Mezi hlavní přednost ruských strojů patří především vynikající prostupnost těžkým terénem, a tak se jejich sraz obvykle odehrává
daleko od civilizace. Pavel Kučera, jehož firma SovMotCentr zastupuje značku na českém trhu, hledá pro každý ročník srazu
novou základnu, aby účastníci mohli vždy prověřit svůj jezdecký um a schopnosti svých strojů v neznámém prostředí. Letos se útočištěm stala turistická ubytovna uprostřed lesa nedaleko Brtnice na Vysočině. A protože ten, kdo si pořídí motorku z drsného východu nemůže být žádné ořezávátko, termín v
půlce února není nikomu z účastníků na obtíž.
Předem je třeba uvést na pravou míru, že se nejedná o žádný megasraz, ale spíš
komorní akci. Letošní Vstreča frontovnikov, což je oficiální název setkání, zaznamenala účast rovných dvou desítek sidecarů, které doplnil jeden odvážlivec na sólo motocyklu. A
modelová skladba? Ta byla tentokrát skutečně pestrá. Posuďte sami: MV-750, M-72, Dněpr MT 9, Dněpr MT 10, Dněpr 11, Dněpr 16, Dněpr Solo, Ural Ranger 750, Ural Tourist SWD 750. No kdo se v tom má vyznat, když vypadají všechny stejně. S jistotou dokážu určit snad jen Dněpr Solo a modely z aktuální nabídky SovMotCentra -
Ural Ranger a Ural Tourist.
Akce trvá vždy od pátku do neděle, přičemž stěžejní část programu tvoří sobotní, prakticky
celodenní společná vyjížďka. Ráno se v čas plánovaného odjezdu začnou přezouvat pneumatiky a odstraňovat drobné závady, aby se kompletní výprava stihla před jedenáctou vydat na cestu.
Trasu, jejíž převážná část vede polními a lesními cestami, vybírá hlavní organizátor už předem a sám jí také
zkouší projet, aby ušetřil ostatním práci s otáčením sajdkár ve slepých a neprůjezdných úsecích. Délka trasy není nijak závratná - počítá se s tím, že komplikovaný terén může někde zastavit kolonu klidně i na
pár hodin. To se letos díky skvěle naplánovanému počasí naštěstí nestalo, ale i tak musela v několika místech řešit prekérní situaci kolegiální výpomoc.
Dostal jsem příležitost celou expedici absolvovat v jedné z volných sajdkár (díky, Láďo) a přiznám se, že zážitek z jízdy
předčil veškerá moje
očekávání. Ne že bych byl připraven na nějakou velkou nudu, ale že mi přeběhne strachy mráz po zádech, až se kolo sajdkáry bude valit po uklouzané hraně hlubokého srázu, to mě nenapadlo ani v nejdivočejších představách. Můj řidič si ale
zkušeným počínáním za řídítky rychle získal důvěru, takže jsem po hodině jízdy mohl opustit bezpečné křeslo uvnitř sajdkáru a vyvažovat stroj ze sedátka na blatníku po vzoru ostatních kulometčíků.
Můj obdiv patří ale především
jezdci na sólu, který musel překonat všechny nástrahy terénu bez výhody třetího kola. Možná to trochu vypadá jako přeceňování jezdeckého umění, ale věřte mi, že ruský motocykl není žádná lehká kroska. Speciální styl jízdy sóla ve vyjetých kolejích, kdy přední kolo udržuje směr vpřed za pomoci jedné koleje a zadní drapák hrabe bláto ve druhé, vypadá prostě famózně a kromě
stability také zvyšuje také umělecký dojem.
Další věc, kterou kvituji s povděkem, je citlivý a
ohleduplný výběr trasy. Přestože vedla částečně i lesem, za celou cestu jsme nevjeli nikam jako první motorová vozidla. Pokud už byl průjezd lesem nutný, vždy se našla cesta vyježděná od traktoru nebo jiné těžké techniky, takže po nás žádné nové stopy nezůstaly.
Každý správný výlet končí v hospodě, takže na lehký kontakt s civilizací přeci jen došlo. U zaslouženého oběda se počítají ztráty, které mi s ohledem na náročnost trasy připadají minimální. Odnesl to jen jeden
promáčknutý plech na sajdkáře, jinak se všechny stroje i jezdci vrací v původním stavu. Zásluhu na tom mají prý hlavně příznivé podmínky, většina dosavadních zimních srazů proběhla
na sněhu a ledu. Po jídle už následuje jen zrychlený přesun po zpevněných cestách zpět na ubytovnu, kde frontovniky čeká ještě přezouvání pneumatik na silniční vzorek. V neděli pak návrat
po ose domů, a potom už jen vyhlížet termín jarního srazu. A víte, co napadlo po návratu domů mě? Otevřít internet a podívat se, za kolik jsou v
inzerátech ojeté Uraly...
