journeyman_brezen




Pitbike Cup na vlastní kůži

Letos jsem se svezl s hromadou motorek - moderních i modernějších, silných a ještě silnějších, drahých, případně mnohem dražších. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to nejlepší svezení mě bude čekat až na samém konci sezóny v sedle patnáctikoňového pitbiku v hodnotě pětapadesáti tisíc!

Kapitoly článku

Pro letošní rok jsem se rozhodnul pro účast v Motoriders Cupu s tím, že ho celý absolvuju výhradně za řídítky svojí Derbi 125 GPR. Už během první akce jsem ale začal pošilhávat po pitbicích, které na tato klání dovážel Pierre Coppa. Jejich piloti statečně drželi krok s dospělými motorkami během společných jízd, ale jak jejich počet postupem času stoupal, začala se pro ně vypisovat speciální kategorie završená vždy dvěma závodními jízdami, a vznikl celý seriál závodů s názvem Pitbike Cup. Se stroji PBS už jsem měl pod Pierrovým vedením jednu krátkou zkušenost, když jsme spolu s redakčním kolegou Tomášem a synem Matějem vyrazili do kartarény v Kutné Hoře ke společnému jarnímu rozježdění. Tam byla trať hodně zamotaná a navíc tvořená broušeným asfaltem, takže jsem byl zvědavý, jak tyhle malé stroje budou fungovat na motokárové trati potažené klasickým asfaltem.

Po příjezdu na písecký autodrom mi Pierre přidělil "mého" pita PBS Hyper-SXR 140. Musím přiznat, že to bylo trošku zklamání, protože tenhle model je určený spíš na hodně zatočené tratě, podobné té kryté v Kutné Hoře. Na větší motokárové okruhy jsou pak určené modely 150 a 160, které se liší jednak silnějším motorem, ale hlavně delším rozvorem kol, zajišťujícím na větších tratích lepší stabilitu. Ale jak průběh dne nakonec ukázal, bylo to určitě dobré rozhodnutí a závěrečný přestup na větší 160ku byl skvělou tečkou za povedeným dnem - ale nepředbíhejme... Synátor Matěj nafasoval dvoutaktní derbinu a tak jsme se už před zahájením celé akce sázeli o to, kdo pojede domů s rychlejším časem. Spolu se mnou se na trať vydaly další dvě desítky soupeřů, což je dvojnásobek počtu, který se sešel na zahajovacím závodě letošní sezóny.

Před chvilkou jsem zmínil mírné zklamání nad tím, že jsem osedlal 140ku, ale teď se musím přiznat k tomu, že mnohem větší rozčarování mě čekalo při první volné jízdě. Při ní jsem vyzkoušel využívat styl, který jsem vstřebal během svých flattrackových let a který se poměrně osvědčil při mojí loňské premiéře s Motoriders, kde jsem flattrackovým stylem vodil AJP PR7 630 a PR5 250 Supermoto - myslel jsem si, že tenhle styl bude fungovat i na malém PBSku. Jenže tlačení motorky pod sebe a přenášení váhy na vnější stupačku prostě na tomhle malém motárdu nemakalo ani v nejmenším - podvozek s malými koly byl při každé změně směru neuvěřitelně vratký, řídítka se občas moc zavírala, jindy zase byla motorka nedotáčivá a já jsem se na trati neuvěřitelně trápil. Celou dobu se kolem mne ostatní rideři proháněli doslova kosmickou rychlostí, můj výsledný čas byl 1:20,0 sekundy, a já si připadal jak ten nejtragičtější pitbiker v dějinách samostatné České republiky. Hned po dojetí do depa jsem vlítnul za Pierrem s tím, co dělám špatně. "všechno!" zněla jeho krátká, přísná, ale výstižná odpověď. "Obě nohy na stupačky - to je základ! Těžiště se tak posune níž, v zatáčkách pak tlač spíš na vnitřní stupačku a uvidíš - mašina se zklidní a začne poslouchat."

Kvalifikace sice měla ještě hodně daleko do fofru, který na trati předváděli moji soupeři, jenže už to nebyl takový propadák, jako v úvodu. Výsledný čas 1:14,6 sekundy ale ukázal, že nastoupená cesta je správná a já jsem mohl nafasovat další Pierrovy rady, které mi podle něj zajistí stažení času o další dvě sekundy. Ty se týkaly volby rychlejší stopy ve dvou technických pasážích a to v zakrouceném retardéru v horní pasáži, který jsem vykružoval až moc poctivě a také při průjezdu závěrečného retardéru před nájezdem do cílové rovinky. Tam mi rada o tom, jak první zatáčku proletět na plný plyn a začít brzdit až ve druhé, přišla poměrně odvážná, ale proč ne? Vždyť kde jinde by jsme měli svoje limity posouvat. nežli na uzavřené trati? Pokud brzdný moment prošvihnu, je tam milosrdná úniková zóna - takže jdu na to! Během třetí jízdy jsem se snažil jednak stále víc držet těžiště ve stupačkách a čas strávený sezením zredukovat na minimum. Projevilo se to dvojím způsobem - jednak se mašina čím dál víc lepila k asfaltu a stávala stabilnější, ale také jsem po pár kolech začínal cítit pořádné pálení ve stehnech - nic zkrátka není zadarmo... Vrchní retardér šel fakt střihnout skoro rovně a tedy o hodně rychleji - po pár průjezdech jsem absolutně nechápal, proč jsem se v úvodních jízdách zdržoval kopírováním obou obrubníků. Zato úkol týkající se náletu do druhého esíčka jsem plnil tak napůl - sice jsem plyn držel o poznání dále a o to intenzivněji brzdil, ale na posunutí brzdného bodu až do druhé zatáčky jsem koule neměl. Jenže i tato zrychlení znamenala posun na 1:12,5 sekundy - tedy přesně dvě sekundy šly dolů, tak jak prorokoval Pierre.

Následoval první závod, ale na to, abych v něm jakkoliv míchal pořadím, jsem neměl nejmenší šanci - snad jen v případě, že bych se těm nejrychlejším soupeřům přimotal do stopy ve chvíli, kdy mě předjížděli o kolo. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal - zpoza helmy mu totiž vykukovaly dlouhé vlasy svázané do culíku - nebyl to totiž ON, ale ONA! Jaruška Kubištová jela ohromnou pilu, patřila k nejrychlejším pitbikerům s časy kolem 1:03,0 sekundy, a není se čemu divit - vždyť v závěrečném součtu dokázala porazit všechny chlapy a celkově Pitbike Cup vyhrála!

Po prvním závodě následovaly další dvě tréninkové jízdy, před kterými mě můj pitbikový guru namotivoval pochválením mého posunu (on to se mnou zkrátka umí) a vytyčil jasný cíl - dostat se pod 1:10,0! "Zatím se držíš všech instrukcí, jedeš klidně, základní chyby jsme odstranili, stopu doladili, a je potřeba začít trošku tlačit na pilu! Takže brzdy pozdějc, plyn dřív, náklony větší!" Během posledních dvou jízd jsem už přišel jízdě na tomhle malém strojku na chuť a jízdu si začal fakt užívat. Pitbike má prostě chování jak závodní speciál, které je typické tím, že čím rychleji na mašině jedete, tím líp funguje - pokud jedete tužku, budete se trápit, tak jako já v úvodních jízdách. Problémy s nestabilitou a z toho pramenící nejistota z úvodu byla pryč a i když jsem moc nevěřit tomu, že čas stlačím pod "deset", tak na konci volných jízd na monitoru bylo u mého jména 1:09,9 sekundy, což prý na první ježdění (navíc se 140kou) není špatný... Bavila mě však nejenom jízda, ale hlavně tenhle celodenní progres a to, že jsem viděl, jak skvěle Pierrovy rady fungují. Ve druhé závodní jízdě už jsem se s pár soupeři potahal, ale byla bohužel kvůli kolizi dvou soupeřů zastavena a ukončena.

Nejvíc jsem se těšil na závěr celého dne, protože na závěrečnou hodinovou "open pitline" jsem si dohodnul vypůjčení "sto šedesátky" určené na tyto motokárové tratě. Před tím, než popíšu svůj dojem z jízdy, trošku odbočím... V poslední době jsem nějak vyměknul - jednak kvůli pár nepříjemným pádům na offroadových mašinách a možná i díky tomu, že zatímco moje mládí zmizelo v nenávratnu, druhá míza nejspíš zatím nedorazila. Začal jsem si tak užívat pohodové bloumání krajinou na cestovních endurech a přemýšlel, kam zmizelo moje nadšení z adrenalinového dovádění na uzavřených tratích - ať už offroadových, asfaltových nebo plochodrážních. Jenže z Písku jsem po téhle akci odjížděl s úplně jiným pocitem - zase jsem se vrátil o pár let zpátky a jízda, při níž jsem se snažil na trati hledat svoje limity, mě zase začala bavit! Už po na první pohled bylo znát, že PBS Thunder EVO-SXR 160 (a také SXR 150) má rozvor o fous delší, nežli její menší ségra. Protože tenhle kousek měl nástavcemi posunuté stupačky směrem dozadu, tak i posed na ní byl přirozenější, a se svými 182 centimetry jsem si připadal skoro jak na klasické motorce - šířka řídítek, jejich vzdálenost od stupaček a od sedla byla skvělá a vlastně jediné, čím se tenhle pitbike výrazně lišil od "dospělého" motárdu byla dvanáctipalcová kola. Už první zatáčky daly jasně najevo, že s touhle mašinkou si budeme fakt rozumět! Stabilita v zatáčkách mi dovolovala tahat slidery po asfaltu, přední brzda byla o mnoho dávkovatelnější, o dvacet kubíků silnější motor dělal divy a všechno dokresloval skvělý akustický koncert laděné koncovky výfuku... Každé kolo jsem si říkal: "tohle je už to poslední!" ale nedalo mi to a já tohle svoje kroužení nemohl nabažit! Nijak jsem sice netlačil na pilu (přeci jenom pit byl vypůjčený), ale výsledný čas 1:07,8 sekundy už se dá považovat za slušný a myslím, že s dalšími Pierrovými radami bych během pár jízd dokázal stlačit po nějakou sekundu níž. Uvidíme, třeba příští rok? Pro sezónu 2020 se totiž počítá s dalším růstem dvanáctipalcového závodění, a když to je trošku půjde, rád budu u toho!

Pokud máte pocit, že tyhle malé stroje jsou spíš dětské hračky, nežli závodní náčiní, tak vás rychle vyvedu z omylu. Ze čtyř desítek účastníků téhle akce bylo v nejrychlejší patnáctce totiž osm pitbiků, a i když nejrychlejším pilotem celého dne byl Jan Cabicar s motárdovou Husqvarnou FS 450 (jako jediný se s časem 58.954 sekundy dostal pod jednu minutu), tak David Polák s PBS Thunder EVO-SXR 160 figuroval na třetím místě s časem 1:00,688 sekundy! Pokud nevěříte, budete mít spoustu příležitostí se o tom příští rok přesvědčit na vlastní oči, případně (stejně jako já) na vlastní kůži. Volných ježdění i podobných závodů bude totiž více než dost, a na našem webu vás o všem důležitém (technických řádech, pravidlech i termínech všech akcí) budeme samozřejmě informovat.

Video onboard Patrik Homola

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 30 Kč od 10 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Duranga přispěl 3 Kč
Ritchy přispěl 3 Kč
PanPalino přispěl 3 Kč
AfroRR přispěl 3 Kč
puod přispěl 3 Kč
strecKopca přispěl 3 Kč
maestro přispěl 3 Kč
.c4e. přispěl 3 Kč
Zdenek54 přispěl 3 Kč
pardubka přispěla 3 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist