Na skútrech do Británie a zase zpět.

Výjezd 5.8.2013

Ujeto: 668 km

Sraz jsme měli na Benzině v Rudné u Prahy. Počasí nebylo na tuto roční dobu nic moc. Mlha a teploty kolem 17°C vydržely až za německé hranice. Pak se vše vylepšilo a mohli jsme si užívat i třicítek. První den byl naplánován jako čistě přejezdový, výhradně po dálnicích s plánem dojet až do Kolína nad Rýnem. Stavěli po cca. 200-250 kilometrech pouze na tankování a drobný oddych. Navigace navigovala, skútry vrčely, nic z nich neteklo a provoz byl mírný. Nic víc si z cesty nepamatuji. U Hotelu Meininger jsme zastavili kolem půl páté a i přes to, že u hotelu nejsou parkovací místa pro hosty, ochotný recepční nás nechal parkovat ve vjezdu pro zásobování, i když nemohl tušit, kdy budeme odjíždět. Za noc se snídaní jsme dali každý 24 euro, což bylo super. Při procházce městem jsme zjistili podstatnou komplikaci při použití Nokia map ve Zbyňákově telefonu. Zatímco mě Igo primo ukazovalo řeku směrem před námi, Nokia trvala i po kilometru na opačném směru. Pravdu mělo Igo a Nokii už jsme raději příliš nepoužívali. Z mostu jsme obhlédli moderní budovy postavené přímo na břehu Rýna ochutnali dobře vychlazený Weissbier a vydali se po úžasné obchodní ulici zpět k hotelu. V půl osmé večer hlásil teploměr 31°C. Při večeři jsme se shodli, že bychom dojeli klidně ještě dál, nebýt zarezervovaného hotelu a příště to klidně ještě natáhneme.

Úterý 6.8.2013

Ujeto: 380 km

Budíček byl v sedm hodin a po výborné snídani jsme osedlali naše oře. Sice byla dnešní etapa podstatně kratší, ale už jsme chtěli taky něco vidět a proto hrrrr na Brusel a jeho čůrajícího panáčka.Jelikož jsou skútry, primárně městská vozítka, tak i přes nepřesnosti v navigačních mapách jsme zastavili přesně na místě, které jsem vybral ještě doma na streetview, přímo naproti kašně. Pár povinných fotek mezi prodírajícími se turisty a vyrážíme na další cestu. Brusel je opravdu hlavní město Unie, jen si nejsem jistý jestli té, do které patří i ČR. Zatím nikde v Evropě jsem neviděl tolik peněz válejících se na ulicích a lemujících je. Nenarazili jsme za celou cestu Bruselem nejen na žádnou díru v silnici, ale ani na chátrající dům či staré auto. Teprve tam jsem pochopil, že úřadující bruselští úředníci ztrácejí kontakt se skutečnou Evropou a teď nemluvím jen o těch chudších částech. Opravdu nikdy jsem si nedokázal představit, jak také mohou vypadat silnice. Tak dokonalý povrch nemají ani v Rakousku a Německu. Úsměvně tam působí “ekologie v praxi”, kdy téměř veškeré belgické dálnice jsou osvětlené a to i mimo města. Tam musí jet jedna elektrárna jenom na to. Zajímavé také bylo, jak placatá umí Země být. Největší převýšení se koná při přejíždění dálnice po nadjezdu. V Bruselu i potažmo v celé Belgii je krásně a jejich návštěvu doporučují tři ze dvou skútrařů. Dnešní ubytování nás čekalo v motelu Premiér se snídaní za 25 Euro na osobu. Byl to styl F1, přesně vyhovující našim potřebám. Záchod a sprchový kout na pokoji a Carrefour padesát metrů od pokoje. Pochopitelně coby suchozemská krysa bydlící kilometr od moře to moře musíte vidět.Dunkerque je jeden z nejznámějších přístavů hlavně díky druhé světové válce. Má též krásné pláže s dlouhou kolonádou, kterou jsme k vycházce použili i my. Slunce svítilo, mírný vánek od moře vál a co víc si může člověk přát? Spousty výletníků korzovali tam a zase zpátky a mezi nimi se proplétali cyklisti a hloučky dětí. Letní podvečer jak malovaný, ale už musíme zpátky do ubikace, protože ráno vstáváme relativně brzy.

Středa 7.8.2013

Ujeto: 334 km

Budík je nastaven na 6:20. Do 8:00 musíme dojet do Calais. Chroupeme nejslabší snídani celého dobrodružství, která se skládá výhradně ze sladkostí. Nevadí, hlavně že je co zakousnout a nebudeme na cestě umdlévat. Polykáme posledních čtyřicet kilometrů po souši a vyhlížíme náš přístav. Jedeme pořád po nezpoplatněné dálnici a najednou jsme u bran rozdělující nákladní a osobní dopravu. Tyjo to bylo snadný. Trošku nás zdržují italští majitelé tří Moto Guzzin, kteří nemají doklady. Původně nás chtěli zabásnout i s nimi, ale Zbyňák naštěstí ovládá angličtinu bravurně a brzy se  vysvětlilo že k nim nepatříme, byť sedláme též italské stroje. Nalodění proběhlo v cukuletu a už vyrážíme hledat nejlepší pozorovací místo na venkovní palubě. Po odražení nám plány hatí hnusné počasí se studeným větrem. Tak tady fakt mrznout nehodláme. Po třičtvtě hodině doplouváme k ikonickým bílím dowerským skálám, které letcům při bitvách ve světové válce dávali naději, že jsou již blízko letiště a zvládnou to. Zvládli jsme to i my a naše stoje. Stojíme na britské půdě (ta v Calais na celnici se nepočítá). Řízení vlevo je tím největším otazníkem, který brzy mizí. Zvykáme si okamžitě a není problém najíždět do křižovatek ani na kruhové objezdy. Dodnes mám pocit, že ve spoustě případů se mi řídilo lépe na levé straně silnice než v našem pravostranném provozu. V Británii se za dálnice neplatí, ale i přes to je využíváme jen vyjímečně. Ono víceméně občas nevíte jestli jste na dálnici nebo na jakési silnici pro motorová vozidla. Vše je bohatě dimenzováno mimo množství odpočívadel. Těch je na dálnicích jako šafránu. Jak to jde sjíždíme na okresky a ocitáme se ve světě silnic bez příkopů, všeobjímající zeleně a naprosto úžasných řidičů. Projíždíme městečky která všechna vypadají přesně jak ze seriálu Vraždy v Midsomeru. Ta místní atmosféra je úplně nadpozemská. Silnice jsou sice užší než naše, ale neporovnatelně kvalitnější. Ještě dvacet kilometrů od přístavu byly cedule upozorňující na levostranný provoz. Zvláštností je, že značky upravující rychlost byli povětšinou na pravé straně silnice. Logiku to má, neboť je snáze viditelná pro řidiče než pokud by byly vlevo. Úplně největší zvláštností britského provozu pro mne bylo zdravení motorkářů, nejen že se tam zdraví úplně všichni mimo padesátkových skútrů, ale to že místo mávnutí rukou na sebe kývou hlavou. Přece nebudou sundavat ruku z heftu to dá rozum. Sympatické bylo na místním provozu i to, že si s rychlostními limity nikdo hlavu nedělá. Británie je sice přehlcena radary, ale všechny jsou označené a mimo měřící zónu na to místní dlabou. Po pobřežních silnicích jsme míjeli obrazy zašlé prázdninové slávy obřích prázdných kolonád a sousedících hotelů. Byl to pohled vskutku skličující. Naší první větší zastávkou bylo město Porstmouth a jeho námořní muzeum. Měli jsme štěstí a mohli mimo jiné shlédnou i “neviditelné” lodě Britské armády, které hlídali Londýn při olympiádě. Mají dvě a asi pro ně není mnoho využití, jelikož statečně reznou.

Kochali jsme se neskutečnou velikostí lodě Victory, zejména kotvy byly majestátní. Cíl dnešní cesty byl v Salisbury, městě s nejvyšší kostelní věží v Británii. Hotýlek byl jak malovaný a z okna našeho pokoje ve třetím patře bez výtahu jsme mohli sledovat frmol na hlavní Salisburské třídě, kdyby tam nějaký byl. Ubytování bylo krásné byť bez snídaně. Co nás trápilo více bylo daleké parkování našich ořů v pochybné čtvrti. Na konec jsme je umístili mezi BMW X5 a Aston Martin DB9. Tak že měli na noc poměrně slušnou společnost.

Čtvrtek 8.8.2013

Ujeto:280 km

 

Ráno jsme vstali pravdě-podobně dříve než většina Salisburských občanů a vyrazili na prohlídku katedrály s tou 123 metrů vysokou kostelní věží. Procházeli jsme se zde úplně sami a tak dlouho až nás v útrobách tohoto svatostánku zamkli.Než jsme mohli začít panikařit objevil se odkudsi milý pán a z domu Páně nás vypustil na světlo Boží. V okolním parku právě probíhaly zahradnické úpravy a tak jsem si nemohl nechat ujít alespoň chvilku neokoukávat kolegovo snažení při tlačení sekačky. Jelikož jsem shledal jeho práci vyhovující, vydali jsme se vycházkovým tempem směrem do města vyfotit pár zajímavostí a vydat se směrem k prvnímu dnešnímu cíli což byl starověký Stonehenge. Ač poměrně brzy z rána byly davy turistů kolem pokladen úctyhodné. Nějakým šťastným nedopatřením jsme předběhli Rusky hovořící turisty z asi třech autobusů a ocitli se přímo u druhé pokladny, která právě otvírala. Pak šup podchodem pod silnicí, jenž právě opravovali a už jsme stáli tváří v kámen jedné z atrakcí kvůli které jsme do Británie vlastně jeli. Dodnes mám z této návštěvy smíšené pocity. Kdybych ji neviděl určitě bych litoval, ale jelikož jsem ji viděl byl bych se bez ní obešel. Každému ovšem musím návštěvu doporučit, jelikož já jsem očekával možná příliš mnoho. Celou dobu jsme se ze Zbyňákem nemohli zbavit dojmu, že naskládat ty kameny na sebe nebyl takový problém a co se týče smyslu celého díla, klidně mohlo jít pouze o sázku u džbánů dobrého vína. Nechám to na posouzení vám všem ostatním co jste to viděli a zažili na vlastní oči. Druhou dnešní lahůdkou měl být průjezd národním parkem Dartmoor. Ten naopak překvapil velmi velmi mile. Úzké silničky přetínající vřesoviště a lemující místní kopce s dokonalým povrchem bez jakéhokoli provozu. Opodál postávající skupinky ovcí a koní pasoucí se na rozlehlých pláních bez plotů dotvářely obraz světa volnosti a svobody, kterou v našich končinách nespatříme. Špatně se to opisuje, ale kam až oko dohlédlo nebylo nic omezující nebo svazující. Člověk měl pocit, že se může rozběhnout kam chce a zastaví ho až moře. Byl to takový těžko popsatelný pocit volnosti. Občas se u silnice 

 objevila odpočívadla, na kterých stála auta cyklistů, jenž se zde proháněli sice v kopcovitém, ale snadno zvládnutelném terénu. Sem tam jsme míjeli skupinky turistů projíždějících se na koních s průvodkyněmi, či pěší cestovatele s batohy na zádech, úsměvem na rtech a pohodou v srdci. Slunce pomalu mířilo k obzoru, a tak byl čas se 

porozhlédnout po nějakém místě kde bychom mohli složit hlavu. Protože bylo nádherné počasí padlo rozhodnutí vyzkoušet místní kempy. Bohužel hlavní expediční IGO navigace byla na dně s energií a bylo nutné použít to do mobilního hávu zabalené zlo s nápisem Nokia. První pokus skončil uprostřed lesa kde nemohl být kemp ani před sto lety. Druhým pokusem nás zavedl do kempu, kde stála noc 99 Liber. Naštěstí nám chápavá slečna recepční poradila kudy tudy do něčeho pro nás finančně únosnějšího. Poslala nás asi o dva kilometry dále ke konkurenci, která si účtovala 13 liber na hlavu a noc. Kemp nebyl tak honosný jako ten předešlý, ale výhled na moře byl neskutečný. Poprvé a ne naposledy jsme použili stan. Po omytí prachu cest z našich těl jsme padli za vlast a těšili se co přinese nový den.

Pátek 9.8.2013

Ujeto: 196 km

Nejprve jsme si dali ještě kousek Dartmooru se zastávkou u Two Bridges a už je to tu, druhý z hlavních cílů Britského dobrodružství. Nese název Project Eden a jedná se o  obrovský nevyužívaný lom, který byl přestavěn na gigantickou botanickou zahradu. Šest obřích kopulí skrývá dvě expozice zemské flory. Ta méně zajímavá ukrývá rostliny, jenž běžně potkáte v jižních částech Evropy, ale druhá daleko zajímavější představuje rostliny tropických končin. Je zcela zbytečné zde opisovat co vše lze v expozicích vidět, protože by to bylo na samostatnou knihu, tak snad jen to nejzajímavější. Můžete mimo tropických motýlů všech barev a velikostí vidět například všechna stádia růstu banánovníků, kakaových bobů či kešu oříšků. Vstupné je trochu vyšší 23 Liber, ale stojí to 

za to, protože když se vrátíte do jednoho roku máte další vstup zdarma. I Zbyňákovi se to líbilo, jelikož jsme tam strávili tři a půl hodiny a přišlo nám to jako chvilka. Pro adrenalinové nadšence musím zmínit, že se přes celý lom dalo přejet na jakési samospádové lanovce, která uháněla jako prase. Tentokrát jsme nenechali nic náhodě a vytipovali kemp dopředu. Ležel na zahradě klasického pubu Golden Lion. Byla to vlastně taková zahrada za domem plná kvetoucích keřů s trávníkem sekaným po Anglicku. Všichni hosté i majitelé se na nás hezky usmívali, neboť dva Češi na starých italských skútrech zde působili jako milé a hodně nečekané rozptýlení. Zcela nerozumně jsme se nacpali jídlem z vlastních zásob a pak jen s plnými břichy závistivě po očku sledovali ostatní hosty plnící se obřími steaky.

Sobota 10.8.2013 

Ujeto: 262 km

Noc proběhla klidně a tak nic nebránilo dnešnímu dobytí hlavní mety naší dovolené, kterou byl Land´s End. Konec světa v podání nejzápadnějšího výběžku Británie. Než ho ale budeme moci pokořit musíme kvůli slibu mé milované navštívit Myší díru (Mousehole), jenž má být podle průvodce nejmalebnějším zachovalým středověkým městečkem v západním Cornwollu. Byl to takový malý přístav, do kterého jsme se nemohli kvůli dopravní uzavírce dostat. Nakonec nám nezbylo než objet celé město. Zas tak nic moc se nestalo, zajížďka byla asi jen pětikilometrová. Né že by to nestálo za nic, ale průvodce opisoval skutečnost poněkud malebněji než jsme ji zažili my. Neodradilo nás to však od dobrého skutku v podobě zakoupení dvou malovaných kamínků pro naše trpělivé správkyně domovů od dvou nezletilých pouličních umělců. Konec světa nelze minout, jelikož směrovky jsou všudypřítomné a kolona aut taky dává jasně tušit, kterým směrem se za tímto přírodním úkazem vydat. Přesto, že je na vstupní budce u parkoviště jasně napsáno kolik mají jednotlivá vozidla včetně motocyklů platit, jsme vpuštěni zdarma. Motorkáři mají samozřejmě parkoviště nejblíže jak to jen jde a nezamčené stroje ověšené helmami a vším ostatním co se majitelům nechce tahat na procházku s sebou dává tušit poněkud menší kriminalitu než na jakou jsme z našeho hlavního města a okolí zvyklí. Jsme zde na nejvzdálenějším místě od domova na naší cestě. Při asi hodinové procházce se nestačíme divit otužilosti místních lidí. Zatím co my se choulíme v čerstvém větru do motorkářských bund, rodáci zde korzují v šortkách flanelových košilích a u toho lížou zmrzlinu v kelímku, která jak později zjišťujeme se prodává na každém rohu. Ohledně tohoto místa musím ještě zmínit vtipný nápis na ceduli u vyhlídky, který říká:” Jestli na obzoru nevidíte ostrovy, tak na nich prší, pokud je vidíte pršet teprve bude”. My je viděli a pršet opravdu začalo. Naštěstí jsme to stihli do blízké jídelny připravující zde tradiční Fish&Chips. Zbyňák si zcela neuváženě nechal naložit k tresce  Big Chips načež obsluze s omluvným úsměvem polovinu hranolek vrací. Přestalo pršet a nás čeká další z plánovaných zastávek na povinné focení. Tentokrát na místě známém spíše milovnicím sladší literatury. Jamaica Inn nebo též Hospoda Jamajka z knihy Daphne di Murrier vyprávějící o mladé dívce a jejím strýci pašerákovi. Bohužel přímo před hospodou nás dohání liják a tak stačíme vyfotit pouze pár nekvalitních obrázků a jedeme se schovat pod stromy. Zde přečkáváme to boží dopuštění a rozloučíme se s dešťovými kapkami na celý zbytek dovolené. Nabíráme kurz severovýchod k bájnému Artušovu hradu, kde strávíme několik hodin mezi zbytky zdí mořem a plážemi. Je to čarokrásné místo na útesech omílajících keltské moře. Na Google mapách to tak nevynikne, ve skutečnosti se 

jedná o obrovský komplex hojně navštěvovaný turisty. Bohužel nedostatek času způsobil nemožnost prohlédnout si přilehlé městečko jež bylo jedno z nejhezčích pokud ne úplně nejhezčí, kterým jsme projížděli. Nemohli jsme se zde vzhledem k našim finančním možnostem ani ubytovat a proto jsme pokračovali dále na východ. I přes nedostatek časi si neodpouštíme jízdu po místních úzkých cestičkách kde nás vyzkouší i brod. Ubytování vzhledem k nižším teplotám a nutnosti dobití expediční elektroniky volíme komfortnější, tudíž pod střechou. Jediné volné místo v širokém dalekém okolí bylo v hostelu YHA Okehampton. Obdžeji jsme osmipalandový pokoj sami pro sebe s vlastní koupenou a veřejnou Wi-fi. Skútry parkujeme pod přístřeškem a na pokoji a ve sprše dobíjíme veškeré představitelné baterie. Dnes toho bylo opravdu hodně a proto nám usnutí nečiní nejmenší potíže.

Neděle 11.8.2013

Ujeto: 292 km

 

Neděle je odpočinku den a ne jen v obchodech, ale i benzínových pump. Proto si nevybíráme a bereme hned u první otevřené. Jmenovala se Bacon garage a s jejím benzínem jsme měli oba dva naprosto nejnižší spotřebu za celou cestu. Nevím co do toho benzínu míchal, ale jednalo se o 0,5l/100 km což je mimo statistickou chybu. Dnešek je jen o čisté jízdě bez hradů, skal či přístavů, je to jen skvělý asfalt, zatáčky a výjezdy a sjezdy. Nikde žádná auta, lidé zvířata, jen radost z jízdy a krásného počasí. Projíždíme národní park Exmoor kde toho příliš mimo jednoho príma mostu k vidění není a pak následoval Westbury kde jsou k vidění bílí koně vyskládaní kamením na úbočích místních kopců. Je vskutku nepřehlédnutelné dílo místních umělců. Dnešní nocleh se uskuteční v hotelu Bell at Boxford. Sice ho trochu hledáme, protože adresa uváděná na Booking.com příliš nesedí, vlastně tedy vůbec, ale budiž nám odměnou malebná budova s ještě malebnějším interiérem, který i přes několikaletý zákaz kouření svým odérem dává tušit bujaré večírky místních hostů. Možná rozkvetlá zahrádka, možná krásné počasí a dnešní cesta možná něco jiného dnes otupili mou ostražitost a já zcela bez rozmyslu objednal pro mne a pro Zbyňáka točené pivo, JABLEČNÉ PROBOHA (Somersby Cider). Byl to jeden z těch okamžiků kdy proklínáte bývalý režim a následně vlastní předky, kteří na vás nedohlédli při vzdělávání se v umění jazyků. No jo no, alespoň že jsme to nenalili omylem do nádrže. Naštván a střízliv jsem zasvětil Zbyňáka do tajů kulečníku a šli jsme vyzkoušet manželskou postel.

Pondělí 12.8.2013

Ujeto: 296 km

Při pravé britské snídani si u vedlejšího stolku dvě o pár let starší krasavice stále nemohli zařadit naší řeč. Na konec se osmělili a po několika neúspěšných tipech jsme jim prozradili zemi našeho původu. Více překvapené už asi nemohli být. Po pár zdvořilostních frázích jsme se rozloučili a po nastrojení našich ořů vyrážíme směr Dover. Dnešní přesuny byly téměř výlučně po dálnicích. Po cestě bylo v plánu navštívit centrum Mc Larren. Na českém formulovém webu psali, že tam mají i veřejnou sekci kde jsou vystaveny poháry a tak. Buď kecala ostraha areálu nebo redaktor F1sports, každopádně jsme byli od brány hnáni svinským krokem. Nevím jestli to bylo tím jablečným pivem, nebo kýho čerta, ale 

 

nějak jsem zazmatkoval s rezervací a do hotelu jsme dorazili příliš brzy. Nevadí, alespoň jsme jeli kouknout na válečné muzeum, ve kterém byla zmínka o dvou perutích hrdinných pilotů z Československa ZDE. Po návratu k hotelu jsme zjistili, že se jedná o zcela jiný hotel než jsem ve skutečnosti objednal. Opět jsme nasedli a napotřetí jsme se konečně ubytovali. Ten den jsem toho měl už opravdu plné kecky a tak jsem po výtečných Fish and Chips Zbyňákovi popřál hezkou prohlídku přístavu a sám jsem se naložil do vany těšíc se na zítřejší trajekt směr starý kontinent.

Úterý 13.8.2013

Ujeto 571 km

Hluk kamionů linoucí se z hlavní ulice, která končí v přístavu nás nenechá zaspat a tak po snídani komplet naloženi vyrážíme vstříc jedinému nepříjemnému zážitku naší dovolené. Pravděpodobně naše drsné vzhledy, ale dost možná naše hypervýkonné pobublávající stroje vzbudili na celnici oprávněné obavy a jsme tudíž vykazováni na rozdíl od všech ostatních přijíždějících na osobní kontrolu. Ano přiznávám, na dně lodního pytle jsem měl v ešusu zavřený zavírací nůž. Asi dvacetiletému hejskovi se pranic nelíbil (nebo spíše zalíbil) a dal mi na výběr ze dvou možností. Buď zůstanu na ostrovech ve státním nápravném zařízení já, nebo můj nůž. Odsoudil jsem tedy věrného přítele k doživotí a sám se nalodil na trajekt. Tentokrát trvala plavba podstatně déle, ale počasí bylo nádherné a tak jsme zvolili jako místo našeho pobytu lavičku na palubě, kde fungovala free Wifi. Po přistání nás trošku nepříjemně překvapuje pravostranný provoz. Dokonce ještě čtrnáct dní po opuštění Británie jsem si na to zvykal. Míříme výhradně po dálnicích směrem Frankfurt nad Mohanem. Finanční metropole Německa se mu neříká zbůhdarma. Všude skleněné mrakodrapy, nová auta, uklizené i nejmenší uličky co jsme potkali. Navigace nás trošku povodila, nakonec však parkujeme pod okny hotelu Atrium. Provozují ho asiaté a jsou velmi milí a ochotní. Jedinou vadou na kráse je absence restaurace a tak pro pití vyrážíme naproti do večerky. I zde jsme přes mírnou útratu obsluhováni jak arabští šejkové. Poslední společná noc a zítra už jen domov.

Strředa 14.8.2013

Ujeto 531 km

Závěrečné balení probíhá v poklidu stejně jako celá dovolená. O cestě není co psát, snad jen navigace občas na dálnici signalizovala zácpu a nabízela objízdnou trasu. Pro auto možná dobré, ale pro skútry zcela zbytečné. Nikde jsme nikdy nestáli, vždy se dalo někudy prokličkovat. U Barrandova jsme se se Zbyňákem rozloučili a vydali se poprvé po spoustě dní každý svou vlastní cestou.

Závěr

Na konec trochu čísel a poznatků. Celá cesta měřila 3810 km. Já mám Aprilii Atlantic a Zbyňák Piaggio X9 oba stroje s motorem Piaggio master 500. Zbyňákova spotřeba byla 3,92 l/100km, moje vzledem k jiným válečkům a opotřebovanému řemeni o půl litru vyšší. Dovolená nás stála každého cca. 20.000 Kč, což je za tu parádu co jsme si užili úplně zadarmo. Naše cesta byla opět potvrzením toho, že není nutné vlastnit stokoňové fungl nové stroje aby člověk mohl cestovat. Nižší dálniční rychlost je kompenzována chybějícím řazením při průjezdu kolon ve městech i mimo ně a obrovským podsedlovým prostorem u všech podobných strojů. Cestou jsme dali i dva nebo tři brody a občas nějaké blátíčko. Krom celníka jsme cestou potkali samé milé lidi, takže nechápu kde se berou ty tipy co lítaj do Prahy na levný chlast a děvky?! Všem kdo o Británii uvažují chci vzkázat, aby už neuvažovali a ihned se rozjeli. Stojí to doopravdy za to!!! Lodní lístky lze koupit na internetu ZDE. Všechny hotely jsme rezervovali přes booking.com. Úplně na konec chci Zbyňákovi poděkovat, že měl se mnou svatou trpělivost a na květen už máme naplánovánu další cestu, i když na ní nás pojede šestnáct. DÍKY!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE