Kasyja Motorides Cup na vlastní kůži

Protože v současné době moji garáž nezdobí žádný vhodný bike, vyjednal jsem si na tuhle akci půjčení čtvrtlitrového motárdu AJP 250 PR5 Supermoto. S Honzou Procházkou, dovozcem těchto portugalských motocyklů, je vždycky skvělá dohoda, a tak mi k tomuhle čtvrtlitru přihodil i o poznání větší kladivo AJP PR7 630. Ta byla sice postavena na kolech s endurovými rozměry, leč vybavena skvělými pneumatikami Continental TKC80, které sice mají offroadový profil, ale i asfaltu se drží jak notorik lahve rumu.

Po příjezdu na písecké závodiště jsem lehce znejistěl, když jsem na parkovišti uviděl několik dodávek a přívěsných vozíků s hodně ostře vypadajícími „lamináty“ – tedy silničními mašinami připravenými jen a pouze na okruhové ježdění, zbavených světel, blinkrů, zrcátek, zato však vybavených racingovým přepákováním, otočeným řazením, slicky a samozřejmě i nahříváky. Naštěstí podrobnější prohlídka depa odhalila, že drtivá většina mašin je daleko civilnějších a jejich majitelé s nimi na místo konání dojeli po ose. K vidění byla hodně pestrá škála biků – od supersportů, přes naháče, až po motárdy – celkem čtyři desítky motocyklů a jejich pilotů. Na endurových špalkách jsem tam nejezdil jen já, ale i motocyklový všeuměl Míra Lisý se svojí litrovou Africou.

Po nezbytné rozpravě, při které nás duchovní otec téhle akce Patrik Homola seznámil s veškerými bezpečnostními pravidly i časovým harmonogramem, začaly první tréninkové jízdy. Největší střelci s lamináty či piloti z předních pozic tabulky Kasyja Motoriders Cupu byli zařazeni ve skupině nejrychlejších, tedy A, ostřílení borci se zkušenostmi z těchto okruhů tvořili skupinu B a já, jakožto nováček na téhle akci jsem byl spolu s hobíky zařazený do skupiny C. Přestože tamní okruh celkem znám a před měsícem jsem tam absolvoval závod s Jawou 50, tak pro první jízdu jsem zvolil slabší AJP PR5. První seznamovací okruhy jsem řešil hlavně volbu správných kvaltů, ale dozažený čas s hodnotou 1:10,2 mě zařazoval na celkové dvanácté místo. S tím jsem byl celkem spokojený, byť na trati jsem se dost hledal – zvolená stopa, brzdné body, řazení a využité kvalty byly každé kolo jiné a originální. Moji parťáci z „céčka“ měli být sice začátečníci a méně pokročilí jezdci, ale i když jeli na pohodu, tak byla na jejich jízdu pěkná podívaná. Čas od času si Míra „Lisák“ Lisý některého z jezdců vyhlédl, zastavili spolu v depu a vysvětloval, jak na trati zrychlit, jet lépe či bezpečněji. Borci ze skupiny B už předváděli na trati skvělou jízdu – jistota při vnímání stroje, pohyb na motorce, pohled do zatáčky, vše jak z učebnice, a bylo vidět, že tihle borci už na okruzích rozhodně nejsou poprvé. O to větší fofr byl k vidění v nejrychlejší skupině A. Tihle borci s motorkami upravenými na okruhy už předváděli opravdu pořádný mazec a z jejich jízdy bylo zřejmé, že spousta z nich tráví čas v sedle nejenom na malých motokárových tratích, ale i na velkých dromech.

Na další volné jízdy jsem vzal AJP PR7 a už od prvních kol jsem v duchu děkoval Honzovi, že mi ji přivezl také! Jízda s tímhle nadupaným jednoválcem byla opravdu skvělým zážitkem a paradoxně k tomu nejvíc přispěly univerzální pneumatiky Continental TKC80 – s nimi se driftovalo ještě snadněji nežli na flattrackové motorce! Sice se díky vysokému podvozku o učesané „silničářské“ jízdě nedalo mluvit, ale čas jsem stlačil o další dvě sekundy dolů. Po těchto dvou jízdách se provádělo nové zařazení do skupin podle dosažených časů tak, aby byly skupiny co nejvyrovnanější a jednotliví účastníci si svoje ježdění co nejvíce a nejbezpečněji užili. Mne časy dosažené s velkým jednoválcem zařadily do áčkové skupiny, kde jsem strávil všechny zbylé jízdy včetně kvalifikací. Také obě dvě kvalifikace se jedou formou volných jízd a o zařazení na startovním roštu rozhoduje dosažený čas - ne každý totiž chce závodit a většina účastníků preferuje svižné ježdění bez strkanic a přetlačování o pozice. V první kvalifikaci jsem se při výjezdu z jedné utažené zatáčky nechal trošku unést a po přepísknutém driftíku jsem vyzkoušel tvrdost píseckého asfaltu. Jenže AJP PR7 630 rozhodně není z křehkého těsta – ani nechcípla, takže jsem mašinu s vymáčklou spojkou postavil a frčel v klídku dál. Přestože jsem kus asfaltu ochutnal, ubyly asi tři milimetry hliníku ze stupačky a další milimetr z basteru. Nepadal jsem zdaleka sám, některé pády si vyžádaly menší repasi motorky, jedna z nich dokonce zůstala nepojízdná, ale žádný z jezdců neutrpěl žádnou újmu na zdraví, a to je podstatné!

Po první kvalifikaci s AJP PR7 630 byl na mém kontě čas 1:06,5 sekundy a na druhou jízdu jsem opět sáhnul pro malou „pětku“ abych zjistil, o kolik s ní budu na trati pomalejší – časy z úvodní jízdy se totiž nedaly brát vážně. Po prvních kolech jsem si myslel, že velmi rychle zase dojedu do depa pro výměnu stroje – připadalo mi, že mašina (mašinka!) vůbec nejede a skvělou vláčnost a čitelnost endurových Continentalů vystřídala o hodně vyšší přilnavost motárdových pneumatik, díky které jsem musel zvolit naprosto odlišný jízdní styl. Postupem času jsem si ale začal zvykat a jízda s tímhle malým motárdem mě začala bavit čím dál víc.Sedmadvacet koní samozřejmě nemělo nejmenší šanci utrhnout kolo do akceleračního smyku, ale brzdný účinek motoru už dovoloval najíždět zatáčky lehkým driftem, a díky necelým 120 kilogramům se mašina vodila do zatáček úplně sama. Původně jsem si myslel, že jsem druhou kvalifikaci vlastně obětoval, ale když jsem se podíval na dosažený čas, nevěřil jsem vlastním očím: 1:05,780 sekundy! AJP PR5 mě opravdu hodně mile překvapila a i když jsem ji doteď vnímal jako skvělou motorku pro hobby a výkonnostní endurování, tak ukázala, že dovede skvěle makat i s malými motárdovými koly. Lehce by to chtělo ještě doladit podvozek, protože přední vidlice při ostrém brzdění trošku driblovala, ale to by vyřešilo utažení útlumu i odskoku – pak by zase nějaké ty desetinky spadly dolů…

Volné tréninky i kvalifikační jízdy byly za námi a nás čekal už jen závěrečný závod. Toho se na rozdíl od volných jízd mohou zúčastnit jen motocykly s registračními značkami, takže „lamináty“ zůstaly už v boxech. Je to kvůli tomu, aby zůstal tenhle pohár hlavně pro hobby jezdce a postupem času se nestal jen záležitostí pro pár vyvolených. Do závodu se nás kvalifikovalo patnáct, já jsem startoval z jedenácté pozice a opět jsem sáhnul po menším motárdu. Start probíhá systémem Le Mans, takže krátkým sprintíkem přes trať, nastartovat motorku a vzhůru do šesti ostrých kol! Po startu byla lehká tlačenice, při průjezdu prvním kolem jsem byl dvanáctý a na téhle pozici jsem protnul i cílovou pásku. Časy ve finále jsem měl o čtyři sekundy pomalejší nežli ve kvalifikaci, což bylo způsobené i tím, že jsem volil dost defenzivní stopu – těsně za mnou byli totiž seřazeni hned tři moji soupeři. Až když jsem doma mrknul na průjezdy jednotlivých kol, tak jsem zjistil, že se za mnou dost pořadí míchalo, nejspíš jsem také kluky trošku zašpuntoval, ale tak už to prostě bývá – zatímco ve volných jízdách rychlejší střelce vždycky raději rychle pustím, při závodě neuhnu ani o píď! Vždyť je jedno, jestli jedete hobby závod, nebo bojujete o mistrovské body – adrenalin funguje v obou případech úplně stejně. I díky tomu jsem po bezmála dvou a půl hodinách ježdění, během kterých jsem najezdil kolem 130 kiláků, domů odjížděl úplně vyždímaný. Vyždímaný, ale nadšený – a to dokonce tak, že jsem se rozhodnul dát flattracku sedmi letech vale a vyrazit příští rok na tyhle malé okruhy s Motoriders Racing Academy!

Poslední závod v Písku vyhrál Ladislav Hraník starší s motocyklem Triumph Street Triple před Danielem Gicem, sedlajícím Kawasaki Z1000 a Jakubem Čedíkem s Yamahou MT 07. Celkově však po šesti závodech (dále se jelo na autodromech ve Vysokém Mýtě a Chebu) Kasyja Motorides Cup opanoval Daniel Gic, stříbrným Ladislavem Hraníkem st. a Janem Gabicarem (KTM 690). Už z výčtu zmíněných strojů je zřejmé, že na typu motorky nezáleží a je jen na vás, jestli preferujete silnici či motárdy. Sám bych se pro příští rok nejradši viděl za řidítky KTM Duke 690 a už se na malé dromy a závody moc těším!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE