Melechovský okruh popáté

Sraz

Letošní ročník Melecháče začal jako obvykle vlastně už v pátek, kdy během dne dorazilo pár desítek motorkářů z dalekých končin naší vlasti, aby v areálu ledečského stadionu, kde se setkání koná, přenocovali. Obyvatelé rychle vzrostlého stanového městečka také Petrovi a jeho organizačnímu týmu pomohli s posledními přípravami akce, takže ani páteční noční bouřka nezabránila, aby byl celý areál v sobotu ráno perfektně připraven na hromadný nájezd tuzemských motorek se svými posádkami. V pohodlném sedle prdlajícího péráka přijíždím před desátou na místo činu, kde už se celé shromaždiště u stadionu TJ Kovofiniš Ledeč doslova hemží motorkami, motorkáři a zvědavými diváky. Koketní hostesky u brány ihned zjišťují údaje (kontaktní, nikoliv tělesné) a registrují účastníky závodu. Ačkoliv je kolem desáté dopolední na place už přes stovku motorek, kolona dalších dorazivších strojů u brány nikterak neubývá – že by letos padl rekord v účasti? Konečně na mě přichází řada, lepím na motorku registrační samolepky Melechovského okruhu a jedu zaparkovat stroj na výstavní plochu. Ta je i letos, pro lepší orientaci diváků, rozdělena chronologicky podle období výroby československých motorek. Nejvíc strojů lze vidět v oddělení „Socialismus 1948-1989“. Aby taky ne, když tohle v mnohých ohledech šedé období našich dějin znamenalo nejvýznamnější epochu tuzemské motoprodukce. Obě naše největší značky tu letos mají zastoupenu prakticky kompletní poválečnou výrobu, ale nechybí ani třeba Manet 90 nebo bulharská kopie kývačky, blěděmodrý Balkan 250, patrně jediný v ČR. Mezi vystavenými stroji tradičně převládají kývačky, panelky a také čízy v tradičním objemu stopětasedmdesát, a to v rozličných modelových variantách (např. vyhledávaná Sportka na 19“ kolech) i v různých stádiích zachovalosti, renovace nebo přestavby, se sajdou, PAvem a dalšími dobovými i současnými doplňky a úpravami. Alespoň jedním kusem je zastoupen i legendární půllitr Jawa 500 OHC a ČZ 150C, nechybí ani slušná řada péráků či široká škála „fichtlů“-padesátek, od pařezů přes dvacítky až po nejmladší Mustangy. Mezi málo vídané jezdící jawky patří třeba bezvadně renovovaný rudý Bizon 250 nebo blyštivý Californian téhož objemu. Často se v provozu nesetkáte ani s méně rozšířenou pětikvaltovou Jawou 90, která je zde k vidění ve vesele barevném provedení Cross. Vtipně upravenou raritou je také zlatě pozinkovaný Stadion s brašnami, které z něj dělají skutečný cestovní parník. Skutečně jen na málo podobných srazech můžete vidět na jednom fleku takovou škálu naší poválečné produkce. Návštěvníci ale nezapomínají ani na tu nejexkluzivnější část výstavy, na sekci strojů vyráběných před rokem 1948. Zde je asi nejobdivovanějším exponátem letošního Melecháče čtyřtaktní Praga 500 BD, která se vyráběla od konce dvacátých let minulého století.
Mnozí návštěvníci si teprve nad touto vkusně renovovanou kráskou se sajdou uvědomí, jak rozmanitá a vyspělá byla naše motocyklová výroba už skoro před devadesáti lety. Zaujala také o málo mladší a o trochu vídanější dvojice třistapadesátek – typicky červená čtyřtaktní Jawa 350 SV z roku 1935 (s tehdy již zastarávajícím motorem s postranním rozvodem), se kterou kontrastovala (rovněž typicky) černá ČZ 350 Tourist z roku 1939, osazená jednoduchým a relativně výkonným dvoutaktním jednoválcem a dochovaná v původním stavu. Právě taková autentická motorka s letitou patinou ukazuje, že veterán musí mít hlavně duši a šarm, a ne jen tuny chromu všude.Melecháč však není čistě veteránský sraz, což dokazují desítky moderních motorek, rozuměj zástupců chřadnoucí tuzemské produkce po roce 1989. S oblíbenými jawskými třiapůlemi nebo s ČZ 175 a 180 se setkáváme na silnicích celkem běžně, a ani v Ledči jich letos nechybí celkem pár desítek. O oblíbenosti, dostupnosti a zároveň variabilitě třistapadesátek svědčí třeba zajímavá přestavba „Kavalerie“, která navíc s nadsázkou dokazuje, že jawaři sami sebe neberou tak moc vážně. Nakonec i postsocialistická produkce Jawy je tu zastoupena téměř celá – to je však důsledek postupného úbytku vyráběných modelů. Jako každý rok i letos si to do Ledče přihasila početná parta majitelů čtyřtaktních Jaw 650 Style a Classic, k vidění je i povedený, leč málo rozšířený model 250 Travel. Nakonec přijedou i dva nejnovější české motocykly, 660 Sportard v červené i modré barvě, které dokládají, že české motorky mají kromě slavné minulosti i živou přítomnost.Prolézt, prohlédnout a prozkoumat všechny zajímavé stroje trvá pěkně dlouho, ale ani potom není při čekání na závod nuda. Jako každoročně probíhá v lidmi i stroji zaplněném areálu rozmanitý doprovodný program. Pozornosti tak neujde prezentace přestaveb firmy Mates Moto Servis – tak třeba Jawa 350 Four nebo Californian, vyráběné Martinem Pavlusem jako retro-modely z nových dílů Jawy, jsou skutečnými lahůdkami dostupnými komukoliv. Jawa Moto přivezla ukázat svou současnou nabídku, čímž mnohé neinformované návštěvníky srazu možná překvapila – ne, Jawa není mrtvá, a kromě legendárních dvoutaktních 350 vyrábí také čtyřtaktní modely 50 Robby, 125 Travel a hlavně 660 v provedení Sportard i Adenium. Zajímavou nabídku nacházíme u stánku ČZ Řetězy, kde nám na požádání zkontrolují a změří řetěz, a pokud jeho stav předčí dědovy kšandy, se slevou nabízejí výměnu za nový. Mnozí se občerstvují dobrotami ze stánků a hledají útočiště před sluníčkem, které přece jen i letos, aspoň chvílemi, vykukuje a spaluje. Po zbytek času je pod mrakem a příjemných dvacet, tak aspoň tu není takový boj o kousek stínu, jako v předchozích letech... Do toho hemžení pobíhá areálem Petr Soukup, který neustále něco organizuje, domlouvá, dává dohromady závodní skupiny, ale také s mikrofonem v ruce vtipně komentuje dění na place. Alespoň na chvíli se mi ho podaří odchytit. „Zatím paráda, všechno klape! Počasí dobrý, lidí spousta, a snad se jim to i líbí…“, říká hlavní organizátor nadšeně i s trochou zbytečné skromnosti, protože vážně je na co se koukat! „Předpověď byla letos horší, tak jsme čekali spíš menší účast, ale zase je vás tu hrozně moc,“ směje se Petr a už trochu vážněji dodává, že start závodu se asi bude muset z původně zamýšleného poledne trochu posunout.

Závod

A skutečně, teprve kolem poledne se začínáme shromažďovat před improvizovaným podiem z valníku Škody 1203, z něhož Petr vyvolává jednotlivé jezdce do pětičlenných týmů. Těch je celkem 18, a to se do závodu ani nepřihlásili zdaleka všichni účastnící srazu! Týmy jsou sestaveny hlavně podle kubatury strojů, bez ohledu na příbuznost či původ jezdců, tak abychom se vzájemně seznámili. Přesto se zrovna můj tým č. 5, familiárně překřtěný na „Johnny Pětka“, skládá ze samých známých tváří, které na Melecháči rozhodně nevidím prvně. Kapitánem družstva, tedy držitelem itineráře okruhu a startovního čísla, je Honza s cestovní Panelkou 250 s PAvem. Hned se seznamujeme a Honzův vozík plánujeme v případě potíží využít jako servisní schránku, přinejhorším místo rakve na pohřbení zničených součástek, čemuž však Honza nad hlavou zrovna netleská... Naše skupina se vůbec zdá být do závodu slušně vybavena, neboť Zděnek má Velorex, jenž se naopak jeví jako vhodné útočiště motorkářů v případě deště. Poruchy ani vrtochy povětří nás tedy nezastaví! Kromě odhodlání a praktické vybavenosti můžeme před ostatními na oko machrovat i co se vizuálně-estetické stránky týče – ozdobou našeho týmu je nejen Milošův parádně naleštěný červený Bizon 250, ale taky protřelá řidička Panelky 250 Eliška. Ačkoliv tak už před startem můžeme oprávněně a bez nemístné skromnosti uvažovat o velkolepém triumfu v tomto náležitě prestižním závodě, všichni si to hlavně chceme v pohodě a s legrací užít. Zbývá jen složit závodní slib v duchu svazarmovských akcí, prostudovat plán okruhu, nabrat síly v bufetu a hurá do akce!Malé zpoždění programu a první skupiny slabších kubatur startující s vyššími rozestupy způsobují, že naše pětka vyráží na trať až někdy po půl druhé. Skrze Ledeč nás Honza vede na zdejší motokrosovou trať, kde splníme první úkol – štafetový průjezd malého okruhu na srandovně vyhlížejícím prdítku Jawa 50 Robby. Při sledování skupiny před námi však zjišťujeme, že i s malou padesátkou bude na roletách, klopenkách a skocích kromě srandy taky trochu práce. První se do sedla vrhá kapitán a po krátkém osahání Robbyho mizí za burácení, jak jen padesátka dokáže, v dáli. Pár skoků, nějaký ten smyk, a už je Honza zpátky, směje se a bleskově mi předává stroj. Hledáním neutrálu bychom jen mařili čas a nervy, takže nejtěžší je na výměně právě předávka vymáčknuté spojky. Vyrážím na trať, Robby na jedničku kvílí a nejede, tak radší honem dvojku a trojku, nebo co to tam je, a pro stroj zdánlivě zběsilou rychlostí (odhadem tak 30 km/h) honem dokola. Počáteční ambice na frajerskou jízdu ve stupačkách padesátky mi zatrhnou řídítka, která se nějak podivně kroutí, povolují a zvolna otáčejí. No nic, tak smykem do zatáčky, snažím se donutit zadní brzdu Robbyho, která mi ovšem ukazuje prostředníček (později prý pedál brzdy pro jistotu odpadnul úplně), takže klopenku z kopce beru na plný čtyřtaktní 50 ccm kotel a mám při tom hubu od ucha k uchu. Tak ještě zdolat pár skoků, se kterými se podvozek malého stroje vypořádal nad očekávání dobře, a už už předávám neohrožené Elišce, na jejíž drobnou postavu je Robby jako stavěný, takže trať pokoří s bravurou profesionálního krosaře. Podobně suverénně si vede i Miloš, který má na českých kroskách už něco naježděno, a naše snažení uzavírá finišmen štafety Zdeněk. Kromě pořádné porce srandy jsme naštěstí neutrpěli žádnou fyzickou ani duševní újmu, a tak znovu vyrážíme na trasu okruhu. První úkol byl super, co nás čeká na druhém stanovišti, na plácku u ledečské továrny Kovofiniš?Ha, jízda zručnosti se sajdou, to vypadá taky na slušnou srandu. Všichni se na sebe rozpačitě usmíváme, protože ve vzduchu visí zásadní otázka v zájmu vítězství – kdo si vezme tu zodpovědnost a bude řidičem? Úkol je pro tři členy týmu, a trochu komplikovaný: řidič proveze dva spolujezdce vzadu a na sajdě tratí kolem kuželů a bránami ze špalků, přičemž oba pasažéři musí sebrat předměty položené na těchto špalcích, rozestavěných zhruba na šířku motorky se sajdou. Vtip je v tom, že pasažéři mají zakrytý výhled, takže řidič musí nejen dobře trefit mezi špalky, ale také s pomocí zbylých členů týmu svoje nevidomé pasažéry navigovat a instruovat, jak předměty sebrat. A pozor, za zastavení se strhávají body, takže pěkně pomaličku, ale stále v pohybu! Vyhýbavě po sobě koukáme, nikomu se řídit nechce… Co když to zvořu a připravím kamarády o šanci na největší životní úspěch, nehynoucí slávu a obdiv, čtu ostatním v očích. No nedá se nic dělat, před chvílí jsem se podřekl, že už jsem sajdu kdysi zdálky viděl, takže mě náš kapitán nominuje za řídítka Jawy 650, sám se uvelebuje v sajdě a na tandem usedá Eliška. Nějakou užitečnou vzpomínku ze závodu Uralů před lety v Rakousku se mi z vakuované prázdnoty mozku nedaří vyvolat, tak si raději dávám cvičné kolečko souboje se sajdou. Doleva špatný, doprava ještě víc… tak startujeme! Díky dobré nápovědě zbylých kluků naštěstí Honza s Eliškou i poslepu celkem hladce sbírají na prvních dvou branách zapalovací svíčky a lahve s olejem. Ještě krouhnout kolem kuželů co nejrychlejší osmičku sem a tam - kolo sajdy snad nevzlétne do nebes! - pištící Eliška se drží jak klíště, a s ostrým brzděním pomaloučku poslední branou, kde pasažéři seberou malé matky, a honem zastavit v cíli, kde oba, už bez oslepujících brýlí, matky natočí na závit. Ouha, závit je ale levý, což Honza zjišťuje záhy, a Eliška až za dobu a v momentě, kdy matku rve na závit silou, až ji tam zadře. Dlouhé desítky vteřin pak věnujeme páčení matky ze závitu, další čas pak stojí strženou matku pořádně zašroubovat. Z druhého stanoviště tak sice odjíždíme se suverénně nejhorším časem, ale nikomu to nevadí a na tvářích máme opět široké úsměvy – tenhle úkol nás fakt bavil! Romantickou krajinou údolí Sázavy pak naše grupa pokračuje nahoru na návrší nad Ledeč do Sechova a pak zas dolů do Kožlí k sámošce na třetí úkol. Opět jsou ve hře oslepující brýle z logem Melecháče. Tentokrát jde o to se s brýlemi rozjet rovně a zastavit zadním kolem mezi dvěma čarami kolmo k jízdní dráze. Vzdálenost rozjezdu motorky od vymezeného úseku je asi pět metrů, takže je potřeba trefit rychlost a odhadnout čas na dané dráze - prostě klasická trojčlenka ze základkové fyziky, které se však mozek bez vizuálních vjemů tuze brání. Netušené a přímo nadlidské schopnosti prokazuje Honza, který jede jako první a zfleku se do úzkého pruhu zcela přesně trefuje! Eliška i Miloš to měli těsné, Zděnek délku Velouše trochu přecenil, ale nějaký ten půlbod jsme shrábli. Je řada na mně, jenže motorce se nechce pořádně startovat, blafe, chcípá, na volnoběh nemá šťávu a pérák tak nějak vůbec dává najevo, že karburátor naposledy čištěný při stejných potížích před dvěma lety ve škarpě kdesi za Brnem není úplně to pravé ořechové. Nu což, rozdělat, vyfouknout z trysek humus a bahýnko, smontovat zpátky pod kryt, a uvidíme ze zase za dva roky, voňavý kamaráde! Pro jistotu taky vyndat a osušit svíčku, startovacími pokusy ulitou až běda. Dobrá zpráva, karbec zas průchodný, jiskra zářivá a směs bohatá jak pěna na Staročechovi! Během jawení za mě naštěstí absolvoval úkol Honza, který znovu zcela přesně a bezchybně zastavil mezi čarami, bravo! Se solidním bodovým ziskem a v mém případě i s opět již pravidelně bublajícím motorem přejíždíme z Kožlí přes okresku na Bojiště a dál do Koutů. Nebe se mezitím zatahuje a tu a tam padá i pár kapek, ale nic, co by nám bralo elán. Ten naopak ztrácí Elišky panelka, když na křižovatce s ubráním plynu zdechá. Nakopávací pokusy marné, motorka musí chvíli vystydnout, aby chytla na drcnutí. Že by cívka? Začíná ale zas krápat, takže neřešíme a frčíme do Koutů na stanoviště č. 4. Zde nás čeká zapeklitý quiz z historie strakonické ČZ. Že konstruktérem čezet opravdu nebyl František Prudil, to tak nějak tušíme, ale kolik motorek se vyrábělo ve Strakonicích na vrcholu výroby v šedesátých letech ročně? Přes sto tisíc jsme tedy netipovali. Nebo: „Mohl Jan Masaryk jezdit na motocyklu ČZ 500 pro Vatikán?“ Ponechme stranou, že mladý Masaryk byl spíš husita, jenže "...měl on vůbec papíry na motorku?!", upozorňuje Honza. Nakonec tipujeme tuto i většinu dalších otázek správně a při vyhodnocení se aspoň užitečně poučíme. Na body to přece jen zas takový trapas není a největší vítězství je stejně to, že všechny stroje chytají napoprvé! Po úbočí kopce Melechova si to kolem unikátního gotického kostela v Rejčkově prdíme na náves do Dobré Vody Lipnické. Pátá zastávka přináší zapeklitý úkol – složit puzzle a správně určit, co zobrazuje. Potíž je v tom, že skládačka je oboustranná, a tak chvíli skládáme na jednu stranu dva různé obrázky, než se správně chytíme. Nejaktivnější ve skládání jsou Honza s Eliškou, kterým ruce kmitají jak v čínské manufaktuře. Za chvíli tak skládačku zkompletují – z obou stran je vyobrazen čtyřtaktní motor ČZ. Konečně uplatňuju nějakou dovednost, respektive svoje známosti s organizátorem Petrem – no jasně, tyhle motory jsem viděl u něj v dílně! Za správné určení motoru ČZ 200/861 a ČZ 400/863 máme plný počet bodů, ale nejucháme, protože nás čeká Dolní Město. Ano, to Dolní Město, ta zhmotnělá tyranie všeho bytí a odvěký postrach všech asmatiků. Aby bylo jasno – v Dolním Městě se každoročně tlačí motorka s řidičem dokola po návsi, cílem je namotat za pět minut co nejvíc koleček. Z Dobré Vody proto nespěcháme, užíváme si hrbolatou, ale klikatou silničku a serpentiny and Loukovem i scenerii tamního středověkého kostela. Záhy jsme ale na neoblíbeném místě činu, v Dolňáku. Teprve když míjíme protijedoucí tým č. 4 a ve zpocených a rudých tvářích jeho členů čteme prožitou hrůzu a námahu, teprve tehdy si plně uvědomujeme, co nás čeká… Letos je jako objekt tlačení přichystaná zelená číza 250, takže žádný střízlík. Tím je naštěstí Eliška, kterou rovnou pasujeme do role řidiče, zatímco chlapská část týmu plive do dlaní a hurá zatlačit! Prvních pár koleček jde celkem hladce, jenže síly ubývají a čas se naopak vleče. Záhy proto zkracujeme interval střídání tlačmenů, a ejhle, tempo hned stoupá, dokonce až tak, že Eliška nestíhá pod náporem Honzovy síly klopit a nebezpečně sjíždí z vysokého chodníku. Vše se obešlo bez škrábanců, jen vytáhnout motorku zpět chvíli trvá, ale ani tak příliš neztrácíme. Když časomíra oznamuje poslední minutu, mají už všichni z týmu včetně statečně řidičky mžitky před očima, ale teď do toho dáme všechno! Po pěti minutách padáme vysílením a potácíme se kolektivně umřít pod pítko obecního vodovodu. Devatenáct koleček je však celkem slušný výsledek, který u mnohých dokáže zaplašit i mrtvici a záduchu. Když odjíždíme z Dolního Města, začíná zase mrholit, což se v našem rozpoložení jeví jako vítané osvěžení. Záhy se však počasí zhoršuje, nejdřív se úplně zatáhne a pak se setmí a rozprší s takovou intenzitou, že i naše zkušená týmová bajkerka na panelce si musí v serpentinách nad údolím Sázavy tu a tam lehce přibrzdit. Voda teče odevšad, ať už jsou to špagáty z oblohy či tsunami z polí a strání. Tohle jsme na Melecháči tedy ještě nezažili! Ani Miloš už nežene Bizona s takovou vervou jako před chvílí, jen Zdeněk ve velorexu si svůj pojízdný stan nemůže vynachválit a trapně kvůli nám podřazuje. Během pár minut cesty z Dolňáku nad Stvořidla jsme skoro už durch, takže když obezřetně přijíždíme na sedmou soutěžní zastávku do Koňkovic, ani nijak zvlášť nehledáme úkryt – stejně není kde se schovat. Nad testem z historie Jawy dáváme dohromady zmoklé hlavy a snažíme se na promočený papír napsat čitelné odpovědi. Otázka, za panelka má maximálku 100, 110 nebo 120 km/h, na oko rozlítí Honzu: „To máte nějak špatně, ne?! To neudělá ani ve snu!“, tvrdí přesvědčivě jezdec této motorky. "No, asi nesmíš pořád vozit plný PAv chlastu, jinak by ti 120, jak zní správná odpověď, valila jak po másle", smějeme se Honzovi. Že první výroba Jawy neprobíhala na Hnědé Koze, ale na Zelené Lišce na Pankráci, to je jasná věc, takže zbývá vybájit název pro vyobrazený malý motocykl z jawských prototypů (nakonec to nebyl „super-pade-fichtl“, ale Jawa 50/238 Mistrál) a s opět vcelku průměrným bodovým ziskem můžeme po pár minutách vyjet vstříc cíli. Delší stání však tentokrát Eliščinu panelku nepotěšilo jako obvykle, zkroušená řidička na startpáce poskakuje jak na trampolíně, jenže motorka nechytá a nechytá. Nejdřív přichází s pomocí Zdeněk, ale ani roztlačit se motorka nenechá, a tak ji zase potupně tlačí zpět nahoru na náves. Pak ovšem nastupuje zkušený panelkář Honza se svými startovními rituály a zaříkáváním vzpupného jednoválce. Abrakadabra, vypnout zapalování, zapnout sytič, pronést kouzelnou formuli, vypnout sytič, zapnout benzín, zapnot zapalko, pomodlit sek Janečkovi - rázem stačí jediné lehké šlápnutí a panelka si zase ševelí. To monzun kolem nás ovšem taky, takže žádné otálení a zákrutami přes Trpišovice honem na Ledeč. V dešti nalehko si připadáme jako otužilci, když míjíme dvojici cestovatelů v nepromocích s turisticky okufrovaným varaderem, kterou tenhle nevinný letní deštíček donutil zastavit, a teď se i se svým výkvětem japonského strojírenství choulí pod střechou zastávky u vesničky Veliká. Ani neodpověděli na mávání, jak byli chudáci promoklí…Za chvíli jsme už naštěstí zpátky v areálu srazu. Poslední, cílový úkol –jízda zručnosti kolem špalků a přes drncavé prkno, byl kvůli namoklým překážkám a menšímu karambolu druhé skupiny radši zrušen, což kvitujeme s povděkem. Parkujeme motorky zpátky na svá místa a i přes vrtochy počasí máme všichni zase na tváři úsměv. Ten se ještě protahuje, když Honza slavnostně provolává: „Hurá, tak mi to nakonec taky zdechlo, na volnoběh dolů z Pinkasáku, asi dobíjení!“ Jawka nebo číza, sranda je vždycky…Déšť povolna ustává a stejně pomalu se vracejí i další skupiny do cíle. Petr Soukup mezi tím za asistence sličné hostesky tahá výherní čísla tomboly, do které přichystali sponzoři spoustu pěkných cen. Největší zájem je o chromované koncovky výfuků, výbrusy motorů nebo zinkování a lakování dílů, ale potěší třeba i pár svíček nebo piksla oleje. Nakonec je cen v tobole tolik, že Petr k době volá všechny zájemce o nějakou tu drobnost, a tak se nakonec nějaká ta svíčka, klíčenka, přívěšek nebo stínítko dostane na každého. Pozornost budí taky transit s logem Národního technického muzea, se kterou do areálu přijíždí známý motocyklový historik Arnošt Nezměškal, a hned z dodávky vytahuje známý exemplář, se kterým často objíždí podobné akce – krásně zachovalou dvoumístnou Čechii. Motorka sice není v úplně původním vizuálním stavu, ale lehce restaurována byla naposled v šedesátých letech a jak říká pan Nezmeškal, aspoň se nic moc nezničí, když s tím někde křápnu. Technicky je Čechie jinak naprosto původní, údajně stačí jen šlápnout a chytá hned. No hned to nebylo, startovací rituál je pořádně složitý – pustit benzín ze zadních nádrží, nacupovat karbec, páčkou na pravém řídítku správně přivřít vzduch, levou páčkou správně odhadnout předstih, pořádně na to dupnout a hlavně nezapomenout uhnout, protože motor kope jak splašený. Samotné startování je zážitek, vidět a slyšet motor v chodu pak ještě větší, a najednou nám naše obstarožní motorky připadají proti Čechii jako nejmodernější výkřik techniky…To už ale kolem šesté hodiny přijíždí i poslední závodní skupina. Petr svolává hostesky a vyhlašuje nejen týmové pořadí závodu, ale také individuální ocenění. Trofej tak dostane třeba nejstarší a nejvzdálenější motorkář nebo motorka v nejpůvodnějším stavu (zaslouženě ČZ 350 Tourist). Cena za nejumaštěnějšího péráka se letos opět neuděluje, takže nic nevyhrávám, ale když ho vydržím zase rok nepucovat, třeba se napřesrok poštěstí… Náš bojovný tým číslo pět nakonec obsadil osmou příčku (v úkolu se sajdou jsme ovšem stanovili absolutní rekord - v pomalosti) a z triumfu se radovalo družstvo číslo 14, přičemž někteří členové týmu již poněkolikáté! Kromě pěkných památečních trofejí, diplomů i praktických odměn (opět např. oleje, svíčky, kvarteto piv, poukázky na motoškolu apod.) pro nejvýše umístěné bylo ale největší odměnou pro všechny právě setkání s kamarády a den plný zábavy. Ten navíc rozdáním cen vůbec neskončil, ačkoliv i z důvodu nevlídného počasí se většina účastníků už po vyhlášení rozprchla do všech koutů našich zemí. Po vyhlášení totiž byla pro pár desítek zůstavších motorkářů připravena přednáška Arnošta Nezmeškala o vývoji českých motorek ve třicátých až padesátých letech minulého století. Poutavé povídání podložené bohatou prezentací archiválií a technických dokumentů se pořádně protáhlo, a tak když pan Nezmeškal nakládal Čechii a odjížděl zpátky do Prahy, byla už docela tma. Ani ta ale nezabránila Petrovi Soukupovi, aby na zbylé návštěvníky Melecháče vytáhl předčasné půlnoční překvápko – svojí stavbu čezety 400, respektive jednoválcový motor ČZ 400 zabudovaný do rámu Jawy. Čtyřstovka se může pochlubit brutálním zvukem a razantním projevem i jen na stojánku. Petr prozradil třeba to, že letos už s motorkou najezdil testovacích 1000 km a že na pětku jede stroj v poklidu ve 4 tisících otáčkách asi 110 km/h, takže "...velká pohoda a kupa rezervního výkonu!". Kdo ví, zda se s tímhle strojem na stránkách našeho webu ještě nesetkáme…Bylo už po deváté, začínalo zase pršet a vidina suché postele skoro za kopcem mě taky už táhla domů. Balím věci a pomalu zmizím. V přítmí budovy sloužící jako zázemí pořadatelů, sušárna i jako promítací sál ještě zahlídnu Petra. Sedí tam sklesle, vyčerpaný ale s úsměvem. Jako hlavní pořadatel má za sebou sakra hektický den. „Jak se ti to letos líbilo?“, povídá unaveně, ale s nadějí v hlase. Mám hubu od ucha k uchu a oba palce nahoru – paráda jako vždycky! Melecháč opět potěšil a pobavil, a i když třeba nezvykle dost pršelo, všichni odjížděli s perfektní náladou, ještě o fous lepší, než s jakou přijeli. Dík za to patří všem organizátorům a hlavně Petrovi. Nedělá to pro peníze, zisk ani slávu, ale protože ho to baví a chce tu zábavu zprostředkovat taky ostatním spřízněným duším. Za to si zaslouží uznání. „Tak zase za rok Melecháč!“, mává mi Petr, když odjíždím do bludičkového šera, kterrým světlomet mojí motorky nesměle krájí mokré a studené temno před námi. Jo, už teď se sem zpátky těším! S tímhle akčním nadšencem, který mimo jiné staví čtyřtaktní čezety, ale plánuju setkání už mnohem dřív. Proč, to se určitě dozvíte na tomhle webu!