Alex Caine - Tlustej Mexikán

Bandidos, stejně jako jejich slavnější rivalové Pekelní andělé, vzkvétají, díky jejich přitažlivosti pro chlapy jako Jamie Flanz. Tito muži jsou přitahováni příslibem moci, bohatství a sounáležitosti a jsou ochotni se dostat do velkých problémů, jen aby se cítili součástí společnosti. Běžní lidé se bojí barev na zádech motorkářů. Ale taky jsou jimi fascinovaní. To je víc uznání a moci, než v co může většina mladých motorkářských čekatelů doufat mimo svoje kluby. Během mých tří let ve Washingtonu jsem rychle dosáhl pozice plnohodnotného člena a rozhodně jsem pocítil tu emocionální přitažlivost, kterou taková sounáležitost může mít na mladého muže. Sledovat policisty vtrhnout dovnitř a pozatýkat členy klubu na základě důkazů, které jsem jim poskytl, byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě musel udělat. Trvalo mi roky, než jsem se po této práci dal psychicky do pořádku. Toto bratrství je návnadou, která udržuje kluby dobře zásobené novými členy. Bohužel, tato skutečnost je většinou zastíněna krutějším životním faktem. Faktem, který Jamie právě objevoval, když toho jara zavolal osud - být motorkářem je velice dobrý způsob jak přijít o život.
Mnoho toho bylo napsáno o Pekelných andělech, ale Bandidos tak dobře známí nejsou. Od chvíle, kdy se vynořili z malého města v Gulf Coast v šedesátých letech, měli s Pekelnými anděly společnou historii. Nikdy nekončící boje a konflikty světa motorkářských psanců měly významný vliv na vývoj obou klubů. Není proto žádným překvapením, že Andělé, jak se brzy dočtete, měli svoje prsty ve všem, co se odehrálo ve stodole Wayna Kellestinea. Ty ukryté zásoby, které Jamie našel, byl totiž koks Pekelných andělů.
Abychom mohli plně porozumět jedné z největších masových vražd v motorkářských dějinách, a rozhodně nejhorší v Kanadě, musíme začít od začátku. Od opravdového začátku. Lekce dějepisu plná zbraní a se spoustou ukradené hotovosti (nenechte se gangy zmást - tam kde jsou přítomní, tam je vždycky zločin: vždycky byl a vždycky bude). Abychom poznali Bandidos lépe, než je zná mnoho jejich členů, musíme se vydat do jiného místa v jiném čase: Texas, 1965.

Léto roku 1965 zastihlo Elvise zpívajícího v kapli a Beach Boys honící se s kalifornskými děvčaty. Dny „míru” a „Léto lásky” ještě na scénu nedorazili, ale ve vzduchu byla cítit změna. Byl to neobvyklý čas pro zrození skupiny oddané násilí a chaosu. Ale v malé rybářské vesničce jménem San Leon v Mexickém zálivu se právě taková bestie zrodila.
Původně se tato sbírka tvrďáků nezdála tak špatná, jenom malá skupina přístavních dělníků, většina z nich byli veteráni z Vietnamu, kteří se začali scházet po práci a o víkendech, aby se pobavili. Na začátku jara roku 1966 začal Donald Chambers organizovat skupinu do motocyklového klubu. Chambers byl členem jiných motocyklových klubů, ale ty se mu zdály příliš pokorné.
Chambers měl vzhled klasického motorkáře šedesátých let: byl štíhlý a šlachovitý, vlasy na ramena, dlouhé kotlety a oblečení co k tomu ladilo. V době mezi třicítkou a čtyřicítkou, kdy založil Bandidos, mu chutnala kanadská whisky a měl pověst, že je rychlý se svými pěstmi a nožem, zvlášť pokud má trochu upito. Chtěl pro svůj klub opravdové motorkářské psance a rychle je i získal. Pekelní andělé právě dosáhli národní důležitosti, hlavně díky knize, kterou o nich napsal Hunter S. Thompson. Chambers a jeho kumpáni si byli jistí, že mohou odvést lepší práci a rozhodli se to dokázat.
Chambers pro svůj nový klub vybral jméno „Bandidos”. Uctíval Pancho Villa a Emilia Zapatu a věřil, že mexičtí banditi a revolucionáři žili jako svobodní muži, kteří se nikomu nezodpovídali. Jedno ze Zapatových rčení se dokonce stalo součástí kréda Bandidos: „Je lepší zemřít na vlastních nohách, než žít na kolenou!” Logo Bandidos, známé jako „Tlustý Mexičan” zobrazuje tlustého banditu se sombrerem na hlavě, který se usmívá a v rukou drží pistoli a dýku. Chambers vítal v Bandidos hispánské členy, v přímém protikladu s politikou Pekelných andělů, hlásající „pouze bílí”. Klub také využíval španělštinu pro názvy klubových hodnostářů a stále tak činí. Prezident je el presidente, pokladník je el secretario a tak dále. Logo klubu nápadně připomíná kreslenou postavičku „Frito Bandito,” který byl uveden na trh v roce 1967 jako reklama na kukuřičné lupínky Frito. I když klub byl založen a pojmenován dávno před tím, než se tato postavička poprvé objevila, Tlustý Mexičan a Frito Bandito se objevili na scéně v rozmezí několika měsíců a je velmi pravděpodobné, že jeden ovlivnil vzhled druhého.
Červená a zlatá barva, použité na logu a na nášivkách Bandidos, byly pravděpodobně odvozeny od U.S.Marine Corps - Chambers byl vysloužilým Mariňákem. Mexické téma je zajímavé vzhledem k úctě, kterou Bandidos chovají k Alamu a příběhu, který je s ním spojen. (Rychle jsem se naučil, že protiklady se jen rojí, pokud má člověk co do činění se světem motorkářů.) V jednu chvíli nechal Chambers vyrobit vizitky pro členy klubu. Vizitky byly zlaté a na vrchu na nich stálo červeným písmem: „My jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali.” Vlevo dole byly iniciály „FTW” což znamená „Fuck the World,” tedy „Mrdat Svět”. Uprostřed bylo napsáno: „Bandido povoláním, Motorkář živností a Milenec z volby [,] Právě jste měli tu čest poznat --” následovalo prázdné místo, kam si motorkář mohl napsat svoje jméno.
Klub byl perfektním místem, kde mohli veteráni najít to bratrství, o které přišli, když opustili vojenskou službu, a také hierarchii na jakou byli zvyklí. Otrávený pohled na společnost, který získali na smrtících polích jihovýchodní Asie, doplněný odmítnutím, kterého se jim dostalo po návratu domů jenom znásobilo jejich pocit odcizení a přehlížení. Vrátili se do země, která jak se zdálo, už o ně nestála, vycvičeni v dovednostech, které v civilu neměly místo. Bylo přirozené, že vyhledávali společnost jeden druhého.