Nedostupné japonské skvosty

Taky občas koukáte na širokou nabídku japonských strojů, ale přesto vám připadá, že na trhu něco chybí? Případně se ptáte, kam se poděla výroba motocyklů, které už do Česka jednou zavítaly, ale zanedlouho zase zmizely? Spousta takových strojů se stále vyrábí a dokonce inovuje, nicméně nejsou určeny pro náš trh. A proč? Čert ví.

Nedostupné japonské skvosty
Začíná to už na mezinárodních motovýstavách. Blížíte se ke stroji, u kterého je největší hlouček lidí, a pak ji spatříte. Nechce se vám věřit, že by do prodeje pustili něco tak krásného a geniálního. Hned vás ale zchladí zjištění „Sorry, jen pro japonský trh. Ale pro vás tu máme Hornety, Fazery a Bandity.“ „A je na nich něco nového?“ zeptáte se. „Ale samozřejmě! Mají superinovovaná přední světla a splňují nejnovější emisní normy!

Důvodů, proč se k nám některé stroje nedostanou, může být více. Nejčastěji se jedná o retro nebo enduro motocykly. Retra k nám častou nedojedou, zkrátka protože by o ně nebyl zájem. Téměř každý by jim poslintal nádrž, ale jen málo lidí by si je opravdu koupilo. A pouhý obdiv ještě nikomu nevynesl zisk. V Evropě totiž stále platí poptávka po nejsilnějších a nejmodernějších nebo takových, které tak aspoň vypadají.

Co se týče endur, těm často chcípnou motor právě Euro normy, které jsou stále přísnější. Odhaduje se, že při další Euro normě budou Japonci montovat do motocyklů místo motoru pouze šlapky. Samozřejmě bude na výběr z různých barevných variant a tvarů.

A někdy jsou zkrátka některé stroje vyvíjeny jen pro konkrétní zemi, která má úplně jiná pravidla pro řidičáky nebo jinou strukturu trhu. Výsledkem jsou různé čtyřstovky nebo třeba dvoustovky, které by se dosti vymykaly našemu zaměření. Nejvíce se k nám nedostanou malé objemy kolem 250 ccm, po kterých není taková poptávka, ale najdou se i výjimky jako třeba Honda CB1100.

No a pakliže rádi sníte a máte u sebe bryndáček, vybrala jsem pro vás ty nejzajímavější stroje, které se k nám z nějakých důvodů nedostaly, nebo dostaly, ale hned zase zmizely.

Yamaha

Stokrát převlečená Yamaha Tricker
Ani enduro, ani trial. Pokud nejste vyloženě motocyklové batole, už jste se s tímto strojem pravděpodobně setkali. Nicméně ten čas, kdy nám byl normálně dostupný, je už pár let pryč. A mohou za to údajně právě zmiňované emise.

Japonci však nezastavili jeho výrobu, vyrábí se směle dál téměř beze změn. Stále v něm bublá motor o objemu 250 ccm a výkonu pouhých 14 kW. Očividně to nebyl výkon, který jej činil výjimečným motocyklem, ale spíše hravost a vůbec celé nové pojetí, které se několik evropských výrobců později snažilo napodobit.
Výrobci na tento svůj rám a motor byli natolik hrdí, že je dokázali společně použít ještě v několika dalších motocyklech. Vznikla tak Yamaha Serow XT 250, která jen nabrala několik odlišných plastů a působí víc jako klasické enduro. Mimo Japonska, kde mají jak Trickera, tak Serow, se uplatnila hlavně ve Spojených státech, kam se pro změnu Tricker nedostal vůbec. Úplně stejného osazení se dočkala i motardovější verze XT250X.
A aby toho nebylo málo, opět stejný, avšak trochu jinak naladěný motor se uplatnil v zajímavé brazilské verzi, a to v XTZ 250 Ténéré. Pozměnit rám, přidat pár plastů a máme kompletně novou motorku, která se navíc tváří jako dospělá. Dvěstěpadesátky u nás nejsou příliš oblíbené, ale tahle by stála za hřích, co říkáte?

SR400 – Strašně Rajcovní Yamaha

Nejedno srdce zaplesá při pohledu na Yamahu SR500, kterou lze ještě občas potkat na našich silnicích. Poprvé spatřila světlo světa v roce 1978, kdy byla uvedena jako silniční verze XT500, inspirovaná anglickým stylem. Zároveň s ní však vyjela i SR400, jež měla akorát menší zdvih a těšila se velké popularitě v Japonsku. Zatímco výroba SR500 skončila již před 12 lety, čtyřstovka pokračovala až do roku 2008, dokud její výrobu neutnuly i tamější emisní limity. Yamaha naštěstí zareagovala a od minulého roku se SR400 hrdě ukazuje s novým vstřikováním. Jen škoda, že nepočítali i s námi.

Maličký Fazer, malý Drag Star a trochu větší TW

Odbočme teď od japonského trhu a koukněme do Indie. Krom některých „našich“ stopětadvacítek, které jsou obvykle upraveny na objem 150 ccm, zde totiž najdeme i Fazera v několika podobách. No a? Ale tenhle má pouhých 14 koníků a již zmiňovaný objem 150 ccm. Přitom si zachovává vzhled až nečekaně věrný dospělému Fazeru. Udělat z něj 125 nebo 250, to by se děly věci…
Zpět do Japonska – za zmínku určitě stojí i Drag Star ve verzi jak 250 ccm, tak 400 ccm. Nicméně u nás by se s 15, respektive 22 kW jen těžko těšily popularitě.
A perlička na závěr: pamatujete na TW125 s obrovskou zadní pneumatikou? Tak třeba v USA se tato divnost stále prodává, jen s 200 ccm. Svého času byla v nabídce i 225 ccm verze v Japonsku, ale celá koncepce motocyklu je tak trochu zastaralá. Svědčí o tom nejenom jeho motor, ale i to, že v nynější americké verzi je stále karburátor.
Stejný motor pak najdeme i v zajímavém farmářském enduru pro Austrálii s názvem AG200E. Yamaha se chlubí tím, že koncept farmářského vozítka uvedla na trh jako první.

Honda

CB tady, CB tam, CB všude, kam se podívám
Jen ne u nás. Z řady cébéček se k nám dostane jen omezený výběr. Připravují nás o takové skvosty jako CB223S, která představuje typický jednoduchý design retro klasiky – jednoduchý motor, kulaté světlo, oblé tvary – zkrátka v jednoduchosti je krása.
Stejný jednoválec a rám využili i při trochu odvážnějším pokusu o nezvyklé retro inspirované plochou dráhou, a to v Hondě FTR. Té už sice nejsou vlastní klasické oblé tvary, ale naopak se tváří trochu drzeji. Se 128 kg se z ní navíc stává pěkná hračička. A v Hondě si s ní taky pěkně vyhráli. V nabídce je totiž hned několik verzí, které se liší nejen barevnými kombinacemi, ale také rozměry. V Japonsku si ji tak mohou užít třeba v obvyklé trikolóře. U nás se těchto dvou krasavic nedočkáme už jen pro to, že nesplňují naše emisní limity. A jestli by měly nějaké zákazníky? Těžko říct.
O něco zajímavější s 21 kW by pro nás jistě byla CB400SS, která šla do boje právě proti Yamaze SR400. Paradoxně jí, stejně jako Yamaze, zhasly motor japonské emisní předpisy v roce 2008. Smutné je, že na rozdíl od Yamahy se už Honda nevrátila. Jeden by si řek, že se svět zbláznil. Ale co, oni by nám ji Japonci stejně nepůjčili.
Tady ovšem řada nedostupných CB ani náhodou nekončí. Máme zde další čtyřstovku, která se na rozdíl od předchozích zmíněných designem nevrací o několik desítek let zpátky. CB400 Super Four může ale někomu navodit pocit retra, jelikož se bez větších změn vyrábí od roku 1992 pro japonský trh. Hodnota 53 koní je na čtyřstovku už trochu jiné kafe, a tak není divu, že se o několik let později zvládla prosadit i v Austrálii jako vhodný motocykl pro začátečníky. I z těchto důvodů se Super Four dočkal dokonce ABS.
Kdyby však existovala cena za nejdiskutovanější nedostupnou Hondu, vyhrála by to na celé čáře CB1100. Už v roce 2007 nás Honda nabudila koncepty tohoto cébéčka. O to větší nadšení přinesla výstava v Tokiu 2009, kde se představilo v reálné podobě. Aha, má to ale malý háček – je jen pro Japonsko (a nyní už i pro Austrálii). I když se nejedná o žádného trhače asfaltu, parametry tohoto retro naháče hovoří jednoznačně pro evropský trh. Objem, výkon i krouťák jsou v pořádku, není tu nic, co by nezapadalo. Tak kde se kruci toulá, říkají si všichni. Raději už si ani netroufám tipovat, které normy stojí za tímhle.

Enduro i zemědělský stroj

Nejsou to jen retra, která se k nám nedostanou. I Honda má ve své nabídce několik endur, které nám nedopřeje. A postup? Stejný jako Yamaha. Figuruje zde totiž stejný motor jako již ve zmíněném CB223S nebo FTR. Vznikla tak velmi populární Honda CRF230 v několika obměnách. Je tu CRF230F čistě do terénu, potom CRF230L, která může i na silnici, a taky CRF230M, což je motard. Jak jednoduché. Svou popularitu si získaly díky univerzálnosti, ovladatelnosti a relativně nízkému sedlu. Vše jsou soupeři právě XTéček od Yamahy.
Stejný motor má ale i XR230, která se objevuje na japonském trhu a je v mnoha ohledech identická s CRF, jež je v nabídce třeba v Americe a Austrálii.
Pozoruhodnou kategorií motocyklů jsou pak pracovní farmářské stroje pro Austrálii. Jedná se o enduro upravené pro tamější podmínky. Co se týče Hondy, krásnou ukázkou je dvoustovka CTX200 Bushlander, která je prezentována jako univerzální pracant na drapácích.

Kawasaki

Další nadlitr
Jistě si vzpomínáte na ZRX 1100 a posléze i mladší ZRX 1200, obě inspirovány 70. léty. Zejména potom na Eddie Lawson repliku ZRX 1200R. A že už výroba skončila? Ne tak docela. V Japonsku je od r. 2009 v nabídce model ZRX 1200 DAEG. Design je velmi podobný a to zvláště v barvách pro rok 2011. Stroj je to ale trošku jiný. Nejenže se dočkal vstřikování paliva, ale změnu prodělal i rám, brzdy, výfuk a další komponenty. Oproti původnímu modelu je tu taky šestistupňová převodovka. A co je to to „DAEG“? Těžko říct. Podle všeho je to název symbolu, který uvidíte i na boku vedle označení motocyklu. Symbol má údajně znamenat něco jako vývoj nebo pokrok.

Zelená endura

Konkurencí pro Trickera od Yamahy a CRF od Hondy byla dlouho Kawasaki Super Sherpa, ta se ale i po comebacku v USA v roce 2009, kdy měla problém s mazáním motoru, poděla neznámo kam a už se zřejmě jen tak nevrátí. Jedná se o podobnou koncepci – 250 ccm, hodně nízké, lehké a univerzální enduro. Kawasaki tak teď nabízí jen KLX250S, která je dostupná i u nás. Co u nás dostupné není, je její motardová verze KLX250SF (v Japonsku pod názvem D-Tracker X). Obě verze jsou však oproti Super Sherpě dost vysoké a těžké na danou kategorii. Když ale pozorněji koukneme na australský trh, Super Sherpa si hraje na schovku pod názvem Kawasaki Stockman, což je jen další upravený australský pracant na drapácích.

Zelená pohoda

Jé hele, to je pěkně staré enduro. Jo počkat, ona je to stříkačka a celé to voní novotou. Při pohledu na Kawasaki 250TR máte najednou hroznou chuť odstěhovat se s touhle Kawou na venkov, pořídit si farmářský klobouk a chovat stádo ovcí.
Ačkoliv je zjevné, že tohle enduro nemá příliš terénní ambice a jde jen o stylizaci, odkazuje se na původní řadu TR ze začátku 70. let (též zvaná Bison, ale tento název jim byl z nějakého důvodu později zakázán). Výkon 19 koní je u téhle motorky tak akorát, i když původní TRko mělo o 5 koní víc a o 22 kg míň. Ale tehdy mělo i jiný účel. Na japonském trhu se vyhřívá od roku 2002 a před čtyřmi lety dostalo vstřikování. Na druhou stranu najdeme vzadu bubnovou brzdu, takže rozpačité pocity ohledně stáří motocyklu jsou zcela na místě.
Stejný, jen trošku jinak naladěný motor najdeme i v modelu Estrella 250, který nám není úplně cizí. Některé verze tohoto modelu se totiž dostaly i k nám. Byl o ně ale velmi malý zájem, a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Zajímavé je, že úplně poprvé se tohle retro objevilo roku 1991 v Evropě a teprve o rok později v Japonsku. Oficiální označení Estrelly je BJ250, a to v porovnání s oficiálním označením BJ250 F pro 250TR ledacos napoví o příbuznosti těchto dvou kousků.

Suzuki

Malý velký chlapec
Ač nenápadně, Suzuki před námi taky občas něco schová. Podobným počinem jako TR od Kawasaki je model GrassTracker. Ten už se sice tolik nestylizuje do endura, ale uhlazená klasika to taky není. A přestože je někde na pomezí těchto dvou stylů, jedná se o retro jak vyšité.
V mnoha ohledech je podobný Hondě FTR, inspiraci plochou dráhou má totiž už v názvu (grasstrack). Je to tradičně dvěstěpadesátka se stejným výkonem jako TR, ale zároveň s o něco větším krouťákem.

Vedle něj se prodává i jeho větší brácha, trefně zvaný GrassTracker Big Boy. Ten se tváří více závodně a je celý tak trochu „big“. Změny však nejsou v agregátu, nýbrž v rozměrech. Snad ve všech rozměrech, které můžeme na motorce změřit, je Big Boy o pár cm vyšší, větší, delší nebo o pár kg těžší. Obě kola má pak taky o číslo větší než standardní GrassTracker. A že se ho v Evropě nedočkáme se snad ani nemůžeme divit. Vždyť v záchvěvu dobré vůle se k nám dostala Suzuki Van Van 125 – a prodejnost?
Mimochodem se zde uplatňuje podobná taktika jako v Kawasaki. Stejný motor a rám jako GrassTracker má totiž i nám trošku známější retro klasika TU250X (taky pod názvy Volty a ST250E). Chvíli tak má člověk pocit, že tu chybí originalita a přelepují se jen nálepky značek. Ale holt ta soutěž asi jinak fungovat nemůže.

Japonský dvoutakt na značkách?

Takže dvoutakt, samozřejmě karburátor, obě brzdy bubnové, pouze nakopávačka. Jo a rok výroby 2011. Ne, nezbláznila jsem se. Tohle Suzuki skutečně vyrábí pro Nový Zéland. Jedná se jak jinak než o farmářský stroj s označením TF125 a reklamním názvem Mud Bug.
Existuje samozřejmě spousta dalších japonských strojů, které se k nám nedostanou, zvlášť když výrobci s oblibou obměňují pouze detaily, které vytvoří kompletně novou motorku. Ale nedostupnost těch výše zmíněných jim asi nemůžeme mít za zlé. Buď je totiž omezují různé regulace anebo zmlsaný jazyk evropského konzumenta.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.27
Známkováno: 79x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist