Expedice Viet nam ka 2017

Den -665 až -1

Někdy na jaře 2016, ještě před výpravou do Rumunska, začal Filip spekulovat o výpravě do Vietnamu. Na podzim 2016 jsme se sešli s Jirkou Erbanem, který tam byl v roce 2015 a předal nám kontakty na CHíVu který dělá průvodce na moto po Vietnamu. Myšlenka se mi uhnízdila někde hluboko v hlavě a já na ní zapomněl. Respektive nezapomněl, rovnou jsem jí zavrhl jako příliš ambiciózní sen.

Jenže, pak se v práci naskytla možnost si přivydělat nějakou „kačku“ a i já začal snít. Když měl Filip 40, dostal od ženušky svolení jet do Vietnamu a začal shánět lidi do výpravy, protože je to přeci jenom drahý špás. Zopakoval jsem, že je to z mého pohledu blbost za hodně peněz, ale červíček začal hlodat. A asi to na mě bylo poznat, protože jaké bylo moje překvapení, když pod stromečkem byl vietnamský klobouk s povolenkou do Vietnamu.

Slovo dalo slovo a na jaře jsme se sešli na první schůzce. Sešlo se nás šest Já, Filip, Roman, Martin, Matěj a Patrik. Mezitím se nám sice ozvalo pár lidí, že by chtěli jet, ale i ti rychle zjistili že, buď nedostanou na 16 dní vycházky anebo nemají dost peněz, nebo nám jednoduše nesedli.

Patrik odřekl cestu z pracovních důvodů. Hledali jsme, ale postupně u nás zvítězilo rozhodnutí, že pojedeme čtyři.

Pořád jsem váhal, ale nakonec ve mně vyhrálo rozhodnutí se výpravy zúčastnit. A jelikož už jsem už někde byl a něco nafotil věděl jsem, že nejdůležitější bude cestu řádně zdokumentovat.

Naštěstí se naskytla možnost půjčit si služební zrcadlovku. A tak s obavami bylo rozhodnuto, beru zrcadlo, kompakt a mobil.

První věc, která se musela zajistit byly letenky a víza, to zajišťoval (stejně jako ostatní věci kolem cesty) Filip. Vybral zálohu a čekal na příhodnou cenu. Každý jsme si museli dojít na cestovní medicínu, aby nám udělali očkovací plán. Vyhrála to vzteklina, tyfus, stafylokok, žloutenka a já jako bonus chřipka.

Mezinárodní řidičák, jsme si i přes ubezpečení, že je k ničemu, udělali všichni.

Nervozita začala v srpnu 2017 na konci prázdnin. To už byly veškeré přípravy hotové. Někteří už si i cvičně zabalili na cestu. Jen nás trápil nekomunikující ChíVu z Vietnamu. ChiVu chtěl nejdřív ½ předem, pak 1000$ a nakonec se s Filipem pohádali. A tak začal Filip připravovat záložní plán, že si od navigujeme sami. Sehnal jsem jiného průvodce, který dokonce uměl česky.

Já jsem svoji nechuť točit videa vyřešil předáním GoPro kamery Martinovi. Martin si dokonce půjčil krossku a otestoval si jaké to bude, ale vzhledem k tomu, že předtím sedlal jen silniční motorku tak se mu ani nedivím.

Postupně jsme začali zjišťovat, že zabalit se do váhy 32kg (helma, boty, motooblečení, 1,5l alkoholu jako dezinfekci atd.) bude velký problém.

Den 0 :  je to tady vyrážíme za dobrodružstvím

Letadlo nám letělo až večer, a tak jsme den trávili s rodinami, které nás odvezli na letiště a se slzou v oku nám zamávali.

        V letadle bylo haló, protože jsme jako skupinka seděli vedle sebe. Naštěstí bylo letadlo dost veliké i pro takové „vazby“ jako jsme my. Martin už v letadle okukuje kameru, jak funguje a s přibývajícím alkoholem v krvi točí kdejakou blbost. O alkohol nebyla nouze, obzvláště, když letušky zjistily, že jsme také Češi.

Jinak let probíhal v klidu bez turbulencí. Dokonce nám dali deky, které nám pomohly v boji s puštěnou klimatizací (Filip si jí hned zabalil do batohu, ale na přestupu si to rozmyslel a vrátil jí. Takový je to karakter).

Přestup v Dubaji byl s unaveným Martinem lahůdka. Naštěstí po návštěvě místního McDonalda, se Martin začínal probírat.

V Hanoji už jsme vyspinkaní a čerství, a asi po hodinovém čekání a zaplacení 50$ obdržíme vízum pro vstup do Vietnamu. Čekání jsme si zpestřili výběrem z bankomatu, který nám ukazuje, jací jsme vlastně milionáři, vybíráme prvních 500000 dongů (to je cca 500kč).

„Pin-pong“ si nás na letišti odchytává – ani nevím jak, protože neví, jak vypadáme … ale povedlo se mu to! Přijde nám, že jsou vyděšeni velikostí naší bagáže a prosí nás ať jí na cestu zredukujeme. Nacpe nás i s PIVEM (Theson Tran náš budoucí průvodce) do dodávky a jedeme do půjčovny domluvit co a jak. Postupně nám ukazují různé stroje v různém stavu. Nakonec si vybíráme poměrně nové motorky Peter motors 250 GY–3 za 45$ na den, u nás prodávané pod označením ShinerLay XY 250 GY.

Poté nás taxík odveze do hotelu a ChiVu s Pivem dorazí za námi.

K úžasu ChiVu a Piva chceme dát jen půlku předem, nechtějí, ale když jim řekneme, že jsme Češi a tak to prostě děláme se smíchem souhlasí.

Franta: „Teď na konci našeho dobrodružství už víme, že jsme udělali moc dobře!!!“

Ubytováváme se v GOLDEN LEGEND DIAMOND HOTEL, vtipně jsou v ulici 2 podobného názvu.

Procházka Hanojí ke kostelu a večeře v LA PLACE.

Po večeři cestou do hotelu objevujeme uličku s domorodým jídlem hned vedle restaurace, ve které jsme večeřeli a domluvíme se, že zde povečeříme na konci výletu.

V hotelu nám uschovají zavazadla a na konci pobytu nám je vrátí, čili přebalujeme zavazadla a nepotřebné věci necháváme v hotelu.

Martin: „V Hanoji bylo takové vlhko až se nám z toho zkroutily pasy“.

Den 1 : Cihelna, přívoz a první Vietnamské jídlo

Odjezd do půjčovny. Přebíráme naše stroje „Frantův nestartuje“ musí nakopávat. U půjčovny je obrovská hromada uhlí, u které sedí paní a roztlouká paličkou veliké kusy na menší, ty balí do pytlů a prodává dál.

Abychom nejeli po hlavních ulicích jedeme oklikou přes přívoz, cena za přívoz 20VND místní 15VND.

Než se naplní přívoz, jdeme se podívat do cihelny která stojí na břehu Rudé řeky, fotíme se v místní v továrně. Dělníci poprvé v životě vidí digitální fotoaparát.

        Po překonání řeky pomáháme místním s obtěžkanými koly dostat se na hlavní. Silnice se mění ve veliké tržiště. Kličkujeme mezi lidmi a jen zíráme nad rozličností prodávaného zboží.

V nejstarší části areálu na nádvoří suší ředkev 😊. Z dálky to vypadá, jako vykládané nádvoří perletí.

V areálu navštěvujeme naši první restauraci Pivo se ptá, jak chceme ve Vietnamu jíst, zda evropsky či etnicky. Samozřejmě volíme místní jídla. V restauraci probíhá rodinná slavnost, kdy hlava rodiny rozděluje úkoly na další rok a chválí členy rodiny.

Fotíme se s vojáky a jejich slečnami „snad svatba“. Všichni jsou maličcí. Pivo křičí „komunist forevrrrrrr“ a všichni se smějeme, my ale asi z jiného důvodu. U vstupní brány do areálu, paní prodává čaj a má úplně černé zuby, což se velice líbí Romanovi, který je na ústní hygienu velice háklivý.

Jedeme velikým množstvím čajových plantáží, bohužel Tea Hue je zavřená tak jedeme dál.

Ubytování na úpatí hor v Hotelu Khách San Hong Long

V koupelně podložka se svastikou.

Martin: „lituju, že jsem si jí nevzal“.

Z balkonu, který má zábradlí zhruba u našich kolen pozorujeme za hotelem stachanovce, kteří do 22 hodin ručně betonují pilíře a skruže. Cestou na večeři si všímáme, že všude jsou srpy a kladiva, pak nám dochází že letos je 100let od VŘSR. Vlajky a symboly komunizmu nás budou provázet celým Vietnamem. Večeře v místní hospodě. PIVO nám dává ruličky se syrovým vepřovým masem a jak se později ukáže, v listech jsou zakuklení červy.

Vedle je psí restaurace. Odlišuje se od prodejny potřeb pro psy pouze tím, že místo pytlů s jídlem zde mají židle a stoly 😊.

Večer je velice příjemný, pivo vynikající. Všimneme si, že pivo zde nalévají z malých nerezových soudků. Domlouváme s obsluhou a za 60000 VND kupujeme Vietnam bell, což je 2litrový KEG jako suvenýr, který s námi procestuje celý Severní Vietnam.

Den 2 : Dinosauří páteř, první offroad a smažení vrabci

Ráno vynikající Pho Bo polévka.

Pivo jede zkratkou kšandou, alespoň přes brody, takže jsme spokojeni.

Cestou do hor se občerstvujeme v prťavém krámku, když v tom přijde babka, ochutná zde prodávané zrní a odchází. Pivo nám vysvětluje, že je čas osevu, a tak paní testuje, zda je osivo kvalitní. Paní je nám svým vzrůstem asi do pasu. Průjezd úchvatným Tà Xùa parkem až k Dinosaur spine. Kde nás zjištění, že je to turistická atrakce (a jezdí tam na skútrech) velice pobavilo.

Během focení mi upadli brýle, než jsem si toho všiml, tak je stihlo přejet asi 8 motorek (skútrů). U cesty si půjčuji jemné nářadí, brýle jsou sice KO ale jdou použít. Cesta dále je zavalená, a tak jsme nuceni kousek se vrátit. Svačíme vojenskou stravu, co má PIVO od manželky, takové malé kostky. Martin je FIRSTFOOOOLING padá, ale vše je OK.

V některých místech ani PIVO nerozumí řeči, jak nám později řekne, je zde velké množství kmenů s vlastním jazykem.

Offroad přes hory, cestou poničenou v období dešťů (s tím se budeme potýkat celou cestu).

Pivo nám dává napít červeného ženšenu, je to opravdu nakopávák. Cesta je místy opravdu hodně zničena PIVO dost trpí. Vidíme našeho prvního hada Martin šílí, ale když zjistí, že je „chcíplej“, tak se uklidní (od teď bude vše pozorovat o to pečlivěji)

Cestou poprvé vidíme styl místního stavitelství silnic

        Stavba silnic ve Vietnamu probíhá následovně:

Vláda vydá rozhodnutí o výstavbě silnice
Navezou klidně i 5km hromad kamení
Přijede jeden bagr a ten to rozhrnuje
4ks pingpongovú (spíš pinpongice) ručně dorovnají hrubé kameny
Přejede to 50 let starý válec
Nejzkušenější pinpog-ice si lehne na vozovku a zkoukne rovinu co nesedí doladí. Přebytečné kameny odnesou na plechu.
Od rána již topí ve „stroji na čoud“ ojetými pneumatikami až se vaří asfalt v sudech
Postříkají to asfaltem viz. Foto
Na plechu nosí jemné kamení a ťukáním do spodu plechu rovnoměrně „pocukrují“ roztopený asfalt.

Když sjedeme na hlavní Martin líbá silnici.

Jelikož je tu v 18 hodin tma, tak jedeme přímo do HOMESTAY LUAT PHUNG.

Homestay je defacto Hostinec, ale ty už u nás nejsou čili je to Hospoda s noclehárnou, což je ve Vietnamu veliká místnost někdy s paravánem a moskytiérou. V každém Homestay je evropský záchod a sprcha čisté povlečení a ručníky.

Home vine ze švestek čili slivovice 35%, když jim dáme ochutnat naší 55% slivovici pálí jim to trubky.

K večeři pečení vrabci, šproty, bůvolí slanina (sušené maso), blanšírovaná zelenina.

Jelikož moc nevěříme Pivovi, že se ti malý ptáčci jedí, tak si to necháme předvést. A Pivo to dá, pak už ochutnáváme i my, je to nic moc, ale dá se to, jen ten zobák, kdyby tak neškrábal v krku.

Martin: „Po večerce si objednáme ještě piva na pokoj a paní domu nám přinese bůvolí sušené maso LAHŮDKA“

Den 3 : Pívos road

K snídani palačinky s medem a banány + zelený čaj. Ráno Pivo promazává motorky přímo na dlažbě Homestaye, nás to šokuje, bordel z oleje, ale nikdo neřeší. Ještě jsem si všim, že v přízemí vysí asi 10 klecí se zpěvnými ptáky, dělá to hezkou zvukovou kulisu.

FILIP: „Cestou do hor se rozhodne PIVO, že nás vezme off (asi je to poprvé v jeho životě)“.

V údolí Khau Phạ vidíme ženu jak se meje v řece a pečlivě si každý kousek těla obaluje látkou. Zde stále ještě platí, stejně jako před 100lety u nás, že čím světlejší pleť tím krásnější žena.

Trochu bloudíme na malých cestičkách s betonovým povrchem, ale na potřetí to trefujeme.

Jedeme krásnou krajinou s bujnou vegetací. Sjíždíme k čistému potoku s okolostojícími vodními buvoly, já a Filip se koupeme.  Pivo říká, že jestli se budeme koupat ztratíme pindika 😊.

Potkáváme skútr a dle místního „pinponga“ máme 30 minut do osady. Pak 4 hodiny na silnici, čemuž se divíme, protože dle mapy jsou to stejné vzdálenosti. Hezčí cestička končí mostem dále už je to trochu horší, ale jde to.

V osadě se diví, kde jsme se tam vzali. Předseda nám říká, že projet to lze, ale musíme za sebou zavíráme vrátka v ohradách.

Martin: „v osadě mělo hodně kluků dresy evropských fotbalových klubů (manchastre, liverpool, real madrid a atd.)“

Sjeli jsme k řece, která měla mléčnou tyrkysovou barvu. Pivo do ní ihned vstoupil a prozkoumal dno. Přejeli jsme na druhou stranu bez pádu. Popojeli po kamenech cca 30m a najednou vidíme, že před námi je stezka, tak pro kozy, vymletá od vody. Celkem strmá a samé velké balvany. Během chvilky zjišťujeme že jedině jak to jde je, že jeden sedí dva táhnou.

Když scházím dolů potkávám 2 hezky oblečené turisty (které jsme však nepotkali na cestě k tomuto místu) okukují nás. Pivo nám později řekne, že to byla Čínská rozvědka. Když se oplachuji v řece, náčelník na mne volá ať to nepiji, že voda je jedovatá.

Já po pul hodině (vytáhnutí 1 motorky do ¼) jsem uplně vyřízený.

Nechám kluky ať se perou s mašinou a beru věci co ze sebe shodily a začínám šplhat nahoru. Nahoře si musím odpočinout a popojedu s 2 motorkami posledních 100 metrů až na plošinu. Zde nechávám věci a jdu pomoct ostatním. Cestou potkávám Filipa, jak ho tlačí dva bosí domorodci, což mne povzbudí a jdu dál.

Potkal jsem i Romana a aniž by mi to došlo sejdu až dolu, kde již 4 místní (měli to jako podmínku) tlačí poslední motorku sami a předseda řídí. Až teď mi došlo, že jsem vlastně slezl až dolu zbytečně. Začnu tedy šplhat nahoru, „totál grogy“ a na psychice mi nepřidá, že ani nejsem schopen dohnat bosé domorodce co tlačí motorku po kamenech.

Nahoře jásáme a fotíme se s domorodci byla to veliká úleva.

FILIP: „Prý to vymyslel Filip a pivo začal pokřikovat a za chvilku z lesa přišli na pomoc dali jsme jim 200000 za pomoc“

Nahoře oddechujeme, ale jelikož nemáme vodu a blíží se tma musíme vyrazit. Jsme vyčerpáni, ale docela to jede i když po úzké římse. Projeli jsme dvě ohrady. Dojeli jsme až na křižovatku zcela vyčerpáni. Rozhlížím se a vidím cca 200m ode mne bagr a náklaďák.

S radostí to komunikuji dál a to už kolem mne profrčí kluci nahoru, kde jak zjišťujeme jsou doly na cosi, ostře hlídané (později zjišťujeme, že to jsou čínské tajné doly) a hlavně je zde zpevněná cesta sice prudká ale jde to.

Vystoupáme do sedla 2300m a po sjezdu do údolí už za tmy dorazíme do města. Kde kupujeme 2l coca coly a skoro celou ji vypijeme, jak jsme vyřízení. Jízda nocí prachem za náklaďáky je drsný zážitek, který si zpestřuji s Romanem pomocí Exhaust symphony.

Filipovi na pumpě polili sedlo benzínem, jako každý den, takže se z toho stal Filipův denní rituál, jelikož jezdí jako první na pumpu.

Po natankování jedeme do krásného HOMESTAY Ban Thai. K večeři si objednáme maso a polévku z Buffala. Jsme dost unavení, ale druhý den nás čeká pouze přejezd do SA PA.

Den 4 : SA-PA

Fotíme nádherné obrovské durmany a ibišky v okolí homesatye.

V prudké zatáčce se chlapci leknou kamionu, který vyjel v protisměru a prudce brzdí, ja do nich drcnu a padám na vozovku. Díky chráničům je vše OK a ještě stihnu vyfotit motýla na vozovce.

Oběd je v Huổi Ke. Mají zde bojové kohouty. Kohoutí zápasy nám PIVO slibuje uvidíme ve v HA NOI. Přejezd do parku SAPA vede nádherným údolím a stoupá pozvolna nahoru. V zatáčce na vrcholu stoupání dáváme VIETkávu a sedíme v dřevěné chatrči nad srázem Cong Troi O Quy Ho.

Tady konečně dostáváme pravé Vietnamské překapávané „kafééé“ s nádherným výhledem do údolí.

SAPA nás překvapila stavebním ruchem a jako vždy všudypřítomným bordelem. A to ještě nejsme v jejím centru, kde jsme zděšeni z množstvím turistů a žebrajících dětí. Rychle se rozhodujeme, že nepojedeme ani lanovkou fansipan která vede na nejvyšší horu Indočíny (Phan Xi Păng 3143mnm). A tak jedeme rovnou do Homestage Kyem Nguen v Tả Van nedaleko Sapy.

PIVO vybral cestu offroadem za což jsme mu vděčni, ale i zde potkáváme turisty a spoustu dětí s dárky (zubní kartáčky a pasty).

Cestou dolu jedeme pasáží, kde jsou opět kříže značící domorodcům smrtelnou cestu.

Cestou míjím maličkatou stařenku, která se mne anglicky s úsměvem ptá odkud jsme.

Horší Homestay Kyem Nguen, ale za to s dobrou kuchyní a večeře s rodinnou u jednoho stolu. Večeře byla opět výborná jen pařátky s díky odmítáme Pivo se na ně vrhne a všechny spořádá.

Paní domu „popíjí“ s námi, jak protržená a raději to za včas vzdáme (Filip, Franta a Roman).

Den 5 : Koupel u Red Dao – Cao Bang – doplněnní koňíků

Snídaně banánový cake (palačinky a banan).

Jedeme k RED Dzao na bylinou koupel, míjíme bez povšimnutí CAU MAY vodopád.

Po chvíli čekání jdeme na koupel, která je ve staré chatrči s otevřeným ohništěm. Koupel jsou nějaké bylinky s čajovým listím. Každý máme vlastní káď a musíme se do ní nasoukat. Pivo říká, že kdybychom šli na lačno budeme opilý. Je to příjemné, ale 30minut je tak akorát.

Tankujeme a tam nám PIVO vysvětlí, proč neustále kontroluje, kolik, co stojí a jak nám vracejí. (Ani paní u pumpy neumí počítat).

Martin: „Ve vietnamu musí tankovat obsluha a rovnou vybírá peníze“ což je občas komické vzhledem k jejich vzrůstu. Po natankování na mne sedá obří můra a drápky se pevně drží, vydrží jí to asi 5 kilometrů.

Výborný oběd a nákup ovoce na trhu. Pivo se nám chladí ve vodě a ledu. PIVO pomáhá v kuchyni s vařením a je vidět, že mu to opravdu jde.

Jedeme podél budované soustavy přehrad až do Bắc Hà

Zde navštěvujeme kolonistický zámeček z roku 1911. Vše je zničeno a rádoby opraveno všude připomínka komunistů. Foto výstava docela ujde, ale jinak „PRD“, všude připomínky komunismu, přitom by to mohlo být nádherné místo.

Ve speciální prodejně či restauraci nakupujeme koninu a půjčujeme vařič na večer, protože v HOMESTAY se nevaří (je nový).

HOMESTAY je krásný vyřezávaný obří dům se sociálním zázemím, vyřezávané hvězdy, srpy a kladiva mne však dostali.

Konina je skvělá, sice sem tam „flaksa“ což špatně rozdýchává Filip. Pálenka opět hrozná. Majitel domu, zarytý komunista, se pohádá s PIVEM, kvůli názoru na politiku. Každý má svůj názor na komunismus, který hájí. Poté co domácí odejde, nám PIVO vysvětluje, proč se pohádali.

Pak donese flétnu z bambusu a krásně nám hraje. Pivo se úúúplně rozkládá blahem nad harmonií z flétny.  Všude to pak ukazuje, jak to natočil na telefon.

Vyrábím Filipovi držák na telefon, protože následující den už chceme navigovat sami.

Pivo sice naplánoval trasu ale jeho systém je hrozný a velice nepřehledný.

Den 6 : škola a prach

Ráno PIVO, v rámci zdržovací taktiky, protože se bojí offroadu, navštěvuje chrám v Bắc Hà aby se za nás  pomodlil.

Ve vesnici Tả Chải kupujeme sešity a tužky, které později rozdáváme v místní škole dětem.  Měli z toho velkou radost a byli překvapení, že je navštívili Evropané. Byl to velice emotivní zážitek. Škola byla dost prostá, ale děti nádherně psali do písanek.

V horské vesnici dotankováváme z přečerpávací stanice, Filipovi opět polili sedlo benzínem za což jim děkuje. Rozdáváme sešity před další školou, děti se bojí ale pár odvážlivců se našlo.

Silnice zde končí, a tak se vracíme o křižovatku níže a jedeme na horskou offroad cestu zaříznutou do skály. Jedeme jak utržení ze řetězu, je to požitek nádherná cesta a počasí. Roman sice padá, ale nic se mu nestalo a tak pálíme dál.

Filip bere krásnou Vietnamku a sveze jí až kam svítí slunce, dělám si srandu svezl místní babičku dolu pod kopec.

Hnusný oběd. Franta: „Pivo objednal a kluk hned začal sekat kachnu na pidikousky“. Jeho matka zatím sekala nudle na proužky a při tom sledovala Matrix v originále. Franta : „ale když hodíte o 3 chilipapričky navíc do polévky a koukáte na provoz, tak se to dá spapat“.

Najíždíme „našijonál hájwej“. Bohužel je ve výstavbě a tak po tmě jedeme cca prašnou cestou spolu s milionem motorek a aut. Ještě, že máme komunikaci jinak by jsme se ztratili do 5 minut.  PIVO si spletl číslovky a místo 13km je to 75km do homesteje. Čisté utrpení, naštěstí kromě průdušek vše dopadlo bez úhony. Homestay  Tuy - smrdí zatuchlinou a vlhkem jinak OK.

Večeře super bůvolí maso. Klesá teplota.

Den 7 : Ananas a horská cesta

Ráno snídáme dobrou Pho Bo Filip:“(já bych řekl, že to nechtěl jíst Martin, byla to Pho Ga“) to nechce jíst. Opraví nám motorky (respektive se pokusí dopnout řetězy). Rychlejší přesun do hor cestou potkáváme cyklistický peleton na galuskách, což vzhledem ke stavu vozovky nechápeme.

V horách zastavujeme u prodavaček výpěstků a kupujeme za 20000 VND dva ananasy, jsou úžasně sladké. Jejím dětem dáme

 sešity a oni si je s radostí berou.

Jízda horami a domluvená návštěva v domácnosti u paní co jí podporuje PIVO , alespoň mi to tak říkal ten den ráno. Spousty ocenění od komunistické strany na zdech, za to, že jsou šťastná komunistická rodina, socha strýčka Ho na stolku nesmí chybět.

Návštěva jeskyně Lung Khuy na Dong Van v horách. U místní prodavačky koření kupujeme zkamenělý med, ale Pívo říká, že je to „fake“. Rozhodně ale stojí za ochutnání.

U řeky odbočujeme na rozestavěnou novou horskou cestu, troubí na nás džíp, ale v cestě nám stojí bagr a tak koukáme jak „makaj“. Předpotopní sbíječky, kompresory i ostatní vybavení. Místní dělníci si lámou skálu pod nohama. Jakmile se udělá skulina jedeme. Jak pádíme prázdnou cestou asi za 10km nás dojede „džípař“ a troubí na celé okolí, že chce jet. Ale zase mu nepřeje štěstí, cesta je zavalená šutry. My jedeme dál a on troubí o pomoc, kupodivu nás zase dojede, a tak ho pouštíme dál aby neprudil.

Fotíme poslední teplý večerní západ slunce, to uvidíme až asi za 4 dny na 5 minut.

Při odjezdu z místa focení zastavují u nás vojáci a salutují, asi ze srandy, ale kdyby věděli, co jsme za „svoloč“ asi by nás nezdravili.

U příjezdu do Meo Vac nás vítá pouliční osvětlení (pálení odpadků). Je to takový místní kolorit v 17:00 sebrat odpadky v okolí na hromadu a v 18:00 to zapálit případně na tom uvařit večeři.

FILIP: Filip zkusí vyřídit ubytování v místním  **** hotelu, který má cca 5 pater. A i když mají v recepci všechny klíče pověšené, tvrdí, že hotel je plně obsazen – prostě se vůbec nechtějí s cizinci bavit.

Homestay v japonském stilu Giấc Xưa 2 ze 3 pokojů nemají okno. Jídlo na ulici „pidigril“ hovězí a vepř, vnitřnosti odmítáme.

Franta se na ulici trochu picne místní pálenkou, a trochu víc než obyčejně mu to brebentí.

Den 8 : Přívoz, offroad

Filipa ráno málem okradli už u vystrojených motorek staly týpci na skůtru a okouněli – FILIP: „Franta si toho všiml a stoupl si k motorkám. Věřím, že o tři hlavy větší chlap udělal respekt, ale Pinpongové dál čumí, jako že chtěli jen čumět“

Franta: „volal jsem na FILIPA a ten než otráveně přišel tak sem se trochu bál že ty malí prďolové něco ukradnou“.

FILIP: “K snídani polévka - ultra hnusná“

U přehrady otáčíme a jedeme úzkou cestou na offroad. Dávám dětem nějaké termixi či co to je.

Pivo hledá cestu k přívozu – musel být zbaven navigování. Přívoz pro 3 motorky ze svázaných bambusů. Na kluzkém bahně motorka docela kupodivu sedí, jen PIVOVI musíme občas s motorkou vyjet, ale Roman se na to vždy třese.

Jízda

 

byla super, furt do kopce a to, že míjíme chlapi na skútrech nás uklidňuje. Na kopci zastavujeme u chalupy a čekáme na Piva. Z domu vychází paní ve stejném triku jako mám já, fotíme se a frčíme dál. Dost ujíždíme. K svačině si dáváme obří pomelo,  které už sebou den vláčíme. Je luxusní.

Od rána Filip vede super offroad červené bahno zakončené mostem. Za mostem němci s offroad autem okukují most a ptají se jaká byla cesta. Dost se diví, že jim odpovídám německy.

Polévka, mikro krevety a LUXUSNÍ jarní závitky. V hospodě sedí dva angláni co objíždí mikrobusem severní Vietnam.

Hoči minhova socha na kterou „ne*erou“ mouchy ale krávy.

Večeře bagety a gril špízky + pivko.

Den 9 : Vodopády na čínské hranici

Ráno velký servis motorek výměna oleje, ale ne filtru což nechápu. Vysíláme Píva vyměnit prachy asi 40000VND.

Cestou k vodopádům jdeme po krásné silnici, občas jedeme zkratkou s šotolinou. Cestou míjíme staré hrobky kde, ale zastavuju jen já a fotím. Kluci frčí v hnusném počasí dál.

Cestou Pivo předjede kamion smrti, který se ani nebojí předjíždět v zatáčkách „jednou mu to nevyjde“, ale  jen troubí a jede dál. Všichni mu uhnou, no prostě masakr. Před městem překvapivě uhýbá a pouští nás před sebe. Slepý offroad při návratu a pěkně  to osolíme, Pivo dojede asi za 10 minut.

Čínské vodopády potřebujeme povolení za 20$

Parkujeme a jdeme přes trh vodopádu, zde si bereme loďku. Dostáváme instruktáž za co vše nás zavřou nebo zastřelí. Mrkneme na sebe a je rozhodnuto, zde umístíme Bawormana. Přesně na čínské hranici sehrajeme divadlo a při focení nám jako vypadne BAWORMAN do vodopádu. Je fakt kosa.

Zpátky jedeme rozbombardovanou cestou od náklaďáků a cestou míjíme parkoviště s desítkami kamionů.

Homestay na dvorku bez objednání. Krásná čistá prostorná kuchyň na vietnamské poměry zázrak. Vaří nám horký zázvorový čaj a dodají Mad am (med). Podepisujeme se na trámy v jídelně. Nabízí nám místní pálenku, kterou si druhý den nechají pěkně zaplatit , i když nám tu naši taky „vylemtali“.

Den 10 : Vodopády na čínské hranici

Ráno návštěva místního úchvatného trhu, fotí jen Filip, já zapomněl foťák. Všude se chystají na slávu dne učitelů. Pobíhají tu děti ve stejnokrojích.

Dost hrůzně vypadá dědula, co lidem na ulici propichuje bolavé ucho.

Ochutnáme nezralé pomelo od pána u cesty, které nebylo vůbec dobré.

Martin předjíždí kamión a namotá se mu na rozetu 2mm kus drátu, který ho lehce mlátí do nohy. Když zastaví, tak zjistí, že mu zničil kryt řetězu a bez nůžek ho nedáme pryč. Naštěstí zastaví u baráku, kde vyleze postarší pán a půjčí nám štípačky. Když slyší češtinu, řekne jenom SESTRA a OSTRAVA. Při odstraňování drátu, jsme zjistili, že Roman má v gumě 7cm hřebík, který jsme také odstranili půjčenýma štípačkami.

Cesta je rozbitá (slabé slovo) a nedá se jet moc rychle. Cestou míjíme desítky náklaďáků s prasaty, ty snad musí mít zlámané nožky, jak řvou. Jedeme po hlavní, ale občas to střihneme zkratkou přes prales. Rozdávám dětem Liči.

Jízda pralesem (kde probíhá zalesňování krajiny) nikam nevede.. Pivo se snaží najít cestu i skrz prales (nemožné, všude stromy a sklon terénu hodně přes 45 stupňů + krátí se čas). Vracíme se na hlavní a já dávám obrovský list (měří cca 2m) Pivovi na motorku. V údolí ho sundávám, protože to vypadá že Piva sejme.

Martin: V jedné vesnici zastavujeme na mostě, abychom objednali ubytování. Během několika minut se k nám přiřítila banda studentů (cca20), která se s námi chtěla fotit, byli z nás úplně u vytržení. Udělali jsme fotky a poté jsme se rozloučili.

Martin kupuje v luxusním obchodě sluchátka – obsluha se loučí s rukou na srdci. Na parkovišti mají dokonce parkovací službu.

Hotel s rozbitou koupelnou a karaoke do 4 ráno, hotel vypadá jako hodinový. Sháníme epoxid na zalepení mých bot,  nakonec jsme objevili instalaterství.

Večeře na ulici. Dokonce si dáme i hranolky. Po ulici pobíhají děti co chtějí naše telefonní čísla, nevíme na co a tak jim radši dáváme jiné číslo.

Den 11 : Mau Son din – Emanuel

FILIP: „SAMO-Oprava“ Frantovy motorky (výměna pojistky na dobíjenní), jinak řečeno: jsme si půjčili šroubovák, měřák a opravili samy.

Sbírám durman pro Martinku na zahradu.

Jedeme pašeráckou stezkou, na  kterou nás nechtěla pustit paní učitelka. Místní chlapík počká až účitelka odjede a pak nás vezme a provede až na hlavní cestu, jede svižně.

Offroad do horského sídla, všude bahno.

Mẫu Sơn din je opuštěné koloniální letní sídlo, vše je zničeno. V některých místnostech je dokonce ještě nábytek a všude jsou cedule, jak to výhledově opraví.

Ceny za oběd jsou přemrštěné, a tak jíme svačinku co vzal sebou Pivo,  rýži s ořechy uložené v bambusu. Objednávám zázvorový čaj, ale přinesou nám vyhlášenou specialitu zázvorovoý likér. Martin oblékne svojí super duper bundu, ale moc mu nefunguje a tak večer letí do koše.

Ubytováváme se  v Hotelu Nan Nghi Phuong Trinh.  Po večeři ve městě jdeme ještě do večerky kde Filip konstatuje „ kde tu mají dopr*ele sušenky“ a majitel obchodu odpoví: „ támhle nahoře“. A tak poznáváme Emanuela, který žil 18let v Čechách a teď po 10letech k němu konečně přišli nakoupit češi – FILIP: „dáváme vodku, živě se bavíme, Pivo se nudí“.

Pozval nás k sobě domu. Konečně vidíme dokonale řemeslně udělaný dům. V obýváku ručně vyřezávaná křesla v ceně no asi nevyčíslitelné.

Den 12 : Uhelné doly, opičí ostrov

Snídaně s Emanuelem asi nejlepší polévka ve Vietnamu, pak jedeme ještě na kafe. Ráno se ptám Piva, zda by nešlo bydlet na Monkey islandu, odpovídá, že asi ne, že je to nejobsazenější místo v Halong Bay.

Off pralesem a plantážemi na cosi, vypadá to jako citrusy. V údolí vidíme idylku s pálením odpadků.

 

Průjezd dolem na uhlí ( úžasný ale ponurý zážitek). Filip se jede mrknout do dolu kde je nápis +380, což by mělo znamenat jeho hloubku, ale z opuštěného domku vylézá hlídač tak radši padáme. Nacházíme se -4m pod hladinou moře, což je nejnižší místo naší cesty. Na vrátnici nás nechtěli pustit, ale Pivo se s nimi zhádal až nás   pustili. Nedokázali pochopit proč jedeme horší cestou, když okolo vede nová asfaltka. Cestou Filipovi fotím elektro dělníky (má stejnou úchylku jako já s telefonními kabely a nebo Martin s plechovými střechami).

Přejezd do Halong bay, město je plné stavebního ruchu, spousty nedostavěných hotelů, opuštěný aquapark je likvidován, bude zde stát nový. Cestou vidíme, jak se kolem pobřeží pěstují ústřice a na mostě jsou babky, otvírají ústřice a asi hledají perly.

Jedeme do přístavu a trajektem na CAT BA. Hned v prvním krámě nakupujeme vodu a instantní nudle. Pivo nám oznamuje, že za 25$ na osobu nás ubytují na Monkey islandu v otevřeném domě jinak by to bylo dražší. V CAT BA přístavu necháváme motorky a Filip nalézá vysněnou SPZ.

Nalodíme se na malou loďku a jedeme na Monkey island, kam dorážíme už za tmy.

Na ostrově Pivo laškuje se slečnou FLOVER a my dostaneme malé bambusové chatičky, jak z katalogu z Karibiku i s vlastní koupelnou a s útesem uvnitř koupelny ( zajímalo by mne kolik lidí se tu už zranilo).

Večeři si zaplatíme formou bufetu. Bufet je docela obstojný a hlavně zde grilují sépie a ústřice, které jsou úžasné. Večer sedíme na pláži a popíjíme pivko, až dlouho do noci. Je zima, ale moře je teplé.

Den 13 : Opičí ostrov- Cat Ba

Otevřený dům je sice na skále a spaní na palandách, ale ten výhled je úžasný. Výlet na nejvyšší skálu na ostrově. Je zde spousta turistů, kteří připlouvají na druhou stranu ostrova. Jdeme se podívat na pláž na druhé straně.

Návrat na naší stranu ostrova.

Pohřeb Frantových motorkářských bot do moře a focení této události. Koupání – voda je teplejší než vzduch, nechce se nám z vody.

Myjeme se, platíme a hurá na CAT BA.

Zpět jedeme rybářskou plovoucí vesnicí, je to drsný pohled, jak někdo dokáže žít či přežívat. Moje motorka odmítá nastartovat, po notné chvilce se nám daří moto roztlačit. Frčíme do hlavního města ostrova CAT BA , CANON FORT  - vybudovali japonci za 2 svět války.

Při čekání na bloudícího Piva nám nabídne naháněč spaní v novém hotelu za 5$ na osobu

Bereme a ubytujeme se v krásném hotelu Khách San Hoang Ngoc v centru, vedle je Hostel a tam se spí za 5$ na osobu ve 26 lůžkovém pokoji.

Jdeme se projít a necháme se oslovit na Fišpiknik, mám neblahé tušení, ale co třeba to bude super. Když dorazíme na místo z pána vypadne, že na lodi není světlo a že máme něco nakoupit k jídlu.To odmítáme a jako kompenzaci za nedorozumění mu dáme 5$.

Pivo nás vezme do místní tržnice do rybího stánku. Opulentní večeře s mořskými plody a pivem nakonec za 100000 VND na osobu. Po večeři padáme na pokoji do kómatu (cca 19:30h), jen Roman s Martinem jdou do města na pivo a džus.

Den 14 : Hanoj

Jedeme pobřežní silnicí k přívozu. Všude okolo jsou mangrovové porosty, které zničili při překotném budování silnic (teď nemá co čistit kontaminovanou vodu z řek).

Největším znečišťovatelem je uhelný důl, kterým jsme jeli den předem.

Cestou blbneme na motorkách na pláži. Řetězovka dostane pořádně na „ prdel“. Cestou míjíme stavbu mostu, který odlévají (nejen sloupy , ale i mostovku) přímo na místě.

V Hai Pongu na křižovatce ztrácíme Martina, ale díky Intercomu to brzy zjišťujeme a vracíme se pro něj.

Pivo opět exceluje. V zapadlé uličce dáváme moc dobrý oběd.

Cestou míjíme fabriky, které doslova rozebírají kopce. Odhadujeme, že to asi může být cementárna (až doma zjišťuji, že zde vyrábí cement).

Už jsme alergičtí na Pivuv styl jízdy, který vypadá asi takto : jede 35 až 45kmh ale když někoho dojede, tak přidá na 60 kmh a jakmile ho předjede, téměř okamžitě ubírá plyn, což je super, když takto předjede kamion, který nás během chvilky opět dojíždí.

Na hlavní dálnici z CAT BA do Hanoje nesmí motorky, musíme proto oklikou. U Hanoje najíždíme na dálnici a v odstavném pruhu určeném pro motorky se řítíme 52 kmh rychlostí.

Jedeme přímo do garáže, kde předáváme motorky, které nám celkem sloužili. Ta moje mrcha jde nastartovat (celou cestu jsem nakopával).

Filip má utržený nosič ale jinak OK.

FILIP: „Pivovi doplácíme motorky 411$ / osoba“

Loučíme se s tím, že ráno nás vezme Pivo na kohoutí zápasy, na trh a obědvat budeme tady. Po té co jsme mu dali peníze, Pivo už se neozve. Kouhoutí zápasy tedy nevidíme (to je škoda, hadí oběd taky nemáme) .  Martin „díky bohu“.

Jedeme dopravní špičkou do hotelu, kde se opět shledáváme s našimi kufry. Jdeme nakoupit nějaké drobnosti a pokoušíme se poprvé zabalit kufry. Jdeme na jídlo do zapadlé uličky z prvního dne a zjišťujeme, že po pobytu v Severním Vietnamu máme mlsné jazýčky a v této výkrmně pro turisty jíst nechceme. Bloudíme Hanojí a hledáme, kde se najíst. Cestou dáme bagetu a nakonec zakotvíme v jediné „pidi“ restauraci se závitky.

Den 15 : Hanoj poslední den

Šoping po Hanoji. V 11h návrat na hotel a balení zavazadel, jakžtakž se daří a ještě zbývá nějaký prostor, FILIP: “jak u koho“

Kufry dáváme na recepci a vyrážíme na obhlídku města.

První cíl byla vyhlášená restaurace, kde se skvěle najíme.

Dál pokračujeme k Císařskému palácovému komplexu od kterého nás odděluje přísně střežený prostor. Celý ho musíme obejít, před bránou do paláce si dáváme „egg coffe“ (až po ochutnání nám dojde, že je v něm syrové vejce ihned řešíme, zda nebude salmonela). Chutná výtečně.

V areálu císařského paláce je jako vždy defacto „prd“, protože co v 1870 nezničili Francouzi, komunista dodělal. Ale je tu atrakce v podobě maturujících dívek, které se zde fotí, ihned jsme středem pozornosti a chtějí se s těmi „obry“ ze západu fotit.

 Po 16ti dnech bez drahých poloviček jen mlsně koukame na útlá křehká tělíčka v šatičkách.

Jako další cíl jsme si vybrali mauzoleum Ho Či Mina, kterého jsme si ale nemohli prohlédnout (šlo to ale jen do 11, byla sobota).

Areál je přísně strážen, k mauzoleu se nesmí na 100m nikdo přiblížit  nesmí  se žvýkat ani kdekoli sedět. Asi po hodině zevlování a okukování propagandy se přesouváme pěšky, což místní nechápou. Jedem zpět do centra.

FILIP: „Cestou dokupujeme dárečky, Roman hledá čaj z ženšenu a vyhlížíme, kde povečeřet“.

Nakonec nacházíme něco jako grill, který se chystá otevřít. Objednáváme si a „žereme“ a to doslova, stůl se prohýbá pod krevetami, krabi, žabými stehýnky a pivem (vařený českými sládky v Hanoji), učíme okolní turisty jíst žabí stehna a dobře se bavíme. Po 14dnech ve Vietnamu nacházíme zálibu, házet odpadky na zem pod stůl.

 

Když nám donesou poslední žábu, tak jí vítáme zpěvem „holka modrooká“ a všichni okolo na nás koukají jak na blázny.

Po večeři ještě nakupujeme poslední drobnosti.

Já s Filipem zabíjíme hodinu jízdu rikšou po Hanoji.

 

Dobalujeme a voláme taxi na letiště.

Po nezbytných procedurách má Filip 34kg kufr ukecáváme paní za přepážkou na letišti, že Martin má lehké zavazadlo(19kg) a sedáme do letadla.

Cesta probíhala v pohodě. Martin opět double Jack Daniels s colou

Den 16 : Cesta domů

Vše proběhlo v pohodě a shledali jsme se s rodinami. Letuška mi říká, že v první třídě letí Leoš Mareš a že se na něj nemůžu jít podívat.

Už se těším na příští výlet.

Děkuji :

Filipovi

Martinovi

Romanovi

a my děkujeme Frantovi

a nakonec i tomu Pivovi

za krásnou dovolenou

 

21000,- letenka

18260,- (830$) - motorky a průvodce

7000 útrata na místě

46,260 + očkování

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE