globalmoto_unor




Kurz Wheelie.cz na vlastní kůži: Level 2

Je to 2,5 roku, co jsme byli s Honzisem na kurzu ježdění po zadním u Míry „Sporťáka“ Freye. Od té doby se posunuly jak naše zkušenosti s ježděním po zadním (aspoň částečně), tak se na jinou úroveň dostal i Sporťákův kurz. Proto jsme vyrazili, tentokrát s Vláďou, na vlastní kůži vyzkoušet, jestli má smysl kurz pro lehce pokročilé a jestli je nový přístup a Mírovy vychytávky přínosnější pro nově příchozí.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

O přínosu jízdy po zadním kole se vedou nekonečné debaty, ale že vám zvládnutí jakékoli „blbiny“ navíc přidá jistotu při řízení a ovládání motorky, to je věc neoddiskutovatelná. Podívejte se třeba na WSBK, co předvádí Toprak, který se po vzoru svého otce několik let věnoval stuntridingu. Disciplína s rychlým okruhovým ježděním na první pohled nespojitelná, ale kde ten kluk asi nabral tolik citu pro přední brzdu? Stejné je to při jízdě po zadním, kde získáte cit pro práci se spojkou, s plynem a zdokonalíte si svoji rovnováhu. Každopádně ať už je zvládnutí wheelie váš dlouhodobý motorkářský sen, chcete si jenom zkusit, jestli na to máte, nebo se prostě chcete zdokonalovat v ovládání motorky, určitě to chce to správné nářadí, know-how a dobré vedení. S čistým svědomím můžu říct, že u Sporťáka najdete všechno v jednom zdokonaleném balíčku. Stačí mrknout jenom na to, jakou proměnou prošel jeho speciál. Dříve ještě docela jednoduchá pětikolka, kde se počítalo i s normálním stuntovým využitím, se proměnila v sedmikolku s velkou zadní plošinou a stupátkem. „Když jsme jezdili předtím spolu na kurzu, tak jsem stával v hrazdě za váma, ale v tu chvíli bylo těžiště malinko jinde. Když pak žák šel jezdit sám, musel si zvyknout, že je ten mrtvej bod zase o kousíček výš,“ vysvětluje hlavní benefit zadního „lízátka“ sám Sporťák. Samozřejmě tu ale není jenom pro jeho pohodlné stání, její hlavní funkcí je to, aby člověk motorku nepřehodil.

I když teoreticky by se to nemělo stát i bez ní, další novinkou je totiž asistent zadní brzdy. Ten se používá hlavně z kraje kurzu, když při zvedání na zadní „šlape“ na zadní brzdu místo žáka. Nepřichází tak tvrdé dopady do opěrného kolečka v okolí mrtvého bodu, jako u dřívějšího speciálu, žák se tolik neděsí a může se víc soustředit na úkol, který zrovna piluje. V devadesáti procentech to bude práce s plynem u mrtvého bodu, protože to je věc, která všem dává nejvíc zabrat. Žákům v tom pomáhá třeba obrácený rychlopal, tedy prodloužený chod plynové rukojeti. To ale není žádná novinka, s tím jsme se seznámili už při poslední návštěvě, ale ukazatel mrtvého bodu, ten jsme tehdá na motorce neměli. Jednoduchý jezdec ukazuje, v jakém úhlu se motorka nachází, pak ho stačí sledovat a honit ho pomocí plynu co nejblíže vyznačeného místa. Skoro jako nějaká hra na počítači.

Co se naopak nemění, ale spíš prohlubuje, je rozpitvání celého procesu jízdy po zadním kole. Začíná se suchou teorií, po té žáka Míra vozí, vysvětluje, ukazuje a pomalu zasvěcuje do techniky jízdy. Pěkně krůček po krůčku. To platilo i minule, teď je to ale ještě dál. Pamatuju si, jak jsem zvedal motorku a do toho skoro hned zkoušel pracovat se zadní brzdou, v hlavě jsem z toho měl trochu guláš a ve finále jsem nic nedělal na 100 %. Dnes se i díky asistentovi piluje zvlášť vyhoupnutí s uklidněním pravačky, a až když je to správně natrénované, Sporťák asistenta brzdy odmontuje a jde se dál. Velký rozdíl je také v tom, že za ty dva roky zkušeností Sporťák posunul svůj kurz víc směrem k reálnému provozu. Cílem není, aby žák ujel na cvičném stroji co nejdelší vzdálenost, ale aby nabral co nejvíc techniky, kterou potom přenese na svoji motorku. A už tady záleží, jak se ke kurzu přistupuje. Kdo jezdí na silném čtyřválci, potřebuje něco jiného, než pilot slabšího jednoválce a velkou alchymií je dnes elektronika. Ne ani tolik kontrola trakce a antiwheelie, to jde většinou vypnout, spíš naladění motoru a odezva na plyn. Některé motorky po zavření plynu neubírají tolik, kolik by měly, jiné jsou zase tupé na otevření plynu nebo naopak můžou být zbytečně divoké… U nich se už většinou bez zadní brzdy neobejdete, respektive vás její používání posune zase o kus dál, ale to předbíhám. Mně se na tom všem nejvíc líbí, že je teď hlavním cílem zvedání motorky za jízdy na dvojku, což je ve finále stav, který odpovídá reálu. Takhle se z 90 % zvedá většina průměrných motorek. Proti tomu, když jsem jel z kurzu před dvěma lety, většinu času jsem strávil zvedáním motorky z místa, a to jsem si u svého litrového dvouválce nedokázal v reálu představit a vlastně to nedokážu ani teď. Každopádně průběh kurzu očima začátečníka vám popíše Vláďa v druhé kapitole, i když to teda úplné ucho samozřejmě není. Já už jsem byl na kurzu podruhé, takže odpovím na otázku, jestli má cenu absolvovat kurz víckrát?

Nebudu to protahovat, jednoznačně ano. Teda pokud nejste jedinec, který už dávno jezdí po zádech nekonečné kilometry. Musím říct, že první kurz byl trochu záhul – hromada informací, hromada činností, které člověk musí najednou zvládnout. Oproti tomu jsem si pokračování užil mnohem víc. Už jen to, že člověk ví, do čeho jde a co má očekávat, zklidní jeho hlavu, a co si budeme povídat, s klidnou hlavou a bez velkého mravenčení v břiše jde všechno líp. I mě nejdřív Míra povozí, držím se nádrže, sleduju jeho práci, ukazatel mrtvého bodu a vnímám, co se děje. Potom už s jeho dozorem dávkuju plyn, a protože si všechno rychle oživím, sedím velmi rychle na motorce sám a jdu na to „naostro“. Pár přískoků vpřed, abych si vychytal, kolik dát plynu a jak pustit spojku, ale protože už jsem za ty dva roky „něco málo“ po zadním odjel, jde to celkem rychle a můžu se soustředit na práci s plynem. V tom mi hodně pomáhá nový ukazatel mrtvého bodu. Chvíli vlastně nedělám nic jiného, než že jen plynem honím kostičku v jejím výběhu a vlastně nevnímám okolí, úhel motorky, její řev, nic. Díky tomu se dokážu uklidnit a 100% se soustředím na práci s plynem, což je alfa a omega jízdy po zadním kole. Když už to jde, musím se zase trochu přemlouvat, abych na ukazatel nekoukal, ale cit v pravačce docela zůstává, takže můžeme pokročit.

Teď je třeba k tomu přidat práci s pedálem zadní brzdy. Opět za mě skáče Sporťák, nastavuje motorku do mrtvého bodu a já šlapáním na pedál motorku vracím zpátky. Když předek padá dolů, stačí pedál uvolnit a jde zase nahoru. Logická a vcelku jednoduchá činnost, ale zaprvé je potřeba i tady najít ten správný cit, a zadruhé jedeme pořád ve dvou, takže se můžu soustředit jenom na to jediné. Jenže předchozí dril s plynem přinesl svoje ovoce a zadní brzdu zapojuji do procesu celkem snadno. Přitom pořád kolem bzučí Sporťák na svém skútru a radí, co zlepšit. Vyhladit ruku, nehamtat tolik na pedál, všechno je to o milimetrové práci. Ve finále se úspěšně dostávám k cíli, kterým je vyhoupnutí motorky za jízdy na dvojku, dotažením do mrtvého bodu a následnou kontrolou pomocí plynu a zadní brzdy. A zatímco na prvním kurzu to bylo takové „abych měl odfajfkováno“, tady už to bylo, jakože opravdu zvládnuté.

Prostě jak jsem psal o dva odstavce výš, podle mě má kurz smysl i pro pokročilého. I když jsem dokázal něco po zadním odjet, pořád to nebylo optimální a zadní brzdu se mi povedlo do toho zapojit výjimečně. Nohu jsem na ní měl, ale většinou jsem se 100% soustředil na vyhoupnutí a na práci s plynem. Tenhle trénink mi přinesl zase další jistotu do pravačky, která je strašně důležitá, což potvrdí to i Vláďa, a získal jsem ji i pro zadní brzdu. Může za to určitě jednak to, že jsem byl víc v klidu, ale také změna průběhu kurzu, kde se hned od začátku netlačí na tu zadní brzdu, ale jde se mnohem víc popořadě. A že to mělo smysl, jsem se přesvědčil o nějaké dva týdny později, když jsem vytáhl Monstříka a dal si několik dlouhých wheelie naprosto v klidu se zapojením zadní brzdy. S tím starým bucharem se mi díky tomu jelo najednou lépe, kontrolovaněji a s pocitem sucha a bezpečí jsem dojel dál. Takže pokud jste na kurzu byli a pořád to není ono, nebojte se Míru oslovit. Často k němu dojedou žáci na „doladění“ techniky, přitom se najde nějaká maličkost a už to zase jede dál. Na druhou stranu i tady platí, že se to neobejde bez následného tréninku, takže jsem sám na sebe zvědavý, co předvedu po zimní pauze :)

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 30 Kč od 1 uživatele.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
kokonhead přispěl 30 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist