globalmoto_duben_nolan




Na vlastní kůži: příprava na Dakar s Davidem Pabiškou

Český reprezentant a motorkář tělem i duší David Pabiška se připravuje na svůj osmý „Dakar“, tedy soutěž, která je bez diskuzí nejnáročnější motocyklovou prověrkou nejen techniky, ale i člověka - jeho schopností, zkušeností, vytrvalosti, vůle a odhodlání. Při jednom z jeho tréninkových dnů jsem mu dělal sparingpartnera a po téhle zkušenosti jsem stoprocentně přesvědčen, že kondička Davida v Jižní Americe nijak limitovat nebude.

Kapitoly článku

Tenhle nápad se vyklubal v hlavách týpků z partičky zvané Bezpečně na motorce (kde David působí jako instruktor) a jeho cílem bylo přiblížit veřejnosti to, co musí dakarský aspirant podstoupit v případě, že se chce s motorkou postavit nejenom na startovní rampu, ale za dva předlouhé týdny a porci 8 500 kilometrů také na rampu cílovou. Na akci spolu s Davidem Pabiškou dorazili i další BéeNeMáci Roman Jakovec a Tomáš Kabourek, kteří se zhostili rolí kameramanů, fotografů a hecířů, Míra Lisý, jenž z programu vybral to, co mu jeho trialem otlučené tělo dovolilo, a také novinář Jarda Šíma, který samozřejmě nemůže chybět u ničeho, co jen trošku voní Dakarem. Na programu dne byly čtyři tréninkové jednotky - kondička v posilovně, běh, trénink na motorce a hokejový zápas.

Kondiční trénink

Celý program jsme zahájili v deset dopoledne v jednom z libereckých fitnescenter. Byť pojem „fitnescentrum“ může vyvolávat dojem sterilního místa, kde se stejně jako v teleshoppingu z běhacích pásů usmívají vyvoněné a umělohmotné dámy, tak tady na podobné skleníkové podmínky zapomeňte. Přestože i posilovna centra Fišer Fitness 2F byla narvaná více či méně sofistikovanými posilovacími přístroji, tak kolem kladkových věží, klasických činek, či benchpressových lavic jsme jen prosmekli a ocitli se v části posilovny, kde pro nás Davidův kondiční trenér Zdeněk Fišer připravil trénink úplně jiného ražení. Jste zastánci nových metod, nebo raději staromilci? Pokud jste odpověděli za a) tak bych jej nazval tréninkem crossfitovým, pokud b) tak přípravou v duchu „klasické sovětské školy“. Ať trénink nazvete tak či tak, jde v podstatě o to, že všechny tělesné schopnosti (síla, rychlost, vytrvalost, obratnost a pohyblivost) jsou procvičeny naráz tak, aby tělo dovedlo co nejlépe využít všech těchto schopností co nejúčelněji. Nešlo tedy o nazvedané kilogramy či stovky opakování, ale o to, aby tělo bylo po téhle přípravě co nejvíce funkční, aby si umělo „vyhovět“ a energii pro určitou činnost z méně disponovaných partií bylo schopné přenést na partie odolnější. Například aby švih s jednoruční činkou (tzv. kettlebellem) vycházel hlavně z nohou a zad a slabší svalové partie (tedy ramena a ruce) byly namáhané co nejméně. Je to v podstatě paralela toho, jak šetřit síly na motorce, protože v případě, že se se soutěžní mašinou budete rvát pouze rukama, dojedete tak maximálně z depa na startovní lajnu.
Takzvaný kruhový trénink trval přibližně hodinu, ale makalo se v podstatě bez přestávky. Mezi jednotlivými cviky byly maximálně desetivteřinové pauzy, takže tepovka se pohybovala stále v aerobním pásmu, které odpovídá jízdě na motorce. Procvičilo se kompletně celé tělo a musím říct, že v závěru, který byl zaměřený na procvičení nohou, už jsem počítal každé opakování a těšil se na to, až s činkami fláknu o zem! Právě tady se ukázalo to, že i relativně nízké váhy a malý počet opakování dovedou velké věci. Jednak intenzita byla opravdu dost vysoká, ale důležité bylo i to, že se využívaly cviky náročné na udržení rovnováhy - vždyť právě ta je alfou a omegou při ovládání motorky! Takže cviky na jedné noze, výstupy na pneumatiku a podobné libůstky zatížily nejen mohutné svalstvo nohou, ale i mnohdy zanedbané svaly udržující rovnováhu a tvořící silné jádro těla.
Konečně je to za námi! Nedílnou částí tréninku je i doplnění ztracené energie pomocí výživových doplňků - při téhle intenzitě by „klasická“ strava určitě nestačila - takže i David využívá iontové či sacharidové nápoje, aminokyseliny…

Přespolní běh

Po krátkém a lehkém obědě jsme vyrazili do nedalekého běžkařského areálu ve Vesci, kde jsou kilometry krásně vyasfaltovaných cestiček, přímo vybízejících k joggingu v duchu Emila Nádeníčka z Básníků. Po těchhle nádherných cestičkách jsme dojeli na parkoviště, kde David ukázal na přilehlý lesík, ve kterém byly nelítostnou offroadovou pneumatikou vyhlodány necesty, kde nebylo snad pět metrů rovných - nahoru, doprava, doleva, dolů, nahoru. „Tak to je vono! Aspoň si to vomrkneš před tím, než tam vjedeš na mašině!“ oznamuje mi David s pusou od ucha k uchu a já jen smutně pokukuji po těch vyžehlených cestičkách, kterými jsme k tomuhle bordelu dojeli. Vyrážíme na padesátiminutový běh tímhle terénem a cestou mi tenhle sedmi Dakary ostřílený bombarďák vysvětluje přístup, se kterým on do téhož lesíka později vyrazí i ve stupačkách svého endura a hlavně s nímž bude zdolávat kilometry v Jižní Americe. Jedná se o přístup, který kdysi Karel Loprais a Josef Kalina pojmenovali „zrychlený ČSAD“. Je prý celkem jedno, jestli se (stejně jako tomu bylo a je v případě těchto dvou dakarských ikon) polykají dakarské kilometry v kamiónu či na motorce, ale jde o to, aby tempo při jejich překonávání nebylo rozházené, a „uhrakané“ (hrrr sem - samozřejmě na krev; ajajaj - chyba; zpátky, hrrr tam - zase na krev, už nemůžu - musím si dát oraz, hrrr sem…). Při tempu „zrychleného ČSAD“ jde o stabilitu a konzistenci zvoleného tempa (podle Davida je to nějakých 75 % maxima) a také o jistou houževnatost, se kterou se pilot tohoto tempa drží. Tenhle princip se tedy snažíme vštípit do hlavy a pocitově využívat už při tomto běhu, ve kterém se i při hodně výrazných změnách terénu tepová frekvence stejně jako v posilovně držela kolem 150 TF. Poslední kolo lehce (opravdu lehce!) intenzitu zvýšíme a i v tom David hledá paralelu mezi dakarskou soutěží, kde se posledních pár (no pár - asi tak sto) kilometrů musí opravdu „kousnout“ a z těla vydolovat poslední zbytky sil.
Zaujalo mě právě to, že se i při téhle kondiční přípravě David snaží na Dakar naladit i svoji psychiku, vždyť mentální příprava je určitě stejně důležitá jako příprava fyzická. Vedle naprogramování hlavy na ČéeSÁĎácký tempo se zmiňuje také o tom, že i když tady panují naprosto odlišné podmínky od těch jihoamerických, tak je to v podstatě jedno - mráz nebo hic - hlava v obou těchto podmínkách dostává zabrat podobně a stejný je i postup, jak se s tímhle vypořádávat, tedy pomocí zvyšování houževnatosti, přivykání si nepohodlí a otužování psychiky. Navíc je to s těmi teplotami na Dakaru hodně relativní, vždyť jeho účastníci musí překonávat teplotní rozdíly až 70 stupňů Celsia, když v Andách klepou kosu při mínus deseti a na poušti se pak smaží v šedesáti nad nulou! Ale například i ledofil Reinhold Messner, jehož většina z nás má spojeného s horami, sněhem a ledem, si vedle těchto zmrzlých aktivit vyzkoušel i ty z opačné strany teplotního spektra. Spolu se všemi osmitisícovkami má totiž za sebou i přechody pouští Gobi, Taklamakan, nebo Atakamy. Á propos - hory. Hodně mě zaujala Davidova úvaha o tom, že Dakar je podobný právě výstupu na osmitisícovku - také tam jde o neustálý, nezdolný, houževnatý a sveřepý postup vpřed. Byli jste vůbec někdy na pořádném kopci? Myslím pořádném, abyste byli aspoň čtyři kiláky nad hladinou moře. Jestli ano, tak víte, jak se nad hranicí 3000 metrů zhoršuje fyzická výkonnost, znesnadňuje dýchání, přicházejí bolesti hlavy, brnění rukou, nohou, zhoršuje se vnímání, reakce, rozhodování… Při překonávání And se účastníci Dakaru dostávají nad hranici 4800 metrů nad mořem, tedy výšky Mont Blancu, při jehož výstupu je nutná minimálně dvoudenní aklimatizace… Máte ještě nějaké dotazy či dokonce pochybnosti o nutnosti opravdu špičkové fyzické kondice?

Trénink na motorce

Pokud jsem v prvním dvojboji Davidovi více či méně stačil, tak v téhle disciplíně jsem si samozřejmě nedělal nejmenší nároky na to, že bych mu mohl dělat rovnocenný sparring . V technice jízdy, rychlosti i vytrvalosti je mým schopnostem vzdálen asi tak jako Liberci peruánská Lima. Před tím, nežli jsme vlezli na motorky, jsem si všimnul, že je Davidova helma „trošku“ omlácená. „Jó, to mám vzpomínku na první americkej Dakar. Nepamatuju si z toho teda vůbec nic, ale prej jsem si tam dal asi ve sto třiceti pěkně hubu. Zbylých tři sta kiláků jsem byl úplně vypnutej a probral jsem se až v bivaku, kde jsem si říkal, že je na tréninku dneska nějak moc velkej hic. Pak jsem si všimnul, že mám na mašině řidítka zkroucený jak paragraf a hlavně nalepený startovní číslo! Až tam mi došlo, že jsem vlastně na Dakaru… Helma se zdeformovala tak, že mě udělala parádní móňo - vypadal jsem spíš jak po zápase s Mikem Tysonem!“ Poděkuji za veselou příhodu z natáčení a radši vyrazím na trať. Přidal se k nám i další motoexpert Míra Lisý a tak já po pár desítkách metrů, při kterých víceméně plápolám za jejich zadními koly, si radši jedu „to svý“. Kolečko měří necelý kilometr a já po nějakých třech - čtyřech kolech raději zastavuju, abych ulevil zmoženým předloktím. Přeci jenom pár výjezdů a sjezdů v rozbahněném terénu dá po tomhle náročném dni dost zabrat. Sleduju tempo Míry a Davida a tady je krásně vidět to, nad čím jsem trošku před chvilkou pochyboval. I při tomhle (relativně krátkém) tréninku je přístup „zrychlené ČSAD, které preferuje David, efektivnější nežli Mírův relativní fofr. Po jízdě to s Mírou probíráme a ten mi moje slova potvrzuje. V jedné části se dostal před Davida a chtěl mu ujet… Náskok o fous navýšil, následovala chybička a David mu brzy dýchal na záda. Po chvilce se to opakovalo, poodjel, ale zase začaly vypovídat službu ruce, následovala další chybka a propad za Davida. Chvíli se ho ještě držel, ale ten mu svým strojovým tempem stejně odjel a v duchu přesně tikajícího metronomu drtil jedno kolo za druhým - přesně hodinu v kuse, po dopoledním pekelném tréninku ve fitku a dalších padesáti minutách běhu!
Ale to ještě není všem dnům (teda vlastně tréninkovým minutám) konec! Po krátké večeři David vyráží s libereckými hokejisty na dalších šedesát minut hodně ostré zátěže. Tuhle kratochvíli už vynechávám - jednak jsem byl na hokej vždycky úplně „marnej“ a také už mám dost. Fakt dost! A to rozhodně nepatřím mezi flákače - všechno, co aspoň trošku smrdí adrenalinovými či fyzicky náročnými zážitky mi doslova voní!
Ale cestou domů už nemůžu uřídit ani svého tranďáka a jen doufám, že manželské radovánky necháme až na středu… Umořen, zmožen, a již polehávaje v posteli si pak představuju, že se David ještě někde přetahuje s hokejisty - to už bych fakt nedal! Tři měsíce v kuse, den co den trvá tahle příprava před tím, nežli se v argentinském Rosariu postaví na startovní rampu! Klobouk dolů, chlape!

Videoreportáž


Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):



TOPlist