Honda den na Slovakiaringu

Řekl bych, že letošní jaro nemá moc velké pochopení pro milovníky jedné stopy. Po nekonečný zimě je neustále bombarduje deštěm a teplotami, za které by se mělo stydět. Neodpustilo si to ani dvanáctého května, kdy na Slovakiaringu zrovna probíhal Honda den. Na příznivce okřídlené značky tam čekaly jak supersportovní dračice, tak jejich cestovnější sestřičky, aby jim mohly splnit všechny nejdivočejší přání. Ve vyrovnané řádce desítkových Hondiček nemohla pochopitelně podél pit-line chybět supersportovní šestka CBR 600RR, superbike CBR1000RR Fire Blade, CB 1000R, nové CBF 1000 a zrovna tak VFR1200F. Podle vylepeného rozpisu jízd mě premiéra na Slovakiaringu čeká v sedle cestovního litříku CBF 1000. Pak už nejspíš budu vědět kudy kam a tak si smlsnu na drobounké supersportovní šestce, po ní opět cébéef a na závěr mě povodí našláplej fároš.

Honda CBF 1000

Tenhle cesťák s přísným pohledem není na prozkoumání nového okruhu vůbec od věci. První jízda bude asi o rozkoukání, ale ta další už něco o řadovém čtyřválci napoví. Jsem dost zvědavej, jak si na okruhu povede ABS, kterým je žluťásek vybaven. V první jízdě se učím trať, a tak první dojmy z nového cébéefka nechávám až na další jízdu po přesednutí z šestkové CBR. Uveleben do pohodlného sedla ve vzpřímeném posedu vyjíždím z boxové uličky a okamžitě cítím, že motor funguje už od nižších otáček. Ve středních už pěkně se dvěstěčtyřicetipěti kilovou mašinou cvičí, přičemž se blížím do první zatáčky. Podvozek je pochopitelně naladěn měkčeji a rozhodně není nic dlužen cestovnímu použití. V zatáčkách se tak cébéefko lehce zavlní a nízko položené stupačky se dávají do kovového kvílení. Není to však nic hrozného, co by pokazilo okruhové radovánky. Později si dovoluju i větší náklony, kdy dochází mimo stupaček také na broušení slajdů. To je pak nutno pamatovat na nazuté cestovní pryže a držet se na uzdě. Převodovka Hondy CBF 1000 disponuje delšími kroky, takže si to chce při rychlém řazení dát záležet, aby rychlost zapadla, jak má.
Litrový čtyřvál s maximálním krouťákem 96 Nm při 6500 ot. za min. si občas nechá líbit i špatnou volbu kvaltu a v pohodě se posbírá i z nízkých otáček. Po cílové rovince, kdy se mi podařilo cébéefko rozmotat na nějakých 220 km/h, přichází čas, aby se předvedla brzdná soustava s ABS. Popravdě, ABS se nějak extra neprojevuje a brzdy odvádějí svou práci, jak je této skupině mašin hodno. Nejsou to žádné velké hryzavky, ale motorku před zatáčkou naprosto v klidu umravní. Po nějaké době ostřejšího okruhového používání toho začínají mít dost a páčka trošku měkne. A co nakonec říct na adresu CBF 1000? Je to prostě cesťák každým coulem, kterej si pořádně užijete především na delších tripech. Pohodlí vám zaručí pohodlné sedlo, měkčí odpružení a nápomocen bude i výškově stavitelný štítek. Na okruh to není úplně to pravé nářadíčko, ale věřte že i tam si v sedle litrového cébéefka pořádně zařádíte a rozhodně propotíte tričko.

Honda CBR 600RR

„Malé“ cébéerko už trošíčku znám z předchozích testíků a tak se těším, že si s ním užiju všech záludností slovenského okruhu. Po přestupu z cébéefka se mi zdá mrňavá šestikule ještě menší než kdykoliv předtím. Vůbec všechno je teď vzhůru nohama v tom lepším slova smyslu. Pod zadkem totiž mám o dost tvrdší drobounkou mašinu s typicky sportovním posazem. Oproti litrovýmu cesťáku se šestikule nechává strašně ráda vytáčet a vůbec nejlíp funguje, když ručička otáčkoměru kmitá mezi desítkou a patnáctkou. Maximální výkon zhruba stodvaceti koníků přichází ve 13500 ot./mi., což předchozí řádky jenom potvrzuje. Jako u každého supersportu je důležitý mít dobře zařazenou rychlost, aby to pěkně upalovalo a výjezdy ze zatáček měly potřebnou dynamiku.
Nutno dodat, že šestistupňová převodovka s krátkými kroky kvaltuje naprosto přesně. Tovární setup plně stavitelného podvozku „malého“ cébra se zdá být úplně OK a se záludnostmi Slovakiaringu si poradí s prstem v nosu. Jediné vrásky na čele mi vyrýsovaly lehké vibrace v řídítkách od předního kola. Doteď netuším, co za nimi může stát. Každopádně Honda CBR 600RR se opět předvedla jako správná uječená šestistovková hadimrška, která těží především ze své parádní ovladatelnosti.

Honda CBR 1000RR Fireblade

Poslední jízdu mám tu čest s nejnašláplejším kouskem hondí produkce, tedy superbikem CBR 1000RR Fireblade. Téměř 180 kobyl už je fakt slušná porcička. Na fároši už jsem se párkrát povozil jak na okruhu, tak v běžným provozu a musím říct, že vždycky na mě působil naprosto vyrovnaným a učesaným dojmem. Prostě nezáludný pohodář, se kterým se dosyta vyřádíte na závodním okruhu, ale zrovna tak nakroutíte nějakej ten kilometr po normálních silnicích. Teď je tu ale chvíle vyzkoušet si jeho kvality na technicky těžkém Slovakiaringu. Fároš okamžitě vystřeluje z boxů a hrne se do první zatáčky. Nástup výkonu je velice lineární a perfektně dávkovatelný. Oproti šestce litr pochopitelně mohutně tahá už od středních otáček, takže při výjezdech ze zatáček to chce daleko větší obezřetnost. Co se mi ale na fárošovi vždycky líbilo, byla antihoppingová spojka. Při prudší podřazovačce po horizontu tam dolu láduju jednu rychlost za druhou a zadní kolo se v klídku bez známky zablokování odvaluje. Tady se však projevuje také systém ABS, který na mě působí prazvláštním dojmem.
Ze začátku dobrý, ale pak brzdný účinek poleví a jen doufám, že to stihnu dobrzdit a nebudu zkoumat oblázky místního kačírku. Jedna z pikantních brzdařských záležitostí nastává po cílové rovince, kdy litrové cébéerko krotím zhruba z dvěstěsedmdesátky a posílám ho do pravého vinglíku. Na podvozek je při tom velký spoleh, takže Honda prolítne zatáčkami jako po kolejích. Horší je, že ten černej mrak, co nás od rána straší svou přítomností, posílá na trať první kapky deště. Traťáci mávají červenožlutým praporem jak o život a mě je jasný, že tuhle dvacetiminutovku už na suchu nedojedu. Kapek na plexi přibývá jako hub po dešti a tak se po okruhu proháním vejletnickým tempem a užívám si legrace při akceleraci na několika slepých horizontech. Nicméně, fároš rozhodně nezklamal a jen mě utvrdil v tom, co už vím z minula. Je to opravdu pohodář, který nekouše.

A jak mi bylo na Slovakiaringu poprvé?

Že je okruhové lítání adrenalinovou záležitostí? Tak to není o čem, ale tady mi to díky přitomnosti několika slepých horizontů připadá ještě o level výš. Musím přiznat, že se mi Slovakiaring zdá poměrně technicky náročnej. Holt to chce nějakej čas, aby ho člověk  dostal pořádně pod kůži.  Samotný areál Slovakiaring nabízí šest různých variant a délek okruhu. My jsme v rámci Honda dne lítali na „plné verzi“, která je dlouhá 5 922 metrů. Je to asi tak, že po cílovce fest brzdíte, ale stejně v pořádným kalupu vlítnete do pravé zatáčky a valíte k prvnímu horizontu co to dá . Tam to chce najet zhruba ve středu trati, protože se mi v prvních kolech stávalolo, že jsem ho najel tak nějak moc vlevo a na rovince za ním mě to pekelně táhlo do leva ven z trati na travičku. Po horizontu už se chystáte na táhlou a sakra rychlou pravou, po níž zaručeně budete mít na dalším horizontu žaludek až v krku. Než se žaludek dostane tam kde povětšinou normálně bývá, je potřeba festovně brzdit a položit se do utáhlé pravé. Po té už následuje táhlé esíčko levá-pravá. Z něj brzdíte do další pravé a skrz lehce levou se řítíte k další, ale o kus ostřejší levé. Pak už tomu dáváte napít a skrz táhlou levou to štípete k předposlednímu horizontu na trati. Jen co se přes něj přehoupnete, čeká vás utažená levá, ze které akcelerujete a protahujete se esíčkem na rovinku opepřenou posledním horizontem. Díky dvakrát omotané pravačce na plynu odlepujete přední kolo a neslevujete tomu, než přijde dlouhá (mnou pracovně nazvaná dvojklopka) „dvojitá“ pravá. Z ní se skrz lehkou levou v hrozným fofru dostáváte na cílovou rovinku a takhle pořád dokola až se vám bude točit hlava.
A kdo nestihl Honda den na Slovensku, měl příležitost vyrazit v pondělí 17.května do Brna, kde probíhal Supermoto Honda den.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE