Scotland Tour 2016 aneb Skotsko se sluncem nad hlavou

Den 1: Newcastle – Glasgow

Itinerář prvního dne si nehraje na nějaké pountičkářství, nicméně alespoň dnešní cíl je jasný – na sedmou jsme zváni na malou párty ke kamarádům do Glasgow. První kruháč po 50 metrech od výjezdu z přístavu se stává takovou malou maturitou z levostranné jízdy, ale dáváme to – přešaltujeme naše hlavy na levostranný provoz a můžeme se naostro vrhnout do ulic. Prokličkujeme městem a pár kiláků za ním mizíme z výpadovky – kvůli jízdě po dálnici jsme sem opravdu nepřijeli. Pokračujeme po kvalitních a prázdných okreskách klikatících se zvlněnou krajinou, bez velkého povšimnutí projedeme kolem Hadriánova valu (popravdě řečeno přes veškerou snahu jsme v terénu jeho pozůstatky ani nepostřehli - poznat byl jen podle bufetu s hrdě vyvěšenou skotskou vlajkou, ačkoliv oficiální hranice mezi Anglií a Skotskem je nyní o pěkný kus dál) a zvolna směřujeme k prvnímu cíli dne. Tím je  Kielder Forest Park - největší uměle zalesněná oblastí v Anglii (650 km2). Kromě lesních silniček, kvůli kterým jsme tady my, je zajímavostí parku údajně nejmenší světelné znečištění z celé Velké Británie, takže zdejší krajina je obzvlášť vhodná pro pozorování noční oblohy. K tomu účelu je tu také zřízena řada „observatoří“ – chatek s otvorem ve střeše. Můžeme potvrdit, že lesy jsou tu krásné, ale jak je to s tou noční oblohou, to bohužel (naštěstí?) posoudit nemůžeme, neboť budeme spát v Glasgowě – sice zasaženi světelným smogem, ale zase bez díry ve stropě, což má taky svoje výhody. To jsem ale trochu předběhl. Zatím dáváme pauzu na cigáro u přehrady Kielder Water, nad kterou zrovna cvičí nízké průlety Hercules Royal Air Force. Okamžitě se k nám přikamarádí místní motorkář, který zvědavě zjišťuje, odkud jedem a kam máme namířeno. Hned taky vytahuje velkou mapu Skotska, popisuje nám ta nejhezčí motorkářská "must see", a my s potěšením zjišťujeme, že se z velké části kryjí s naší představou o trase. Srdečně se loučíme a pokračujeme dál. Silnice se postupně zužuje a klikatí se údolím mezi lesy a jezery – jo, přesně takhle jsme si to představovali.

Překračujeme oficiální hranici Skotska, na chvilku se otáčíme na jih, ale vzápětí odbočujeme zpátky na severozápad a následuje skvělý singletrack kolem Hermitage Castle, přeskok přes hory k Lockerbie a jako bonus okruh nádhernou krajinou hor a jezer přírodní rezervace Grey Mare’s Tail severovýchodně od městečka Moffat. A pak už (pravda, s trochou zpoždění) frčíme nejkratší cestou do Glasgow, kde se k nám připojují poslední dva členové výpravy - David se svým adoptovaným chrtím závodníkem ve výslužbě jménem Kayjay alias „Kejdžej“.

Den 2: Glasgow – Mallaig

Výjezd z Glasgow komplikuje nehoda a hustý pondělní ranní provoz. Dnes to bude se singletracky slabší, ale to je jen tím, že skrz Loch Lomond and Trossachs National Park prostě vede jen hlavní silnice A82. Je krásně a nápad vyrazit do přírody má asi celé Skotsko, což nás nutí trochu kličkovat mezi turistickými autobusy a obytňáky, plahočícími se kolem Loch Lomond. Trochu dál už ale naštěstí provoz slábne, vyhoupneme se do kopců a začínáme si užívat typické „Highlands“ severního Skotska – hluboká údolí s jezery s průzračnou vodou, travnaté kopce s tisíci pasoucích se ovcí, říčky, jezera a silnice, klikatící se do dálky. Speciálně náhorní planina kolem Loch Tulla je opravdu nádherná, temně modrá jezera se zasněženými kopci v pozadí mi připomínají nejkrásnější scenerie z Norska. Na jedné ze zastávek narážíme na pomník skotským horolezcům. Je zvláštní tím, že se skládá ze 795 kamenů, pocházejících ze všech skotských „třítisícovek“ (3.000 stop neboli cca 1.000 nadmořských metrů je – vzhledem k drsným klimatickým podmínkám – ve Skotsku hranice, od které je výška hory považovaná za úctyhodnou).

Úžasným údolím horské řeky Coe, začínající vodopádem The Meeting of the Three Waters, sjíždíme k městečku Glencoe. Zdejší krajina, romantická i divoká zároveň, posloužila jako velkolepé kulisy v několika filmech - právě tady například bydlí Hagrid ve filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Pro další potěšení oka i ducha odbočujeme na vyhlídkový skorookruh okolo úzkého malebného údolí Loch Leven, který, jak prozrazuje odlivem odkrytý břeh, už není jezerem, ale úzkým a dlouhým zálivem Atlantiku.

Dál pokračujeme přes Fort William na Spean Bridge, kde parkujeme u Commando Memorialu.  Název napovídá, že jde o pomník příslušníkům "commandos" neboli "zeleným baretům", vojákům prvních speciálních jednotek, kteří měli v tomto kraji za druhé světové války výcvikovou základnu. Právě odtud je nejhezčí výhled na sluncem zalitý masiv nejvyšší hory Skotska Ben Nevis (1.345 m.n.m.).

Dolů k moři se vracíme singletrackem kolem Neptunových schodů. Toto osmistupňové zdymadlo odděluje od moře Kaledonský kanál, průplav křižující celé Skotsko. Zdymadlem zrovna proplouvá loď, což - k nesmírné radosti řidičů - vyžaduje zhruba na 20 minut zastavit provoz na frekventované dálkové silnici a železnici, které kanál křizují po nízkých otočných mostech.

Den ještě zdaleka nekončí a počasí je stále nádherné, takže pokračujeme k další zastávce. Tou je městečko Glenfinnan. Po troše hledání, které si někteří členové výpravy zpestřují i ne zcela plánovaným osvěžením v místní říčce, parkujeme na nádraží a podnikáme krátký výšlap na vyhlídku, odkud je parádně vidět známý Glenfinnan Viaduct. Kamenný železniční most je proslavený hlavně z filmů o Harry Potterovi. S trochu organizační snahy (a nebo s trochu štěstí) je možné vyfotit si na mostě i historický parní vlak, který po trati dvakrát denně projíždí. Směrem k jezeru Loch Shiel se tyčí také Glenfinnan Monument – památník prince Charlese Edwarda Stuarta v podobě rozhledny se sochou „neznámého Highlanďna“ na vršku. Stavba je ale bohužel momentálně v rekonstrukci, takže máme smolíka. Skalní příznivci železnic mohou přímo na nádraží navštívit malé muzeum zdejší trati a dokonce i přespat v historickém železničním vagónu.

Touto nabídkou ale pohrdáme a nabitý den končíme v komfortním kempu u Mallaigu, odkud chceme druhý den ráno pokračovat trajektem na ostrov Skye. Odměnou za celodenní jízdu je nádherný, krvavě červený západ slunce nad mořem, malou pihou na kráse dne pak stokilometrový návrat týmového sklerotika pro zapomenutou platební kartu.

Den 3: Mallaig – ostrov Skye – Ullapool

„Mraky a mlha“, ve staronorštině skuy – to je prý původ názvu ostrova Skye. Dnes je ale všechno jinak. Ráno je jako z omalovánky a do nového dne nás vítá zářící slunce a jiskřivý vzduch. Vyrážíme na první ranní trajekt, kde nás ale čeká zklamání – přes časnou hodinu je vyprodaná kapacita pro auta. David musí tudíž oklikou po pevnině, zatímco my pokračujeme podle plánu na ostrov. Stále máme přesně den zpoždění, takže musíme trochu redukovat původní program.

Nedá se nic dělat, delfíni a tuleni, stejně jako Dunvegan Castle, musí počkat na příště. Singletrackové kolečko kolem poloostrova Trotternish s pohořím Cullins, jemuž vévodí hora s obtížně vyslovitelným názvem Sgurr Alasdair (993 m.n.m.) si ale ujít nenecháme. Dojíždíme až na severozápadní špičku ostrova, zastavujeme u Skye Museum of Island Life, kocháme se monumentálním masivem Flodigarských skal, vodopádem Meat Falls, padajícím z útesu přímo do moře a vytvářejícím ve slunečních paprscích úžasné duhové efekty, populárními skalními věžemi Old Man of Storr a konečně i malebným zálivem v městečku Portree.

Podél skalnatého pobřeží se vracíme přes ohromný most Skye Bridge na pevninu a mažeme k takovému místnímu Karlštejnu jménem Eilean Donan Castle, kde máme spicha s Davidem. Ostrovní hrad, který se nachází na "soutoku" tří mořských zálivů, je doslova poutním místem - na náš vkus je tu až moc rušno. Nicméně není čas na hrdinství - žaludky si žádají svoje, taže pojídáme něco místních dobrot a pak, rozvalení na trávníku, užíváme polední siesty (přičemž, jak zjišťujeme o něco později, získáváme i pár nových přítulných kamarádů v podobě originál skotských klíšťat). Odpoledne nás čeká Ross Coastal Trial, po které to valíme na sever směrem k Ullapoolu, cíli dnešní etapy. Silnice brzo "zesingletrackovatí" a protahuje se údolími kolem jezer a pak přes kopečky až k moři.

Kromě běžných fotozastávek brzdíme ještě v Drumchorku na břehu Loch Ewe. Tento záliv je známý z druhé světové války jako jedna z největších skrytých lokalit, kde se shromažďovaly konvoje plující do Murmanska. I v současnosti je zde vybavení, sloužící k případnému doplňování zásob a paliva lodím NATO a blízká vojenská základna slouží údajně i jako záložní báze pro britské jaderné ponorky. Do Ullapoolu dorážíme ve slunečném, ale větrném podvečeru a uvelebení na lavičce sledujeme trajekt, právě odplouvající směr Hebridy. Za chvilku se objevuje i David s tipem na osvědčenou rybí restauraci, takže neleníme, stěhujeme se do kempu, rozbíjíme stany a vyrážíme se nacpat. Večeře je skvělá a jako bonus objevujeme v této dálavě dva zaparkované Zetory, zjevně udržované v dobré kondici. Ještě kontrolujeme předpověď na zítra a obrázek z Windyty potvrzuje, že počasí je stále „naruby“ - zatímco v celé kontinentální Evropě má pršet, ve Skotsku to počítač pořád vidí optimisticky.

Den 4: Ullapool – Dunnet Head – Inverness

Z Ullapoolu do Inverness je to přímou cestou necelých 100 km. My ale přímou cestou rozhodně jet nehodláme, naopak. V plánu totiž máme dobytí nejsevernějšího bodu pevninského Skotska. Vyrážíme tudíž po „John o‘ Groats Tourist Route“ na sever k Loch Assynt s malými, ale malebnými zbytky Ardvreck Castle. Projíždíme malým městečkem Unapool, kde bývala výcviková základna posádek ponorek X (modří vědí…) a přejíždíme hřebeny hor. V dálce nad pobřežím se houfují mraky, neklamná to známka blížící se změny počasí, ale nad námi je stále modro. Postupně sjíždíme k moři, kde se kousek za Durness zastavujeme u známé Smoo Cave, která je proslavená svým vnitřním vodopádem. Zajímavý tvar má i otvor ve stropě jeskyně, který nám (po tolika dnech na cestách není divu) nejvíce ze všeho připomíná obrovskou… no však víte, co.

Po procházce podzemím se už naše cesta láme na východ. Velkým obloukem objíždíme Loch Eriboll – záliv, který byl za druhé světové války významným útočištěm mnoha lodí britské flotily, včetně příležitostných návštěv vlajkového bitevního křižníku Hood. Jeho osazenstvo tu strávilo i poslední dovolenou na pevnině před osudnou bitvou v Dánské úžině 24. 5. 1941, v níž byl Hood potopen a prakticky celá posádka, čítající téměř 1.500 mužů, během několika okamžiků zahynula… Záliv připomíná svými strmými svahy norské fordy a tak zde také probíhal nácvik bombových útoků na německou bitevní loď Tirpitz, která v tu dobu právě v Norsku hledala bezpečný úkryt. Pro převládající hnusné počasí si záliv vysloužil u námořníků přezdívku „Loch Horrible“, čemuž ovšem dnešek vůbec neodpovídá. Pár mraků sice na obloze je, ale jinak počítač nekecal – zase je ukázkově hezky. Jsme překvapení, kolik je cestou krásných „katalogových“ pláží s bílým pískem, mizícím v temně modrém moři. Osvícené poledním sluncem připomínají skalami sevřené pláže Korziky, ale ta teplota... Ještě se zastavíme v Dourneay, kde na bývalém (a nikdy zcela nezprovozněném) letišti RAF vyrostlo největší britské nukleární testovací zařízení, jehož dominujícím objektem je obří bílá ocelová koule ukrývající první zdejší experimentální reaktor. Odbočíme k areálu, jehož činnost je sice momentálně v útlumu a spěje k úplnému uzavření, ale stejně se prakticky okamžitě proti nám objevuje opancéřovaná vojenská potvora se sledovacím systémem na střeše. Její posádka se na nás sice přátelsky zubí, ale na odbočce parkuje a počká si, než to u brány zase otočíme a vypadneme z perimetru. Tady nám zjevně pšenka nepokvete.

Nicméně cíl naší výpravy už je pomalu na dohled, tak nic neřešíme a pokračujeme dál. Na severním obzoru se objevují strmé břehy Orkenejí, projíždíme malým přístavem Thurso a otáčíme na sever k majáku Dunnet Head. No a pak je to najednou tady – jsme u majáku, dál už to nejde, jsme na nejsevernějším bodě skotské pevniny a v cíli naší výpravy. Za chvíli dojíždí i David, pořizujeme „vrcholové“ fotografie a užíváme si toho, že jsme tady, že je krásně a že je nám dobře.

 

Do sytosti se vynadíváme, ještě pár pohledů na moře a útesy, a s pocitem uspokojení můžeme vyrazit na cestu domů. Proti plánu potřebujeme dohnat ještě půlden, tak dnes protahujeme cestu až do Inverness. Po východním pobřeží ale vede hlavní silnice, takže to, co jsme po druhé straně Skotska jeli skoro celý den, zvládáme za dvě hodinky klidné jízdy. Cestou ale musíme stejně několikrát zastavit – zatímco na severu jsme chodili v tričkách, čím jsme jižněji, paradoxně tím víc přituhuje a my vyndáváme další a další součástky zimní výbavy, dosud ukryté v hloubi našich zavazadel. Důvodem změny je to, že se otočil vítr a nyní místo teplého jihovýchodu fučí ledový severozápadní. I nepříznivé věci je ale potřeba vnímat pozitivně - sice trochu mrzneme, ale zase jedeme s větrem v zádech. Jedinou koukací zastávku děláme u Dunrobin castle, nádherně zachovalého zámku na pobřeží, s malou, ale úžasnou zahradou.

Dorážíme do Inverness, kde máme sraz s Davidem. Ten je tu tentokrát dřív, prochází se s Kejdžejem po parkovišti a je totálně zmrzlej. I my konstatujeme, že je fakt kosa, a rozhodujeme se operativně sehnat nějaký levný B&B, což se nám přes Booking.com vzápětí daří. Rozradostnění záchranou vlastních životů (tak nás ty hezké dny zhýčkaly, že bychom ve stanu dneska asi fakt umrzli), kupujeme obří skotské stejky (jsou tu kupodivu levnější, než u nás) a vyrážíme bydlet. Příjemně vytopené podkrovní ubytování je luxusní a vzduchem se zanedlouho šíří vůně správně propečené flákoty.

Den 5: Inverness – Falkirk Wheel – Edinburgh

Bubnování kapek do střešních oken nás konečně probouzí tak nějak stylově „po skotsku“. Než se ale přebalíme a vyrazíme, už je jen mokro, ale neprší. Z Inverness se ženeme přes průsmyky po hlavní směr Edinburgh, ale u Loch Tummel odbočujeme na západ, abychom si užili poslední dávky zatáček a singletracků. První atrakcí je ovšem nádherná vyhlídka Queen’s view. Její návštěva je nečekaně zpestřená průletem dvojice Eurofighterů, které se proženou úzkým údolím těsně nad námi ve výšce tak asi 100 metrů. Jsme z toho hukotu tak zkoprnělí, že než si vzpomeneme na nějaké focení, jsou dávno pryč. Pokračujeme krásnou přírodou a silničkami přes Tummel Bridge a Killin. Za ním už to skoro vypadá, že tentokrát nakonec přece jen opravdu zmokneme, ale pak se stáčíme na jihovýchod směr Falkirk a zase spadne jen pár kapek. Sakra, my ty nepromoky snad ani nevyndáme…

S Davidem se scházíme u slavného Falkirk Wheel, které jsme z časových důvodů vypustili z plánu první den. Máme štěstí - monstrózní zařízení je v provozu a tak máme příležitost detailně prozkoumat, jak to celé funguje. Pak vybíháme nahoru k mostu a procházíme lodním tunelem až k horním zdymadlům. Mraky jsme nechali daleko za sebou, už je zase nádherně a nám se odsud vůbec nechce.

Nedá se ale nic dělat – loučíme se s Davidem a Kejdžejem, kteří pokračují zpátky do Glasgow, a sami se vydáváme na opačnou stranu do Edinburghu. Využíváme ideálního podvečerního světla a zvěčňujeme naše stroje ještě u monumentálního Forth Rail Bridge z roku 1890.

Pokračujeme do campu na okraji města. Je sice drahý, ale co už - nechce se nám trmácet se po městě a hledat něco lepšího, tak to berem. Jak se ale postupně ukazuje, kemp má dvě drobné chybky. První z nich je asi desetičlenná rodinka skládající se z 9 řvoucích dětí a metrákového tatínka, rozvaleného v plátěném křesílku a s bohorovným klidem klopícího do hrdla jedno pivo za druhým (a ani se mu nedivím). Děti naštěstí mezi desátou a půlnocí postupně odpadávají a nám se zdá, že je vyhráno. To ovšem ještě nevíme o druhé chybce, která se projevuje v časném ránu - asi v půl páté se ozývá rachot a ukazuje se, že kemp je skoro přímo pod trasou letadel, přistávajících na blízké letiště (včera lítali opačnou dráhu, tak to nebylo tak hrozné).

Den 6: Edinburgh – Newcastle

HuuuuuuUUUUUUUMMMMMMMmmmmmm… Poslední den ve Skotsku začíná ze shora uvedených důvodů poměrně časně, ale aspoň se nebudeme stresovat stíháním trajektu. Je pěkná kosa a jinovatka na trávě prozrazuje, že se nám to fakt nezdá. Za neustálého hukotu letadel a řevu pošťuchujících se dětiček posnídáme, zabalíme a vyrážíme do centra. Díky objížďce se projedeme i po populární „Královské míli“, abychom zaparkovali pod útesem Salisbury Crags. Chvilka funění a město je pod námi jak na dlani. Jen nás trochu zaráží jeho uniformní barva – všechno včetně „kolonií“ rodinných domků kolem centra je ze stejně šedivého kamene, a když si odmyslíme kopce a moře okolo, působí pohled na město nakonec dost depresivně. Fotíme se na hraně útesu a učíme létat racka, který se tu pokouší v čerstvém větru svahovat a moc mu to nejde. To ale ještě neví, s kým má tu čest - paraglidista Tom, balancující na okraji čtyřicetimetrového útesu, mu předvede pár fíglů a hned je to lepší. Když si vzpomenu na domácí zvyklosti, nechápu, jak je možné, že místo není obehnané dvoumetrovým plotem a lesem výstražných cedulí, jak je zde nebezpečno. Taková nezodpovědnost…

Z relaxační letargie do reality nás vrací pohled na hodinky – je nejvyšší čas seběhnout dolů a se smutkem v duši vyrazit na trajekt. Vypouštíme původně plánovanou návštěvu Holy Island a jen z dálky mrkneme na Bradavice alias Alnwick Castle, operativně naopak zařazujeme ještě malou zajížďku k monumentální soše Anděla severu, nacházející v jižní části aglomerace Newcastlu (přesněji řečeno v městě Gateshead). Její hledání se trochu protahuje – z fotek bych ji čekal na nějakém vršku za městem, ve skutečnosti stojí bohužel dost utopená na kraji sídliště. Ale i tak za vidění určitě stojí. Tunelem pod Týnou se vracíme zpět (motorky jezdí tunelem zdarma), nakupujeme nějaký proviant na cestu a teď už nezbývá, než se zařadit do fronty na odbavení. Odjezd je tentokrát bez komplikací a houpající moře nás brzo uspává spánkem spravedlivých.

Zpátky domů

Trajekt nás vyplivuje v Amsterdamu přesně podle jízdního řádu. Před námi je skoro tisíc kilometrů po dálnicích směr Česko, tak není na co čekat a vyrážíme. Proplétáme se městem a zuřivě rotující větrníky napovídají, že i tentokrát budeme moci využít výhodu dovolené podpory vichru do zad. Jen v okamžiku, kdy se dálnice na chvíli zatočí ze směru, uvědomujeme si, jak velkou kliku máme, že tohle nefouká z boku. Kličkujeme mezi přeháňkami – buď leje vlevo, nebo vpravo, před námi nebo vzadu, chvíli jedeme po suchu, chvíli po mokrém, ale až k Drážďanům chytáme jen jeden kratičký slejvák, byť vylepšený několika hrstmi krup. Nicméně jak se blížíme k českým hranicím, je stále víc jasné, že pořádnému lijavci nakonec stejně neujdeme. Stavíme na poslední pumpě u Drážďan – tady pere slunce, ale jak tak koukáme na černý obzor a červený radar, nakonec, poprvé za celou tu dobu, ty nepromoky opravdu oblékáme. Brzo se ukazuje, že to bylo proklatě dobré rozhodnutí. Na německé straně hor prší jen drobně a do toho svítí zapadající slunce, výsledkem čehož jsou krásné, několikanásobné duhy, dokonale vykreslené proti temně modrošedočerným mrakům přímo před námi.

Ale pak to přijde – přejíždíme hranici a v ten moment leje jako když obrátí kbelík a navíc ten déšť začíná být takový divně mazlavý. A pak… ano, po týdnu slunečného Skotska nás domov v polovině května vítá hustou chumelenicí a teplotou 2 stupně… Naštěstí nic netrvá věčně, ani krušnohorská slota. Za Ústím už to docela jde a do Prahy už zase dojíždíme za krásného skoro letního podvečera… To jsou teda kotrmelce…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE