho" končí a přesouváme se do opravdového terénu. Desetimetrový výjezd na pohled vypadá jako celkem snadná překážka, ale jenom do té doby, než dostaneme za úkol zdolat jej s pevným startem, bez rozjezdu. Teď přichází čas vzpomenout si, jak správně dávkovat výkon motoru na zadní kolo pomocí plynu a spojky, kam přenést váhu, aby pneumatika udržela co největší adhezi, a jak se nahoře otočit na pětníku. S instruktorem za zády se naštěstí chyby odhalují snadno, a tak se postupně můžeme pouštět i do složitějších úkolů, jako rozjezd do kopce rovnou ze stupaček nebo změna směru uprostřed výjezdu.

Čas při trénování utíká hodně rychle, a navíc jsme na zkráceném půldenním kurzu. Na další čtyři hodiny už však stejně nikomu nezbývá moc sil, a Roman po předchozích zkušenostech stejně upřednostňuje kratší tréninkové dávky. Výkonostní rozdíly jsou v závěrečné fázi kurzu znát čím dál víc, ale i jako naprostý začátečník si po pár hodinách odneším spoustu zkušeností, které se dají využít i při jízdě mimo terén, a hlavně velkou chuť v trénování na enduru pokračovat. Ani ostřílení závodníci se ve škole rozhodně nenudili, a už teď je celkem jasné, že tenhle kurs pro ně nebyl poslední. Jestli se chcete také něčemu z jízdních dovedností v terénu přiučit, koukněte na web www.romankorber.cz.