Motoškola s Crazy Day

Nechcete svoji dovolenou trávit spolu s další tisícovkou uřvaných lidí někde na jadranské pláži? Bere vás spíš ježdění na motorce, ale na Grossglockneru jste byli už čtyřikrát? Co takhle zkusit týdenní motoškolu s kaskadéry z Crazy Day?

Motoškola s Crazy Day

Kapitoly článku

Musím se přiznat, že ačkoliv mašiny a motozávodění pro mě byly vždycky ty nejlepší kratochvíle, tak jsem většinou ujížděl spíš na „klasických“ soutěžích, kde pořadí jezdců či naměřené vteřiny objektivně rozhodují o jejich úspěchu či neúspěchu. Navíc disciplíny jako FMX nebo stuntriding podle mě byly vyhrazené pouze pro pár šílenců bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy. Pak ale od partičky zvané Crazy Day přišla pozvánka na týden strávený v jejich motoškole... „Kurz je určen pro všechny motorkáře - začátečníky a to i pro ty, kteří nikdy na žádném motocyklu neseděli a nemají žádné zkušenosti - pokročilé, kteří se chtějí zdokonalit, nebo naučit novému sportu STUNT SHOW“ - takhle nějak zněl slogan z jejich webu a já jsem tak pln očekávání vyrazil směr Bechyně. Vždyť jízda po zadním či předním kole patří k základním grifům každého motožurnalisty!
Spolu se mnou bylo v kurzu dalších dvanáct motorkářů (pardon - deset motorkářů a dvě motorkářky) a připadlo na nás pět instruktorů, z nichž čtyři byli „makáči“ (Adam „Special“ Peschel, David Zavadský, Michal „Schimpi“ Holomek a Míra „Sporťák“ Frey) a Jan „Pigeon“ Holub byl „kápo“ který tuhle bandu kočíroval, organizoval vše kolem a také fotil věci focení hodné. Protože bylo jasné, že dřív nebo později s sebou někdo (čti: každý) flákne o zem, byli k dispozici dva mechanici a to Jára Polák a Jakub Kykal, kteří se celý týden pořádně točili kolem připravené techniky. Á propos technika - abychom nemuseli huntovat svoje miláčky, k dispozici byly nachystány dvě desítky skútrů, čtyřkolek a mašin - od stopětadvacítek až po litry.
Po prvotních registračních procedurách a seznámení s tím, co nás během kurzu čeká, nám všichni instruktoři včetně mechošů ukázali, jak to vypadá, když se to umí. Opravdu umí! Nekončící jízdy po zadním, po předním, spalouchy přecházející do dlouhých táhlých driftů přes celou šířku letiště… Tak takhle to asi za týden umět nebudeme :-( Tihle týpci ale trénují celé roky, a nám je už jasné, že nám svoje zkušenosti nebudou předávat nějací nazdárci - vždyť dva z nich hned následující týden vyrážejí na mistrovství světa ve stuntridingu! Když už chlapáci byli v ráži, tak nás vzali na vyjížďku… Samozřejmě že ne po přilehlých okreskách na kochačku bechyňskou přírodou. Jenom po letišti - tam a zase zpátky. Pochopitelně, že každý z nás si už x-krát vyzkoušel jízdu po zadním kole, ale tady šlo o to, abychom poznali, kde leží „ten“ bod. Ne G bod - nulový bod! Tedy přesně ten okamžik, kdy mašina jede v „mrtvém“ úhlu, při kterém balancujete mezi přepadnutím na záda a vrácením se zpátky na obě kola. A nalezení tohohle bodíku, který se hledá ještě hůře nežli pověstné „géčko“, jsme usilovali celý týden. Ne tedy o jízdu po zadním ve smyslu: „…dám těm kobylám nachlastááát, vono se to nějak zvednééé a pak se uvidíííí! Urááááááá!!!“ Ale nešlo samozřejmě jen o jízdu po zadním - nalezení tohoto bodu je totiž podmíněné nalezením rovnováhy, jemnou prací s vlastním tělem, porozumění si s mašinou, zlepšením práce s plynem, brzdou, spojkou… Při jeho hledání v podstatě neustále (neustále!) řešíte krizovou situaci a reflexy, které tímhle hledáním naleznete a vybrousíte, se vám můžou sakramentsky hodit v běžném provozu - na mokru ulítnuté zadní kolo, támhle přebržděný předek, tady si to zase z vedlejší hrne dědek ve stodváce… Tohle si všichni postupně uvědomovali během celého týdne víc a víc - tady fakt nejde jen o jízdu po zadním kole!
Při tréninku ale začínáme od píky - tedy u skútrů. Ačkoliv tahle vozítka spousta lidí buďto zcela přehlíží, případně v souvislosti s nimi neuvažuje nad ničím jiným, nežli je cesta do práce, tak tahle partička je vnímá úplně jinak - jako skvělé tréninkové náčiní! Malá kolečka, krátký rozvor a vratký rejd vás nutí se na motorce pořádné rozhýbat a pracovat s těžištěm, zlepší vaši pohybovou koordinaci a také cit pro rovnováhu, variátor pak ukáže nutnost držet tenhle prskolet neustále „v tahu“. Pokud totiž nebudete citlivě pracovat s pravou rukojetí a zároveň zadní brzdou, můžete se skútrem vyrazit opravdu tak akorát pro rohlíky, nikoli však do spletité klikatice mezi kužely.
Tohle „skútrstanoviště“ bylo k dispozici celý týden a kdo se po obědě potřeboval před jízdou na motorce rozhýbat, byla tohle nejlepší varianta. Ale pouze po obědě! Každé ráno na nás totiž čekala rozcvička na prohřátí a rozhýbání celého těla a na motorky jsme pak sedali už připravení a správně nažhavení. Součástí těchto rozcviček byl také nácvik pádů do žíněnek - nejprve z rozběhu, pak z trampolíny a nakonec i ze skútru. Při tomhle nácviku šlo o to, abychom měli aspoň představu o tom, jak co nejbezpečněji motorku opustit a následně při pádu svoje tělo zkoordinovat tak, aby na první ráně nebyly nejcitlivější partie - záda a hlava.
Než začalo vlastní ježdění, tak jsme se rozdělili na čtyři grupy a v nich jsme pod dohledem vlastního statného ošetřovatele trénovali, pilovali a drilovali. Začali jsme na čtyřkolkách a také tady jsme začali s instruktorem, který tahal za heft, čímž quad neustále topořil, zatímco my jsme měli udržovat „mrtvý bod“ ťukáním na zadní brzdu ve chvíli, kdy hrozilo, že už přelítneme na krovky. To by celkem šlo - a pak už byla řada jen a jen na nás… Quady se ukázaly jako další skvělá pomůcka pro nácvik wheelie, protože řešíte jenom „předo - zadní“ rovnováhu a vyrovnávání balancu vás zatím netrápí. Navíc ve chvíli, kdy to s plynem přepísknete, máte na čtyřkole opěrnou hrazdu, která zajistí to, aby tenhle macek neskončil ve vítězné poloze na vašich zádech.
O starost navíc máte pak až při nácviku s mašinou… tedy mašinkou… prostě Hondou 125 CBR. Patnáct koní tohohle čtyřtaktního přibližovátka je tak akorát na to, abyste museli přesně využívat proklouznutí spojky k tomu, aby se „cebro“ vzepjalo. Tady žádné velké kroucení plynem moc nepomáhalo… Zároveň ale jeho muší váha byla skvělá ve chvíli, kdy jsme museli pomocí těla řešit rovnováhu ve smyslu „pravá - levá“, nebo nás už dokonce „cebro“ přepralo - a že se to přihodilo každému! Drilování jízdy po zadním a hledání „mrtvého bodu“ se táhlo jak červená nit celým týdnem, ale samozřejmě se dostalo i na další stuntridingové dovednosti.
Pochopitelně, že nemohla chybět jízda po předním - vždyť ta je v kaskadérském menu hned na druhém místě. Pokud u wheelie platí, že jí v provozu využijí jen opravdoví gurmáni, tak stoppie na silnici předvádějí spíš už jen poloviční blázni. Přesto je ale její trénink pro běžný provoz ještě důležitější, nežli při jízdě po zadním. Jasně že ne kvůli tomu, abyste na mašině zapíchli na každé křižovatce, ale protože jindy prostě nenatrénujete cit pro optimální tlak na přední brzdu tak jak tady. Probržďuješ? Přitlač! Zvedá se ti zadek mašiny víc, nežli chceš? Lehce povoluj! Přepísknul jsi to, guma už to nezvládla a pochoduje ve smyku někam do …? Pusť tu páčku - fofrem! Tady pochopíte to, jak přenášení těžiště mašinu buďto nakopne směrem vzhůru, nebo naopak přitlačí k asfaltu - na nácvik krizového brždění je to naprosto ideální. Taky „předky“ se začínaly trénovat na stopětadvacítce a až později se přidala o poznání těžší, ale i stabilnější Kawasaki ER6. Nemohla chybět ani další stuntriderská libůstka - burnouty, neboli spalouchy. K tréninku téhle dovednosti byla přizpůsobená Schimpiho Suzuki GSX-R 750 s prodlouženou zadní kyvkou a „trhačkou“ zajišťující přerušení dodávky voltů pro případ nechtěného opuštění sedačky. Jo - šlo to! Nejprve jenom ve stoje, postupně s drobnými krůčky spolu s mašinou a pak už si každý popojel s gumujícím zadním kolem i ve stupačkách. Pneumatiky hořely jak papír a byly měněny jak na běžícím pásu, ale jen do chvíle, než se jedna ojnice rozhodla osobně se podívat na ty magory, kteří ji vytáčeli do nepříčetnosti…
A tak to šlo celých pět dnů - dopoledne tři hodiny, odpoledne pak další čtyři… Jezdilo se fest - ruce, záda, nohy, zkrátka všechny údy dávaly jasně najevo, že tenhle skorotýden nebyl proválený někde na pláži. Naopak - jednalo se o týden přesně v duchu songu Dana Landy: „...s partou magorů - jo to je ono!...“, ale zároveň rozhodně nešlo jen o to, že se každý z účastníků dosyta vyřádil. Den ode dne bylo znát, jak se jistota v ovládání mašiny u všech kurzistů zvyšovala a metry ujeté po zadním, předním či bočních kolech quadů očividně přibývaly. Tahle instruktorská parta nám na začátku ukázala, že to na mašinách skvěle umí, ale na konci kurzu nám bylo jasné, že nejen „umí jezdit“ ale také „umí učit“. To není samo sebou a často se stává, že člověk, který (cokoliv) dovede, není schopen (ochoten?) jinému vysvětlit kudy na to.
I když asi nikdo z účastníků nemá další stuntridingové ambice, tak všechny nabyté dovednosti určitě přispějí k tomu, abychom si mohli si další kilometry v sedle lépe užívat díky bezpečnější a jistější jízdě. Tohle sami prostě nenatrénujete - lidí, kteří by vám předali zkušenosti nabyté léty tréninku moc není a hlavně - zkoušet tyhle kousky metodou „pokus x omyl“ se svojí naleštěnou mašinou není zrovna laciná záležitost. Tady s motorkou praštíte o zem, a pokud nepomohou padací rámy, dotáhnete mechanikům ji se slovy „…je to nějaký rozbitý…" respektive „erjednotkový“ Dušan: „…akési dojebané…“ si zkrátka vezmete novou a drandíte dál. Žádný z kurzistů nepřišel k nějaké zásadní úhoně a tak se celý týden zakončil vskutku velkolepým společensko - kulturním dýchánkem, při kterém k poslechu hrála luxusní muzika, k tanci rázně velel sám kapitán Morgan a jenž se spolu se četnými dlouhými ohni proměnil ve vskutku důstojný funus Schimpiho GéeSiXera.
Za to vše patří partičce Crazy Day velké díky!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 27x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist