MZ ETZ 150 v úpravě Enduro

Když si ale dnes vzpomenu, co mě stála nervů a kolik jsem na ní strávil času, jen nevěřícně kroutím hlavou. V té době však nebylo na výběr a i když se možná zdá, že otevřené hranice na západ přinesly nové možnosti, většinou bylo pro Čecha vše stále strašně drahé a u nás zase nebylo téměř nic k sehnání. Asi bych se do tak zásadní přestavby nepouštěl, ale v té době, jsem jezdil motokros a na závodech se občas objevilo různé zboží z výprodejů, jako třeba plasty, pneu, řidítka a jiné věci. Postupně jsem shromáždil základ pro budoucí přestavbu a po zakoupení MZ ETZ 150 jsem měl již zcela jasno.
"Musí to být něco originálního, za čím se každý otočí!" A opravdu, v té době se otáčeli. Na motorce totiž nebylo na první pohled k poznání, o jakou značku se jedná. Však taky bočnicové plasty patřily Hondě CR a zadní blatník byl z nějaké italky, přední maska, která původně patřila na Jawu 350, jsem pokrátil a napasoval do ní hranaté světlo, které bylo pro změnu z Peugeota. Přední blatník z motokrosové ČZ, jsem také pokrátil, přihnul a přední část dostala lem od ACERBIS. Blastry jsem použil univerzální a také osadil motokrosová řidítka. Pro design polepů jsem čerpal inspiraci u KTM a Hondy Dominátor.
Z technických problémů jsem musel čelit celé řadě tvrdých oříšků, jako byla například zadní brzda. Nově jsem musel vyřešit budku sání a kastlík na nářadí. Obojí jsem ale na konec udělal z plechu. Také centrální stojan musel pryč a nahradil ho boční, věrná kopie stojanu ze Suzuki. Pumpička našla své místo na zadní kyvce a zadní stupačky se dočkaly ochrany proti vniknutí nohy spolujezdce k zadnímu kolu. Vše laděno přesně podle vzoru západních strojů. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak vyřeším nádrž, ale nakonec jsem použil původní, kterou jsem v zadní části rozřezal a upravil tak pro navazující sedlo, které bylo komplet vlastní výroby. Také zadní podsedadlový rám jsem musel udělat zcela jiný a přizpůsobit ho tak bočnicím, zadnímu blatníku i sedlu. Bylo třeba upravit ještě spoustu dalších drobností, ale většina z nich už asi ani nestojí za zmínku. Finální lakování jsem svěřil do rukou odborníků a vše kovové bylo stříkáno práškovou barvou, navíc na opískovaný podklad. Co však snad ještě stojí za to zmínit, je výfuk! Tak jak mě potrápil, si asi nikdo ani nedovedete představit. Když jsem se do něho prvně pustil, rozřezal jsem ten původní, použil z něj zadní část pro koncovku a kus kolene s osazením pro válec. Jako základ pro nový posloužily dudy z ČZ 514, které jsem rozřezal a napasoval tak, jak mě to nejlépe vyšlo. Jaké však bylo mé překvapení, když s takto osazeným výfukem, se motorka nerozjela na více jak trojku. Prostě vůbec nejela. Jó výfuk, to je alchymie! Nepamatuji si již zcela přesně, kolik změn musel nakonec ještě prodělat, aby fungoval alespoň jako originál, ale tak šest nebo sedm jich bylo určitě. Od té doby mám k výfukům respekt.

Byla to poslední má přestavba motorky a i když jsem stále velký fanoušek motocyklů, mám dojem, že dnes si již zcela snadno vyberu z nabídky takový, který splňuje mé nároky i bez zásadních předělávek.