S Mustangy do Skotska a zpátky!

DEN JEDENÁCTÝ

Máme za sebou nocování v obilí, kukuřici, na louce i ve vřesovišti. Takže jsme si řekli, proč to nezkusit uprostřed lesa. Vstáváme na osmou a s hrůzou zjišťujeme, že jsme se utábořili na cizím území. Místní královna a její hnízdo dobývají náš stan. Takže tentokrát je celý proces balení poměrně tryskový.

Na prvním odpočívadle pak děláme už rutinní servis. Dotahujeme řetězy a vyrážíme směr Edinburg. Už je docela fajn, odečítat kilometry k domovu.

Z hor přejíždíme do krajiny kopcovité. Projíždíme se perfektními, klikatými cestami, které jako by projektovali pro motorky. Už jsme si i zvykli na všude přítomné cedule „Pozor na jeleny“. Po chvilce, co nám cedule zevšedněly, ale máme tu čest potkat jednoho kluka ušatýho přímo na silnici. Obří paroží a dvoutaktu se leká. Naštěstí směrem do kopců – od nás. Srážka by zřejmě pro nás nedopadla dobře. V kuse dáváme 240 kiláčků a dorážíme do Edinburgu. Počasí drží, dnes zatím žádný déšť!

Milan se celou cestu těší, jak si ve Skotsku koupí pravý kilt. Vzkaz pro Udrnice zní jasně – MÁM JE.

Počasí ale samozřejmě nevydrželo a začíná pršet. Takže nasazujeme pláštěnky a pokračujeme. Den zakončujeme v Glashieli. Zítra chceme zdolat další kousek Británie a pomaličku se přiblížit domů 😊.

DEN DVANÁCTÝ

Včera večer jsme po delší době našli ubytování bez větších problémů. Jen mezi námi.. ubytování je opět náš stan a kus louky. Vstáváme ale netradičně, a to už v jednu ráno. Naši Mustangové se asi pohádali a vzbudila nás rána jako kráva. Startujeme ze spacáků, co když se nám někdo snaží stroje ukrást? Nakonec zjišťujeme, že jsme prostě jen špatně zaparkovali a motorky spadly.

Po této události se nám ráno nechce vstávat. Tak využíváme luxusu toho, že zatím jde vše, jak má a odpočíváme déle než normálně. Nakonec, již naprosto klasicky, za deště, vyrážíme. Po padesáti kilácích jsme opět na hranicích Anglie. Tentokrát už potkáváme borce v kiltu. Sice nemá dudy, ale zato má suvenýry. Přejíždíme hranice, vylepujeme pamětní samolepku, loučíme se se Skotskem.

Pokračujeme na jih, pršet nepřestává, a to přispívá k nenadálé situaci. Milan i se svým Mustangem při sjíždění kopce, za zvuku smyku, mizí pod svodidlem. Libor fofrem zastavuje, Milan žije. Alfréd je na tom hůř. Zahajujeme vyprošťovací akci. Ověřujeme si, že i v Anglii jsou lidi zvědaví, ale jen do té chvíle, než by bylo vhodné pomoct. Všichni pouze přibrzdí, kouknou skrz okno a jedou dál.

Po vyproštění sčítáme škody. Uražený zadní držák na bagáž, nalomené zrcátko, ohnutá řídítka a stupačka. V bojových podmínkách se snažíme co nejlépe narovnat vše, co jde. Vyrážíme dál.

Dnes už nás potkala jenom menší palivová krize. V Anglii opravdu nejsou benzinky na každém rohu jako u nás. Naštěstí dojíždíme na výpary k pumpě, doplňujeme oba stroje i kanystry a letíme, co to jde k dnešnímu cíli, kterým je York.

Zvládli jsme to, kempujeme a zítra nás čeká jeden z posledních dnů na britské půdě.

DEN TŘINÁCTÝ

Na noc jsme tentokrát zakempovali u silnice. Mysleli jsme si, že v noci žádný provoz nebude, ale šeredně jsme se pletli. Zvuky aut slyšíme ještě teď. Na příští výpravu tedy s sebou bereme značku omezení rychlosti na 20 km/h, abychom se mohli normálně vyspat.

Ačkoli je to proti všemu, co zatím známe, ráno svítí slunce. To nám opravdu vylepšuje náladu a vyrážíme na předposlední etapu po britských ostrovech. Cesta utíká bez potíží, jedeme bez navigace a dokonce se ani neztrácíme!

Po cestě jsme opět za celebrity pro místní partu kluků. Asi v životě neviděli dvoutakt. Nebo Jawu. Nebo Čechy. Asi deset minut si nás natáčí ze všech různých úhlů, jako televizní štáb.

O chvilku později najíždíme opět na hlavní tah, a to rovnou na nejznámější anglickou A1. Směřujeme to na Londýn. Cesta svítí, všichni 4 jedeme na plný výkon. Potkáváme i našeho krajana v kamionu.. i když to teda byl Brňák 😊. Nejprve máváme jen do kabiny, během chvilky už do foťáku. Tak kdyby náhodou, ozvi se nám pane kolego!

Následuje další jobovka od Alfréda, kterému padá řetěz. Tak ho nasazujeme, dotahujeme, rovnou i tankujeme a pokračujeme. Dnes padl historický milník. Byl to první den na cestě bez deště – a tedy hlavně bez pláštěnek!

Zítra nás čeká nocování u našich fanoušků a v neděli vyrážíme přes vodu zpátky!

DEN ČTRNÁCTÝ A DEN PATNÁCTÝ

Poslední „stanovou“ noc v Anglii trávíme na poli za zvuku racků. A abychom tu noc řádně zakončili a dali rackům najevo, kdo je tady pán, kupujeme a večeříme grilované kuře. Ráno svítí slunce, prostě paráda! Konečně zase příležitost usušit mokrý věci.. všechno nám totiž pomaličku začíná chytat plíseň.

Na 14. den výpravy máme naplánováno urazit „jenom“ 160 km ke kamarádovi Jirkovi. Čekáme s vyražením tedy až na 12 hodinu. Jak už to tak ale v Anglii bývá, ve dvanáct přichází déšť a tentokrát i s bouřkou. Dva dny sluníčko? To přeci nejde!

Zmoklí jak slepice přijíždíme do Folkenstonu kolem šesté. Dáváme si kompletní servis v podobě horký sprchy a začíná také kompletní servis Alfréda. Jirka zastává post mistra svářeče a vaří na Alfrédovi prakticky vše. Nějak se nám kluk skoro rozpadl.

Dáváme dohromady držák na brašny, kříž a nalomený kolík v rozetě, kterého si všiml Jirka. Nebýt toho, mohli jsme být po cestě v pěkným průseru. V zadním kole, podobně jako loňský rok, nacházíme prasklý drát. Tentokrát to necháváme být. Uklidňuje nás vědomí, že už máme vyzkoušené, že kolo u Mustanga se dá v pohodě repasovat-vyplést na břehu Balatonu 😊. Po servisu nás i mašin jdeme spát. Čeká nás poslední den na ostrově.

Ráno nás opět čeká perfektní snídaně – díky! Po snídani, se sluncem v zádech, vyrážíme směr Dover. Po příjezdu do přístavu hledáme místo prodeje lístků. Tam, kam nás místní posílají, samozřejmě žádné lístky neprodávají a ještě nás stíhá seřvat místní hlídač, že jsme někde, kde vůbec být nemáme.

Nakonec nacházíme to, co potřebujeme. Řadíme se do lajny pro motorkáře a mezi těmi všemi mašinami různých kategorií a značek budíme patřičný rozruch. Pionýra tu opravdu nikdo další nemá! Rozdáváme samolepky, úsměvy a vyrážíme směr Francie!

DEN ŠESTNÁCTÝ A DEN SEDMNÁCTÝ

Jakmile nás pouští z trajektu ven, vyrážíme na cestu a zdoláváme Francii. Na noc se ubytováváme uprostřed kukuřice. Výjimečně vynecháváme vaření. Fish and chips, které jsme odpoledne jedli v Doveru, nás dokonale zasytily. A asi už – možná – máme trochu plný zuby Milanovy instantní kuchyně  😊.

Ráno začínáme dobývat Belgii. Přežíváme šrumec v chumlu drahých, rychlých aut a ženeme se pod Brusel, kterého jsme si užili až až, při cestě do Skotska. Strašně nás rozčilujou benzínky. Nechápeme, jak tu nemůžou mít ani jednu plnohodnotnou! Kde jinde by se měl člověk na motorce občerstvit, trochu odpočinout a dát si kafe? Nakonec, s posledními kapkami benzínu, dojíždíme k jedné, kde mají dokonce i kasu, nejenom automat.

Tankujeme a máme radost, že až do Německa nemusíme problém paliva řešit. Další věc, která nás teda točí ze všeho nejvíc, jsou objížďky. Evidentně celoevropský standard prázdninových oprav. A to v Británii jsme za víc jak týden nepotkali ani jednu! Když už něco Britové opravují, dají na silnici kyvadlový semafor, pár kuželů a je to, žádné zajížďky. A to prostě na kontinentu asi nejde. Standardní situace vypadá tak, že potkáváme ceduli, na ní ve francouzštině nápis a šipka. To je sice fajn, když je člověk Francouz nebo Belgičan, ale pro dva Čechy nic moc. To u nás jsou alespoň objížďky značené po celé trase, tady to opravdu řeší jedním nápisem na začátku. Díky jedné takové objížďce dojíždíme včera na hranice s Německem až kolem osmé. Celé odpoledne jsme zabili v objížďkách a následných kolonách, které ještě vylepšovala odpolední špička. No nic.

Na německých hranicích hledáme místo na stan. Nakonec se ubytováváme na čerstvě posekané louce. Ráno provádíme hygienu, sprchujeme se a vyrážíme napříč posledním státem, který je pro nás už trochu všední. Po úmorné Belgii máme pořádný hlad. Večeři jsme moc nedali, chtěli jsme hlavně spát. Zastavujeme tedy u Lidlu a dáváme si pořádnou snídani.

Počasí nám ale nepřeje. Vytahujeme pláštěnky a projíždíme silným deštěm. Aby toho nebylo málo, k naší radosti, na každém 50 kilometru objížďka! No prostě OBJÍŽĎKA! Geniálně nám to kazí plány, protože nás nutí vyhýbat se zajímavým místům, kterými jsme chtěli projet. Navíc opět značení není dobré a objížďkové trasy jsou hodně do kopce, takže máme problémy s výkonem a místy se stáváme špuntem pro dopravu my.

Asi 100 kilometrů před dnešním cílem se ztrácíme. Objížďka není značená vůbec. Bloudíme a s pomocí místních se vymotáváme zpět na trasu. Do cíle nám chybí 40 kiláků a doufáme, že zítřek bude v lepším duchu.

DEN OSMNÁCTÝ

Máme další zářez na seznamu míst, kde se dá kempovat. Tentokrát jsme to zapíchli přímo uprostřed lesní cesty, kudy projíždí traktory. Vsadili jsme na to, že němečtí traktoristi nedělají noční. Naštěstí jsme se asi nespletli a probudili se ráno v jednom kuse.

Na osmou tedy vyrážíme a těšíme se, že po minulých dnech to dnes konečně pojede. Stroje jedou jako ďas, dokonce i počasí nedělá naschvály. Ale zase se objevují objížďky! A to tak, že jsme si dnes zajeli přes padesát kiláků navrch. Pořád si myslíte, že máme fajn dovolenou? 😉

Jediný na co se po toulání po objížďkách těšíme, je jídlo. Cesta k němu je dlouhá a tak když konečně dojíždíme do Ilmenau, zastavujeme u místního Turka na kebab. To nás nabíjí a pokračujeme dál. A jak se už stalo standardem, to dál znamená k další objížďce.

Po náhradní trase padá Alfrédovi řetěz. Jeho rozeta, která se projevila už v Anglii, stále není ideální. Tak moc se staráme o rozetu a snažíme se, aby se Milanova motorka nerozsypala odzadu, až se u Alfréda zadřel motor. A to je pecka. Libor se tedy vydává do města pro něco k jídlu a nás čeká noční šichta, ve snaze udělat ze zadřeného Mustanga opět pojízdné vozítko.

 

DEN DEVATENÁCTÝ

Jak asi víte, včerejšek jsme zakončili tak, že jsme u jednoho našeho stroje zadřeli motor. Po chvíli napětí se nám ale podařilo zadřený válec opravit a Alfréd může jet dál. Po opravě rozbalujeme náš příbytek, večeříme a oslavujeme zdařilé dílo. Uprostřed noci přichází silná bouřka. Tentokrát jsme připraveni a motorky podpíráme, aby se nám neskácely.

Po budíčku hledáme nějaký krám. Potřebujeme koupit další ochranu před deštěm. Nakonec nacházíme a Libor si „ušije“ moc hezké kalhoty ze 120 l pytle na odpadky. Vzbuzuje tím pozornost místních švestek. Naštěstí to vypadá, že je zajímají víc motorky než hastroš v pytli. Takový jsme měli alespoň první dojem, když nás obhlídli a odjeli. Bohužel si dali kolečko a pak to přišlo. Z moto nadšenců se stali policajti.

„Jak to, že jedna z Vašich motorek má SPZ v pořádku a druhá, ji má namalovanou fixou?!“. Bráníme se, že u nás s tím není problém. Přeci jen, stroje mají platnou technickou. Předkládáme doklady. Němcům se stále nezdá fixa na jedné značce. Nakonec po Milanovi chtějí řidičák a vysílačkou kontrolují, jestli to není terorista nebo uprchlík. Přece jenom, ti jezdí běžně do Německa na Jawách. Nakonec vše dobře dopadlo, vrací nám papíry a s příslibem „máme to už jen 100 km domů a jedeme rovnou“ nás pouští. Je zajímavé, že mimo této události, nás za celou cestu nikdo nezastavil. Až teda na naše „domácí“. Tímto zdravíme do Městce na služebnu 😉.

Když konečně vyrazíme na poslední „stovku“ k naší čáře, motáme se sérií objížděk a dalších nepříjemností. Na posledních 30 km se dokonale ztrácíme v objížďce, která není značená vůbec. Vytahujeme navigaci a ta nás vede skrz pole, lesy a zase lesy. Když vidíme ceduli „Vejprty“, jsme šťastní.

Těchto 100 km k domovu jsme jeli víc jak 4 hodiny. A to i na stroji jako je pionýr je masakr. Za hranicemi jsme zamířili na Chomutov, a nakonec zakempovali poblíž Mělníka. Takže dobrá zpráva je, že jsme doma. Špatná, že sice jsme doma, ale do Městce nám zbývá ještě pěkný kousek. A tak pokračujeme a vidíme se v neděli!

DEN DVACÁTÝ

O tomto dni deníček mlčí, neboť výprava byla v zimním spánku :)

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ

Jste na zítřek připraveni? My hlásíme, že rozhodně ano! Nevíme přesně, jakou odpověď mají naši dva kabrňáci, ale my víme, že i kdybychom to měli dotlačit nebo dojet na jedničku, tak zítra v 10:45 budeme v Městci na náměstí na slavnostním příjezdu! Těšíme se na všechny!! 🙂

PS: Milan hlásí, že v tom kiltu bude fakt kus 😉

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ

Jsme v cíli!!

K dnešku ani nemáme moc slov. Už od ranních hodin nás přepadlo nadšení, ale zároveň i trochu nervozity z posledního krůčku domů. Cesta jako taková se nesla v klidu a míru, protože domů jsme to měli necelých 50 kilometrů. Jen naše těla říkala, ať už jsme doma. Na příjezd samozřejmě opět svoláváme kamarády s VB a dáváme si s nimi sraz na nedaleké benzínce poblíž Městce. Jak už to u nás bývá zvykem, do Městce a na samotné náměstí přijíždíme za zvuky houkačky.

Po příjezdu na náměstí vidíme velký dav fanoušků a kamarádů, kteří nás přišli podpořit. Ovšem to byl jenom začátek.. Už po přijíždění na betonovou plochu se otvírají špunty a my vjíždíme slavnostně do cíle za stříkajícího šampaňského, jako vítězové závodu 🙂  „Jak jste mokrý odjeli, tak mokrý i přijedete!“ říká Milanova mamka a má naprostou pravdu.

Dostáváme první obejmutí od nejbližších, roníme slzy štěstí a přichází překvapení číslo 2. Když jsme nezastihli dudáky v kiltu ve Skotsku, tak si je dáme doma! Jsme neskutečně překvapeni a máme velkou radost, protože takové překvapení jsme opravdu nečekali. Tímto děkujeme nejenom pánům za skvělé hraní, ale i všem, kdo se na tom podílel!

Od té chvíle na nás čeká hromada jídel, které pro nás místní připravili, abychom se prý spravili a nabrali. My souhlasíme, koštujeme a debatujeme o cestě jako takové.

Proto na závěr bychom Vám chtěli poděkovat za vše, co pro nás děláte. Nečekali jsme takový příjezd a jsme za něj hrozně rádi a taky náležitě pyšni! Taková věc se nebude opakovat a kdo nebyl, opravdu prohloupil. Podpora, která nás provázela celou cestu od Vás byla neskutečná a na dnešním příjezdu se jenom potvrdila v mnohonásobném měřítku.

Když si vzpomeneme, jak nám bylo při jízdě v silném dešti 300 kilometrů a byli jsme nejenom promočení všude, ale i frustrovaný vším, co je kolem nás. To se slovy nedá popsat.. Ovšem když pak otevřete večer stránku a vidíte tu všechnu odezvu, tak si říkáte, že to má smysl a ten smysl, to má DÍKY VÁM!

Děkujeme proto za vše, děkujeme všem co pomohli a pomáhají nám, děkujeme za podporu a děkujeme všem co jste kdy dorazili na naše akce a byli jste jejich součástí. Děkujeme samozřejmě i naším sponzorům bez kterých by to nešlo a jsme za ně velmi rádi! Děkujeme taky za pomoc v Anglii, kterou nám poskytli Jirka s Evou a Dan s Bárou. Také děkujeme Michalovi, který se nám staral o stránku a bez kterého by nebyly reporty takové, jaké byly, protože v sedle se spoustu věcí špatně stíhá.

Nezbývá nám než Vám děkovat a být Vám všem zavázáni! Přesně pro takové momenty to děláme!

Abychom se ovšem přiznali, další cesta není v plánu, ale o tom zase někdy příště  🙂

www.facebook.com/smustangyvjednestope

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE