Jak chutná Becher na ledu?

Nebojte, nebudu Vám tady popisovat ochutnávku známého likéru, vždyť jsme na motorkářském webu. To klan Hutlů upořádal na písáku v Mělicích rozlučku s letošní sezónou ledové plošiny a nazval jej Pohár Jana Bechera. Spolu se závody „ostrých“ ledařů se svezli i mechanici a tomhle závodě jsem měl možnost vyzkoušet jak chutná Becher na ledu.

Jak chutná Becher na ledu?

Kapitoly článku

Protože koncem února už sluníčko dává jasně najevo že se zimou je konec, využila ještě parta Radka Hutly skvělé ledové nadílky a ledaři naposledy v letošní sezóně roztočili motory svých ohřebovaných speciálů. K „áčkovému“ závodu se sešla šestice ve složení Radek a Lukáš Hutlovi, Lukáš „Mazňa“ Volejník, Robert „Růžan“ Růžička, Martin „Modus“ Běhal a Jan Klauz. Mladší z Klauzů, tedy syn Petr, se zlomeným ramenním pouzdrem ze závodu v Kopřivnici byl odsouzen pouze do role diváka, oba Klatováci spolu s Janem Pecinou obhajovali loňský bronz z mistrovství světa družstev a na zbytek domácích pilotů, kteří se letos na ledových oválech ukázali (Vlado Višváder, Martin Kníže a Martin Diviš) nejspíš už dorazila jarní únava a do Mělic nepřijeli.
„Béčkový“ závod byl původně zamýšlený jako utkání mechaniků, ale ten byl nakonec pouze jeden. Byl jím obhájce loňského vítězství v závodu mechaniků a to Mazňův mechanik Dan Krištof. Obhajobu mu chtěli znepříjemnit klasičtí plošináři Roman Adrusiv a Jiří Šťovíček, Petr Bičiště si po dragsterových stripech a přírodních okruzích přišel vyzkoušet i ledové ovály a pětici startujících doplnil jeden pisálek, tedy moje maličkost.
Nebylo to sice moje první svezení na téhle ledové cirkulárce, ale při svojí předloňské premiéře jsem nakroužil nějakých patnáct kol a byl jsem tehdy na ovále sám. Tady budeme čtyři a o co pomaleji nežli „profíci“ pojedeme, o to méně budeme mít zkušeností. Takže si raději dám pár tréninkových kol na oprášení toho mála zkušeností, které jsem na hamerském jezeře nasbíral. Už v první zatáčce zjišťuji, že vlastně není co oprašovat, tehdejších pár kol ve mně totiž nezanechalo nejmenší paměťové stopy. Zase na tom sedím jak lojza, ruce křečovitě svírající řidítka mám vytuhlé už po dvou kolech, levou nohu cpu chvilku dopředu - špatně, dozadu - zase špatně. Cože? Jestli je ta motorka aspoň trošku pohodlná? Představte si, že sedíte na „žábě“ s níž cestáři zhutňují silnice, přidělejte k ní dvě kola a vyjde to nastejno. Navíc tato kola nemají žádné brzdy, zato jsou olemována desítkami 28 mm dlouhých hřebíků, které jsou připraveny vás pořádně kousnout v případě, že se jim přimotáte do cesty. V sedle téhle motorky si člověk uvědomí, co to znamená slovo relativní.
Nějakých sedmdesát koní "metylového" jednoválce točícího 11000 otáček na sto dvacet kilo totiž není na první pohled nic extra převratného, ale dvě minuty v jejím sedle vydají za tři kola v boxerském ringu. Nebolí mě už jenom ruce, ale přidají se i třísla, a protože za chvíli si motorka víceméně dělá co chce, tak radši jedu do depa a hulákám pod přilbou: „Sáááákrááááá ják tó děláááááj……….!“ Poptávám se Mazňy, Moduse: „co dělám blbě?“ Odpověď je od obou stejná: „Musíš jet rychlejc, uvidíš, že to bude lepší!“ Chystám se na další tréninková kola, ale Radek Hutla mi dělá čáru přes rozpočet, když svolává k prvním ostrým jízdám. No co se dá dělat, zkušenosti se tedy budou sbírat metodou „hození do vody“. Hutlovci, Mazňa, Honza Klauz, Růžan….. všichni jednou jak k ohni, první rozjížďky profíků jsou za námi a je řada na mně. Na první jízdu jsem osedlal Mazňovu stříbrnou motorku a vedle mne se na startovní čáru staví Petr Bičiště, Roman a Jirka. „Jak zhasne zelený světlo, tak pak už musíš čumět na jen tu pásku. Do pěti sekund by měla vylítnout a pak už frčíš!“ Tyhle instrukce mi dal Mazňa před startem a tak teda sleduji jak zhaslo zelené světlo ...… a všichni jsou v trapu! „Nojo, von to dneska pouští ňák moc rychle, musíš dávat víc bacha,“ vysvětluje mi později v depu, ale to mi je teď platný jako hadovi boty - ujeli mi všichni tři soupeři! Naštěstí ve druhém kole se mi podařilo (nějak – nevím jak) dostat se před Petra, ale první dva jsou už nenávratně v trapu. Následují další jízdy profíků a při pohledu na ně následuje nechápavé kroucení hlavou: “…jak oni to dělaj?“
Na druhou jízdu měním mašinu, tentokrát je na řadě zelený Modusův speciál. Už zaváděcí kolo mi napovídá, že s ním se mi pojede líp. Je pohodlnější, má měkčí odpružení a připadá mi stabilnější - nejspíš je to způsobené „podkopnutější“ přední vidlicí. Co mi to je ale platné, když na startu pouštím spojku moc rychle, mašina jde „na bejka“ a já radši zaklapávám plyn. Ve chvíli, kdy před zatáčkou kopu dvojku, ostatní z ní už skoro vyjíždí (jak podle kopíráku - viz. první jízda). Ale povedlo se mi stáhnout a předjet aspoň Petra a dojet si tak pro další bod. Bohužel při další jízdě Modusovi prasknul hák na zapření pravé nohy a tak pro svoji třetí jízdu beru už třetí motorku. Tentokrát mi červenou Jawu půjčuje Růžan. Tady to je úplně jinak, nežli na Modusově stroji, všechno je strašně moc „na fest“. Tlumič řízení je dokonce dotažený tak silně, že s řidítky nejde skoro ani hnout. Do téhle jízdy už nenastupuje Petr a tak startujeme pouze tři. Start se mi docela povedl a mám pocit, že za Danem držím druhé místo. Skutečnost byla bohužel jiná, protože i když z mého pohledu vypadá že Jirka jede za mnou, tak ve druhé zatáčce se dostává přede mne. Nejel totiž za mnou, on prostě zvolil vnější stopu, takže sice v prvním vinglu vypadal pomalejší, ale při výjezdu měl větší rychlost. Tři kola zkouším „něco“ vymyslet, ale nedařilo se. Měl jsem dost starostí se tou splašenou kobylou, mající za úkol jediné: shodit vetřelce ze svých zad! - natož abych ještě přemýšlel nad útokem na druhý flek. Možnost reparátu se mi naskytla hned vzápětí, protože profíci závod odpískali o něco dřív. Také pro čtvrtou jízdu mám k dispozici Růžanovu motorku. Start se mi celkem povedl - vepředu je Dan, pořádnou ledovou cejchou mě častuje druhý Roman a já se snažím udržet za svými zády Jirku: „Počkej pacholku, budu jezdit víc vnějškem, abys mi to tam neposlal jako posledně!“ Daří se mi to ale jen do předposlední zatáčky. Absolutně nemám čas na to, abych se ohlédnul a zkontroloval situaci a tak Jirka je pod cílovou vlajkou zase přede mnou. Ale z téhle rozjížďky mám nejlepší pocit - jak z průběhu závodu, tak z jízdy na mašině. Sice jsem svoje bodové skóre už nerozšířil, ale všichni jsme dojeli v rozpětí jedné rovinky a souboj o poslední bodík jsem projel o nějaké dva metry až v samotném závěru. Na motorce jsem se už taky aspoň trošku srovnal, jízda nebyla tak křečovitá, nohy se pomalu začaly skládat tam kam mají a ve srovnání s protrápenou tréninkovou jízdou jsem byl v cíli svěží jak jarní vánek. Proč už je konec?
Závod profíků se odehrál v duchu klasického klišé o souboji dravého mládí s letitými zkušenostmi. Zkušenosti na stupních vítězů zastupoval Jan Klauz, ve kterém v Mělicích doslova chytily saze, když za svoje záda odsunul Lukáše Volejníka a nestačil pouze na domácího Lukáše Hutlu. V hobících svoje loňské vítězství obhájil Dan Krištof, který ani jednou nepoznal hořkost porážky a určitě by se v sobotu neztratil ani mezi ostrými závodníky. Vždyť se také na příští rok chytá rozšířit řady našich stabilních ledařů a už teď je jasné, že tam nebude hrát druhé housle.
Na závěr mi nezbývá než poděkovat Hutlovcům za uspořádání parádní rozlučky s letošní sezónou a hlavně Mazňovi, Modusovi a Růžanovi za půjčení jejich mašin - bylo to super!

„Profíci“

1. Lukáš Hutla  3 3 3 2  11 bodů
2. Jan Klauz  3 3 2 3  11 b.
3. Lukáš Volejník  1 1 2 3  8 b.
4. Radek Hutla  2 2 3 E  7 b.
5. Robert Růžička  1 1 1 2  5 b.
6. Martin Běhal   2 1 1 E  4 b.

„Hobíci“

1. Daniel Krištof  3 3 3 3  12 bodů
2. Roman Andrusiv  2 3 2  1  8 b.
3. Jiří Šťovíček  1 2 2 2   7 b.
4. Martin Hakl  1 1 0 1  3 b.
5. Petr Bičiště  0 0 0 -  0 b.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 12x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist