Vietnamská skútr tour

Vždycky jsem chtěl vyrazit někam dál než jen po Evropě, kde to má člověk už tak nějak projeté. A jednoho dne mi kamarád poslal mail s odkazem na cestovku, která organizuje různé cesty na motorkách skoro po celém světě. V nabídce měli novinku - Severní Vietnam.

Vietnamská skútr tour

Kapitoly článku

Dlouho jsem neváhal, podařilo se mi přemluvit mé tři kamarády a společně jsme začali výpravu plánovat. Na radu známého, který je v Asii jako doma, jsme se ale rozhodli vyrazit ne s cestovkou, nýbrž na vlastní pěst, abychom si užili pořádné dobrodružství!

Pro začátek bylo potřeba vyřídit si vízum (do týdne hotové) a očkování, které do Vietnamu sice není povinné, ale je doporučené. Zařídili jsme si mezinárodní řidičák, přestože ve Vietnamu neplatí, tam si ho musíte udělat až na místě, a včas jsme si zajistili i letenky, zhruba tři měsíce předem. V den D jsme se vypravili na letiště a čekal nás let do Hanoje s mezipřistáním v Moskvě, kde přejít z jednoho terminálu do druhého znamená půl hodiny cesty. Po celkovém zhruba 12hodinovém letu dosedáme na letišti v Hanoji, odbavujeme se, v letištní hale si u místního mobilního operátora kupujeme simkarty do mobilů a ve stánku s občerstvením si konečně dáváme pivko. V Lonely Planet nalézáme hotel, bereme taxi a vyrážíme asi 40 km do centra Hanoje. Čím víc se blížíme, provoz houstne, hlavně přibývá geometrickou řadou počet skútrů všech možných značek.

Je libo žabičku?

Do hotelu nás sice taxi odvezlo, ale byl úplně jiný než ten, který jsme si v průvodci vybrali. Podobné jméno měl, ale tady taxikář dostal provizi. Nic jsme nechtěli řešit, hotel byl malinko ušmudlanej, ale jinak vše fungovalo a za 17 doláčů pokoj pro dva to bylo taky v pohodě. Dáváme sprchu, pivko a scházíme se na recepci, kde nám chtějí vnutit všechny možné zájezdy atp. My máme ale jasno, ptáme se na koupi motorek. Prý to není problém, ale chtějí dopředu zálohu. S tímhle u nás nepochodí. Místo byznysu jsme se tak vydali do města k jezeru Hoah uprostřed Hanoje.
Po cestě jsme se stavili v jedné z místních restaurací. Jindra se rozhodl, že tady ve Vietnamu ochutná všechno, a tak začal žábou. Ze zvědavosti jsem si od něj kousnul, ale bylo to fakt hnusný, bez chuti, bez koření. Jinak chilli, co jsem měl já, opravdu pálilo. Prošli jsme se okolo jezera a při cestě zpátky jsme byli šokovaní. Provoz neskutečně zhoustl, ale tak, že nám až spadly brady. Tisíce skútrů, stovky jízdních kol, desítky rikš a aut a všechno se to řítilo proti sobě. Překvapivě to má ale svůj řád. Když chcete přejít, musíte prostě vstoupit do vozovky, jít a držet stálé tempo.
Všechny dopravní prostředky vás pak doslova obtečou. Po pár hodinách už vše děláte automaticky a připadáte si jako na nějakém motorkářském megasrazu. Aby ne, vždyť Hanoj má sedm milionů obyvatel a všichni mají skútra!

Vstříc severu

Povedlo se nám objevit půjčovnu, která jako jedna z mála nemá problémy s půjčením motorek mimo město ani na delší dobu. A dobře jsme udělali. Hoši byli velmi ochotní. Pro jistotu jsme jim ale říkali, že pojedeme jenom okolo Hanoje a do zátoky Ha Long. Domluvili jsme se na pěti dolarech za motorku a den a vratnou zálohu 500 dolarů za stroj. Původně jsme chtěli běloruské Minsky, ale fakt nám to nedoporučovali, že jsou prý hrozně poruchové. V půjčovně jsme si tak nakonec objednali Yamahu Jupiter a Hondu Sirius, oboje s motorem 110 cm3, které měly být pro nás další den nachystané. Cestou zpátky na hotel jsme náhodou narazili v jednom krámku na vietnamské nepromoky určené přímo na skútr, a tak jsme byli ready na pořádný výlet. Večer jsme ještě všichni zapařili a ráno jsme se rozdělili, já s Jindrou na motorkách na sever do hor a Láďa Leitner s Davidem Francem letecky na jih.
Ráno balíme, platíme hotel a vyrážíme. Ještě natankovat plnou a hurá z města. Cesta přes město s tisíci jiných motorek je opravdu zážitek. Rychle si osvojujeme na první pohled chaotický systém dopravy a začíná se nám to dokonce i líbit. Asi po hodině jízdy se nám povedlo opustit Hanoj směr severovýchod po silnici A1. Je to hlavní tah, takže silnice je povětšinou ve velmi dobrém stavu.
Cestou přichází ke slovu naše nové nepromoky a první zastávku děláme, až v Bac Nimh, kde si dopřáváme kebab a pivko. Mezitím pozorujeme okolí a zjišťujeme, že okolí spíše pozoruje nás. Jsme tady na rozdíl od Hanoje jediní Evropani a dalších 18 dní se to nezmění.

Růžová zde frčí

Pokračujeme na Lang Son. Silnice je stále dobrá, ale dost prašná kvůli množství náklaďáků. Vlastně je tady všude dost prachu, a proto tu všichni nosí roušku. Po padesáti kilometrech děláme pauzu, v malém občerstvení s plastovými židličkami si dáváme ledovou kávu a studené plechovkové pivko Bia Ha Noi. Všichni v okolí si nás prohlíží, dokonce přicházejí blíž a smějí se. Jsou ale velmi přátelští.
Děláme pár fotek, loučíme se a za stálého mávání místních vyrážíme dál na sever. Po dalších 80 km přijíždíme do Lang Sonu, kde nás z ničeho nic překvapuje desetiproudý zhruba padesát metrů široký a cca jeden kilometr dlouhý bulvár s velkou vládní budovou. Ani nezastavujeme, jen si to šineme dál do centra hledat ubytování. A to se nám daří, dokonce máme dva hotely skoro naproti sobě, jen ty barvy, jeden světle růžový a druhý tmavě růžový (tyhle barvy jsou zde dost oblíbené). Aby se neřeklo, vybíráme si ten tmavší a nelitujeme. Personál je ochotný, všechno čisté a nablýskané. Pokoj nás překvapil růžovým povlečením i ručníky, dokonce záclony měly růžové proužky. To už se musíme opravdu smát. Na recepci platíme 300 000 dongů (cca 300 Kč) za pokoj a k dispozici máme i malou podúrovňovou garáž. Hned vedle hotelu nacházíme pouliční restauraci a dáváme si místní specialitu, která vypadá jako rizoto se zeleninou, bambusem a černou pálivou omáčkou. Porce jsou velké tak, že to nemůžeme ani dojíst. Jídlo pro dvě osoby včetně dvou teplých piv nás stojí 90 tisíc dongů (cca 90 Kč). Po večeři se jdeme projít po městě, navštěvujeme místní tržnici, kde se prodává snad všechno, co vás jen napadne, a po návratu na pokoj ještě plánujeme trasu na další den.

Pořád ve střehu

Ráno tankujeme a vyrážíme směrem na Cao Bang, který leží kousek od čínských hranic. Pořád jedeme po hlavní silnici A1, jež se postupně mění v horskou silničku v hodně špatném stavu, a přibývá i kamiónů. Obdivuji zručnost zdejších šoférů, je až neuvěřitelné, co dokážou projet. Po dalších šedesáti kilometrech sjíždíme z hor do údolí a v jednom pouličním občerstvení si dáváme pití a uzené sele, tedy jenom porci. Všude jsme středem pozornosti, dětem rozdáváme samolepky a po chvilce pokračujeme dál.
Do Cao Bangu přijíždíme už za tmy, ve Vietnamu se začíná stmívat brzo, už v 18 hod., a o hodinu později je už všude tma. Míříme do centra, v hotelu nám nabízejí poslední pokoj. Nemá okna a ani na ceně se nemůžou mezi sebou dohodnout, tak mávneme rukou a ptáme se o dvacet metrů vedle. Štěstí nám přeje, pokoj i personál v pohodě. Ubytujeme se a jedeme na obhlídku města. V restauraci nás hned obskakují, ale jídelní lístek je bez cen a cenu z nich nemůžeme vymámit.
Přesně na tohle jsme byli upozorňováni, abychom si dali pozor. Bodejť, kdo by chtěl překvápko při placení. Vyrazili jsme tedy jinam a o kousek dál našli celou řadu místních pouličních restaurací. Jednu jsme vybrali, dobře se najedli a dokonce jsme ochutnali i vietnamskou vodku.
Na druhý den ráno vstáváme brzy, platíme a jedeme směr vodopády Ban Gioc na čínských hranicích.
Cesta občas skoro zmizí a jinde se teprve staví nebo opravuje, takže místy projíždíme staveništěm, kde se teprve láme skála. Je neuvěřitelné, co ty prskolety vydrží. Mám takového tucha, že pro asijský trh se tyhle stroje musí dělat zesílené, jinak si to neumím vysvětlit. To, co na nich odvezou... A vůbec, vidět třeba Vietnamku za jízdy na skútru kojit, nic neobvyklého.

Se vším pod stůl

Vodopády jsou vidět už z dálky, jsou kaskádovité a nádherné. Najímáme si bambusový vor a jedeme až na dosah k nim. Už jsme vlastně na území Číny.
Po plavbě se vracíme zpátky na pevninu, je tu pár stánků, kupujeme suvenýry a srandista Jindra mi kupuje rohy z vietnamské krávy. Mám opravdu radost, nevím, kam to na toho prskoleta ještě nacpu. Trochu jsme se zdrželi a je čas vyrazit. Ovšem rychle se stmívá a brzy jedeme po strašné silnici v naprosté tmě. Stavíme v nějakém údolí, je slyšet jenom štěkot psů. Rozhodujeme se dojet až do městečka Húng Quóc a ani nás netrápí nedostatek benzinu v nádrži. Doufáme, že to vyjde. Ve Vietnamu jsou malé opravny motorek snad úplně všude a přenosné stojany na prodej benzinu mají na každém rohu. Á, konečně městečko. Vidíme typickou vietnamskou restauraci. Objednáváme si Nam Ram (zeleninové závitky) a po jídle si jdeme zakouřit ke stolečku před jídelnou, což se ve Vietnamu jen tak nevidí. Tady se jinak kouří všude a vše se hází pod stůl, i zbytky jídel, kosti, prostě vše. Po rozhovoru u mapy s majitelem se dozvídáme, že jsme opravdu ve správném městě a že hned za rohem je hotel. Jdeme se tedy ubytovat, překvapivě po nás nechtějí ani pasy a Jindra to jde na pokoji hned zalomit. Mně to ještě nedá a jdu se podívat ven.
Jsme v takové větší vesnici. Procházím okolo pumpy a z dálky je slyšet řev a hudba. Vyrážím na obhlídku, je to zase bar karaoke, tedy v přízemí bar a v prvním patře karaoke. Dávám si pivko a usedám k prázdnému stolku. Vtom na mě z rohu začne povykovat pětice mladých Vietnamců, že prý ať jdu k nim. Říkám si, to zase bude rozhovor, pár slovíček jsem se sice už naučil, ale tady skoro nikdo jinak než vietnamsky nemluví. Jsou trochu rozjaření, ale přátelští. Nalévají mi vodku a hned další. Myslím, že mě chtějí opít. Smějí se tomu a sami jen usrkávají. Po jídle jsem, trénink mám taky a po pěti rychlých vodkách, které je nutím vypít do dna, se loučím a vidím, že kluci toho mají už dost. Blížím se k hotelu a slyším až ven, jak to Jindra zařezává. Nasazuji tedy špunty a v klidu usínám také...

Pokračování cestopisu za týden.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 58x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist