Skotsko a Vnější Hebridy

Prší. Prší solidně už druhou hodinu. Cítím, jak mi maličký čůrek stéká po vnitřní straně stehna a studí. Svírám řídítka jakoby v křeči a snažím se nepohnout ani o milimetr. Veškeré pohyby jsou maximálně plynulé, nebrzdím ani nepřidávám plyn, nesmím se pohnout. Ale je to marné. Druhý čůrek se dere po druhé noze a spojuje se s prvním v místech, kde se spojují mé nohy. V duchu proklínám evidentně promokavý nepromok, déšť, vítr, děravé rukavice, nefunkční gore-tex v botách a hlavně sebe. Takovýhle výlet může napadnout jen mě. Hele, brzdi, ozývá se mé druhé já, vždyť máme docela kliku, to, co jsme zatím tady zažili, už možná nikdy neuvidíš. Pravda, odpovídám. Přitom si poposedám, abych ulevil svému dřevěnému pozadí a kaluž studené vody mi vtéká do nohavic. Sedím v louži, čůrky stékají po lýtkách do bot, rukávy se plní dešťovou vodou, plexi pokrývá jemná mlha a moje Afrika spokojeně vrní po skotských silnicích. Hebridy, můj sen. Hebridy, má krásná skutečnost.

 

Všechno to začalo před pětadvaceti lety, kdy jsem se prvně podíval do Anglie a zemi si zamiloval. Desítky a stovky návštěv, stopem, autobusem, letadlem, soukromě i pracovně, a také rok života na nejsevernějším bodu Skotska, to všechno mi dalo poznat úžasnou ostrovní říši. Ale nikdy se mi nepodařilo dostat se na Vnější Hebridy. A to se letos mělo změnit. Významným impulzem byl můj strýc, který mi každé narozeniny přinese knihu z antikvariátu, většinou o nějakém bizarním koutu světa. Před nějakou dobou mi nadělil knížku o ostrově St Kilda, kde po spousty staletí žili lidé, kteří se živili jen lovem ptáků a sběrem jejich vajec. Našel jsem si fotky a videa ostrova a přilehlých útesů a zjistil jsem, že tam se prostě musím podívat. V podstatě všechny dovolené mé krátké motorkářské kariéry směřovaly mimo silnice, na vojenské cesty francouzsko-italského pomezí, teď jsem najednou věděl, že pojedu jen a jen po silnici a to na severozápadní okraj Evropy.

V únoru mě přepadla cestovní horečka. Hodiny a hodiny jsem ležel v internetu, z obrazovky na mě šplouchala voda studeného Atlantiku, studoval jsem cesty, výhledy, pláže, hory a silnice a vymýšlel, kudy a kam pojedu. Pak jsem napsal inzerát na spolujezdce, seznámil se s Igorem a Jaruškou, nakoupil jízdenky na trajekty, zamluvil ubytování a strašně se těšil. A jak jsem se těšil, tak mě nějaký čertík mě navedl na stránky s počasím a tam jsem si přečetl, že ve Stornoway prší v srpnu průměrně 27 dnů v měsíci a průměrná teplota je 12 stupňů. A tak jak jsem se těšil, tak jsem se k tomu taky začal bát. A najednou tu byl srpen, v Plzni vedro jako v pekle a byl čas balit a vyrazit.

 

Balení naprosto nesnáším. Je to něco, co v rámci sebezničující prokrastinace nechávám na poslední chvíli a v okamžiku odjezdu začínám panikařit, co nemám a na co jsem zapomněl. Tentokrát jsem si už týden dopředu sepsal dlouhý seznam, který jsem poctivě odškrtával a doplňoval do něj další a další krámy a nesmysly. Ve finále jsem měl jednu bednu s oblečením, druhou bednu s nářadím, pohorkami a tisícem kabelů, baterek a nesmyslů, a třetí kufr, ten úplně nejdůležitější, byl plný foťáku. S těžkým srdcem jsem nechal doma stativ, do bedny se nevešel a přivázaný na vrchu jsem ho nechtěl vozit. Vzal jsem místo něj gorillu, ale tu jsem nakonec použil jen asi třikrát. Zato triček jsem nabalil hromadu, svetr, mikinu, kalhoty, teplé ponožky, tmavý filtr, sušenky bebe, dlouhé sklo, ještě delší sklo, montpáky, širokáč, golu, náhradní duši, lepení, tři 128GB karty, čistítka na čočky, batůžek s picím vakem, moiru, instantní polévky, triko na spaní, peníze, nepromoky… no prostě sbalil jsem všechno, co jsem doma našel, jen děti se mi do beden nevešly.

Ve středu 15.8. měl přijít den D. V plánu jsem měl v šest ráno nastartovat motorku, zavřít garáž a vyrazit na devět set kilometrů dlouhou cestu do přístavu v Rotterdamu. Nakonec jsem ale vyrazil už v úterý večer. Unavený posledními dny v práci a zároveň natěšený na vytouženou dovolenou, bylo mi jasné, že bych se nervozitou nevyspal. Cesta přes Evropu s limitním dojezdem by byla riziko, tak jsem si narychlo zamluvil ubytování v penzionu na kraji Norimberka a ukrojil prvních dvě stě kilometrů ještě před oficiálním startem. Udělal jsem dobře, ve středu jsem se v klidu nasnídal a odpočatý vyrazil do Rotterdamu. Tam jsme se po menším nahánění potkali s Igorem a Jaruškou, naplnili nádrže po okraj levným holandským benzínem, nalodili se na Pride of Rotterdam a vypluli vstříc dobrodružství.

 

Hned Anglie nás upozorňuje, že voda bude nedílnou součástí našeho bytí. Výjezd z lodi nám trvá trošku déle, Igor navléká nepromoky a Jaruška jako správný batůžek na sebe obleče úplně vše, co obléct jde. Tím docílí toho, že víka kufrů lze s trochou šikovnosti zatlačit do polohy, kde již lze zaklapnout zámky a můžeme jet. Jízda ovšem netrvá dlouho, hned před lodí se řadíme do fronty a čekáme na průjezd pasovou kontrolou. Jemně prší a já stále doufám, že brzy přestane. Po půl hodině to vzdávám a oblékám nepromok. Bože jak já ho nesnáším! Pořád mám před očima závěrečnou scénu z filmu Krotitelé duchů, kdy ulicí kráčí obrovský panáček Michellin. Dost na tom, že si tak přijdu i bez nepromoku. Pomaličku popojíždíme, já postrkávám, nechce se mi pořád startovat a chcípat, pak vytáhnout pas, sundat helmu, nandat helmu, schovat pas, zapnout nepromok, nasednout, uvelebit se a konečně, konečně můžeme vyrazit. Ještě chvilku poskakujeme mezi kruháči v Hullu, alespoň si zvykneme na levostranný provoz, pak najedeme na čtyřproud a pak na regulérní dálnici směr Leeds a Scotch Corner. Po dvou hodinách uhýbáme na severozápad a přejíždíme pás nepříliš vysokých, ale velice pěkných hor Pennines, kde fouká tak, že zpomalujeme na šedesát a máme co dělat, abychom se udrželi ve svém pruhu. Chvíli prší, chvíli neprší, chvilku dokonce vysvitlo sluníčko. Jedu si uzavřen ve svém světě odděleném od toho okolního helmou a plexisklem a přemýšlím, co nás čeká. Prudký poryv větru mě málem shodí z motorky. Richarde! Kurnik přestaň se kochat a jeď, ať jsme z kopců dole. Sjíždíme do Penrith, bliká na mě hladové oko a tak stavíme na pumpě. Igor má nádrž na třicet hektolitrů, ale je solidární a tankuje se mnou. Na pumpě svítí sluníčko, sundávám nepromok a smějeme se. Za pár minut se směje už jen Jaruška, protože my s Igorem rychle natahujeme nepromoky. Do večera už je raději nesundáváme.

Po zhruba pěti stech padesáti kilometrech přijíždíme do Inveraray. První nocleh ve Skotsku! Projeli jsme Glasgow, minuli Loch Lomond a ochutnali první kopečky a jezera. Skotsko! Krásná a tajemná země plná drsných, ale hodných lidí. Poznáme to cestou, ale už tady tušíme, že pod drsnou slupkou fousatých siláků se skrývají obrovská a vřelá srdce. Později, když o tom s Igorem mluvíme, napadá mě, že důvod je jednoduchý - proč by si v zemi, kde po většinu roku panuje tak příšerné počasí, proč by si ještě kazili život blbou náladou a nějakými záseky. Je to logické. Bojuje se se skutečnými problémy, maličkosti nás nerozhází. Zastavujeme před hnědou podlouhlou budovou, vybalujeme věci na spaní, vaříme kafe a jdeme ještě na večerní procházku. Igor s Jaruškou užívají romantiky a obchází kamenný klenutý most, fotí místní zámeček a mávají na uvítanou armádě midges, já beru foťák a jako rukojmí mi slouží stará rybářská loď s pozadím kopců schovávajících se v mracích. Tahle voda brzy spadne, to si pište. Stmívá se, schovávám techniku a ochutnávám místní bitter. Není to nic, co bych si rád zapamatoval, dopíjím s křivou hubou a jdu spát. Zítra nás čeká ostrov Mull. Promítám si v hlavě obrázky krajiny, kterou tak dobře znám, přestože právě tady jsem ještě nebyl. Mull. Hory a moře. Mull. Mull… a najednou spím jako špalek.

 

Ráno vyjíždíme do deště. Norští meteorologové jsou nekompromisní, dnešek bude ve znamení vody. Projíždíme kolem nejdelšího skotského jezera Loch Awe, míjíme Kilchurn Castle, který přes mlhu ani nevidíme, a vítá nás Oban. Najíždíme na trajekt, spíše symbolicky přivazujeme motorky a plujeme do Craignure na Isle of Mull. Prší nepříliš intenzivně, ale vytrvale. Nad mořem se vznáší opar, Mull je blízko a zároveň daleko. Fouká silný vítr, pokusy fotit Mull v mlze končí rychlým návratem z paluby do tepla kabiny a prásknutím venkovních dveří. Zanedlouho přistáváme v Craignure, jsou tam všeho všudy čtyři baráky, z toho jeden je zároveň pošta, prodejna potravin a benzínová pumpa. Dobíráme benzín, přeci jen na ostrově se to pumpami nehemží. Platíme cenu s ostrovní přirážkou a ejhle, pořád je to asi o pětikorunu na litr levnější než v Nizozemsku. Prožíváme první veselou situaci, Igorova kobylka nechce čekat než zaplatím vestoje, tak si lehne před stojan a čeká vleže. To poleká vesměs ženské posádky na benzín čekajících automobilů, dámy vyběhnou ze svých vozů a pomohou Igorovi jeho Titanic vrátit do svislé polohy. V tu chvíli vycházím z obchodu a divím se, čemu se všichni smějí. Kontrolujeme kompasy a vyrážíme na jihozápad. Stometrový pás dvouproudé silnice ze najednou zužuje, objevuje se upozornění na „Single track road“ a jsme tam, kde jsme chtěli být. Tohle je to pravé, opuštěné, divoké Skotsko. Co chvilku míjíme „Passing place“, rozšířené místečko na vyhýbání, a mně pokaždé proletí hlavou „Pissing place“. Téhle úchylárny se nezbavím po celou cestu. Pissing place, pissing place, pissing place. Jako když se vám dostane do hlavy Sladké mámení a zpíváte si to do zblbnutí, i když byste si nejraději dali facku.

 

Projíždíme krajinou, kde vůbec netušíme, kde jsme. Cesta je zařízlá do svahu, tušíme, že někde nad námi se zvedají kopce a mezi nimi i Ben More, na který jsme původně chtěli šplhat. Prší, fouká vítr a je vidět tak na sto, maximálně dvě stě metrů. Jedeme čtyřicítkou, na rovinkách i přes šedesát, každou chvilku ale brzdíme, protože cesta se nejen točí sem a tam, ale houpe se jako na vlnách a časté horizonty slibují nečekané překvapení. Občas proti nám vyjede auto, většinou ale stihne zastavit na vyhýbacím místě, nebo brzdíme my. Pokaždé se z volantu zvedne ruka a přátelsky nám pokyne. Mávám také a mám pocit sounáležitosti. Zdraví se tu každý, je jedno, jestli dáváte přednost, nebo děkujete. Asi po půl hodině jízdy zastavuju a dělám pár fotek mobilem. V tomhle počasí se mi vůbec nechce vytahovat foťák. Doma při prohlížení najdu na tmavém pozadí vodorovné bílé čárky. Aspoň mám důkaz, že ve Skotsku prší vodorovně.

 

Asi po dvou hodinách dojíždíme zmáčení do Fionnphortu. Parkujeme motorky, v čekárně na trajekt měníme nepromoky za pláštěnky a jedeme na ostrov Iona. Pěšky, bez našich miláčků. Iona je jeden z nejstarších a nejvýznamnějších klášterů na Britských ostrovech. Založen v 6. století svatým Kolumbou, vychoval celou řadu světců a misionářů a vzniklo zde mnoho nádherných uměleckých děl - s největší pravděpodobností i Book of Kells, dnes uložená v Dublinské univerzitě. Zde se také zřejmě prvně začaly vyrábět slavné keltské vysoké kříže s křesťanskými motivy, typické díky svému okruží. Schováváme se v klášteře a jsme uchváceni historií i duchem tohoto místa. Z hodiny na klidnou prohlídku se najednou stává hodina zavírací a nebýt hrozby posledního trajektu, byli bychom tam ještě teď. Mizíme, dobíháme trajekt zpět na Mull a světe div se, přestává pršet. Svatý Kolumba nad námi roztahuje svůj deštník. Voda je ale pořád ve vzduchu, vítr je studený a cesty stejně úzké, jedeme pomalu a opatrně. Po nějaké době se nám otevírá pohled na vodopády na protějším břehu, stavíme a fotíme. Hledám místo, kde by moje Afrika vypadala nejlépe a zapomínám na to, že špunty zůstaly v garáži. Na chvilku mi zatrne, přední kolo na kameni, zadní v prohlubni, přede mnou metr a pak díra k moři, za mnou roští a všude kolem mraky ovčího hnojiva. Dopadlo to dobře, ale zatuhlo mi. Jedeme dál, objíždíme poloostrov a otevírají se nám dech beroucí pohledy. Je zamženo, mlhavo, mraky přetínají svahy nad námi, na fotku to není, ale v paměti je to uloženo a tohle nikdo nevymaže. I kdyby pršelo celý další týden, kvůli tomuhle jsme sem jeli. Na krátké rovince potkáváme dva motorkáře. Brzdíme na pissing place, oba spontánně zastavujeme a dáváme se do řeči. Kluci jedou za kamarádem na večírek, my na ubytování. Pár slov o kráse zdejší krajiny, popřejeme si šťastnou cestu a jedeme dál. Nádhera. Cestou začíná opět pršet, tentokrát fest, volíme proto zkratku a namísto po pobřeží jedeme posledních 16 kilometrů víceméně rovně středem ostrova. Když už si říkám, že snad nepotkáme jediné auto, zkazí mi radost ženská ve Fabii. No tak jedno, no.

Do hostelu přijíždíme zmáčení, čeká nás prázdný dům, placeno je předem, klíče se tu nepěstují, na nástěnce máme pokyny, půjčujeme si z druhého pokoje přímotop a za chvíli máme saharu. Co teď? Máme hlad, kousek od nás je hospoda, takže není co řešit. Dervaig má asi dvacet domků, počítám, že v hospodě jsou nejen všichni obyvatelé městečka, ale i jejich příbuzní z okolních ostrovů. V baru se předhání akordeon s kytarou, do toho zurčí housličky a je slyšet jemný dívčí hlas. Po každé písničce následuje ohlušující potlesk, dupání a křik. Chceme si objednat něco k snědku, ale kuchař už má padla a padla v tomto případě znamená minimálně lahev Tobermory, takže si dáváme na žízeň jednu pintu Eagle, druhou na chuť a třetí pintou zaháníme hlad. Do hostelu docházíme za tmy a jemného mrholení. Pokoj se nám mezitím změnil ze sušárny v opičárnu, padám do komatu a je mi to úplně fuk. V noci se budím, raději vypínám topení a otevírám okno, ale stejně je ráno v pokoji nejmíň třicet stupňů.

 

Ráno se domlouváme s Nory, že už bylo vody dost. Trošku remcají, ale nakonec ustupují a nabízí kompromis - dopoledne sem tam přeháňka, trošku větru a odpoledne za to uvidíme sluníčko. No to se rád nechám překvapit, dnes dojedeme na Skye. Ale mezitím nás čekají dva trajekty, nejzápadnější bod Velké Británie a Highland Games v Glenfinnanu. Takže popořadě - nejprve musíme dojet do Tobermory. Vzdáváme návštěvu Calgary Bay a dáváme přednost dřívějšímu trajektu do Kilchoanu. Na lodi se dávám do řeči s mladým lodníkem a mezi řečí se ptám na výslovnost některých míst. Mimo jiné zjišťuju, že plujeme do Kilhúnu :) Motorky nekurtujeme, prý je to zbytečné. Máme si ale u nich zůstat stát, v půlce cesty to možná začne trošku houpat, tak prý si dejte pozor, aby náhodou nespadly. Usmívám se, ale raději zůstanu dole u motorky celou cestu. Mladý muž měl pravdu, jakmile jsme vypluli ze závětří Tobermory na volné moře, trajekt se začal kolébat a za chvíli už jsem měl co dělat, abych udržel Afričku opřenou na správnou stranu. Naštěstí během půl hodinky přistáváme a to stejně, jako předtím už několikrát - trajekt dopluje k betonovému nájezdu už se sklopenou přídí, drcne o beton, žádné vázání, auta vyjedou, druhá najedou, šup šup, loď si trochu odrbe břicho a zase na volné moře. Prostě metoda žaves v praxi.

V Kilchoanu bereme levou a klikatíme si to na západ. Krajina je o poznání drsnější, kopce dosahují jen asi čtyř set metrů, ale je to tu samý balvan, samá zatáčka, křoví, vřes, vítr, prostě konec světa. Tady už se ani ovce nemají kde pást, není tu strom, na kterém by se dal chlap pověsit, prostě nic. Když už si myslím, že mě tu nemůže nic překvapit, míjíme vrata do karavanového kempu. Bože, kdo sem jede trávit dovolenou? Objíždíme poslední vrcholek, prudká zatáčka doprava a najednou je před námi divoké moře. Rozervané pobřeží skrývá dvacetimetrovou písečnou pláž, vlny se na ní rozlévají, zatímco o kousek vedle zběsile buší do děsivě popraskané skály. Vyjedeme pár metrů do kopce a před námi se objeví úžasná stavba majáku. Jsme na nejzápadnějším bodě ostrova Velká Británie, na poloostrově Ardnamurchan. Parkujeme motorky, vstřebáváme atmosféru a jdeme se podívat na zajímavou expozici o majácích na pobřeží Skotska. Zpátky jedeme stejnou cestou, v Kilchoanu pokračujeme rovně a klikatíme se střídavě podél moře a přes kopcovitou krajinu. Zvykáme si na single track roads, cestu si užíváme a počasí se pomaličku vylepšuje. Mraky jsou šedivé, ale jsou výš, občas se protrhnou a v tu chvíli krajinu zalije výrazné světlo. Inu, Skoti vědí, o čem mluví, když říkají, že každý mrak má stříbrný okraj.

 

Dalším cílem je Glenfinnan, městečko na spojnici Fort William a Mallaig, proslavené železničním viaduktem, který si zahrál i ve filmu o Harry Potterovi. Zajíždíme tam na Jaruščino přání a je to poslední dotek skutečné a odporné civilizace, všichni se shodujeme, že stejnou chybu už neuděláme. V Glenfinnanu právě probíhají Skotské hry a všude jsou miliony lidí. Po hlavní silnici jedeme krokem, odbočit k viaduktu je na půl hodiny, dostat se zpět na hlavní silnici je na hodinu, viadukt sám je zašlý a nehezký, filmaři odvedli sakra dobrou práci, zlatý déšť na Mullu, zlaté jednostopé cesty, zlatý Ardnamurchan! Na výjezdu za tři, za čtyři, za pět a pálíme to hlava nehlava směr Mallaig. Jedeme po hlavní cestě, zdá se nám jako dálnice, frčíme a jen tak tak stíháme trajekt na ostrov Skye. To už se na nás z nebe culí sluníčko, které na nás bude pokukovat příštích několik dnů. Cesta z Armadale do Broadfordu je rychlá a široká, v Broadfordu si dáváme kafe v nejošuntělejším hotelu na západní polokouli, ale podaří se mi tam přesvědčit Igora s Jaruškou, abychom spáchali tu nejsenzačnější věc dosavadní cesty. Elgol.

Ostrov Skye je jeden z nejspektakulárnějších koutů Skotska. Hory, na rozdíl od ledovci ohlazených bochníků pevninského Skotska, jsou špičaté, vystupují přímo z moře a pokud na foťák nasadíte teleobjektiv, máte strach, že si o ně poškrábete čočku. Jsou divoké, rozervané, majestátní. Dosahují výšky téměř kilometru, pohledy od mořské hladiny jsou ohromující. Jeden z etymologických výkladů říká, že název Skye pochází z Norštiny a znamená „oblak“. Po většinu času jsou vrcholky Cuillins zapíchnuté v mracích, ale ve vzácných chvílích slunečního svitu způsobují nepřipraveným pozorovatelům zástavu dechu, neartikulované vzdechy či výkřiky úžasu provázené dosednutím na zadní partie, mlčením a zíráním. Kombinace toho všeho se u nás koncentrovala právě v Elgolu. Těžko se popisuje to, co jsme právě tam zažili. Nádherné výhledy na špičaté hory, pláž plná černočerných kamenů, vysoký útes s převisem hrozící zřícením, tisíce balvanů a oblázků různé velikosti, klidné, ale přitom energií překypující moře, to vše umocněno svižnou cestou po kroutící se cestě zalité podvečerním sluncem… a nikde žádné davy, žádní turisté… Nechtělo se nám zpět, ale slunce se povážlivě přiblížilo k obzoru a před námi bylo ještě přes sedmdesát kilometrů do hostelu.

 

Spaní v hostelu Glenbrittle bylo dalším zajímavým zážitkem. Hostel byl plný lidí, kteří přišli zdolávat zdejší hory. Všude byly ponožky, pohorky, bundy i pláštěnky, dům bzučel jako úl a každý člověk mluvil jiným jazykem. V kuchyni se kouřilo z instantních polévek, špaget, omáček, vařil se čaj, chladla káva a z toasterů co chvíli vyskočily nahnědlé plátky vonícího chleba. Přestože byl krásný vlahý podvečer, všichni návštěvníci se drželi vevnitř. I my jsme po sesednutí z motorek velice rychle vběhli dovnitř a co nejrychleji zavírali dveře. Ano, venku bylo něco strašného, šíleného a nebezpečného. Bylo tam něco, co opravdu nahánělo strach. Byly tam midges.

„Pakomárec skotský (Culicoides impunctatus) je druh malého létajícího hmyzu, který žije převážně v močálech a mokřinách severozápadního Skotska. Zde jsou označováni jako midges. Nejčastěji se s ním lze setkat od pozdního jara do pozdního léta, kromě Skotska žije též na vhodných lokalitách i v jiných částech Británie, ale například i ve Skandinávii nebo v Rusku. Nejedná se o bodavý, ale o žravý hmyz. Samičky jsou známé tím, že se pohybují v mračnech a napadají lidské hostitele, i když častějším zdrojem krve bývá spíše dobytek, ovce a divoká zvěř. Možnost jejich včasné identifikace je snížena díky jejich velikosti (do 2 mm) a také díky skutečnosti, že v letu nevydávají žádný lidskému uchu slyšitelný zvuk. Jsou žravé a výsledek je bolestivý.“ Tolik Wikipedia. Já bych jen dodal, že to jsou strašné svině. Na rozdíl od zombies, upírů, vogontů a jiných vetřelců, ve Skotsku neexistuje žádný repelent, silové pole ani Harrison Ford, který by Vás před nimi zachránil.

Poprvé a naposledy jsme spali odděleně - my muži v jednom pokoji společně s asi deseti dalšími spolunocležníky, a Jaruška s několika dalšími ženami. Tím, že jsem ubytování zamlouval a hned platil asi půl roku dopředu, nejen, že jsme měli jistotu střechy nad hlavou, ale většinou jsme dostali i společný pokoj, který jsme nakonec měli ve většině případů i sami pro sebe. Glenbrittle díky ideální poloze mezi horami a asi i díky tomu, že byl víkend, byl jediným hostelem, kam už by se nevešel nikdo další. Ráno jsme se nasnídali, oblékli a odhodlali vydat se ven k motorkám. Akce byla rychlá - otevřít kufr, narvat tam jedním rychlým pohybem celý ranec, zavřít, vyskočit do sedla jak indián a letmý start libovolným směrem. Po sto metrech jsem rukavicí smázl vrstvu miniaturních hmyzáků z plexiskla, srovnal kurz a zhluboka vydechl. Uff. Tohle bylo o fous.

 

Neděle je volný den. Z Glenbrittle se vlníme po západním pobřeží Skye a zastavujeme u brochu Dun Beag. Nejsme tam sami a tak místo historie fotím ovce s pozadím Black Cuillins. Prohlížíme si dva tisíce let starou pevnůstku a představujeme si, jak se zde tenkrát žilo. Bylo o něco tepleji, nikde vřes a rašelina, sem tam osídlení, nějaké ovečky nebo skot, malá políčka a kouř z ohnišť stoupající k nebi. Ještě na začátku 19. století, tedy v době, kdy podmínky k životu byly výrazně horší, než když vznikal zdejší broch, v okolí žilo asi 2 000 lidí. Většinu z nich vyhnali noví vlastníci půdy, pro které měla ovce větší cenu než člověk. Tisíce Skotů byly vysídleny, celé vesnice byly vyhladověny a prakticky všichni postupně odešli pryč ze země. Takzvané „vyčištění Highlands“ bylo nejen důvodem masivní emigrace Skotů do severní Ameriky, ale především navždy bude černou skvrnou Britské historie. Není se čemu divit, že Skoti nemají Angličany zrovna v lásce. Dnes se dívám po okolí a krom pár domků ve Struanu nikde žádná farma, nikde žádné obydlí, jen jedna silnice a sem tam turista. Pokračujeme na Dunvegan a dále na sever. Silnice jsou rychlé, většinou dvouproudé, přeci jen Skye je z turistů živ a je na to dobře připraven. Dojíždíme do Uigu, odkud nám pluje trajekt na Vnější Hebridy. Máme čas, vyjíždíme na kopec nad přístavem a otevírá se nám neuvěřitelné panorama Vnějších Hebrid. Táhnou se v délce asi 210 kilometrů od severu k jihu a my je máme jako na dlani. Zkouším odhadnout, co je Lewis, co už Harris, kde začíná Severní Uist a kde přes Benbenculu přechází v Jižní Uist. Barru už máme schovanou za výběžkem Skye. Kochám se, fotím panorama a užívám si ten neskutečný pocit blízkosti vytouženého cíle. Igor s Jaruškou odjíždí do přístavu, plánujeme ještě zhltnout fish and chips, auta už netrpělivě čekají až se otevře tlama trajektu a pak všichni najíždíme do lodi. Kurtujeme motorky, pomalu se z toho stává rutina, každé vozidlo má svoje místo, blahořečím si, že jsem koupil lístky předem, taky jsme se nemuseli vejít. Vrata se zavřou, vyplouváme a kolem nás krouží první terej. Pozorujeme vzdalující se Skye, kde pomalu vystupují vzdálené hory nad obzor a loučí se s námi, jako by říkaly, jedete na konec světa, plujete do neznáma, my jsme Evropa, sbohem.

 

Po hodině a půl připlouváme mezi ostrůvky u břehů Harrisu, na některých se líně ohlíží tuleni, nevšímáme si jich, hledáme si bezpečnou cestu a přistáváme v Tarbertu. Hledáme pumpu, jsou tu dokonce dvě, ale je neděle, takže máme smůlu. Počítám, kolik ještě ujedu a Igor mi nabízí přečerpání z jeho bohatých zásob. Smějeme se, zatím ještě mám, budu jemný na plynu. Sjíždíme z hlavní silnice a směřujeme na západ do Hushinish. Cesta je hodně klikatá a hodně zvlněná, na singlovky už jsme zvyklí, přesto jedeme 23 kilometrů tři čtvrtě hodiny. Cíl ale stojí za to. Přijíždíme téměř na konec poloostrova, z obou stran úzké šíje jsou pláže. Na jihu je známá Hushinish Beach, krásná dlouhá bílá písečná pláž, kterou by si člověk na fotografii lehce spletl s pláží kdesi v Karibiku, na druhé straně je zátoka tvořená obrovskými hladkými oblázky. Přeskakuji z jednoho na druhý a hledám vhodné místo na focení. V zátoce se pohupuje zelená lodička, obloha se vyčistila a je modro, na kopce dopadá podvečerní světlo, nemohu tomu uvěřit. Pohoda, chce se mi křičet, ale nevydám ze sebe hlásku. Místo toho si sedám na oblázek, naslouchám šumění moře a chce se mi tu zůstat na věky. Nakonec ale odjíždíme a máme další nesmazatelné vzpomínky. Bliká mi rezerva, počítám, na ubytování bych měl dojet v klidu. Cestou zastavujeme na vyhlídce nad pláží Seilebost, kde jsou dlouhé kilometry bílých písků s panoramatem hor Severního Harrisu. Další úchvatná podívaná. Stahují se mraky, ale na déšť to nevypadá, škoda jen, že poslední fotky nebudou pohlednicové. Dojíždíme na ubytování, čeká nás soukromý hostel, kde budeme tři noci, slézáme z motorek a Igor s úsměvem povídá: „jsou tu midžískové“. Umírám smíchy.

 

Ráno nemohu dospat, dnes je den s velkým Dé, den, na který jsem se půl roku těšil, den, pro který jsem se dal na modlení a doufal, že budu mít štěstí na počasí. Výlet na St Kildu je tu! Poslední týden vypadala předpověď značně nejistě, ale v neděli dopoledne mi cinkla esemeska a těch pár slovíček mě excitovalo na nejvyšší orbital. Nemůžu tomu uvěřit, celou cestu máme neuvěřitelnou kliku, i s tím deštěm se muselo počítat a stálo to za to, a teď ještě tohle. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale rozdávám úsměvy a díky na všechny strany, snad se dostanou k tomu, kdo mě má rád. Snažím se pořádně nasnídat, balím vše na celý den, plán je takový, že v osm hodin vyrazíme z přístavu na lodi pro dvanáct šťastných, poplujeme tři hodiny po otevřeném moři a doplujeme k devadesát kilometrů vzdálenému souostroví St Kilda. Tam nás na pět hodin vysadí na ostrově Hirta, kde každý půjde kam bude chtít, pak se povozíme kolem útesů Boreray, Stac Lee, Stac an Admin a poplujeme zase tři hodiny nazpět. Všechno potřebné si musím vzít s sebou, na ostrově není nic, krom zbytků osídlení, vřesu, větru, deště, ptáků a divoké přírody. Beru si tři litry vody, teplé oblečení, pončo, návleky a pohorky a hlavně komplet foto brašnu. Snad bude co fotit, snad bude světlo!

Igor s Jaruškou ještě spí, když odcházím do přístavu. Jdu s předstihem, pevným krokem a s přiblblým úsměvem. Na lodi se seznamuji s několika lidmi, kteří mají stejný cíl, stejná přání a stejné štěstí. Vyplouváme, propleteme se mezi několika ostrůvky a vítá nás čerstvý vzduch. Bude zapotřebí, moře vypadá klidné, ale náš člun rozráží táhlé vlny, skáče z jedné na druhou, silný motor dravě hučí a vodní tříšť stříká do dálky. Většinu času trávím na zádi a seznamuji se s Tomem, pracovníkem informačního centra v Bochumi. Informování má v krvi, to poznávám záhy - co v krvi nemá, to je plavba po moři, pročež to, co měl ještě před chvílí v žaludku, již tam nemá. „To byla snídaně“, informuje mě. „Teď už to bude dobré.“ Nebylo. „To byla večeře“, informuje své přátele. „Teď už je mi lépe.“ Zjevně se mýlí. „Tohle ani nevím, co bylo“, zoufale prohlásí asi po pátém náklonu přes zábradlí. Je mi ho líto, ale sám mám co dělat, abych s ním nezpíval duet. Na šedém nebi získávají mraky jasné kontury, vzdalujeme se od Hebrid a na západě se pozvolna rýsuje bod, ke kterému upíráme své zraky. Snažíme se s Tomem konverzovat, většinu vět tvoří upozornění na to, co je, respektive není vidět a konstatování, že počasí vypadá nadějně. S postupujícím časem stále častěji vídáme tereje, jak plachtí centimetry nad hladinou a doprovází nás na naší cestě. Vytahuji foťák a získávám první zajímavé záběry. Tom se věnuje podmořskému životu a je znatelně bledý. Po dvou hodinách se pomalu blížíme našemu cíli. Nad mořem jasně vystupují Boreray a Stac Lee, zatímco nad Hirtou je těžký černý mrak a zjevně tam hustě prší. Celý den snad pršet nebude, utěšujeme se navzájem. Vzpomenu si na jedno video, kde jakýsi mladík strávil na ostrově celý den v hustém dešti, neviděl na krok, ale stále nadšeně do kamery hulákal, jak je to úžasný zážitek. Taková zkušenost by mě asi mrzela.

 

Připlouváme do zálivu, odkud nás na gumových člunech dovezou na ostrov, po dešti ani památka, zato na ostrově je rušno. Oproti očekávání zde žijí správci National Trustu, studenti archeologie, kteří se podílejí na výzkumech, je zde obchůdek se suvenýry a hlavně vojenský radar a jeho stálá obsluha. Přepadá mě mírné zklamání, tohle jsem nečekal. Dostáváme papírovou mapku s informacemi, správce nám pomůže se zorientovat, teď už tuším, kudy kam, a tak se vydávám vzhůru do kopce. St Kilda je dvojitou památkou UNESCO, jednak je to dědictví přírodní, jednak historické, takových míst je na celém světě jen 36, ale mě celé osídlení v tu chvíli nezajímá, stoupám do kopce a pryč od civilizace. Po pár stech metrech se cesta láme, domky a žlutý jeřáb mizí z dohledu, přede mnou je jen vřes, traviny, kopec a horizont, za kterým se otevřou fantastické výhledy. Stoupám a je mi teplo, sundávám mikinu, rozepínám košili, zhluboka dýchám. Mým cílem je nejvyšší bod ostrova, Conachair, 430 metrů nad mořskou hladinou. Vylézám do mělkého sedla a přede mnou je nekonečný oceán, uprostřed něhož jako dračí zuby ční z moře ostrov Boreray a přilehlé útesy Stac Lee a Stac an Admin. Fotím mobilem i foťákem a kochám se tou nádherou. Odvážím se kousek blíž k hraně útesu, ale vzápětí couvám, když si uvědomím, jak zvětralé jsou skály pode mnou a jaká výška tu je. Hledám nějaké ptactvo, ale bohužel, konec srpna je dávno po sezóně hnízdění, takže se tu zdržuje pár racků a nad mořem krouží terejové. Papuchalci, kterých tu v létě hnízdí přes 140 000 párů, jsou dávno nad mořem nebo na Islandu. Nevidím jediného. Beru na záda batoh, přes rameno brašnu a stoupám výš. Jde to ztěžka, není tu žádná cesta, nohy se boří do vřesu, kopec je docela prudký, potím se a nadávám na váhu krámů, které táhnu s sebou. Krok střídá krok, odpočívám každých pět minut, pak každých pět metrů a pak každých pět kroků. Otáčím se a prohlížím si tu neuvěřitelnou nádheru. Dole pode mnou je vykrojený záliv s kotvícími lodičkami, přede mnou východní útes, vlevo oceán a Boreray, v dálce na východě lze tušit pás Vnějších Hebrid, otočím se zpět a přede mnou krpál bez konce. Krok sun krok pokračuju vzhůru a nakonec se obzor narovnává a já stojím na vrcholu. Rozhlížím se dokola a jsem šťastný. Nádhera! Západní část ostrova se najednou halí do mlhy, rychle udělám pár fotek a jsou tu mraky. Ve vzduchu poletuje pár midges, balím věci a scházím z kopce na druhou stranu. Začíná pršet a já místo abych se oblékl do ponča, vytahuju foťák a fotím mizící pobřeží. Během chvilky jsem mokrý, snažím se navléct do pláštěnky, nemohu najít čudlíky na zapnutí, nadávám si a musím se smát. Prší asi deset minut, pak přestává, sundávám pončo, přecházím protější kopeček a směřuji na jižní stranu Hirty, kde jsou úžasné útesy, rozjasňuje se a já jsem v sedmém nebi. Fotím bouřící moře sto metrů pod sebou a docházím na nejzazší bod, kam je ještě bezpečné dojít. Sedám si na skálu, fotím, piju, dýchám, pak všechno ztichne, a jsem jen já, moře, divoká příroda a tenhle svět.

 

Rychle se vracím, pět hodin uběhlo jak nic, traverzuju přes prudký svah, dobíhám do civilizace, rychle kupuju pohled a píšu strejdovi, děkuju za inspiraci, děkuju, děkuju, je to tu úžasný, děkuju. Nastupujeme do člunu, zpátky na loď, podává se káva a domácí buchta, kousnu jen symbolicky, Tom je mi varováním, a vyplouváme na cestu mezi dračí zuby. Hirta se vzdaluje a my se dozvídáme o tom, jak zdejší lidé žili a lovili ptáky. Bosí lezli po nepřístupných skalách, sbírali ptačí vejce, na lanech spouštěli koše s vejci do lodiček, jedli syrové ptačí maso a spali na skalách, kde bych se já jen těžko udržel s horolezeckou výzbrojí. Není divu, že když se na ně před sto lety začali jezdit dívat první turisté, přestalo je to bavit a nechali se odvézt pryč. Poslední lidé opustili ostrov ve třicátých letech 20. století, od té doby je St Kilda neobydlená. Zastavujeme pod útesem, na němž se mačkají terejové, stovky jich jsou i ve vzduchu, jsme varováni, ať se schováme pod stříšku, já fotím, varování nedbám, a tak si vysloužím zásah a památku, kterou si vezu na kalhotách zpět domů. Pomalu projíždíme od útesu k útesu a tají se nám dech. Skály ční do výšky jako vztyčené drápy, moře do nich buší den co den, rok co rok, tisíce let. Stahující se mraky dotváří dramatickou atmosféru. Pohupujeme se na vlnách, postupně objíždíme Boreray a přichází čas návratu. Motory už opět hřmí naplno a bílá stuha za lodí jakoby táhla ostrovy za námi. Jenže po nějaké době se stuha trhá, ostrovy se zmenšují a skaliska se slévají do kulis postupně mizících za obzorem. Stojím na zádi, hledím na západ a oči mám podivně suché. Den uběhl strašně rychle, tohle je místo, kam už se asi nikdy nepodívám. Vrývám si pohled na obzor do paměti, beru do rukou fotoaparát a mačkám naposledy spoušť.

Večer se setkávám s Igorem a Jaruškou, jdeme na večeři do místní restaurace a potkáváme se s Tomem a jeho přáteli. Z nešťastné cesty si nic nedělají, spravil to steak, rybina a obrovské zákusky. Mluvíme ještě o našich plánech na další dny a loučíme se s tím, že se možná potkáme v Callanish. Večer nemůžu usnout, hlavou se mi honí obrazy z uplynulého dne, převaluju se a do tří hodin do rána si prohlížím fotky na mobilu.

 

Ráno je mokré. Vyrážíme nalehko na nejsevernější bod ostrova Lewis a čeká nás spousta historie. Bereme s sebou jen nepromoky a foťáky. Po uplakaném ránu déšť ustává, ale mraky jdou rychle a nízko. Přejíždíme hornatý Harris a vítá nás rozložitější krajina Lewisu. Překvapivě jsou podél silnice rozesety usedlosti, čas od času vesnice, domy jsou docela blízko u sebe. Každou chvíli míjíme jezírko, voda je všudypřítomná. Lewis je protkán potoky, říčkami, stružkami, všude jsou jezera, mořské zálivy, tůně v rašeliništích. Vodních ploch je opravdu nepočítaně. Odbočujeme na vedlejší silnici a jedeme jen mírně zvlněnou krajinou. Kus před sebou na konci roviny zahlédneme dvě motorky, asi bavoráky. Uvědomuju si, že motorkářů jsme moc nepotkali, vlastně od čelního setkání na Mullu asi žádné. Přijíždíme na horizont a po levé straně vidím malé parkoviště, za ním na kopečku charakteristické siluety. Kamenný kruh! Brzdím a zastavuji na parkovišti. Konečně! V okolí je několik kruhů stojících kamenů, které před pěti tisíci lety postavili lidé jako svatyně, pozorovatelny, solární kalendáře. Nedočkavě spěchám ke kruhu, snad aby mi neutekl. U kamenů postávají dvě ovce a objevuje se kráva. Spíš ještě tele, ale je to kravka, nebo býk? Zvolňuji krok a přibližuji se výrazně opatrněji. Kravka se za mnou otáčí, ale když vidí Igora s Jaruškou, ztrácí o mě zájem. Fotím kameny, hory v pozadí, plující mraky. Voda je opět na spadnutí. Nedaleko je další kamenný kruh, o něco menší a méně zachovalý. Přesouváme se tam, kravka se mezitím drbe o jeden z kamenů. Necháš ho, ty barbarko? To je národní kulturní památka! Od Callanish III. a Callanish II. se přesouváme k největšímu kruhu, Callanish I. Stojí u něj návštěvnické centrum s restaurací, prodejnou suvenýrů a parkovištěm, kde stojí celkem čtyři motorky. Dvě jsou z Turecka, na bednách mají nalepený plán cesty, který se kromě Španělska proplétá celou Evropou. Pane jo, to je dovolená nejméně na dva měsíce!

Nedočkavě spěchám ke kamenům. Bohužel, v kruhu se jako mravenci motají další návštěvníci. Je tam pěkně narváno, napočítám více než deset postav. Hledám místo, odkud bych vyfotil alespoň nějakou skupinu kamenů bez lidí. Moc se mi nedaří a tak přichází na řadu pomoc shora. Spouští se déšť a většina postav více nebo méně rychle kruh opouští. Se zbylými už si nějak poradím, procházím kolem a závěrka klape. U severní řady kamenů (Callanish vypadá jako sluníčko – z centrálního kruhu vychází do čtyř stran dvojité řady kamenů) potkávám mladou slečnu v pláštěnce a se zrcadlovkou. Hledáme podobný záběr a dáváme se do řeči. Je z Francie, ve Skotsku pracuje jako dobrovolnice a na Hebridech tráví měsíc volného času. Cestuje výhradně pěšky, patří jí můj obdiv a už poněkolikáté mi někde vevnitř zahlodá červíček pochybnosti, jestli cesta, po které jdu, je ta pravá. Vstřebávám atmosféru deštivé samoty, fotím zvláštní strukturu kamenů a nakonec se běžím schovat do restaurace, kde mou tichou autopsychoanalýzu zaplaší výborný domácí hamburgr s hranoly a kýblem česnekové majonézy.

 

Pokračujeme dál na sever a po deseti kilometrech zastavujeme u brochu Dun Carloway. Je báječně zachovalý, dokonce se dá procházet chodbou mezi dvěma plášti vnější zdi. Poprchává, jedeme dál. Projíždíme docela hustě osídlenou, spíše plochou krajinou a jediným důvodem, proč se neotočíme zpět, je touha dojet nejdál, kam to jde. Nejsevernější bod Vnějších Hebrid, Butt of Lewis. To se nám nakonec podaří a dokonce neprší. Procházíme se po nevysokých, ale docela pěkných útesech, fotíme motorky i maják, já telefonuju domů a Jaruška objevuje několik tuleňů, kteří s ní nonverbálně komunikují. Když nám to s očima na vrch hlavy vypráví, děláme si z ní s Igorem srandu, ale v duchu jí oba závidíme nevšední zážitek. Sedáme do sedel a obracíme se k jihu. Zpátky pojedeme přes Stornoway, jediné skutečné město Vnějších Hebrid. Čeká nás sto čtyřicet kilometrů a vytrvalý déšť. Ve chvíli, kdy začne pršet, stane se něco, čemu nikdo z nás nerozumí, ale neumíme s tím nic udělat. Nezastavujeme a neoblékáme si nepromoky. Snad doufáme, že pršet přestane, snad doufáme, že naše nepromokavé vložky vodu zadrží, snad jsme jen tak strašně paličatí a nebo jen úplně hloupí. Prší víc a víc a pak už opravdu nemá smysl nepromoky navlékat. Sedíme v loužích vody, která nám stéká nohavicemi do bot, rukavice jsou nacucané pytle s vodou, studí to za krkem, na zádech, ve slabinách, všude. Možná jsme si mohli raději jít zaplavat do moře, to by aspoň bylo hrdinské, ale tohle, to je totální hovadina. Sedím, nehýbu se a bojím se, kudy si najde cestičku další studený čůrek. Jedeme pomalu, opatrně, přesto se nám přihodí ještě jedna nemilá věc. Ve Stornoway brzdím za autem u přechodu, za mnou prudce brzdí auto, které se vmáčklo před Igora, ten brzdí ještě prudčeji, přední kolo jde do smyku a najednou motorka leží a klouže po silnici až narazí do stojícího auta. Já si všimnu v zrcátku až momentu, kdy se Igor zvedá ze země. Ihned zajíždím ke kraji a běžím k nim. Zvedáme motorku, kontrolujeme škodu na nárazníku auta, paní se ptá, jestli jsme v pořádku a po našem ujištění odjíždí. Jaruška je v šoku, pád nečekala a trošku si narazila bok. Vše se odehrálo v minimální rychlosti, přesto jsme vyplašení. Dávám Jarušce napít, bere si i kostičku čokolády, ale je vidět, že je hodně vystrašená. Zastavuje u nás místní motorkář, starší metalista na krosce, ptá se, jestli potřebujeme pomoc, zajel by prý pro nářadí, ale to máme a vypadá to, že situaci zvládneme. Igor kontroluje škody, ohnulo se lešení s plexi a se světlem, které teď míří do černých mraků. Naštěstí má dvoje mlhovky, které intenzitou bohatě nahradí hlavní světlo, páskou fixujeme nalomené plexi a zjišťujeme, že můžeme pokračovat dál. Máme ohromné štěstí, že se nikomu nestalo nic vážného. Jedeme zpočátku krokem, později trošku zrychlíme, ale nálada je ta tam, mokneme a přejeme si být zpátky v hostelu. Dojíždíme skoro za tmy, unavení, mokří od hlavy k patě, parkujeme, svlékáme se, ždímeme rukavice, bundy, ponožky, lezeme do sprchy a sušíme. V hostelu je naštěstí hromada starých novin, které využíváme jako univerzální vycpávku, jdeme spát a doufáme, že zítřek bude milosrdný.

 

Noc spláchla včerejší zážitky, které zůstávají jen nemilou vzpomínkou. Vstáváme brzy, balíme, loučíme se s majitelem, oblékáme se do téměř suchého prádla a vyrážíme na trajekt. Je načase prozkoumat jižní část Vnějších Hebrid. Jaruška trochu kulhá, ale je statečná a nám chlapům tvrdí, že to nic není. Přejíždíme po moři na Severní Uist, cestou míjíme desítky ostrůvků a na některých jsou vidět tuleni. Chvilku po přistání navlékáme nepromoky a probíjíme se krajinou tisíce zatáček. Dvojka, trojka, brzda, plyn. Hodily by se stěrače. Po hodině jízdy zastavujeme u malého hotýlku, jdu se podívat dovnitř, jestli by nás hastrmany pustili do baru na kafe. Bar není, zato je nádherná lounge. Nemohu se na nikoho dovolat, dveře jsou otevřené, za nimi vysavač, za na konci chodbičky kuchyň, a konečně v kuchyni starší pán. Kávu? Samozřejmě, pojďte dál. Vycházím na chodník, signalizuju Igorovi a Jarušce, vcházíme dovnitř, svlékáme se jako čerstvě vykopané cibule a sedáme si do nádherných hlubokých křesel. Pán z kuchyně nám přináší konvičky s kávou, džbáneček s mlékem, short bread ke každému hrníčku, usmívá se a odchází. V místnosti je takové ticho, že se bojíme zamíchat si kávu. Usrkáváme a dolíváme si a už se zase usmíváme. Další nečekaný zážitek. Venku pomalu přestává pršet a my se domlouváme na změně plánu. Jelikož Barra je přeci jen ještě docela daleko a po odpoledním trajektu je zpátky na ubytování nejméně dvě hodiny jízdy, Igor s Jaruškou si dají odpočinkové kolečko po vlastní ose, kdežto já, pro kterého je důležité mít projeté Hebridy od severu k jihu, dám kobylám a vyrazím za svým snem.

Silnice se narovnává, kopce ustupují a opět projíždím královstvím vody. Jezera a mořské zátoky prosvětlují jinak tmavou krajinu. Přejíždím po kamenných bariérách mezi Severním Uistem a Benbeculou, Benbeculou a Jižním Uistem a na východě se zvedají nevysoké kopce. Zastavuji u jezírka, v němž se zrcadlí horizont. Na jezeře je několik plochých ostrůvků a na jednom z nich… koně. Koně trosečníci. Jak se tam dostali, co tam dělají a jak se dostanou zpět? Nevím. Fakt nevím :) Fotím, sedám na motorku a uháním dál. Obloha se rozjasňuje, mraky se trhají, ještě chvíli je šedomodro a najednou to praskne a já málem oslepnu. Sjíždím několika zatáčkami do přístavu na ostrově Eriskay, kde už čeká můj trajekt na ostrov Barra. Nejjižnější dosažitelný bod Vnějších Hebrid, můj dnešní cíl.

 

Nepromok je dávno v bedně, nasazuji sluneční brýle a kochám se cestou přes moře. Nad hlavou mi přelétá letadlo a jde na přistání. Bleskově vyndávám fotoaparát, ale letadlo mi mizí z dohledu. Vím, že přistává na letišti na pláži. Na mobilu hledám, v kolik hodin by mělo odlétat, třeba bych se tam stihl dostat, ale vypadá to špatně, je to jen na otočku a než přistaneme, bude pryč. Nevadí, později se k letišti dostanu a přistávací a startovací plochu uvidím. Vyjíždím z lodi a po minutě přijíždím k nádherné písečné pláži. Seskakuju z motorky, beru fotoaparát a nechávám písku své stopy. Uprostřed pláže je široký bílý pruh, jsou to tisíce malých čistě bílých mušlí, roztříštěných na miliony malých kousků. Mezi nimi je několik nerozbitých mušliček, klekám do písku a šest jich sbírám pro Emičku.

Barra jsou koncentrované Hebridy. I na mapě to vypadá, jako když vezmete cukrářský pytlík, do něj nasypete samé chutné ingredience, například dvě tři vysoké hory, půlku hlubokého jezera, hrst šedých balvanů, svazeček vřesu, lžíci tyrkysového moře, špetku jemného písku a pár bílých mušliček. Promícháte s čerstvým větrem a nasvítíte sluncem. Pak pytlík vezmete, na špičku nasadíte formičku a uprostřed třemi prsty zmáčknete. V pytlíku zůstanou rýhy a dole vypadne sladký bobek, který pojmenujete… Barra. Nebo jinak. Nemáte čas poslouchat všechna alba Outer Hebrides? Pusťte si Barra - the best of. Snad prvně jedu s otevřeným hledím, nepospíchám, užívám si slunce a krajiny. Silnice, která se vine kolem ostrova, má asi třicet kilometrů, mám na to něco přes tři hodiny. Brzy dojíždím na jižní cíp ostrova, odkud vede cestička na Vatersey, menší ostrov připojený k Baře krátkým přemostěním. Slunce svítí, jedu až na konec cesty, dál to opravdu nejde. Otáčím se a zastavuju u nádherné dlouhé bílé pláže. Jsou na ní čtyři surfaři - učedníci a pes. Sedím ve vysoké trávě a naslouchám šumění. Oči mi bloudí po obzoru, klid, relax, pohoda. Cestou zpět ještě několikrát zastavuji, fotím a pomalu se loučím. Zbývá půl hodina času, zajedu ještě na severní okraj u letiště, tam už je pusto, ale objevuji místo, kde se moře ze západu opírá do pobřeží nečekanou silou. Stahují se mraky, stavím motorku na travnatou plochu nad mořem tak, aby byly vidět bílé hřebínky vln narážející do skal a fotím dramatické Afroportréty. Vzápětí kontroluju čas, startuju a letím do přístavu, aby za mnou zaklapla vrata trajektu, voda se zpění a plujeme zpět na Eriskay.

 

Rozepínám si bundu a nechám myšlenky bloudit hlavou. Pobyt na Hebridech se blíží ke konci. Zbývá posledních sto kilometrů po singlovkách, poslední noc, ráno přesun do Lochmaddy a trajekt na Skye. Čekají nás sice ještě dva dny ve Skotsku, ale pomaličku se schyluje k pádu opony a úkloně. Potlesk bude, to už je teď jasné. Potlesk, který bude mojí duší vibrovat mnoho týdnů a měsíců. Všechno to tak rychle uteklo, srdce bolí, a přesto je mi tak nějak příjemně, smířeně. Scházím po schůdkách k Afričce, hladím ji, pak otočím klíčkem a vyrážím na sever. Projíždím stejnou cestou, kterou jsem dnes ráno - a přece tak dávno - jel opačným směrem. Po hodině jízdy, jak jinak, oblékám nepromoky :) Přeprška je krátká, ale vydatná. Mračí se, šeří se, hory severního Uistu objíždím z východu, přejíždím na Berneray. Cinkne esemeska od Igora, že postele v hostelu jsou naše. Paráda. Tohle je totiž jediný hostel, který nešlo zamluvit dopředu. Je to chaloupka u moře na konci cesty, systém je kdo dřív přijde, ten bydlí. Systém rezervací je spacák na posteli, platí se pouze v případě příznivého počasí, kdy večer dorazí paní z vedlejší usedlosti, obejde nocležníky a posbírá penízky. Když je ošklivě a paní se nechce moknout, nemá kdo vybírat a neplatí se. Teda možná. Pomalu se blížím k cíli, když na kamenech v moři uvidím tuleně. Ne jednoho, několik! Stavím, slézám ze sedla, beru foťák a cvakám. Ohlížejí se líně po mně, ani stopa strachu, spíš jsou zvědaví, co mám za foťák. Jeden mi mává ploutví, druhý ho okřikne. Zkouším je počítat, je jich tam určitě deset, možná víc. Zvyšuju ISO, krátím čas, ještě jeden portrét a musím jet, už je skoro tma. Cesta končí, jedu kus po trávě, už vidím Igorovo bramboru, vidím i dva domečky hostelu. Pohádka. Bíle natřené kamenné domečky s doškovou střechou - v jednom kuchyňka a společenská místnost plus jedna ložnice, ve druhém ložnice a sprchy. Igor s Jaruškou právě vaří polévku, zdravíme se, povídáme si a přichází paní výběrčí. Platíme 16 liber, bereme si povlečení, následuje sprcha za dohledu obrovského pavouka voyeura a jde se chrnět. Ráno vstáváme brzy, v půl sedmé musíme být v přístavu.

Ranní odjezd proběhl bez problémů, naloďujeme se a pozorujeme šedivou oblohu, která se postupně vyjasňuje. Na lodi si dávám pravou skotskou snídani, volské oko, párek, slaninu, black pudding, fazolky a hash brown. Kafe, toast. Sedím na židli s narvaným teřichem a vůbec mi to nemyslí. Chvíli si prohlížím fotky a pak se zvednu a dívám se na přibližující se Skye. Nemám sílu ohlédnout se na západ, asi bych se rozbrečel. Je to strašně trapný, ale je to prostě tak - Hebridy se mi zažraly pod kůži tak, že jediný pohled zpět a srdce by mi puklo. Moře je klidné, loď klouže po hladině a za necelé dvě hodiny jsme opět v Uigu. Opět vyjíždíme nad přístav, ale tentokrát uhýbáme na východ a projíždíme neskutečnou krajinou Trotternish. Potkáváme víc a víc lidí a mě je jasné, že dovolená končí. Jsme zpět v civilizaci, budeme stát fronty na křižovatkách, budeme projíždět městy a budeme si zatraceně hlídat obě zrcátka. Projíždíme kolem Old Man of Storr, na kraji silnice je snad kilometrová řada zaparkovaných aut. Na cestičce jsou lidičky jako mravenci. Spouští se liják a já se jako hlupák směju do helmy, dobře vám tak, turisti, dobře vám tak. Zastavujeme v Portree, ale množství lidí nás odradí od procházky. V úzké uličce se otáčí auta, kličkujeme a mizíme co nejrychleji pryč.

 

Ostrov Skye jsme vlastně profrčeli tak, až je mi to skoro líto. Ale nešlo jinak. Ještě zastavujeme v potravinách v Kyle of Lochalsh a u hradu Eilean Donan, zastávky spíš povinné, a ještě jednou uhýbáme mimo hlavní tah. Míříme do Applecrossu, kde budeme dnes večer spát. Čeká nás nejkrásnější úsek cesty, na který se moc těším už od doby, kdy jsem tak byl před dvaceti lety poprvé a naposled. Bohužel přichází déšť a mraky přikryjí sedlo ve výšce 620 metrů, ze kterého jsme měli vidět spoustu ostrovů a desítky hor… místo toho jsme rádi, že vidíme deset metrů před přední kola a promoklí se přesouváme na druhou stranu průsmyku. Zhruba ve výšce 400 metrů se dostáváme pod mraky a otevírá se nám úžasný pohled na zmáčený poloostrov Applecross. Sesedáme a aspoň chvilku se těšíme výhledem. Pak sjedeme až k moři, ubytováváme se v luxusním hostelu a ani nemáme sílu na slibovanou večerní procházku.

Druhý den vyrážíme do deště, znovu projíždíme do mraků zahaleným průsmykem, klesáme dolů a vydáváme se na cestu dlouhou pět set padesát kilometrů k Newcastlu. Míjíme Inverness, Pitlochry, Perth a u Edinburghu schytáváme průtrž mračen. Na hranici s Anglií dešti ujíždíme, se Skotskem se loučíme jen krátkým zastavením. Valíme, pohled zpět vypadá jak zrození Mordoru. Chvílemi pochybuju, že mám zrcátka, spíš dvě díry do pekla. V Newcastlu přespíme v bývalé formuli, kvalita odpovídá ceně. Cestou do Hullu ještě navštívíme Durhamskou katedrálu, zastavíme v Yorku a pak už se nalodíme na trajekt do Rotterdamu. Večer sedíme v baru a popíjíme Guinesse. Měli bychom jít spát, abychom byli odpočatí na zpáteční cestu přes Evropu, ale nemůžeme se zvednout z křesílek a povídáme si, jako bychom se viděli první večer. Spát jdu po půlnoci, usínám rychle a budí mě až ranní hlášení kapitána.

Ráno se loučíme s Igorem a s Jaruškou, kteří mají cestou zajištěno ubytování, já plánuju dorazit domů ještě dnes večer. Přejeme si šťastnou a bezpečnou cestu, hodně síly, oči na stopkách a slibujeme si, že si večer napíšeme. Poučen výjezdem v Hullu, v Rotterdamu neponechávám nic náhodě. Na drzouna se nacpu před auta a přes divící se pohledy pohůnků se deru kupředu. Na pasovce jsem mezi prvními. Vyjíždím z přístavu a přede mnou je prázdná široká dálnice. Nechám se pohltit dálkou a poctivě držím plynovou rukojeť. Zastavuju jen kvůli palivu a snažím se dojet co nejdál, dokud jsem čerstvý. Motor šlape, počasí přeje, dálnice je čistá… kolem poledne míjím Kolín. Á trojka se vrhá do kopce a z kopce, doprava houstne, u Frankfurtu už se nedá jet víc než sto. Zastavuju, obědvám, piju, odpočívám. A zase na silnici, zase v provozu, hlavně opatrně. Před Wurzburgem stojíme. Část zácpy objíždím, část si užívám se vším všudy. Před Norimberkem tankuju a znovu odpočívám. Únava narůstá, ale už jsem kousek od domova a to mi dodává sílu. Najíždím na šestku, je úplně prázdná.

 

Přidávám plyn a těším se domů.

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE