Vietnam 2020

Výlet do Vietnamu - když né teď tak už nikdy aneb „vše špatné je pro něco dobré“ a  „nejhorší je smrt z vyděšení“

Úvod – nutný pro pochopení dalšího

V létě 2019 po čundru po Jordánsku se naše partička dohadovala, co může být ještě vydatnější. Padlo slovo Vietnam a bylo jasno. Plán zněl jasně – žádná cestovka a davy turistů. Dostali jsme typ na stránky jakéhosi Vietnamisty. To je ono jsme řekli. Dáme trek po severním Vietnamu a to na moto. A kdo se hlásí? Bylo nás 5 a nakonec 7. Protože většina nejsou motorkáři, zvolil se kompromis skrůtry. Termín březen 2020. V listopadu 2019 jsme koupili letenky s tím, že odlet 5.3. a návrat  21.3.2020. Na doporučení zmíněného Vietnamisty jsem zkontaktoval paní Miu v Hanoji a ta nám připravila program dle našeho přání včetně průvodce.  Uhradili jsme nějakou zálohu a těšili se na výlet. Mezi tím se nám posunul termín odjezdu o návratu o 1 den. To vše v prosinci 2019. Potud je vše jasné a krásné.  Jak všichni víme, v lednu 2020 se začali v Číně dít věci ohledně coronaviru. Partička znervoznila. Jak se blížil čas odletu, začali z různých důvodů někteří členové svou účast odvolávat. Nakonec jsme 2 dny před odjezdem zůstali 3. Ještě jsem změnil zadání (naštěstí) skútry za moto. A tím začalo platit přísloví „vše špatné je pro něco dobré“

0. den.

S velkou úlevou, že jsme se 4.3.2020  v poledne sešli na letišti v Praze. Venca, Olda a já Michal. Odevzdáme pytel a deme na pivo. U okénka Quatar airways po nás chtějí pozvání. OK tady je povídám. Slečna u přepážky povídá, ale pozvání máte až od 6.3. (to byl ten posunutý den odletu) Bud si ho seženete s datumem 5.3, nebo nikam neletíte. Tvl. co teď, píšu paní Mie do Hanoje co s tím. To není problém, píše, já to v Hanoji zařídím. Předkládám text u okénka a slečna říká ne, bez papíru nikam neletíte. Doporučuje odkaz na netu a tam si můžete pozvání udělat. Lovíme v telefonu. Po vyplnění nám to vše spadlo a nic. Čas běžel. Venca si vzpomněl, že jeho dcera pracuje v cestovním ruchu. Hned volal a ona nám hned vše zařídila. Uhradili jsme poplatek (700 USD!!!). U přepážky už se zavíralo, když jsme předložili pozvání. A teď poklusem k letadlu, letí to za 20 min. Cestou vidíme hospodu, a že si musíme dát 1 na uklidnění. Sotva nám ho natočili, už nás volají - poslední výzva k nástupu. Zase poklus a hned za námi zavírají dveře a letadlo se tlačí na vzlet. Sakra to bylo vo chlup. Je to osud, ten nahoře chce, abychom letěli, povídám. Aby to nebylo naopak, konstatuje Olda.

1.den.

V Hanoji na letišti nám běží naproti človíček s našimi jmény. Dejte mi papíry, já vše zařídím, povídá. Vyzvedáváme tašky, on je za 5 min je zpět, vrací nám pasy s vízem, říká pěkný pobyt. Kolem nás je 300 lidí co čekají ve frontě na víza a my jdeme hned ven hurá. Před halou čeká další pán s cedulí a hned nás usazuje do auta, že jedem do hotelu. Hotel Avatar je v centru. Jak se blížíme do cíle, houstne kolem nás provoz. Kolem auta se víří mraky skůtrů. Je tu husto konstatuji. Auto nás vysazuje před hotelem a my se bojíme přejít ulici, protože kolem nás pluje nekonečná vlna těchto vozítek. Po odpočinku v hotelu vyrážíme na odpolední procházku. Kdo byl v Asii, asi ví, jak máme oči navrch hlavy. Koukli jsme i na místní chrám. Nakonec usedáme do něčeho, co by se u nás nazývalo bufet a konečně pivo. A taky začínají první gastronomické orgie, které nás budou pronásledovat celý pobyt.

 

2- 3.den.

Čeká nás Ha Long Cruise. Vyzvedne vás v 7,30 mikrobus, povídala včera naše paní Mia. Kouknu před hotel a tam stojí chlápek a už nás strká do dodávky. Je přesný. Cestou k moři přistupuje pár důchodců z Anglie. Paní si chce hned povídat. We do not speak English povídám, kouká, jako by jsem jí ublížil. Mluvíme německy a rusky, žádná reakce. To, že nikdo z nás 3 neumí anglicky, jsem asi na úvod zapomněl napsat. I díku tomu byl náš výlet poněkud pankový. Cestou nás šofér vysadil na exkurzi v dílně na zpracování mramoru. Ruční rozbruskou tu na zemi tvoří úžasné výrobky. Jedeme městem Ha Long, přes kopec kde je ohromný ruský kolo a k němu vede lanovka. Startuje z velkého zábavného parku plného kolotočů atak. Ale žádný lidi. Turisti z Číny nejsou, říkají místní. A platí naše přísloví „vše špatné je pro něco dobré“. Přijíždí další taxi a v něm další 4 důchodci, tentokrát Frantíci. Paní je zase naštvaná, protože ani oni nemluví anglicky. Máme loď a vyplouváme, jedem mezi skalními útvary. Kapitán nám říká, že dnes jede jen 5 lodí, jinak prý jich takto vyplouvá kolem 100. Uf to je zase klika. Jinak je to typická turistická nalévačka. Jeskyně na ostrově, pak pláž (zákaz koupání), kajak, večer předražené pivo. Ráno výlet mezi místní rybáře a farmu na perly. Pak návrat do přístavu a poté převoz do Hanoje. Prostě masová turistika.

 

4.den.

Jdeme si vyzvednout moto. Taxik nás vysadil v malé uličce před půjčovnou. Jsme v pantoflích a  kraťasech. Venku stojí náš průvodce Hai. Veselý a rozeřvaný chlapík, ale pozor v moto oblečení, celý černý, v corduře a vysokejch botách. Tak rychle všechno moto oblečení na sebe (vysoké boty, jeansy a šustákovku) bafni helmu – moc na výběr jich tu nemaj. A hurá k motorce. Stojí tu 3 Hondy 150 cross. Každý z nás si přivazuje bágl na nosič. Čekáme nějaký brífing, sedám na moto, startujem, vrčí to, koukáme na sebe v tom Hai povídá OK Go. A rozjede se. Tvl. řvu, držte se ho nebo jsme v loji. Vnořili jsme se rázem do skútrové řeky, nalevo, napravo všude něco jede. Snažím se jet za ním co nejblíž, ale furt se mezi námi pletou nějací jiní. Furt někdo troubí. S písní kupředu levá zpátky ni krok si za chvíli na ten frmol zvykám. Asi jsem pochopil jejich styl. Všichni jedou stejně rychle, ti co se mačkají na stranu, najíždí na zadní kolo toho co je před ním a troubí. A už mě to začíná bavit, stejně jako mé parťáky. Hai nás vede mimo Hanoj a začínají úzké cestičky mezi domy a lány rýže. Zastavuje a ptá se, jak jsme na tom, vidí v našich očích radost a říká nám, že to bude super a lucky. Jedem po úzké cestě a stojíme na parkovišti. Sesedáme a jdeme za průvodcem. Hele vodopády, čumíme. Pak dále zastavujeme u hospody. Něco nám objednává, obsluha nám něco nosí, chutnalo to. První pivo a v uších nám poprvé a né naposledy zní jeho „Na Zzzdrvííí“ A jedem dál krajina se mění Hai zastavuje, sesedáme a on nás táhne na pole. To je čaj volové praví znalec Venca. A taky že jo, všude lány čaje. Cesta nám ubíhá, až najíždíme na první šotolinky. Těch jsme nakonec spolkly asi 60km úchvatnou krajinou mezi rýží a čajem. Přijíždíme do prvního noclehu na naší cestě. Je to HomeStay Xuan Son . Pan domácí nám ukazuje pokoje v podkroví a nese studené pivo. Potom jdeme na místní koupaliště. Večer žranice s jeho rodinou a ochutnávka jejich happy water.  Během večera si všichni 3 stěžujem, že těm motorkám vůbec nebrzdí zadní brzda. S Haiem to jdem zkontrolovat. Its OK praví. Tak si zvykáme na to, že když chceš brzdit zadní, musíš na tom stát celou váhou a stejně to neblokne. Cíl Ban Lap, najeto 134 km

 

5.den.

Po včerejším večeru už umíme všichni 3 dokonale anglicky. Hai něco povídá o super enduru a my kýváme a těšíme se. Prach a šotolina nám potíže nedělá a cesty si užíváme. Nečekaně odbočujeme mezi chýše a stoupáme úzkou uličkou do kopce. Potkáváme babičku s nůší. Nad vesnicí zastavujeme a říkáme si, hele von zabloudil. Směje se a křičí, lucky lucky Buffalo way a jede pěšinkou nahoru. Vyrážíme za ním, dávám za 1 a plnej, řvu to je kopec jako kráva, řídítka mám u brady, rvu to přes spojku. Motor řve a já stejně zastavuju v tom největším kopci. Kloužu zpět z kopce. Olda mě drží až pod kopec. Zjistili jsme, že mi klouže spojka, proto to nejelo. Hai supí na kopec pro klíče a splavenej mi utahuje spojku. Nakonec všichni vyjíždíme nahoru. To jsou panoramata, řveme nadšením. Potom stále pokračujeme cestičkou mezi horami. Ta se rozšiřuje, občas nějaký brod, začíná šotolina a po cca 30 km zastavujeme ve vsi na oběd. V hostinci v Phu Yen se na nás ze sklenic zubí naložené kobry a jiné potvory. Ale jídlo je vynikající. Pokračujeme kamennou šotolinou asi 70 km, kde jsou i příkrá klesání a kdy mě ze zadní brzdy chytají křeče do pravé nohy. Úplně hotový dorážíme na asfalt. Olda řve, ještě že jsme to nejeli nahoru. Začíná se stmívat. Hai říká už jen 40 km. Najednou je tma jako v pytli. Moje motka svítí jen na potkávačky. Zjištuji, že Vietnamci nesvítí, jen troubí, že jsou tu taky. Držim se Oldy před s sebou a modlím se. Všude lítaj mušky, helma má plexi zedřené bez šance něco vidět. Kolem 20 hod. Hai vepředu brzdí a zahybá do domu u cesty. Jsme cíli. Venca seskočí a drží Haie pod krkem a řve ty vole, vždyť jedeš první a vůbec nesvítíš. Hai se tlemí a říká, tady jsem doma znám to tu. A večer jeho „Na Zzzdrvííí“ Padla i naše slivovice. Cíl Nghia Lo, Mai Duong Home Stay najeto 191 km

 

6.den.

Ráno nás Hai vede do místních lázní. Jsou tam horké prameny. Velmi exotická záležitost, voda horká. Kdybychom v tom okamžiku věděli, jak budeme na tuhle horkou lázeň vzpomínat. Pak nás čekal přesun po silnici. Začalo lehce pršet a na místním asfaltu to klouže jako na ledě. Silnice se vine mezi horami a rýžovými terasami. Jen žasneme, kde všude a jak ty terasy dělaj. Po obědě nám Hai říká, máte-li něco na sebe, oblečte se, pojedeme do hor. Kladu Haiovi na srdce, zastav na fotopointu. Poté začínáme stoupat, jedna serpentýna za druhou. Co zatáčka to větší zima. Do toho mlha, že by se dala krájet. Viditelnost tak 10m. Hai zastavuje, tlemí se a ukazuje, tam jsou panoramata. Jdeme se podívat a vidíme jen mlhu. Vrchol je O Quy Ho Pass 2035nm. Pod námi je Sapa, kde to nikdo neví. Je zima, mlha a ještě začalo hustě pršet. Do toho jezdí kamiony a autobusy, moc nesvítí, zato troubí. Nic pozitivního v tom není. Hai, jak je jeho zvykem odbočuje z hlavní a vede nás po chodníku, kde teče voda a bahno proudem někam dolů z kopce. Naštěstí se objevují světla a za chvíli jsme v hotelu. Ten je úplně prázdný, čeká nás recepční a kuchařka. Jsme úplně zmrzlí (jsou 4 °C) a skrz naskrz mokří. Svlékáme se na chodbě a za námi se táhne vodní stopa jak po vodníkách. Jasně vždyť jsme klucí od Čochtana z Třeboňska. Paní v recepci nám slíbila, že nám vše do rány vysuší. V recepci pak následoval výslech ohledně naší stopy a možnosti setkání s Coronavirem. (To pak následovalo každý večer) Hotel Phoenix Sapa. Najeto 210 km

 

7.den.

Chčije, jsme bez nálady. V 9 přijíždí Hai a jak je jeho zvykem, tlemí se a říká jedem. Vole leje to nevidíš? Praví Venca. To přejde jedem. Tak se oblékáme do vzorně vysušených věcí a jedem. Po 15 min. jsme zase mokrý, ale jak klesáme a vyjíždíme z údolí Sapy a počasí se lepší. Pak se motáme mezi rýžovými poli, něco po silnici, něco po šotolině a do cíle dorážíme někdy po 15 hod. Jsme v kraji Hmongů, lid chodí v pletených krojích. Cestou nás staví vojáci a máme zdravotní kontrolu. Cíl Ngan Nga Bac Ha Hotel a najeto 185 km.

 

8.den.

Ráno po 8 vyrážíme s tím, že dopoledne bude koupačka ve vodopádu. Jak řekl tak bylo, krásnej vodopád,  Thác Tien, mladíci se šli koupat, voda tak 20°C. Po koupeli nás čeká snake way, říká Hai. A co řekl, to bylo. Odhadem tak 80 km rozbitého asfaltu a šotoliny, nahoru dolu a max. 100m rovina. Po 2 hodinách jízdy už jsem řval, kurva nemůžeme jet taky chvilku rovně? Nakonec jsme sjeli do údolí a zase mimo hlavní dojeli do krajského města. Zde jsme obdivovali budovy místní komoušské strany. Nejkrásnější budovy ve městě. A všude ty plakáty a nápisy se sovětským svazem na věčné časy. Všimli jsme si, že na nás místní nějak divně koukají. Točí se k nám zády a v některých hospodách nám říkají, že je zavřeno. Mají z nás strach, že jim vezeme ten virus. Město Ha Giang Royal hotel Najeto 119 km.

 

9.den.

V 7 odjezd s tím, že máme náročný den. Nejdřív po silnici stoupání do hor.  Na místní vyhlídku Fairy Mountain. Potom dlouhé klesání a návštěva místního skansenu. V skromném domečku zde ženy spřádají konopí a na ručním stavu dělají látku. Jako ve středověku. Dalšími serpentinami jsme proklouzli také k místnímu památníku věži Lung Cu Flag Point.  Vystoupali jsme několik stovek schodů a jsme nahoře na majáku. Tam na severu už je vole Čína, pravil Václav. A pak zase do hor. Zde jsme za ½ dne najeli všechny evropské průsmyky co znám. Gross, Stevio, Transaplina a další za sebou a v jednom kuse. Po obědě nám Hai říká. Bude další Buffaloo way. A chtěli jste brod tak ten taky bude. Ze šotolinové cesty jsme sjeli na pěšinku a tou jeli polem, nepolem, lesem nelesem k vodě, kde byl příkrý sjezd do říčky a přes vodu do strmého kopce. Samo, že jsem zůstal zahrabanej v potoce a parťáci mě museli tahat. Ale bylo to zase pecka. Po tom při soumraku až tmy dojezd jak jinak než po šotolině do města Dong Van a hotelu Hoang Ngoc. Hai nás vzal zase do nějakého místního hostince na jak jinak než výbornou večeři. Tady řešíme, že průměrná cena piva 0,33 plech bývá 15 Kč a velká večeře kolem 100 na osobu.  Najeto 189 km.

 

10.den.

Při snídani se namlsaní ptáme tak co bude zase Bufallo? Bude toho víc, povídá. Hned po ránu jedem tam, kam ostatní chodí jen opatrně pěšky, povídá. Taky že jo. Na vrcholu kopce s betonovým památníkem velikosti Stalinova pomníku Ma Pi Leng Viewpoint, objel závoru a mi za ním. Proti nám šlo pár evropských turistů a ťukali si na čelo. Pak jsme pochopili proč. Cestička vytesaná do stěny hory šíře do 1m se táhla do vzdáleného sedla. Pravý loket na skále a letmý pohled vlevo do té díry a to mi výšky nevadí, řvu, nekoukej tam. Za sedlem už se cestička vinula mezi skalami, až jsme dojeli na klesání, kdy serpentiny o 180° byly pomalu s couváním. Po výjezdu na cestu ve vsi si dáváme pivo s tím, že jsme nejlepší krosaři světa. V tom koukám, že po té naší hrdinné stezce jede tak 10 letej kluk na skůtru a veze babku co má na zádech nůši s trávou. Jo Vietnamci se na skútrech narodili. Po malém přesunu po silnici s výhledem na řeku s přehradou Hai povídá, teď vám ukážu něco co znám jen já. A zahnul zase na nějakou pěšinku. Cestičkou mezi loukami jsme přijeli k řece Song Nho Que, kde by se dal natáčet Vinetů. Po břehu jsme strmou cestu sjeli k vodě, kde nás čekal přívoz Bamboo Ferry. Najeli jsme na něj a místní převoznice nás přetáhla na druhý břeh. Poté následoval jak jinak než příkrý výjezd po břehu. A zase na kopci si dáváme pivo a řveme nadšením, když projede skůtr s košíkem prasat od přívozu. Následoval přesun po prašné šotolině a to cca 50 km. A to už byl skoro závod, jak nás to bavilo. Dojezd do hotelu Bao Lac v Guang Uyen a nájezdem 190 km.

 

11. den.

Ráno poprchává a my vyrážíme po silnici severním směrem. Návštěva hory s andělským okem. Nam Tra Waterfall. Zastavujeme u vojenské patroly, kde nám měří teplotu a zase vyplňujeme papíry ohledně našeho zdraví. Jsme prý v oblasti zvýšené kontroly. Projíždíme vesnicí, kde jsou samé kovárny. Ručně tu vyrábí nářadí. Kupuju sekáček a frčíme dál. Odpoledne jsme v hotelu, kde nám Hai povídá o výborné kuchyni. A měl pravdu, kromě klasického jídla byly žabičky, larvy hedvábného brouka a ještě něco neznámého. Ale bylo to skvělý. Phuc Sen a nájezd 110 km.

 

12.den.

Prší a my si kupujeme nepromoky, tedy pláštěnky. I ty největší velikosti na nás praskaj hned po nasednutí na motorku. Pro místní je to velká sranda. Jedeme deštěm, ani nevíme kam. Náš vůdce brzdí na parkoviště a zve nás na prohlídku jeskyně Nguom Ngao Cave. Nikde ani noha. Tak jdeme sami. Jaké je naše překvapení, když si překládáme co, že je to vlastně za díru v zemi. Ta jeskyně je obrovská a nádherná. To jsme nečekali. A hlavně tam nepršelo. Po výstupu se počasí trochu lepší a tak jedeme do bodu obratu naší cesty. Vodopády Cao Bang. Jsou to prý největší hraniční vodopády světa. Na druhém břehu řeky je totiž Čína. Hai kouká jako blázen a říká, že už je tu za život 100x a vždy se nemohl přes davy turistů na vodopády podívat. A my jsme tu sami. A vyrážíme na prý krásný okruh kolem čínské hranice zpět do vnitrozemí. Koukám na čínský břeh, kde jsou dvojité ploty a kamery po každých sto metrech. Napadá mě ta příhoda s klukem, co říká tatínku kdo je za tím plotem? My chlapče my… Pokračujeme po blátivé cestě za deště po cestě plné výhledů do kraje. Není však nic vidět, tak si aspoň užíváme kluzké cesty. Jedeme po stavbě nové silnice, kde potkáváme bagry a náklaďáky s hlínou a kamením. V jednom místě dokonce projíždíme čerstvě navrtanou skálou připravenou k odstřelu, odkud se všichni rychle pakovali a my si klidně projíždíme po nějakých kabelech, co vedou do země. Nakonec za tmy mokří sjíždíme do města Cao Bang, kde světe div se neprší a je teplo. Ubytováni v krásném hotelu Sunny. Bo jsme se styděli za naše blátivé boty a oblečení, tak jsme se venku před hotelem u hadice na mytí aut trochu opláchli. Zase se za námi v recepci táhly kaluže. Po osprchování na nás již Hai píská, jdeme na jídlo. Při odchodu jsme odnesli pytel s mokrými a možná i smradlavými hadry do recepce s přáním, zdali by se s tím nedalo něco udělat. Mezitím Hai jak on to umí, našel luxusní restauraci pro 300 hostů. A v ní my tři mušketýři sami. Jídlo skvostné. Při návratu do hotelu ve veselé náladě bylo na recepci překvapení. Dostavila se místní Corona hlídka. Voják, policista, zdravotní sestra a další 2 úřednice píšící protokol. Bylo jim všem jasné, že jsme něco požili. Měřená teplota byla OK a tak nám s úsměvem popřáli dobrou noc. Další překvapení bylo, když jsme po příchodu na pokoj měli naše věci vyprané a suché. Ujeto 220 km.

 

13.den.

Ráno prší. Hai je pořád v dobré náladě a říká něco o lodi a koupání v jezeře. Kupujeme další pláštěnky a vyrážíme. Celé dopoledne prší a my se dešti blížíme k jezeru, kde má být teplo a koupačka. Je 12 stupňů. U oběda už mu říkáme, že proč loď, když je hnusně. Už skoro neprší, povídá a u oběda si vylévá vodu z bot. Pak jedeme dál a přijíždíme do nějaké pískovny, kde má být loď. Místní borci jsou po pás ve vodě a do lavorů nabírají v řece písek, který sypou do lodí. Na břehu ho suší a rovnou pytlují. Sakra těžká práce. Slíbená loď tu není. Kašlem ti na loď říkáme, pojeďme do hotelu na motorce. Někde u břehu se objevil pán a už se vítá s naším vedoucím. Ten si parkuje motorku zády k vodě. Mává na nás sem, sem. Na břehu je ocelová pramice. Tak tohle je ta naše jachta? Hai už mezitím parkuje svou motorku pozadu na lodičku. Pochopili jsme, že na nocleh jedem lodí. Nastrkali jsme motorky na loď a vyrazili. Nejdřív nás odvezli do jeskyně, kde na stropě pískali tisíce netopýrů. Poté jsme tak hodinu pluli po jezeře Ba Be Lake. Na koupání to rozhodně nebylo. Jezero v horách je ale krásné. Po přistání ještě následoval krkolomný výjezd z lodi a přesun do penzionu. Všichni jsme promočení. Máme každý svůj pokojíček a sušíme. Večeře s rodinou. Poté jsme jim na rozloučenou vysáli všechny pivní zásoby i happy water. V dešti najeto 150 km a lodí 20.

 

14.den.

Zase leje. Navlékáme nové pláštěnky a vyrážíme na poslední cestu. Během dopoledne se naštěstí mraky protrhaly a déšť přestal. Jedeme zase čajovou krajinou. Tu krásu už ani nevnímáme. Jdeme na záchod u cesty a Venca hlásí, koukej co máš nad hlavou. A on to byl trs banánů. Jen tak u cesty. Po obědě zase začíná pršet. A co čert nechtěl, motorka se mi vrtí pod zadkem, jako že je měkká guma. Zastavuji a je to tak. Jeď pomalu do první vesnice, říká Hai. Hned nachází opravnu. Za 40 min mám novou duši a letíme dál. Blížíme se k Hanoji, provoz houstne, stejně tak jako déšť. Proplétáme se až do centra, kde nás Hai dovede bezpečně do svého přístavu.  Plácáme se společně po zádech a máme radost, že jsme všichni zdraví. Loučíme se s průvodcem a jdeme na pivo. Najeto 210 km.

 

15.den.

Máme volný den po Hanoji. Za asistence Mai procházíme po tržištích a kupujeme dárky. Zase je to něco jiného, když vás místní vezme za ruku a dovede vás do tržnic, kam chodí místní. A to nemluvím o cenách. Zase pozorujeme rozdíl v chování místních. Uhýbají před námi, berou si roušky apod.  Mají z nás strach, že jsme jim přivezli ten prevít Corona. Venca objevil českou hospodu, tak tam jdeme. Skutečně je to Plzeňská pivnice. Dáváme si točené a smažák. Mimochodem to byla nejdražší večeře našeho pobytu. Kamarádům doma posíláme fotky čerstvě natočeného, bo jsme se dozvěděli, že jsou v Česku zavřené hospody. Pivo 80, smažák 160 Kč.

16.den.

Za poslední peníze nakupujeme pro ty doma hromady roušek. Mají je v každém krámě jako módní doplňky. Maia se s námi přišla rozloučit s tím, že jsme její poslední skupina. Žádní turisté už nepřijedou. Jedeme na letiště a dozvídáme se, že naše letadlo je poslední pravidelný spoj Quataru z Hanoje. Zase klika.

 

17. den.

Po příletu zjišťujeme, že jsme se vrátili do úplně jiného světa, než z kterého jsme před 17 dni odjeli. Ale to už je jiný příběh.

Závěr. Přes všechny osudem nám předhozené překážky a naší neznalost jazyka jsme prožili nádherné dny plné intenzivních zážitků. Vietnam je krásná země plná pracovitých a milých lidí. Je zde bezpečno. Místní gastronomie je úžasná a při tom jsou ceny velmi nízké. Poděkování patří paní Mai, která se nám postarala o pobyt a program. Největší pochvala však patří našemu průvodci na moto. Ochutnali jsme s ním Vietnam syrový i sladký, ostrý i něžný. Cestu bez jeho „Na Zzzdrvííí“ si nedovedu představit. Hai díky, Michal, Venca a Olda

Videa z motorek jsou na Youtube pod jménem Michal Firman

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE