Cesta k čínským hranicím

Vyrážíme na cestu

Před několika lety jsem navštívil oblast v Severním Vietnamu v horách severně od Ha Giang a tehdy mne tak fascinovala, že jsem se rozhodl se tam vrátit.

Jsme dva, já a moje vietnamská známá. Do města Ha Giang jsme přijeli místním autobusem.Ještě těsně před Ha Giang jsme ale vystoupili, sehnali mototaxikáře a podívali se k jezeru Noong, kde jsme přespali v jednom domku na konci vesnice. Zde není problém jet ve třech na mopedu. Pokud máte den volna v Ha Giang, doporučuji toto 

místo navštívit. Brodil jsem se v bahně a lovil jsem sítí ryby. Jenže je polovina února, je zima okolo deseti stupňů, tak nic moc. Snad zajímavost, je období sucha, jezero je částečně vyschlé a udělalo spoustu malých tůní, rybníčků, kde se ryby soustřeďují. Kdo z vesničanů bude mít jaký rybníček, který si oplotí a v noci hlídá, určují místní bolševici, „autorities“. Paradoxně politika, korupce, se těchto chudáků na vesnicích často více dotýká jak v anonymním prostředí ve městech.

V Ha Giang nejprve navštěvujeme místní policejní stanici, imigrační úřad, kde za 10 USD (platíme ale 220.000 dongů) mi vydali povolení pohybu u čínských hranic. Policie za okénkem se chová přesně jak si pamatuji z bolševických dob. Arogantní, bez úsměvu, beze slova prosím nebo děkuji, pas mi hodí jako psovi. Následně povolení na mne nikdo nechtěl. Minule mi ho ale kontrolovali v Lung Cu.

Ubytováváme se v hotelu za 350.000 dongů. Je únor, hotely jsou volné, ale v sezoně v HaGiang začíná být problém. Ceny stoupají, hotely jsou dost obsazeny, což ve Vietnamu není obvyklé.

Den první

Je zde několik půjčoven mopedů. Kamarádka má ale hodně kontaktů, sehnala zcela nový krásný japonský moped 125 ccm. Ceny se zde pohybují se okolo 200.000 dongů na den. (cca 200 Kč) V zásadě není problém jet zcela sám, zádrhel může být v případě problému. Poruchy. Angličtina je zde platná stejně jako maďarština. Ale se známou se vietnamsky domluvíme, takže nemáme obavu.

Je zamračeno, zima, odhaduji asi 12 stupňů. Nic moc na cestování na motorce. Oblékám na sebe vše co mám ale moc toho není. Ani pořádné boty nemám, jenom sandály, tak do nich cpu obojí moje ponožky. Rukavic mi naštěstí půjčili i s motorkou. Do deště nic moc. Nechci tahat po Vietnamu kvůli čtyřem dnům spoustu teplého obleční, navíc za pár dní bude horko.

Vyrážíme v 10:00 hodin podél řeky na sever. Krajina se postupně mění, stále stoupáme do hor. Teplota klesá, odhaduji ji asi na 8 stupňů. Navíc začalo mrholit. Silnice je volná, vyjímečně moped, auto jedno za hodinu, spíše za dvě, tři. Tu a tam díra, ale na to už jsme z Vietnamu zvyklý

Přijíždíme do fascinující oblasti špičatých kamenů, jak si je pamatuji z roku 2012. Vjíždíme do mraků, je ještě větší mokro. Bohužel když přijíždíme k městečku Tam Son, tak nám mraky zcela zakryly překrásné výhledy. Tato oblast je známá právě svými zvláštními kupolovitými kopci.

V Tam Son zastavujeme na oběd. Turisty ale nikde nevidíme, nikoho nepotkáváme a jedeme dál po silnici směrem na Yen Minh. Těsně za Tam Son je odbočka vlevo do hor do před dvěma měsíci nově otevřených velikých jeskyní Lung Khuy Cave. Na ceduli je napsáno asi 5 km. Protože je ale špatné počasí, nechceme se zdržovat a odbočku míjíme.

Také hraje roli to, že jeskyní ve Vietnamu jsem již viděl spousty a jsou velmi podobné. Navíc nejraději mám ty, co jsou bez cedulí, bez vstupného, ke kterým s prosekám džunglí. Místo toho po dalších asi 500 m odbočujeme doprava do jedné vesnice. Je zde ale bláto, zapadáme, tak se nezdržujeme se a po chvíli se vracíme na hlavní cestu. Dále projíždíme fascinujícím kaňonem podél velice čisté říčky. Každou chvíli zastavujeme, fotíme, bohužel jsou stále drsné podmínky. Sice už neprší, jsme ale stále v mracích. Potkali jsme jeden turistický pár na motorce, Francouze. Vidím první cizince po více jak 14 dnech.

Asi ve 4 hodiny odpoledne přijíždíme do městečka Yen Minh. Prohlížíme si jeden hotel, malá místnost, miniaturní okna a smrdí. Jdeme jinam, nacházíme docela dobrý asi za 200.000 dongů (200 Kč) blízko trhu. Už mám zkušenosti, vždy je potřeba si hotel předem prohlédnout. V Asii jsou běžné místnosti bez oken, může to být smradlavá špeluňka. Také není na závadu vyzkoušet, jak teče voda, často jsou rozbité kohoutky, voda neodtéká. Kdyby ale tak měli topení. Přání je ovšem z říše snů a první co dělám, že tak, jak jsem oblečený, skáču pod deku. Klepu se zimou. Ve Vietnamu je to v zimě strašné. Ne že by byla taková zima, to je u nás daleko větší, ale oni netopí. A mají stále otevřeno. Nemohu si stále zvyknout sedět u počítače, u večeře, nabalený a v kulichu.

Je zima, v noci okolo 5ti stupňů. Má to ale velkou výhodu. Když ráno vycházíme ven, nebojíme se, jaká bude venku zima. Venku je stejně jako vevnitř, takže dobré. Zima do nosu nás nepraští.

V Horách

Den druhý

Bereme benzin, a v 10:00 hodin vyrážíme. S benzinem ve Vietnamu vůbec není problém. Pokud není benzinová stanice, načerpáme u domácí ruční pumpy. Nebo se prodává benzín v plastových lahvích, nejčastěji od Pepsi Coly ve stánku. Sice je trochu dražší, ale stále je to polovina jako u nás. Mají benzín vystavený vedle pitné vody, sušenek ale i slepic.

Jedeme směr Pho Bang, Dong Van. Cesta je fantastická. Je to asi nejhezčí cesta, jakou jsem v životě kdy jel. Samé skály, domorodci, kteří na neuvěřitelně strmých svazích mezi kameny se snaží něco vypěstovat. Vidíme domorodce, ženy oblečené v překrásných ručně vyšívaných sukních nesoucí kravská lejna v koši na zádech na hnojení. Špičaté kopce, serpentiny, fantazie. Nedá se to přirovnat vůbec k ničemu. Zde, jako by někdo do svahů zapíchal nějaké čedičové nebo sopečné skaliska, pícháky. Vůbec nepochopím, že zde žijí lidé. Drápou se do svahů a mezi kameny se snaží zapíchat do země alespoň kukuřici nebo nějakou zeleninu. Myslím, že maso mimo nějakých slepic ani nejedí. S kamarádkou jsme místní lidi začali nazývat kozí, nebo kamzíčí lidi. Lezou po skalách jako kamzíci. O děti se zde nikdo nebojí.

Odbočujeme ze silnice 4c doleva do městečka Pho Bang, je to směrem na přechod do Číny. Stále asfalt. Domy jsou z jílu nebo z tvárnic, zvláštní styl, všude nade dveřmi jsou čínské znaky, ale prý je to starovietnamština. Slouží k ochránění příbytku od zlých duchů. Je zde historie, žádný umělý skanzen. Originální vesnička s typickými zdejšími domy.

My evropané máme problém rozeznat Číňana, Vietnamce, Korejce, Japonce, ale mne už to trochu jde. Lidé jsou zde také spíše podobní Číňanům. Až k hranici nejedeme, nechceme se zaplést s policí. Je to komunistická země, anglicky zde neumí nikdo, nechci problém. Naopak zde odbočujeme doleva do kopce asi 5 km průsmykem do vesničky hmongské vesničky Pho Lo. Hmongové jsou jedna z menšin ve Vietnamu. Mají vlastní kulturu, jazyk. Poznají se velmi dobře podle oděvu žen.

Zatímco do Pho Bang by se dalo jet bez problémů i autem, do Pho La jedině teréňákem. Místy šotolina, hlína, rygoly, žádný asfalt.

Vesnice je velmi zajímavá, opět typické zdejší hliněné domky z jílu. Vidíme hmongské ženy prát u nádrže prádlo ve studené vodě. Je zde život velmi tvrdý. Oblečení mají zcela jiné jako Hmongové jaké znám z jiných oblastí Vienamu. Daleko jednodušší, zcela jiné barvy. Je to jistě dáno zdejším extrémně tvrdým životem. Je ale smutné, jak je okolí plné odpadků, prázdných pytlíků od prášků na praní.

Nemají ani nejmenší potuchu o tom, že by snad vyhození plastového pytlíku bylo něco špatného. Prostě to berou jako normální, jako že na zem padá listí, tak padají i odpadky. Vůbec nechápou, že by se odpadky neměly odhazovat. Ani v nejmenším se za tím nepozastaví. U nás, když nějaký idiot odhodí odpadky, ví, že se to nemá. Zde ne. Pamatuji se na cestu z roku 2012. Dal jsem prázdnou láhev od vody zpět do košíku na moped. Můj společník, Vietnamec, ji hned vzal a vyhodil na silnici. Nerozuměl, proč ji chci vézt zpět. Asi si myslel, že jsem si nevšiml, že je láhev již prázdná a spletl jsem se. Prostě odpadky nevidí jako problém. Ten problém máme my. Spolu s tím, že žijí přítomností, nemyslí na budoucnost, bude zde změna velmi obtížná. Jestli vůbec někdy bude.

Vracíme se do Pho Bang a dále zpět na silnici 4c. Rozmýšlíme se, zda jet na na nejsevernější výběžek Vietnamu Lung Cu nebo rovně na Dong Van. Samozřejmě nejsevernější místo Vietnamu je určitou metou, každý tam chce. Ale já už tam byl tak se rozhodujeme pro přímou cestu do Dong Van.

Udělali jsme dobře Projíždíme oblastí Thai Phin Tung, jednoznačně nejzajímavější oblast co jsme v životě viděl. Všude jenom zvláštní špičaté kameny, skály, žádné stromy. Tajemná cesta jako z neskutečné pohádky. Každou chvíli zastavujeme. Kdybych někdy někomu doporučoval cestu na motorce, mopedu, jednoznačně tuto. Neviděl jsem tajemnější, fantastičtější místo na světě.

Krátce před Dang Van projíždíme průsmykem a jako kouzelným proutkem vjíždíme do jiného světa. Sice zase skály, ale najednou stromy, políčka.

Asi ve čtyři hodiny přijíždíme do Dong Van. Krásné městečko obklopené vysokými horami, všude jsou skály. Romantika. Je zde řada hotelů, ale museli jsme jich zase prolézt několik. Platíme asi 250.000 dongů. V jednom nám potvrdili, že pokoj má okno. Ale za oknem ve vzdálenosti 10 cm (slovy deset centimetrů) byla zeď sousedního domu. Prospekty propagují návštěvu zdejší staré čtvrti. Je to chabá turistická atrakce, bylo to pro mě zklamání, návštěva Pho Bang a Pho La byla daleko lepší, originálnější, skutečná.

Pak hned pod deku. Je zima. V pokoji je fén na vlasy. 1,2 kW, není to moc, ale zapínám ho a snažím se „vytopit“ tím alespoň roh místnosti. Jsem v kulichu, navlečený, ale psát mohu.

Den třetí

Ráno opouštíme Dong Van, je skoro „horko“ asi 15 stupňů a jedeme na jih směrem Meo Vac. Opět nás udeřila do očí fantastická krajina. Je neuvěřitelné, jak zde je možné jet desítky, stovky kilometrů divukrásnou krajinou. Zastavujeme každých pár metrů a fotografujeme. Nejvíce mě šokuje, jak zdejší Hmongové lezou po skalách jako kamzíci. Jak lezou po skalách malinké děti. Jak pěstují vše možné na velmi strmých svazích mezi kameny. Přijíždíme k průsmyku Ma Pi Leng Pass. Neuvěřitelné. Jsem skutečně fascinován.

Potom sjíždíme do městečka Meo Vac. Vidíme oráče, myslím, že mu není více jak 12 let. Vždy mě irituje, když slyším jednoduchý názor, dětská práce je strašná, mělo by se to všude zakázat. Samozřejmě že hnát děti do továrny je zrůdnost. Ale zde děti pracovat musí. Zde každý se musí snažit aby přežil. V městečku se ubytováváme. Je podobně jako Dong Van, obklopené horami. Je zde zase řada hotelů, zase alespoň tři zkoumáme. Turistu nevidíme.

Vyrážíme do okolí města. I když se vietnamsky domluvíme, je to někdy náročné. Místní nepochopí, co vlastně chceme. To ví v hotelích, jsme turisté, jedeme za podívanou, za zážitky. Ale místní se vždy ptají. Co chceme, a nechápou. Takže nakonec spíše sami zkoušíme vyrážet po cestách z města. Výsledek je ale podle očekávání. Cesta se vždy zužuje, zužuje až končí nesjízdnou kamziční stezkou, po které domorodci chodí pro dřevo do kopců.

Jsme pozvaní do jednoho příbytku. Zajímá mě to, protože zde jsou obydlí zcela jiná, jak jsem zvyklý v jiných oblastech. Mají typický čínský pohraniční styl, jsou hliněné, z jílu. Nad dveřmi samozřejmě nechybí nápis zahánějící duchy.

V domě vidíme tři děti, holčička má 4 roky a už na zádech nosí brášku nebo ségru. Viděl jsem nosit sourozence šestileté děti, ale čtyřleté vidím v životě prvně. Navíc má oteklé bříško, nevím, možná z hladu, možná ne. Pan domácí se zcela zvláštně dlouho modlil nad pálenkou, prý jim někdo umřel. Mají zde zcela jiné zvyky, nežli na jaké jsem z Vietnamu zvyklý. Dostávám napít, ale jako obvykle, pouze předstírám napití. Už jsem si z Asie přivezl různé nemoci, včetně parazitů a nestojím o více. I někdy riskuji, pokud chci něco zažít, tak se přizpůsobit musím, ale kde to není nutné, dávám si dnes už větší pozor.

Potom vyrážíme po další silničce na krátký výlet do vesničky Giang Chu Phin, asi 4 km. V této oblasti často stačí dva kilometry od hlavní silnice a jsme v šestnáctém století. Tedy s malou korekcí ze století dvacátého. Oráči s buvolem a ruchadlem mají v ruce mobilní telefon. Je komické vidět malé děti, které mají nůši z bambusu, ve které nesou kravská lejna a mají v ruce mobilní telefon. Silnička je poměrně dobře sjízdná. Přijíždíme do vesnice, kde necháváme moped a scházíme pěšky k domkům. V uplynulých dnech jsme pozorovali desítky, stovky domorodých domků mezi skalami, ale je prazvláštní pocit být v centru. Obklopen skalami mezi kterými jsou domky. Vše je z kamene, ploty, domky. Je zde škola, vidíme spoustu dětí, evidentně chodí pěšky z velikých dálek.

V hotelu je samozřejmě zima, ale už si nějak zvykáme. Večer jdu do koupelny v ponožkách, což byla zásadní chyba. Odpad u umyvadla byl utržený, voda tekla na zem a já si nevšiml, že pomalu stojím ve vodě. Ponožky mám mokré a taková zdánlivá maličkost může znepříjemnit cestu. Neuschnou a jet v mokru v sandálech nic moc.

Na trhu a návrat

Den čtvrtý a poslední

Ráno vstáváme v půl šesté, abychom byli brzy na trhu ve vesničce Lung Phin. Vyjíždíme těsně po šesté, ještě je tma a jízda na mopedu je zde ve tmě velmi nebezpečná. Silnice jsou ve špatném stavu a spadnout do nějaké díry může skončit i tragicky. Viděl jsem na silnici i díru na mostě, kterou by se dalo propadnout.

Trh je asi 20 km od Meo Vac. Rozednívá se a již mnoho kilometrů před Lung Phin vidíme vesničany s nůšemi na zádech jdoucí pěšky na trh. Někteří vedou i dobytek. Vyrážejí i ve tři hodiny ráno a jdou třeba deset kilometrů. I když je zde již spousta mopedů, je zde stále hodně chudých lidí, kteří jdou pěšky. Mimochodem nikdo nezastaví, aby někoho naložil. Ochota pomoci neznámým se ve Vietnamu nenosí. Přes spoustu dobrých vlastností které mají, toto je bohužel vlastnost špatná.

Trh se koná každý šestý den. Tento tradiční zvyk dnes velmi dobře ochraňuje trh před turisty. Mojí výhodou je samozřejmě vietnamský doprovod, takže víme, kdy se trh koná.

Viděl jsem ve Vietnamu desítky a desítky trhů. Ve městech, ve vesnicích, u moře, v horách, mezi minoritami i Vietnamci, ale tento trh mě zcela „vykolejil“, nejvíce fascinoval. Byl nejoriginálnější, nejpůvodnější, nejtradičnější. A to i s ohledem na nabízené produkty, i když samozřejmě i zde jsou dnes nabízeny plastové hračky, moderní výrobky.

Na trhu se prodává skutečně vše. Vše je rozděleno do určitých oblastí, míst. Na jenom místě se prodávají slepice, jinde psi, jinde krávy, jinde prasata, jinde alkohol, jinde vonné tyčinky, jinde bambusové nůše, … prostě vše. Vidím, jak si jeden farmář koupil ruchadlo bratří Veverkových. Největšímu zájmu se těší farmářské potřeby. Motyky, srpy, nože, proutěné koše. Viděl jsem i originální lýkové (bambusové) boty. Jsou to ale bohužel zbytky, u tradičních oděvů minorit byly boty první nahrazeny moderními umělohmotnými žabkami, pantoflemi nebo holínkami. Tyto boty se používaly stejně vyjímečně, trvanlivost neměly, chodilo se a dodnes hodně chodí bosí. Vůbec nechápu, jak v zimě, často v silné bundě, chodí bosí. Nebo bosí v pantoflích. Ponožky neznají.

Kupujeme maniok (cassava), je to něco jako brambory. Nestihli jsme snídani, tak to přijde k chuti. Jsou zde vidět různě oblečené ženy podle toho, z jakých etnik jsou. Není zde taková jednotvárnost jako v turistické Sapě, kde se vyskytují ženy pouze z jednoho, případně ze dvou etnik. Zde je daleko větší různorodost. Stále nejsem ale schopen rozlišit mimo základních etnik Hmongů, Dao, Thay, další etnika. Takže spíše jenom vyvaluji oči nad některými úbory žen. Zde jsou dva kilometry od sebe vesnice a v obou se mluví jiným jazykem, jsou jinak oblečení, prostě jiný svět.

Nemám problém s fotografováním. Samozřejmě zachovávám určité dekorum, ale zde by bylo škoda pohledy nezachytit. Ale zde foťák znají, holky se stydí, schovávají. A zase naopak některé ženy i samy rády zapózují, aby pak přiběhly a nad fotkou se rozchechtaly.

Trh asi v 9 hodin trh opouštíme, chceme se dnes vrátit do Ha Giang. Rozmýšlíme se, kudy. Nechceme stejnou cestou jako jsme přijeli, chceme jinudy. Pořádné mapy neexistují, na různých mapách jsou různé silnice. Zjišťuji, že největší pohádkou je mapa Google.

Pokračujeme směrem na Yen Minh a asi 10 km před Yen Minh se cesta rozdvojuje. Na mapě je značená jako silnice 176. Domnívám se, že jsme na ní, proto odbočujeme na jih a po o krátké době jsme ale zase na rozcestí. Ukazatel doprava na Ngam La a doleva na Lung Ho. Vydáváme se na Ngham La, ale po několika kilometrech se cesta mění v rozbahněnou spíše pěšinu, bahno, zapadáme. Zcela jistě toto nebude hlavní cesta do Ha Giang. Vracíme se a vydáváme se směr Lung Ho.

Mám ale stále strach, nevím zda jedeme správně. Silnice, spíše cesta nevytváří dojem, že by vedla daleko přes hory. Máme ale naštěstí čas, říkáme si, případně někde přespíme. Silnice do Lung Ho byla ještě poměrně dobrá, ale pak to začalo být náročnější. Vůbec nerozumím, jak zde silnice souvisí s mapou. Silnice je čerstvě vylámaná ve skále, ještě není hotová, ale je poměrně dobře sjízdná. Autem bych se po ní ale ještě nevydal. A příští rok to může být zcela jiné. Jedeme stále na jih, ale s obavou, že skončíme na slepé silnici někde v horách. Nevidíme jediného turistu i domorodců je zde minimum. Problém je i se zeptat.

Přijíždíme do Du Gia, kde akorát končí trh. Myslím, že je srovnatelný s trhem v Lung Phin. Je skoro poledne.

Cestou vidíme značku kolik kilometrů je do Q.Lo. Nevím co to je, na mapě to nemohou najít, ale následně jsem dostal informaci, že to Q.Lo označení pro každou státní silnici. Skutečně to bylo pravda a přijíždíme na silnici 34, po které se vydáváme směr Ga Giang. Očekával jsem lepší silnici, ale kvalita se nijak nezměnila, zase tu a tam bez asfaltu, bez betonu, plná výmolů. Ale to je proto, že to je stará silnice a je hodně rozbitá.

Po třetí odpoledne přijíždíme do Ha Giang z východu. Až do Ha Giang to byla cesta horami.

Za 4 dny jsme ujeli asi 350 km. Vše horami, serpentinami, většinou po dobrých silnicích, ale i tu tam terénem, bahnem, cestičkami. Mám toho tak akorát. Byla to ale jistě moje nejfantastičtější cesta v životě. A to myslím, že jsem toho viděl už docela hodně. Viděli jsme spoustu etnik, velmi rozdílné minority, světy. Viděli jsme stupňovitá políčka, viděli jsme pracovat mezi kamením. Viděli jsme i borový a smrkový les.

Mimo prvního dne, kdy jsme jeli i v mrholení, bylo hezky, jenom trochu zima. Poslední dva dny tepleji, nemrzl jsem. Ubytováváme se blízko autobusového nádraží a následující den odjíždíme zase o kus dále.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE