Motoškola - základ života na okruhu

Přímá konfrontace s realitou poměrně rychle zchladila moje nadšení. Trať okruhu je ve skutečnosti mnohem širší než jak vypadá na záběrech z vrtulníku, a možností kudy okruh projet je snad víc než hvězd ve vesmíru. Když se před vámi otevře dvanáct metrů široký pruh toho nejlepšího asfaltu, paradoxně to může vyvolat i jiné pocity než volnost a svobodu. Myslím, že nejsem sám, kdo měl při své premiéře na široké uzavřené dráze problém, jak využít její možnosti. Konkrétně mám na mysli zbytečné zpomalování před zatáčkou, a následné zjištění že se dá projet mnohem rychleji. Nebo opatrné přidávání na výjezdu, aby  to náhodou motorku nevyneslo do protisměru. Prostě podvědomě chování ze silnice.

Nevím jak ostatním prvňáčkům, mě to však sebevědomí zrovna nezvedlo. Přitom mě ale jízda na okruhu přitahuje čím dál víc. Když ale holt někomu není dáno shůry, nejsnazším řešením je nechat si poradit. Jistě, je tady i možnost stát se samoukem, ale s tímto způsobem vzdělávání osobně nemám moc dobré zkušenosti. Člověk se na začátku naučí něco špatně, a pak se zlozvyku těžko zbavuje.
Asi úplně nejjednodušší způsob, jak se s okruhem seznámit, je jízda za průvodcem, prostě někým, kdo má trať najetou, ví, kudy vede ideální stopa, a jak rychle může projet kterou zatáčku. V Brně jsem takovou nabídku od pořadatelů RR Days s radostí přivítal, a za vodičem se mi skutečně jelo nesrovnatelně líp. Nájezdová rychlost do oblouků se zvýšila nejmíň o tisíc procent, začal jsem víc využívat šířku trati, a hlavou mi už běžely představy o prvním vyhraném závodě a aplaudujících tribunách.

Okamžik pravdy ale nastal, když mě můj guru pohybem ruky poslal před sebe a začal se věnovat dalším ovečkám. V tu ránu byla většina okoukaných dovedností v tahu, a trápení pokračovalo. Jako když ve škole opíšete písemku na jedničku, a pak vás z toho samého vyzkouší u tabule. Prostě trapas. Teprve pak mi došlo, že bez obecných základů je mi průvodce okruhem skoro nanic, a vzpomněl jsem si na loňskou motoškolu. Tam mi Carlos říkal, že s Pepou Sršněm dělají také kurzy jízdy na okruhu.
Teď to možná bude vypadat jako předem domluvená akce (přiznávám, tak napůl byla), ale do jednoho z termínů brněnské motoškoly jsem se trefil přesně. Jedno volné místečko se pro mě ještě našlo, a tak jsem se už těšil, až po skončení programu BMW RR days začnou dvě hodinky cvičných jízd.

Praktické části ale předchází obligátní teorie v učebně, suplované v tomto případě tiskovým střediskem ve věži. Za pultíkem se postupně střídají všichni tři instruktoři motoškoly, a u žádného z nich není důvod k pochybnostem o tom, co říkají. Pepa Sršeň coby zkušený motocyklový kaskadér ví o motorkách snad všechno, co se týká těžiště, geometrie a rovnováhy, vysvětlí, jak se správně pracuje se spojkou a brzdou, jak přenášet váhu a vysedat, nebo jak konečně dát vysněné kolínko. Žádné moralizování, spíš přátelské rady, včetně těch, co dělat v krizových situacích a jak jim předcházet. Kdo někdy slyšel Pepu vyprávět, ať už naživo nebo v televizi, jistě si umí představit, že jeho přístup dokáže výklad proměnit v zábavnou, ale také poučnou diskusi.

Jiří Trčka a Karel Táborský zase mají na rozdávání zkušenosti ze závodního prostředí, a také v jejich podání zní výklad o ideální stopě, bezpečnosti na okruhu a další teoretické informace hodně poutavě, takže půldruhé hodiny uteče v přátelské atmosféře jako voda. Teorie v učebně končí kolem půl páté, ale školní motorky dostanou na trati zelenou až v šest. Volná chvilka ideálně poslouží k procvičování manévrů na parkovišti. Jízda mezi kužely, nácvik krizového brzdění, praktické ukázky správného sezení na motorce nebo přenášení váhy - tahle fáze kurzu mi hodně připomněla loňskou „civilní“ motoškolu. Ještě pár slov o významu správného nastavení tlumičů a tlaku v pneumatikách a pak přesun k vjezdu na okruh.

Na trať se už těší všichni, proto hlavně přijeli. Někteří kluci už jsou v Brně na motoškole podruhé, potřetí. Někdo proto, že se za instruktorem před sezónou dobře rozjezdí, jiný zase potřebuje dostat z hlavy vzpomínky na nešťastný pád z loňska. Někdo je na tom podobně jako já a chce na sobě trochu zapracovat. Rozdělení do výkonnostních skupin před první půlhodinovkou nechávají instruktoři na zvážení každého žáka, v pauze se pak udělají případné přesuny.
Abych nebyl za úplného vandráka (mám přeci kombinézu m.cz) řadím se na konec prostředního hada, vedeného vedeného Carlosem v reflexní vestě s písmenem B. Jako první na trať vyráží Pepova nejrychlejší grupa, a za chvilku už se dává do pohybu i náš vláček. Co se děje za mnou, mě jako správného okruhového jezdce nezajímá, ale podle všeho chvíli za mnou vyjede nejpomalejší parta s Jirkou Trčkou v čele. Na webu AMD Brno píšou, že ve vybraných termínech dělá instruktora školy také Karel Abraham – svézt se na trati s jediným českým zástupcem v nejprestižnější kategorii silničních závodů, to musí být určitě nezapomenutelný zážitek.

Po prvním obkrouženém kole se střídá pořadí ve vláčku, aby se za instruktorem stihli vystřídat všichni, protože přes šest motorek se stopa vedoucího jezdce čte dost špatně. Tempo není nijak závratné, ale zato se jede pořád stejnou rychlostí, po rovině i v zatáčkách. Stačí nechat zařazenou čtyřku, korigovat rychlost plynem a soustředit se na jezdce vpředu. Zatáčky se mi projíždí najednou nějak lehce a bez křeče, zato kolega na K1300 přede mnou už potřetí vyjel do trávy, což příliš nechápu s ohledem na pidirychlost, kterou neustále udržujeme. Já mám spíš opačný problém: pomalá jízda motorku nevynáší až k protějšímu obrubníku, a musím jí do ideální stopy trochu pomoct. Ale až se naučím jezdit kudlu, budu aspoň vědět, kudy vede cesta.

Za Karlem se postupně vystřídala celá skupina a první půlhodinka končí tam, kde začala, na plácku pod stupni vítězů. Krátká pauza na cigárko, malá rošáda ve složení skupinek, a jde se na další rundu. Ta už je o něco rychlejší, ale pořád jedeme neměnným tempem. Pořád si stíhám uvědomovat, co se ve kterém místě děje s motorkou, kudy přesně jedu a občas si dokonce vzpomenu, jaká zatáčka bude následovat. Pokroky nadšeně hlásí během další pauzy také spolužáci, a kdo má ještě nějaké nejasnosti, tomu jsou instruktoři k dispozici.

Na poslední organizovanou rundu dostávám propustku do nejrychlejší grupy, takže během jednoho přestupu musím zrychlit o dva levely najednou. Tempo je ve srovnání s předchozí jízdou v béčku skutečně o poznání svižnější, ale všichni mají situaci pořád pod kontrolou, a instruktor Pepa ještě v pohodě zvládá gestikulací udělovat pokyny. V jeho podání to celé vypadá fakt jako legrace, a po hodině kroužení i mě samotnému připadá, že už spoustu věcí dělám automaticky a podvědomě. Chtělo by to ale víc času, tři rundy utekly jako voda.
Poslední půlhodinka už je vyhrazena volné jízdě. Jako na potvoru se mi hned v druhém kole rozsvěcí hladové oko, ale do boxů by mě v té chvíli nedostal nikdo ani heverem. Přestože nejsem ze všech nejrychlejší, mám opravdovou radost z toho, jak se dokážu na trati samostatně orientovat. Zrovna tak na ostatních je vidět, že jedou s mnohem větší jistotou a hlavně mnohem plynuleji. Za dvě hodiny se asi ještě nevyučil žádný závodník, ale myslím, že i tak všem zúčastněným motoškola hodně dala. Koneckonců, nadšení bylo vidět v očích všech, se kterými jsem středeční termín absolvoval. Po úžasných dvou hodinách se vůbec nedivím, že se někdo přihlásí na stejný kurs víckrát. Mám v plánu to udělat zrovna tak. A až mi už nebude mít co dát základní kurs, využiju nástavbové Motoškoly Sport, která je určená pro zkušenější jezdce. Ta už je postavena téměř výhradně na praktické části, a zaměřuje se na nácvik pokročilých dovedností, jako například brzdění a brzdných bodů.
Jen tak mimochodem. co jsem se vrátil z brněnské motoškoly, už mi pár kámošů říkalo, že teď jezdím rychleji i na silnici. A mě přitom moje jízda naopak připadá bezpečnější než předtím. Tak nevím...