Loner – přestavba Kawasaki VN 800 Classic

Kawasaki VN 800 Classic jsem si pořídil už v roce 2003 – a byl to „Classic“ v pravém slova smyslu. Jeho čelní plexi štít, naducané dvojité sedadlo i zahnutá řídítka proto brzy opustila své místo, a Kawa dostala metr široké „drag-bary“ a nízké sólo sedlo, jen pod moje pozadí. Takto jsem na ní odjezdil 5 parádních sezón, naplněných i spoustou cestování a „čundrování“ nejen po vlastech Českých. Přesto že (a nebo možná právě proto), za celou dobu nebylo proč si na Vé eNko stěžovat, už delší čas mě v hlavě podřimovala myšlenka vyhrnout si rukávy, a řádným krokem změnit podobu tohoto stroje opravdu „k obrazu svému“. A tak se nakonec i stalo. Přicházející rok 2008 mě měl do rukou krom řídítek motocyklu vtisknout i „řídítka“ dětského kočárku, a než se tak stane, měl jsem tedy před sebou poslední zimu, v které by se promýšlená přestavba mohla odehrát. Když jsem tedy na samém konci roku 2007 uspokojil pozvolna se kulatící manželku dokončením rekonstrukce kuchyně, mohl jsem nastoupit šichtu mnohem příjemnější. Započal vznikat Loner!
Už v prvních dnech lednových Kawa pozbyla původních tvarů a kolem obnaženého rámu započaly vznikat plány budoucího vzhledu. Přestavba měla proběhnout spíše jen po designové stránce, bez větších zásahů do konstrukce. Problémy při budoucích STK jsem si přidělávat nechtěl. Jako stavební materiál nově vznikajících dílů byl zvolen laminát. S prací s ním už zkušenosti byly – a umožňoval v podstatě bezproblémové docílení jakýchkoliv tvarů a křivek. Veškeré díly vznikaly nejdříve v podobě polystyrénového kopyta. Polystyren je možno velice snadno vybrousit a s rozumnou přesností dopasovat na stávající součásti či rám. Takto vzniklé kopyto pak bylo vždy nutné pokrýt vrstvou sádry čí alespoň několika vrstvami disperzního lepidla. Polystyren si totiž s laminátovou pryskyřicí příliš nerozumí – a předtím precizně broušené tvary by po přímém kontaktu s ní rychle pozbyly své podoby. Po vytvoření dvou až tří základních vrstev tkaniny bylo kopyto ze vznikajícího dílu vydlabáno ven a zbytek potřebných vrstev laminátu byl zpravidla už vkládán zevnitř, aby se vnější tvary příliš vůči původně zamýšleným nezměnily. V některých případech muselo být použito trochu drastičtější metody, a kopytem byl stávající díl či dokonce motocykl jako takový. To se týkalo krytu filtru vzduchy a pak hlavně tvorby předního a zadního sedla. Ta, aby přesně dosedla na rám a zadní blatník, byla laminována přímo na těchto dílech – oddělených jen polyetylenovou fólií z pytle na odpadky.
Protože jsem se do práce obul opravdu naplno a v dílně jsem byl prakticky veškerý volný čas – každý den, a to až často do pozdních nočních hodin, podařilo se mi brzo slušně se toxickým smradem laminátu přiotrávit. Že něco není v pořádku mě došlo v okamžiku, když jsem se po jednom takovém vypečeném laminátovacím večírku ráno probudil s horečkami dosahujícímu 40-ti stupňové výše, prakticky neschopen postavit se na vlastní nohy. Následovala tedy nucená (a v tu chvíli popravdě vídaná) týdenní přestávka, kdy práce stály. Jen však horečky opadly – hurá, další plechovka pryskyřice pokračovala v decimování mých plic a mozkových buněk. No, nakonec tato nejhorší kapitola byla úspěšně dobojována do konce a mohl jsem přistoupit k broušení do té doby vytvořených kusů. Ruční vibrační bruska udělá své – a tak mé plíce si pro změnu užily nemalých dávek vdechnutých skelných jehliček z broušené laminátové tkaniny. Jo jo, cesta k cíli není vždy lehká…
Čas utíkal, jaro bylo za dveřmi a mé dílo nebralo konce. Následovalo tmelení a opětovné broušení dílů. V této fázi už mělo být dosaženo čistého povrchu, což si vyžádalo vpravdě obrovské dávky trpělivosti a snad nekonečného opětovného přetmelování a dobrušování. To už ale venku svítilo sluníčko, kolem baráku mašiny bublaly a bzučely ostošest – a mě už z toho pomalu a jistě začínalo hrabat. Dotmeleno, dobroušeno – následuje první část nástřiku plničem, pak další opětovné přebrušování (pod vodou)…a znova plnič… K zbláznění – ale hurá sláva, konečně přichází na řadu lakování.

Bude to matná tmavě šedá – to jsem věděl už od samého začátku. Vybrán byl odstín blízce sousedící s černou a vytvořené díly tak pokryla krásná vrstva temného akrylového laku. Monotónní barevné ladění rozrazil decentní šedo-modrý nápis na nádrži, dávající jméno celému tomuto dílu, a finišem všeho by závěrečný nástřik čirým matným lakem.

Hotovo! Přede mnou leželo 13 úplně nových dílů o následujícím výčtu: zadní a přední blatník, těleso světla, kryt filtru vzduchu, přední podsedlový díl a základ předního sedla + totéž pro sedlo zadní. Dále klín za přední kolo a dvě ozdobné špičky pro zakrytí úchytů zadních stupaček. Nutno též započítat úpravu nádrže a překryt nového digitálního tachometru. Tak – teď už jen zbývá vše smontovat, zapojit elektriku (nové přední i zadní světlo, blinkry, tachometr). Pak ještě z 6-ti vrstev staré karimatky vytvořit a koženkou potáhnou sedlo. Ták – a neuvěřitelné se stalo skutkem: 24.5.08 vyráží Loner na silnici. Uf… tak tohle byl záhul!
Absolvoval jsem 5 měsíců extrémně intenzivní práce, kdy jsem v dílně trávil skoro veškerý volný čas. Manželka už o mně věděla jen z doslechu a kamarádi nad mým počínáním nevěřícně kroutili hlavou. Stálo to ale „za to“! Z okoukané Kawy VN 800 se zrodil „Loner“ – stroj který přesně odpovídá mému vkusu a představám. Jo jo, tak tohle je mašina podle mýho gusta!