Vraždil jsem pro Hells Angels

Všichni máme sny a sen Serge Quesnela se splnil 4. listopadu 1994. Byl venku z věznice Donnacona pouhé tři dny, když byl pozván do klubovny Pekelných andělů v Trois-Rivières.

Vraždil jsem pro Hells Angels
Melou byla přezdívka Louise Roye, prezidenta pobočky, a v té době muže považovaného za nejmocnějšího Anděla v Quebecu. Rozhodně byl jedním z nejbohatších. Ačkoliv se snažil zůstat mimo zprávy, byl často zmiňován v médiích. Byl narozen v regionu Saguenay, a všichni tam věděli, kdo je. Mnoho z nich ho považovalo za celebritu. Nejrůznější policejní složky, které ho v té době sledovali, nebyly schopné se mu dostat na kobylku. Dokonce i muži z daňového úřadu po něm šli, vzhledem k tomu, že příjmy, které přiznával, neodpovídaly jeho způsobu života.
Quesnel znal muže, se kterým se měl sejít, pouze podle jeho pověsti. Ale Quesnel byl v sedmém nebi a dychtivý vyrazit. Podle jeho názoru byli Andělé nejlepší. Byli univerzitou zločinu. Byl si jistý, že úspěšně prošel všemi přípravnými kurzy a byl plně připraven to dokázat.
4. listopadu přijel Quesnel k majestátní motorkářské klubovně na dálnici 55 v Trois-Rivières-Ouest. Budova vypadala jako hrad, byla zabezpečená proti výbušninám a obehnaná dvoumetrovou dřevěnou palisádou. Na ceduli před domem bylo napsáno: Vstup na vlastní nebezpečí. Quesnel zastavil svoje auto před branou a stáhnul okénko, aby mohl přes intercom mluvit s neviditelným motorkářem. Věděl, že je zevnitř sledován skrz kameru.
„Hlas se mě zeptal, co chci a já řekl: „Jsem tu na setkání s Melou.“ Brána se otevřela a cesta byla volná. Můj první postřeh byl, že dvůr byl dobře rozloženej. Napravo ode mě byla velká bílá garáž s několika červenými dveřmi, natřenými v barvách Pekelných andělů. Co okamžitě upoutalo mojí pozornost, byl osvětlený červený znak na garáži. Znázorňoval okřídlenou lebku Pekelných andělů na bílým pozadí s červeným nápisem označujícím pobočku Trois-Rivières. Byl jsem ohromenej. Ať se vám to líbí nebo ne, Andělskej emblém je úžasnej. Taky jsem si všiml do země zabudovanýho bazénu a venkovního baru, stejně jako to mají na jihu. Moc jsem toho o motorkářích z Trois-Rivières nevěděl. Myslel jsem si, že je to malá a spíš tichá skupina. Brzy jsem zjistil, že jsou nejagresivnější pobočkou v celý zemi. Když jsem vystoupil z auta, všiml jsem si dvou chlapů uvnitř klubovny, jak mě pozorují oknem. Prošel jsem kolem světle fialovýho Mercedesu 500 SL kabrioletu zaparkovanýho přímo před dveřma do klubovny. Někdo otevřel neprůstřelný dveře a já jsem vešel dovnitř. Nebyl jsem nervózní. Byl jsem tak nějak vzrušenej, to rozhodně, ale ani trochu nervózní.
„Čekali na mě dva chlapi. První, kterej napřáhl svojí ruku, měl hrozně mladej obličej. Byl to Louis „Melou“ Roy. Vypadal, jako kdyby měl všechno pod kontrolou. Věděl jsem, že to je prezident pobočky v Trois-Rivières taky, že to je obchodník. Ve skutečnosti ten Mercedes zaparkovanej před vchodem patřil jemu. Na první pohled jsem byl trochu překvapenej, protože nevypadal tak, jak jsem si představoval. Podívali jsme se jeden druhýmu do očí. Neuhnul jsem jeho pohledu. Okamžitě jsme si padli do noty. Představil mě chlapovi, co stál vedle něj. Jmenoval se Frenchy byl to čekatel klubu. Čekatelé většinou dělají všechno, co jim motorkáři přikážou, protože se chtějí stát plnohodnotnými členy klubu, těmi, kdo udělují rozkazy. Čekatelé jsou většinou těmi nejnebezpečnějšími z těch, kteří se pohybují kolem Andělů. Když jsem se seznámil s Frenchym, byl jsem šokovanej jeho chladnýma očima. Měl na sobě kabát a ruce nechal v kapsách. Věděl jsem, že drží zbraň, a že je připravenej jí použít. Motorkáři mě tehdy neznali a Andělé jsou pověstní svojí ostražitostí. Věděl jsem, že vstupuju do extra ligy zločinu, a že všechno začíná být vážný. Moje zločinecká kariéra začínala. Chtěl jsem dvě věci: vydělat peníze a získat barvy, stát se Pekelným andělem. I když motorkáři měli právo podezírat nováčky, jako jsem byl já, museli věřit právníkovi, kterej mě poslal. Konec konců to byl Melouův právník.“
Jakmile byl v klubovně, Quesnel se rozhlížel kolem a snažil se zaregistrovat důležité detaily. Všiml si kulečníkového stolu, velké hrací místnosti s pinballem a impozantním přehrávačem. Melou ho pozval dolů a v souladu s motorkářskou tradicí ho jeho osobní strážce Frenchy následoval, aby dohlédl na hosta. Quesnel se cítil dobře. Uvolnil se, protože byl přesvědčený, že mezi ním a Melou panuje porozumění. Dole v zasedací místnosti se tři muži usadili kolem velkého černého stolu. Frenchy držel svoje ruce pod stolem. Quesnel věděl, že na něj míří revolver. Jediný špatný pohyb by mu zajistil několik kulek. Ale atmosféra byla dobrá.
„Začali jsme mluvit o zločinu a podsvětí. Melou se zeptal, co chci dělat a já mu odpověděl, že jim chci pomoct. Melou věděl, že už jsem zabil. Mluvili jsme o jistých vězních z Donnacony, u kterých by byl rád, kdyby zmizeli. A potom z ničeho nic, bez varování začal mluvit o vážných věcech a požádal mě, abych se stal zabijákem pro jeho organizaci. Řekl: „Každá vražda ti vydělá mezi 10 000 a 25 000 dolarů. Navíc budeš dostávat 500 dolarů týdně plus ubytování. Během týdne mě budeš muset doprovázet. Musím často jezdit do Montrealu.“ Chtěl, abych byl jeho osobním strážcem, a já jsem rozuměl tomu, co ode mě očekával. Víkendy bych měl volný a mohl bych se vídat se svojí přítelkyní v Quebec City. V průběhu naší konverzace mě najednou něco napadlo a zeptal jsem se, jestli je možný, aby ta místnost byla odposlouchávaná. Všiml jsem si, že na rozdíl od Andělů z Quebec City, se tady lidi nebáli mluvit nahlas. Melou se začal smát a řekl mi: „V tomhle baráku nikdy nebyla razie! Kdyby tady byl odposlech, tak už jsem dávno za mřížema.“ Byl si sám sebou jistej. Řekl mi, že dělám správný rozhodnutí, že se přidávám k jeho skupině, a že jim pomůžu s ‚úklidem ‘.“
Quesnel okamžitě nabídku Pekelných andělů přijal. Na výplatě mu záleželo málo. Jediné o co se staral, byla šance ukázat se. Chtěl, aby ho ostatní motorkáři ve skupině přijali jako součást týmu jak nejrychleji to jen bylo možné. Líbila se mu výzva, která před ním ležela. Cítil se vysoce kvalifikovaný pro tuto „pozici.“ Věděl, že právě uzavřel pakt s Melou. Celoživotní pakt.
Louis Roy přišel do quebecké oblasti Mauricie na konci osmdesátých let. Právě si udělal jméno mezi Anděly – a policií – tím, že převzal kontrolu nad oblastí Saguenay-Lac-Saint-Jean eliminováním Conquatcheros. Výhrou významné války si Missiles, jeho skupina v Saguenay, zasloužila vybudování pozice v Mauricie, s požehnáním mocných Pekelných andělů. Místo pro novou klubovnu bylo strategicky vybráno v blízkosti všech hlavních silnic. Roy si vybudoval honosný dům v hodnotě 315 000 dolarů na ulici Cherbourg v Trois-Rivières-Ouest, čímž na sebe upoutal pozornost všech.
23. července 1991 zakopali Missiles svoje barvy a stali se čtvrtou pobočkou Pekelných andělů v Quebecu. Andělé z Trois-Rivières neztráceli čas při získávání násilnícké reputace. Během jejich prvního roku bylo v podsvětí spácháno dvacet čtyři vražd. A jako náhodou byly všechny přičítány novým „Reds.“ Celá pobočka Outlaws, zapřisáhlých nepřátel Andělů, byla sprovozena ze světa v Joliette. Krev tekla proudem. Místní obyvatelé si začali dělat starosti a mnoho lidí, kteří žili v okolí, se pokoušelo prodat své domy. Stejně tak se snažili prodat své domy obyvatelé ulice Cherbourg, kde bydlel Louis Roy a několik dalších plnohodnotných členů klubu. Starosta Trois-Rivières-Ouest, Jean-Charles Charest, se pokoušel veřejnost uklidnit a sliboval, že policie se o všechno stará. Ve společnosti se hodně mluvilo o nových Andělích. Novináři, kteří zaklepali na brány klubovny, byli posláni pryč. To stejné se dělo v domě Meloua, kde jeho manželka, Rosalba, zdvořile, ale rozhodně, sdělovala novinářům, kteří měli tu odvahu se tam ukázat, že její manžel jim nemá co říci.
Quesnel se k pobočce přidal 4. listopadu 1994.

Knihu je možné za 209 Kč objednat zde.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.86
Známkováno: 42x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist