Zabalit a vyrazit

To je na každý pád ten správnější postup, nežli vyrazit a následně to zabalit, jelikož jsme něco nevzali anebo hned za humny ztratili. Jak napakovat motorku na výlet za horizont všedního dne? Co všechno vzít a kam to na té motorce dát? A jak se vypořádat s nákladem vaší drahé polovičky, který vám do garáže nahrne buldozerem? A není nakonec lepší jí (si) koupit zájezd?

Zabalit a vyrazit

Co člověk, to názor. Co člověk, to taky vlastní vkus. Nakonec ta narážka na zájezd vůbec nebyla náhodná, protože i to je řešení – odletět do destinace a tam si motorku půjčit, spát v resortu, netahat se s bagáží – a nevědět nic o hvězdách nad hlavou. O tom ale tohle povídání být nemá (tak třeba příště), stejně jako o mizivém procentu šťastlivců, kterým stačí kartáček na zuby a platební karta. Těm nemám, co radit – v jejich situaci jsem v životě nebyl a už to asi ani nestihnu. Byl jsem požádán, abych napsal pár odstavců pro většinu z nás, která si věci své ráda nosí s sebou. A hlavně pro ty, kterým zkušenosti chybí. Prý proto, že snad o tom něco trochu vím, ale je o mě na druhou stranu známo, že s sebou často vozím spoustu pitomin. Takže to berte trochu s rezervou, možná jako inspiraci.
Jsou cesty velké a malé, dlouhé a krátké, cesty po civilizované Evropě i štreky daleké vonící exotikou a dobrodružstvím, rozumějte průserem na dohled. Je pak pochopitelné, že jsou i různé potřeby se zabalit. A podle toho pak taky vymyslet, kam to na té motorce pověsit, aby se dalo v sedle ještě nějak žít a přitom si člověk zachoval i trochu pocitu vlády nad strojem.

Extrémy? Tři týdny dají nejvíc zabrat

Paradoxně nejjednodušší je balit si věci jak na krátké výlety, tak na extrémně dlouhé životní výpravy, protože má-li vaše výprava trvat třeba půl roku nebo i víc, pochopíte velice rychle, že všechny věci potřebné pro šest měsíců života se na motorku prostě vejít nemůžou. Ale to jsme v extrémech – na víkend to zvládne každý a na půlroční pouť se vydává málokdo, a když, má svých zkušeností zpravidla dost. Pojďme tedy ke skupině, do které spadá většina z nás – k dovolenkářům, kteří jedou na týden, dva nebo tři.

Předně je dobré se smířit s tím, že neexistuje mašina, která bez problémů pojme věci dvou lidí na třítýdenní stanování, a to jsou doby tahání konzerv a dalšího jídla na celou cestu naštěstí dávno za námi. Průměrná nosnost motorky, tedy užitečná hmotnost chcete-li, je nějakých 180 kg včetně posádky samozřejmě. Průměrný On má i s výbavou dejme tomu 90 kg, průměrná Ona podobně vybavená nějakých 60 kg a na bagáž nám zbývá asi 30 kg. Ovšem je dobré zdůraznit, že je to včetně báglů, kufrů a nosičů, plus padáky a pár stylových zbytečností k tomu – a můžete si rázem škrtnout dalších 10 kg. A do zbývajících dvaceti se musíte vejít i s náhradním olejem, vodou, s kulmou a lubrikačním gelem. Dobrá, v údajích v techničáku je rezerva a nikdo vás na cestě asi vážit nebude, takže je možné to trochu přeložit. Jen je pak vhodné dobře rozmyslet, co kam dáme, aby se to ještě dalo vůbec řídit.

Výběr motorky

V souvislosti s výše uvedeným je jasné, že velká obliba cestovních endur asi netkví v tom, že to takhle naložené bude hravě zvládat nehorázné terény a skákat dvojáky přes velbloudí hlavy, ale spíše v jiných praktických stránkách téhle kategorie. Každý zřejmě pojede na dovču s tím, co má v garáži a co má rád. Cestovat se dá ostatně s úplně vším, co má kola.

Když si ale vyberete stopětadvacítku Vespu, musí vám, máte-li občanku a ne papíry na palici, být jasné, že tady asi neodstěhujete totéž co třeba Igor Brezovar na svém R1100GS. Vzpomínám si na začátek devadesátých let: ve Francii byla nejprodávanějším supersportem stará dvouoká Suzuki GSX-R a nikdy nezapomenu na tu noční podívanou, kdy je kluci ze severu dávili dálniční tmou dolů na teplé víkendové pobřeží. Kužely žlutých žárovek prořezávaly noc a řev olejem chlazených čtyřválců zvedal nám klukům z čerstvě svobodného východního bloku husí kůži. Závistivě jsem se za nimi otáčel – jeli na lehko, protože na to měli a na víkend jim v tankvaku stačil pár fuseklí, plavky a krabička prezervativů… Jenže to byla doba velké slávy cestovních endur s obrovskými nádržemi a ti, co na Riviéře nekončili, valili dál dolů do severní Afriky. Už ne tak rychle jako „les camarades“ na GSX-R, ale o to pohodlněji a se vším, co mohli potřebovat.
V tom totiž tkví kouzlo cestovních endur. Jsou to soumaři, kteří uvezou absolutně nejvíc, případné šrámy jim spíš sluší, než aby vám dělaly vrásky na čele, člověk se na nich nemusí krčit nebo sedět jako na záchodě a navíc přežehlí i nějaký ten hrbol na cestě.
Opačným protipólem je asi vše, co zavání chopperem. Ale jak zaznělo v úvodu, každému, co jeho jest. Pavel Šnajdr na své Glidě si třeba ani trochu nenaříká (www.worldismine.com), jiný frajer objel svět na R1 (www.sjaaklucassen.nl), jiné to baví s veterány: www.vantuch.cz. Proč ne, sakra?! Pořád ovšem platí, že veverka nikdy neodnese totéž, co slon.

Idea č.1: Co nemám, nepotřebuji…

Drsňácký a jen zčásti pravdivý postoj reflektuje zejména situaci na cestě, když zjistíme, co všechno jsme zapomněli. Nemám náhradní fusekle? Nevadí, v těchhle pár dní vydržím, zvlášť když nemusím s nikým sdílet stan… Zapomenutá dešťovka už ale zamrzí a bez dokladů to taky nepůjde zrovna hladce. Lze to ale vyložit i jinak – časem každý totiž zjistíme, kolik zbytečností taháme s sebou jen z nějakého, mnohdy falešného, pocitu komfortu: plachtu na motorku, podlážku pod stan, skládací židličku anebo dokonce míč… Jen moc nekruťte hlavou.

Vracel jsem se jednou z mé oblíbené destinace, z Krymu, a potkal dva kluky na jedné Africe, kterak po vesnicích zoufale shánějí náhradní článek přetrženého řetězu z Canyonu, který stál společně se zbytkem výpravy asi deset kiláků v rozpálené stepi. Nebudu to natahovat a půjdu rovnou k pointě – samozřejmě, že spíš najdete pověstnou jehlu v seníku než řetěz rozměru 520 v ukrajinské vesnici plné dněprů a ižů. Takže se jede společně do stepi, protože já pod sedlem náhradní spojku řetězu vozím, byť používám rozměr 525. Ale co, lepší širší než prstem do nosu, ona to ta Cagiva nějak přežvejká a já se budu modlit, abych jí cestou domů nemusel potřebovat. Pointa příběhu ovšem neleží pod mým sedlem, ale naopak v kufrech té party pražené sluncem v krymské stepi kvůli součástce rozměru 2 x 1 cm. Při hledání nějakého nářadí (na to moje stejně došlo) se totiž klukům z bočních kufrů vykutálely nafouknuté (!) kopací míče… Tak tady evidentně rčení Co nemám, nepotřebuji, příliš nefunguje. Přihodit se může cokoli, to je jasné, ale kdo by rád byl za pitomce?

Idea č.2: Cestující kovář

Druhým extrémem jsou jedinci jako já postižení v mládí nějakým vývojovým defektem způsobovaným údajně častým obcováním s nespolehlivými stroji a přílišným pobytem v dílnách. Tam se snadno stane, že podlehnete potřebě být připraveni úplně na vše. A tak při hledání něčeho proti průjmu najdete na dně kufru, do kterého praží saharské slunce, osmičku závitník. Tím ale fakticky nad průjmem nezvítězíte… A neříkejte nahlas, co vás právě napadlo!
Technická výbava by měla odrážet nejen vaše schopnosti jako opraváře, ale taky reálnost jejího využití. Je sice fajn, že zvládnete vycentrovat kliku vašeho motoru, ale asi nepovezete tomu odpovídající vercajk. Na druhou stranu by ale v kufru neměly chybět právě spotřební věci, jako je rezervní spojka řetězu, lepení na gumy, pojistky a žárovky, pár drátů, šroubků, tekutý kov, svíčky nebo běžné těsnění a benzínová hadička. Jedete-li dál anebo do prašného prostředí, určitě by neměl chybět náhradní vzducháč a olej (úměrně předpokládané spotřebě a kilometrům). V běžném nářadí nezapomeňte na montpáky a hlavně pevnou lepicí tejpu a balík plastových zdrhovacích „fofrpásek“ – geniální to tandem všech provizorních řešení.

Na kratší vzdálenosti lze vystačit se starším prádlem, které průběžně vyhazuji. Nastřádal jsem ho přes zimu a cestou domů mám místo na suvenýry. Vyžaduje to ovšem dobrý odhad. Už jsem se potupně vracel pro ponožky vyhozené do koše, když mi ruka ještě daleko od domova narazila na dno pytle. Na delší výlety je ale lepší točit a přepírat dokola třeba tři sady prádla a případně něco dokoupit. Je to rozhodně snazší než dokupovat brzdové destičky echt na váš model.
Důležitá je lékárna. Vězte, že existují léky, které se přes hranice provezou snadno, a pak i léky, se kterými můžete mít potíže. Je proto dobré se s tím obrátit na svého anebo známého lékaře a vybavení cestovní lékárny s ním probrat. A když jsme u hygieny, nezapomeňte i něco, čím si lze umýt ruce, když už musím použít nářadí. Osvědčil se mi krém W86, ale netuším, zda se dá ještě něco takového koupit. Spolehlivě stačí jar, stejně ho řada z nás vozí na mytí ešusu a poslouží dobře i jako lubrikant při přezouvání pneumatik.

Kam s tím?

Fyzika je jednoduchá. A říká, že nejstabilnější soustavou jsou tři body. Jenže těch dosáhnou jen sajdkáristé a ti ještě záhy (nejpozději v první pravé zatáčce) zjistí, že poučka platila jen pro statickou soustavu… Spočívá-li náš život na dvou bodech, je jasné, že by nemělo nic extra narušovat rovnováhu. Na to, jestli máte levej kufr o tři čísla blíž ose motorky než ten na druhé straně s výfukem, se s klidem vykašlete – to vadí oku, nikoliv jízdě. Mnohem horší je, když narvete topcase vším těžkým a spacáky dáte dopředu na nádrž. Hmotnost je dobré mít vždycky blízko těžiště motorky, ovšem pozor – těžiště musí být uvažováno včetně posádky! Ve výsledku musí přijít těžké věci na dno bočních kufrů do jejich přední poloviny a další těžké věci nacpěte do bočních tankvaků nebo na nějaké nosiče vpředu pod úrovní hrdla nádrže. Nahoru (a je jedno, zda vpředu či vzadu) smějí přijít jen lehké věci – karimatky, spacáky, prádlo. Z tohoto hlediska poznáte, že topcase je vynález vhodný tak pro městské přemísťování aktovky, ale na delší trip je lepší ho vyměnit za lodní nepromokavý válec. I pro něj platí výše popsané ohledně hmotnosti, ale válec má větší objem, netlačí do zad spolujezdkyni a ohne se přes nosič až na boční kufry – jeho těžiště je tudíž výrazně příznivější nežli kisna vystrčená za chvost motorky.

Notebook je lepší kvůli otřesům vozit „na stojáka“ a dobře odizolovaný třeba dekou. Foťák by pak spíš než v takvaku měl být v kapse. Já vím, když hodíte „tlamajeva“, zarazíte si zoom pěkně do žeber a je po přístroji. Pravděpodobnost malá, ale nezanedbatelná. Dáte-li ale foťák do tankvaku, vibrace motorky (a ty jsou nějaké u všech typů) vám objektivy za čas spolehlivě zničí – pravděpodobnost rovna jedné, to je osobní zkušenost. Foťáku může být dobře v nějakém měkkém obalu hluboko v kufru, tam vibrace nedojdou, ale – je to, uznejme, poněkud nepraktické. Rady ohledně GPS ode mě nečekejte – já ty krámy nesnáším už od osmadevadesátého roku, kdy mě zdechlej Magellan nechal na holičkách na africké pistě mezi Zagorou a Foum Zgouidem. Není nad dobrou mapu.
V úvodu byla položena řečnická otázka, jak zabalit klumpy své drahé polovičky, která to nanosí do garáže ve třech přepravkách od brambor. Vznikl-li tím pocit, že vám dám odpověď, pak jsem vás dozajista napálil, protož já to nevím. Po letech marných zápasů o sdílený prostor v jedné stopě dospěl jsem k ideálnímu stavu – jezdím sám.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.27
Známkováno: 186x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist