KTM a Husaberg Festival 2011

Oranžový den pro mě začíná poměrně zhurta. To proto, že první oranžádou je jedna z letošních novinek KTM 990 Adventure Dakar. Modrooranžový fešák kombinuje erkovou a „obyčejnou“ verzi. Z erka si vzal vyšší výkon a z normálního Advíka podvozek. Vyhoupnout se do sedla 860 mm nad zemí chce větší švih a zejména menším z nás by tato atletika mohla dělat problém. Jakmile v šestistupňové převodovce klapne jednička, nastává čas novámu dobrodružství. Adventure se mi vždycky líbil díky svým off-roadovým dovednostem, za kterým rozhodně nepokulhávají ani ty silniční. Dneska je to však hlavně o asfaltu. Pérování se na silnici jeví jako měkčí a akcelerace spolu s prudkým brzděním se neobejdou bez lehkého prohoupnutí. Nicméně při průjezdu zatáček mašina působí hodně pevným a stabilním dojmem. Díky tomu se vingly dají prolítnout ve velkém kalupu a kolikrát se nestačím divit, jaké cifry na mě přístrojovka tasí.
Hrubému soundu, linoucímu se z dvojičky koncovek pod sedlem se jen těžko odolává, a tak drtím několikakilometrový úsek furt dokola. Reakce našláplého dvouválce na plynovou rukojeť je okamžitá a s macatou mašinou dokáže pěkně zacvičit. Adventure Dakar je vybaven systémem ABS, který několikrát zkouším na přehledné rovince. Ze začátku mám v rychlostech přes kilo psychický blok vzít natvrdo za páčku přední brdy a dupnout na pedál zadní. Jenže ono to jde a mašina bez zablokovaných kol spolehlivě brzdí. Pocitově se mi ale zdá, že do úplného zastavení ubíhá víc metrů, než při vypnutém ábéesku.
Je fajn, že v KTM dávají jezdci na vybranou a ABS se dá jedním ze tří tlačítek vlevo od otáčkoměru během chviličky krátkým podržením vypnout. V terénu totiž ábéesko dokáže pěkně zabrnkat na nervy… Advík mě dneska opět nezklamal a pouze potvrdil to, co už dávno vím. Je to mašina, která dokáže naservírovat hodně slušnou porci offroadového poježdění a neztratí se ani na silnici, kde dokáže řezat zatáčky na velké enduro až s nezvyklou hbitostí.

Tenhle nabroušený superbike rozhodně nemá pochopení pro poflakování po úzkých silničkách s rozbitým povrchem. Jeho hřištěm je bez debat okruh a vemte jed na to, že teprve tam pořádně vystrčí růžky. Jenže naleštěné RC osmě se jen těžko odolává, a tak si v jejím sedle vyrážím užít něco málo klikatic v okolí Motorlandu v Bělé pod Bezdězem. Zátah véčkového dvouválu je fakt obrovský a akcelerace na první rychlostní stupně se neobejde bez předního kola v luftu. Holt 175 dvouválích koní je už řádné stádo a se 185 kilogramy RC8 R si poradí s prstem v nose. Podvozek WP je tvrdý jako kámen a právě díky tomu sedí RC8 R na silničkách s hladkým povrchem jako přibitá. Do zatáček se pokládá bez většího pobízení s naprostou samozřejmostí a při průjezdu spolehlivě drží stopu. Jakmile ale dojde na rozbité úseky, člověk všechno schytá do rukou. 
Slova chvály si rozhodně zaslouží brzdy Brembo. Zejména přední je ostrá jak břit! Nicméně je výborně dávkovatelná a citlivě reaguje i na sebemenší namáčknutí. Během jízdy se začínají na plexi objevovat kapky vody a než se naději, leje jak z konve. Prostě aprílový počasí. To je nejvyšší čas ubrat volume a radši se klidným tempem vrátit pod střechu. Opět jsem se přesvědčil, že RC8 R je nekompromisní superbike, který patří na okruh. Jedině tam je šance maximálně využít jeho potenciál a povolit uzdu všem stopětasedmdesáti koním. Mimochodem tahle mašina je pro letošek superbikovým nářadíčkem Matěje Smrže v německém šampionátu IDM. Matějovi dokonce chybělo málo a stál při prvním podniku  německého seriálu na bedně.

Na tuhle kačenu jsem se vyloženě těšil. To proto, že její předpoklady maximálně korespondují s připraveným motardovým okruhem a zrovna tak se silnicemi v okolí dnešní oranžové akce. SMT je někde mezi předchozími modely, ale o chlup blíž má pochopitelně k Advíku. Každopádně nejdřív dávám pár koleček na okruhu a pak s Martinem vyrážíme obrazit asfaltovku za branami areálu. Mašina absolutně netrpí nedostatkem výkonu, ba naopak! Člověk si musí dávat bacha na plynovou rukojeť především ve výjezdech z utažených zatáček, které jsou čerstvě pogumovány od dvoustopých vehiklů. Do esíček se vrhá s obrovskou chutí a člověk by nevěřil, že zrovna kočíruje litrového cesťáka. Odpružení se rakušákům podařilo perfektně nastavit, takže v sériovém setupu se i při ostřejším tempu SM téčko při akceleraci neprohupuje a při agresivnějším brzdění nepotápí. Brzdy opět zaslouží pochvalu. Jelikož letos dostalo SM-T ABS, bylo ono tím, co mě nejvíce zajímalo. 
V první řadě deset bodů za možnost vyřazení ABS jedním tlačítkem na přístrojovce. Přeci jen existují okamžiky, kdy lítání s tímhle brzdařem na palubě není zrovna ideální… Dlouhá rovinka si říká o vyzkoušení maximálního brzdného účinku. Zhruba ve stovce jdu natvrdo na brzdy a čekám, co se bude dít. Do pedálu zadní brzdy dostávám pořádný kopance, přičemž motorka bez známek zavlnění s ledovým klidem a bez obou kol ve smyku zastavuje. Pocitově mi připadá, že bych bez ABS dokázal zastavit o několik metrů dřív. Jenže je potřeba si uvědomit, že v tomto případě brzdím cíleně a jsem na to připraven. Když pak nastane krizová situace, kdy mi před kolo vlítne srnka nebo vyjede z vedlejší stréc v autě, může být ABS vítaným pomocníkem a leccos zachrání. Poté ABS vypínám a brzdím ze stejné rychlosti. Brzdný efekt je o něco intenzivnější, ovšem doprovázen nervóznějším chováním. Vše závisí pouze a jenom na citu pravé ruky a chodidla. Při běžné jízdě se ABS téměř neprojevuje a o slovo se přihlásí opravdu až při tvrdém brzdění a to je moc dobře. SM-T vracím s těžkým srdcem, úplně si představuji vejletování po alpských průsmycích s tisíci serpentinami, kde by se tenhle motard s cestovatelským srdíčkem cítil jako ryba ve vodě.

I když jsme vyrazili hlavně za silničními kátéemkami, nemohl se den v Bělé obejít bez řádění ve stupačkách ostrých endur. Byl by hřích nechat ležet parádní enduro trať bez provorání. Musím říct, že se klukům z Flash-teamu fakt povedla a smekám před nimi svojí Acerbisku.
Nechyběly příkré výjezdy, průjezd rozpadlým domem, přejezd klád a pneumatik. Letos dokonce došlo i na cívky od kabelů přeměněné na houpačky či jiné pekelnosti. Mimochodem, ty mi daly pěkně zabrat a ještě teď cítím naražené žebro. V pohotovosti byla i srovnaná písčitá motokrosová trať, která ještě v pátek připomínala čerstvě urolbovanou sjezdovku…prostě manšestr, který se v Bělé moc často vychytat nepoštěstí.