Made in London

Toto muzeum je mlaďounké. Na to jak je Londýn veliké město, na to že je Anglie kolébkou motocyklismu, tak je až překvapením, že mezi těmi všemi honosnými muzejními paláci se krčí jedno jediné malé museum, právě to motorkářské. Při pohledu na rozlehlost třeba Britského muzea, kde ční třeba celý sloupový chrám, ukradený „britskými dobyvateli“ v Řecku, motorkářské muzeum najdete ve východní okrajové části Londýna, ve čtvrti Greenford, kde dá se říct dávají lišky dobrou noc.

Muzeum bylo založeno teprve v roce 1999, bez přispění státu, skupinou lidí kolem Billa Crosbyho, který začal shromažďovat motorky v roce 1960. Od té doby se muzeum mnohokrát stěhovalo, než se podařilo zakoupit bývalou farmu právě v čtvrti Greenford. Zde byly zkulturněny dvě haly, kde se nyní na sobě tlačí více než 150 motorek.

Naštěstí cesta „z města“ je dost banální, takže není potřeba kdovíjak moc plánovat. Červenou linkou metra pojedete na sever, vystoupíte na stanici Greenford. Před stanicí nastoupíte na autobus číslo 105, kterým pojedete 4 zastávky směrem k letišti Heathrow. Vystoupíte a pak už jdete asi jen 3 minuty pěšky po hnědých cedulkách.

Muzeum je dost nenápadné a jet kolem autem, dá se i snadno přehlédnout. Rozhodně nečekejte nějaké majestátní sloupoví a masivní plot s pozlacenými špičkami. První z budov kam vkročíte hned po vstupu je jakási „myšmaš“ galerie. Jsou tam vystaveny úžasné unikáty mnoha britských výrobců, vyjma Triumphu.

Hned po vstupu vás přivítá galerie pokusů a omylů. Začínáme motorkou Ormonde z roku 1902, přes úžasné řemenové motorky Raleigh, Zenith, Calthorpe, Woolersy, Brown Precision s koženými řetězy, po již modernejší Sunbeamy, Vincenty a Nortony. Po celé levé straně první haly stojí motorky tak, jak šel čas. Od řemenových po víceválcové modely. K vidění jsou první pokusy o kotoučové brzdy, první pokusy o kardanový pohon, primární, sekundární i terciální převody, první motocykl s vodou chlazeným motorem (Scott z roku 1925). Dále do haly již skáčou motocyklové modely po desetiletích. Procházíte kolem několika modelů Vincentů, Sunbeamů, New Imperialů, Velocette, až k již dnes známějším motocyklům značky BSA a Norton. A ani tady se člověk nenudí. Zejména Norton exceluje svými hokusy – pokusy s technikou. Boxerové motory, dvouválce, čtyřválce, wankely, kardany. Je vidět že u Nortonu se činili a hledali cesty jak se na trhu udržet.

Oproti tomu je BSA, která se držela klasické linie. Na BSA nejsou vidět žádné výstřelky, až na použití jednoho tříválcového modelu na konci životní éry, kterým byl rebrandovaný Triumph Trident.
Pravá strana první haly je věnována klasickým motocyklům poválečné éry, mezi které je občas vetknut nějaký ten kusový speciál. Včetně Nortona s motorem z automobilu Mini. A ten tedy rozhodně miniaturní nebyl ;-)
Levá zadní část první haly je věnována závodním speciálům. Silničním jako Nortony, tak enduro a plochodrážním BSA. Pravá zadní část zase vojenským speciálům. Vystaveny jsou vojenské terénní BSA, Royal Enfield a také třeba moderní enduro Harley Davidson MT500 s motorem od Rotaxu.

A to jsme na konci první exkurze. Zcela na konci haly je malá restaurace, kde si lze zcela stylově v doprovodu dobových artefaktů a fotografií posedět a dát si něco co teče. Další cesta míří ven přes malý dvorek do haly pojmenované:

Triumph nebyl mezi britskou konkurencí nikdy největší, nejrychlejší, ani nejvíce aristokratický. BSA fungovala od roku 1861. Ariel s modelem Square Four válcoval všechny výkonem a na tu dobu úžasným čtyřválcovým motorem s válcemi do čtverce, v době kdy Triumph vypadal jako šlapací kolo. Ale na rozdíl od své Britské konkurence se Triumph orientoval silně na zámořské trhy, konkrétně na USA.

K tomu mu pomáhal dobře prováděný poválečný product placement, kdy jeho motorky propagovaly americké celebrity jako např. Marlon Brando, Elvis Presley nebo Steve McQueen. Právě proto také Triumph vydržel nejdéle nápor japonské konkurence, než se definitivně v roce 1983 složil. A v roce 1985 pod rukama jiného majitele zase jako Fénix ožil.
V muzeu je jasně vidět, že Triumph nebyl nikdy žádný experimentátor. Technicky na tom byl podobně jako BSA, tedy držel se svého kopyta a nesnažil se utrácet peníze na vývoj do (možných) slepých uliček.

Mimochodem když jsme už u té Britské aristokratické techniky, pro méně znalé je dobře zmínit, že jako i některé další Britské značky, i Triumph byl založen německými přistěhovalci.

Po vstupu do druhé haly nás přivítá jeden jediný a nedostavěný řemenový kousek Triumph Model TT z roku 1914. Následovaný celou plejádou historických kousků jako modely SD, R, P a podobné. Kupodivu, v tomto období Triumph nijak nevynikal, protože jeho modely od roku 1910 až do roku 1926 nevykazují žádný extra technický posun.

Na expozici je jasně vidět příchod spoluzakladatele Arielu, Vala Page do Triumphu. Od roku 1933 po jeho příchodu začíná Triumph vyrábět „opravdové motorky“, které vypadají po desítkách let jinak než řemenová motokola. Val Page se ovšem v Triumphu moc neohřál, po jeho odchodu byla zase po mnoho let technická stagnace a proto také v expozici chybí mnoho modelů, které jsou si ovšem až na detaily velice podobné.

Jedinou výjimkou je celá nová řada terénních modelů Tiger, které má v expozici pár zastoupení, včetně legendárního Tiger 100.

Triumph se v té době (po 2. světové válce) jako jediná Britská motocyklová značka účastnil programu Lend-Lease, což byl program USA pro obnovu Britského průmyslu odebíráním jejich zboží. A dobře zvládnutý marketing a orientace na zahraniční trhy (což ostatní Britské značky podcenily) mu udržely relativně stálou prosperitu. V té době tedy Triumph exportoval do USA přes 70 % své produkce a měl dostatek peněz na modelovou a kvalitativní ofenzívu. Následuje tedy celá záplava modelových kousků Bonnevillů, Thunderbirdů, modelů T a TR. V expozici jsou vystaveny také prototypy, které se nikdy nedostaly do výroby. Včetně 6válcového 1500ccm motoru na bázi motoru Triumph Trident, který se nedostal do výroby, protože ho v té době nebylo možné ničím finančně rozumným ubrzdit. Dosahoval výkonu kolem 100 kW.

Druhá strana haly je opět věnována speciálům. Najdeme tam několik modelů policejních stíhaček s integrovaným smartphonem na nádrži, několik speciálních staveb, včetně jednoho unikátního modelu TRITON, o kterém si povíme o malinko později.

Většina exponátů je stálých. A mnoho z motorek je zapůjčených jejich majiteli, kteří si je občas nechají vyvézt na slunce a jedou se na nich projet. Takže prakticky niky nemůžete vidět sbírku kompletní. Dále je dalších cca 30 motorek v různých fázích rekonstrukce, ve třetí hale, která je veřejnosti nepřístupná. Obvykle tam je k vidění kolem 150 kusů.

Zde také celá prohlídka končí. Výklad provádí velice znalá paní, která je velmi pěknou oxfordskou angličtinou schopna odpovědět na jakoukoliv otázku. Vstupné stojí 5 liber. Otevřeno sobota – neděle – pondělí 10:00-16:30

A protože ani pečlivá prohlídka všech exponátů nezabere více než 2 hodiny, zbývá dost času se podívat do nedalekého:

Na stejné zastávce kde vystoupíte, pojedete zase nazpátek. Logicky na druhé straně ulice a autobusem číslo 95. Pojedete 10 zastávek na zastávku Hanger Lane kde vystoupíte a počkáte na ní na další autobus, číslo 112. Ta vás odveze další 4 zastávky přímo až před ACE Café London.

ACE Café London je jak již z názvu připomíná, kolébkou dnes tak moderního stylu motorek café racer. Cafe racers, nebo také „ton-up boys“ měli za zábavu cestovat rychle mezi vzdálenými kavárnami po Londýně. K tomu sloužily právě zbudované rychlostní motorways kolem Londýna, kdy ACE Café je právě hned nedaleko Severní kruhové cesty (North Circular Road) a Westway A40. Ideální cesty pro vysokorychlostní cestování směrem k centru Londýna nebo na jeho východ. Pokud ton-up boys (ton znamená ve slangu něco jako „jet knédl – jet kilem“, ton-up znamená tedy nadkilo – kluci co jezdí rychleji než 100 mil za hodinu) chtěli zůstat v náručí ACE café, tak jezdili na jukebox. Tedy vyrazíš s první notou a musíš se vrátit do posledního tónu určité písničky.

Závodní motorky byly v té době strašně drahé a tak se stavěly café racery. Jako ideální kombinace se ukázal mix motorky Norton a motoru Triumph. Motorka se označovala jako Triton. Mixovaly se různé varianty motorek. Motor Triumph + šasi BSA (Tribsa), Norton šasi + BSA motor (Norbsa) nebo Norton šasi + Vicent V-twin motor (Norwin). Ale Tritonů vzniklo nejvíce a dodnes jich pár jezdí.

Kavárna ACE Café prožila svá léta jak na horské dráze. Popularitu získala jako 24hodinová kavárna, která byla zásobovaná masivní dopravou právě na N. Circular Road. Za druhé světové byla zdemolována raketou a v roce 1949 postavena znovu. Větší, moderní, prosklená, dvoupatrová. V roce 1969 byla zavřena a sloužila jako prodejna pneumatik. Dále jako sklad a také jako centrála spediční společnosti. V roce 1994 byla za přispění motorkářského klubu The Rocker Reunion (vznikl jako protiváha na vytlačení Hells Angels z Británie v roce 1969) a za přispění jeho 12 000 členů koupena a zrekonstruována. Od té doby jede a je úžasná. Celá kavárna má skvělou dobovou atmosféru, vyzdobená závodními artefakty, samozřejmě motorkami a dobovými stupni vítězů. Je plná historických fotek z různých akcí, srazů, závodů a mejdanů.

A také dost populární. V roce 2009 byla vyhlášena jako nejlepší bar v Londýně. Sjíždí se tam kvanta motorkářů. O víkendu je parkoviště našvihané k prasknutí a je tam pořád živo. ACE se neomezuje pouze na motorkáře, ale pořádá také srazy speciálních modelů aut. Např Mini, Mazdy MX, Toyota Supra, amerických lowriderů, hot-rodů. Ale také závodníků, stunt-riderů apod. Prostě, není tam nikdy nuda.

Velmi často se tam točí pořady s moto i auto tématikou, takže tam můžete potkat lidi, co točí TopGear, Fifth Gear, stejně jako BBC, National Geographic. Točil tam i Ewan MCGregor při natáčení svého pořadu Long Way Down. Točí se tam často i filmy, jako naposledy třeba motorkářská komedie Freebird. Když si sednete na židličku před kavárnu a budete pár měsíců zevlit, určitě se v nějakém tom filmu nebo pořadu objevíte ;-)

Ceny jsou tam běžné, jako v celém Londýně, takže to není nic pro nějakou high-society.
A tady naše cesta v jedné stopě Londýnem končí. Pokud se budete chtít odtud dostat rychle do centra Londýna, od ACE jděte na východ, tam kde je za sebou 5 starých kamenných mostů. Po cca 200 metrech, za posledním kamenným mostem nalevo je zastávka metra (stanice Stonebridge Park), hnědé linky, která vás odveze pohodlně do úplného centra Londýna.

Je to muzeum aut, které se nachází kousek na severu od letiště Heathrow. Dá se tam pohodlně dojet vlakem z nádraží Paddington, několik zastávek na stanici Hayes & Harlington. Vystoupíte z vlaku, z nádraží, dáte se doleva, po 100 metrech zase doleva a jste tam.

Dá se za jeden den absolvovat cesta ACE Café-London Motorcycle Museum – London Motors Museum. Z ACE pojedete do moto muzea a až skončíte, pak jen autobusem číslo E6 ze zastávky do které jste přijeli až před London Motor Museum (zastávka Hayes Harlington).

O tomto muzeu se nebudu moc rozepisovat, vzhledem k zaměření tohoto serveru, ale stojí za to si ho projít. Je trochu větší než motorkářské, ale je to také cca na 2 hodiny. V galerii je několik fotek.