Jawa 500 OHC tak trochu jinak

V roce 1990, kdy jsem si jako čerstvý navrátilec z armády pořídil Jawu 350/634, už sice byly hranice na západ otevřené, ale ne každý tam hned vyrazil. I já jsem hlavně z finančních důvodů s tímto krokem zatím otálel a užíval si svoji třipade. Po símovi, kterého jsem proháněl dříve, to byl i tak výrazný pokrok. Ale znáte to. Na konci sezóny už se mi třinda nezdála tak ostrá a její zastaralý design mě omrzel. Pár nápadů, jak změnit vzhled, by sice bylo. Tehdy náš kamarád Horác začal celkem slušně obchodovat s laminátovými kopiemi kapotáží cizokrajných značek a byl ochoten s tím pomoci. V továrně Jawa, která se naštěstí dodnes nachází za humny, bylo pár přátel, kteří byli ochotni pomoci s dodávkou nových modernějších technologií. To znamenalo především novou přední vidlici a kotoučovou brzdu, ale i jiné další drobnosti.
Nejvíc mě ale trápil motor. Co s tím? Jít cestou odlehčení klikovky a leštění kanálů? Možná i nový karburátor by se sehnal. Pojede to lépe? Pořád to bude jen kouřící třinda! Zlom nastal na Jawáči toho roku konaném ve Zlenicích. Sem přijely dvě na první pohled třistapadesátky, ale přes celé parkoviště jsem slyšel poprvé ten nezaměnitelný zvuk dvouválcového 500 OHC. Ten večer jsem poseděl s jejich majiteli a tahal z nich rozumy o motoru a konstrukci stroje. Do té doby mě veterány a Jawa moc nezajímaly, a tak jsem neměl tušení o jedné z nejzajímavějších Jawiček s označením 500 OHC.
Těm, kteří o nich nevědí dodnes jen krátce připomenu. Jawa 500OHC se vyráběla v padesátých letech. Pohonnou jednotku tvořil dvouválcový řadový čtyřtakt o obsahu 500 ccm s vačkovým hřídelem v hlavě, který byl od klikového hřídele poháněn tzv. královskou hřídelí. Ta se nacházela na pravé straně motoru. Zde se nacházelo i oběhové olejové čerpadlo, které čerpalo olej z nádrže mimo motor. Sem byl pochopitelně i olej vratnou hadicí hnán z motoru zpět. To vše se velmi lišilo od standardní třistapadesátky a bylo to přesně to, co jsem hledal. Design a jízdní vlastnosti motorky odpovídal padesátým létům, a proto se našlo pár kutilů, kteří se snažili využít nepřekonaný motor v motocyklech vyráběných o několik desítek let později.
Do týdne jsem měl motor doma. Koupil jsem ho na inzerát, to tehdy nebyl ještě takový problém. Potřeboval jen zabrousit ventilová sedla, což mi alespoň pomohlo seznámit se s čtyřtaktní technologií. V Týnci nad Sázavou jsem našel mechanika, který mi se vším pomohl radou a já se zhostil opravy a výroby držáků motoru, které se musely našroubovat do rámu tak, aby se dal nainstalovat jiný. Další problém byl, že se motor do rámu prostě nevešel. Někdo to řešil úpravou motoru, ale já šel cestou úpravy rámu. Nebudu zacházet do detailů ale motor se nakonec do rámu vešel a díky dobrým kontaktům v Jawě jsem získal i úřední povolení úpravy rámu a výměny pohonné jednotky. Z dalších důležitých změn, které jsem musel řešit, bylo předělání rozety sekundárního řetězu, protože pětikilo používalo silnější řetěz. Jiný výfukový systém, nádrž na olej a externí olejový filtr. Jiné zadní tlumiče a úpravy elektroinstalace, to vše šlo ruku v ruce s úplnou změnou designu stroje, kam jsem namontoval laminátovou palivovou nádrž a kapotáže.
Jaro se neúprosně blížilo ale nakonec jsem díky řadě přátel, kteří pracovali v tehdy ještě většinou státních podnicích, vše zvládl. První testy ukázaly, že to pojede docela dobře. Výkon nebyl sice o mnoho větší než u dvoutaktní třipade, ale do kopců stroj neztrácel tak snadno dech. Také bezvadně startovala. Nepamatuji, že bych ji třeba ulil a někde ji roztlačoval. Velkým nedostatkem ale bylo dynamo a systém dobíjení. I když jsem předělal dobíjení na modernější reléový systém, docházelo k přetížení a zničení rotoru. Samozřejmě jsem také stále bojoval s úniky oleje, ale to už k historickému motoru té doby patřilo.
Jednou mě i málem nechala na holičkách. Uprostřed dovolené v Jižních Čechách mi vytahaný primární řetízek úplně zničil ozubení na spojkovém koši. Situace už vypadala na potupný odvoz domů autem. Ale vše se dá sehnat v hospodě! A tak jsem skončil u nějakého starého pána v dílně, který mi prostě všechny potřebné díly s důvěrou půjčil a já po opravě na parkovišti mohl s kamarády pokračovat v cestě. Motorka během sezóny prošla ještě několika designovými úpravami, zvlášť potom, co jsem s ní nevybral jednu levou zatáčku. Najezdil jsem na ní s partou kamarádů po naší vlasti asi 10 000 kilometrů a velmi často jsem musel vyprávět kolemjdoucím, co je to za stroj. Nejeden důchodce po nastartování zamáčknul v koutku oka slzu a zavzpomínal na doby, kdy s originálem jezdil za děvčaty.
To vše už ale byla jen Labutí píseň. Nejen mojí Jawy, kterou jsem koncem léta prodal a vyrazil do Německa pro Yamahu, ale i pro továrnu Jawa a vlastně pro celý náš kdysi tak slavný motocyklový a strojírenský průmysl.