Jawa 125 Travel mezi Skoty

Už dlouho jsem snil o nějaké větší cestě za hranice České republiky. Trvalo dlouhých 22let než jsem osedlal malorážku z Týnce, sbalil svých pět švestek, posadil za sebe přítelkyni a štrádoval si to na sever Skotska. Cesta to byla skvělá, plná překážek, deště a zábavy. Jako třešničku na dortu jsme navštívili i Jawa sraz, který pořádal nejstarší Jawa klub na světě.

Jawa 125 Travel mezi Skoty

Kapitoly článku

Nikdy neposlouchej okolí!

,,Jste blázni!“, ,,Na dváce? To nedáte, dojedete sotve na hranice.“, ,, Do Skotska? Vždyť tam pořád prší.“, ,,Jo ve dvou, dobrej vtip!“ A spousty dalších víkřiků, které jsme slyšeli, před odjezdem na naší první větší cestu. Byl zrovna konec květa, když nám před domem stála nabalená Jawa 125 Travel, která nás měla odvézt na sever Skotska.
Trochu Vám toho prcka přiblížím. Motor už něco zažil a tak už určitě nemá původních deset koní. Rozměrově je to s přihmouřením oka srovnatelné se starou dobrou tři a půlí. Jen rok výroby je léta páně 2007. Kdo si potrpí na vysoké rychlosti, ten by na to nesedl, protože pokud se s takhle nabalenou motorkou a spolujezdcem dostanete na Jawou udávaných 95kmh, je to na bouchnutí šampáňa. Ale dost keců, vyrážíme.

GPS není vždycky výhra

,,Zvítězíme nebo budeme poraženi?“ Mockrát jsme si tuhle otázku pokládali při odpoledním předjíždění kamionů směr Karlovy Vary. Občas nás čekala výhra, jindy zase prohra. Někdo tu prohru prostě snáší hůře, takže se nám párkát stalo, že to naše kufry chtěly vzdát. Ale jsem týmový hráč, proto je čekala domluva gumicukem. U mě se z boje neutíká!

Večer už obdivujeme romantický západ slunce v Německu. Projíždíme opuštěnou krajinou, kde lišky dávají dobrou noc a užíváme si pocit svobody. Jen Týna, Jawa a já. Jo vlastně ještě protivná blondýna v GPS, která nedokáže pochopit, že zaterasenou silnicí prostě neprojedeme. Párkát se s ní dohádáme. To se jí očividně nelíbí, jinak by nás určitě nenechala ztratit v prnvím větším městě. Naše věčné dohady už asi nechtěla poslouchat ani Jawička, rozhodla se to vyřešit jendou provždy. Mačkám startér a ticho. Světlo sotva mžourá. Zpátky do starých časů s třiapůlý. Za jedna a šup Jawarozcvička. GPS letí okamžitě na dno tankvaku.

V deset večer mi Týna začne usínat na zádech. Je čas to pro dnešek zalomit. S 350km v kolech bereme za vděk prvnímu parkovišti, které potkáme. Doufáme, že nás nikdo nepřepadne. V houští to totiž pořád tak divně šramotí a kamion před námi i za námi taky na jistotě moc nepřidá.

 

Jak se Kafi ve světě (ne)ztratil

Ťuk, ťuk, ťuk. Tak přesně tenhle zvuk mě ráno budí. Kapky nebubnují nejen do naší plachty, ale zejména i na mé lysé čelo. Je pět ráno. ,,Nech mě spát“ ohradí se Týna, když ji chci pod plachtou trochu přemístit, protože na sprchu fakt nemám náladu. Do šesti se krčíme pod plachtou a pak vstáváme již do krásně slunného rána.

Zahříváme se opět Jawarozcvičkou. V půl sedmé už řežeme první zatáčky, které pomalu, ale jistě stoupají do krásných, zelených kopců. Doufám, že nepotkáme chlupatý, protože jedeme bez světel, abychom dobili GPS vyšťavenou baterku. Ta příroda je vážně nádherná. Oba se usmíváme jak měsíček na hnoji a nasáváme tu úžasnou energii z jarní přírody. Necháváme se jí unést, ale má to i své stinné stránky. Přestáváme sledovat mapu. Stačilo nám pár kilometrů, abychom se ztratili jak Jeníček s Mařenkou v lese.

Najednou už stojíme kdesi uprostřed nám neznáme vesnice a nevíme kudy kam. Tam pole, tam les, tady zase kruhák. ,,Teď borci raďte“ povídám partičce volleybalistů postávajících před místním obchodem. ,,To musíš tudy, pak zase tam a nakonec uhneš kamsi...“ Asi tak sem to pochopil, když se mi snažili vysvětlit cestu. Nechápavě vrtím hlavou. Zkusli to ještě za pomocí telefonu, ale měli to marné. Asi se jim zželelo páru vypadající jak kdyby přiletěli z JZD na Marsu. Sedli do auta a dobrých 15 km nás navedli na správnou cestu. Díky moc!

Za dalších 100 km, už ale bloudíme znovu. A to nebylo dnes samozřejmě naposled. Někoho jsme museli nahoře pěkně naštvat. To, co dnes zažíváme je pravý opak příjemného cestování. V Koblenz koukám na stav motorky po necelých 600 km a co neobjevím?! Přední brzdové destičky nám nedaly ani sbohem. Natajňačku vzaly roha. Moc dobře věděly, že kdyby se přišly rozloučit, tak bych je nepustil. Ony se teď jistě opalují kdesi v příkopu, místo toho, aby s námi bloudily Belgií. Vždyť je to zábava ne? Sobci! A to bolavé koleno, které si Týna otočila na křižovatce, když blesku rychle skákala z motorky, abych ji mohl opět roztlačit, tak to je taky jejich vina! Kdyby s námi zůstaly, nemusel bych tolik brzdit motorem.

V sedm večer začnnou zvuk motoru přeřvávat naše kručící žaludky. Chudáci naříkají. Vždyť poprvé a naposled dnes jedly kolem sedmé ráno. Nebyl čas ztrácet čas. Muselo se bloudit. Rádi bychom jim dali najíst, ale opět je vesmír proti nám. K obchodu přijíždíme tři minuty po zavíračce. Ozve se silný nářek, že by před ním i medvěd utekl. ,,Psss, ticho! Potřebujeme přemýšlet!“ Mluvíme jak blázni s vlastními žaludky. O kus dál nás zachraňuje otevřený, byť trošku předražený obchod. Jako správné socky z východu kupujeme jen suché bagety za 2E. ,,To Vám musí stačit.“

Rádi bychom to dnes dotáhli až k Atlantiku, ale opět bloudíme. Je nám jasné, že to dnes nevyjde. Je 23 hod a nám zbývá ještě kolem 250 km. K tomu mi Týna najednou začne dosti silně bušit do zad. Sotva zajedu ke kraji už skáče z motorky a svíjí se v dřepu u silnice. Po dnešních 580km ji chytly záda. Je vymalováno. Musíme najít nocleh v Belgii. Všichni nás před cestou strašili s tím, že pokud budeme spát v Belgii na divočáka, tak nás upranýřují na paragrafech. Co teď? Koukáme do mapy a rozhodneme se přejet ještě kousek do Francie, kde se smí spát jednu noc za městem. Neujdeme ani pět kilometrů, když se na nás usmívá odbočka do pole. Neváhám ani vteřinu. To se musí prozkoumat! Za čtvrt hodiny se už soukáme do spacáku někomu za domem. Kdo se bojí nesmí do Belgie!

Hlavně ušetřit

Ráno otevíráme oči s očekáváním, že budeme viset na náměstí v kleci jako zloději. Kupodivu kolem naś jen krásné pole a zima. Přežili jsme noc na divoko v Blegii! Jediný souboj který nás čeká je s maticí na zadním kolem. Nějaký inteligent ji utáhl více než je zdrávo. Skáču na klíči jak opice křížená s klokanem a k ničemu to není. Nechá se přemluvit až argumenty kladiva. Dotáhnu řetěz a můžeme vyrazit.

Kolem poledního už slintáme nad krásou mocného oceánu. Silný vítr s deštěm jen umocňuje tu vyzařovanou sílu Atlantiku. Dokázali jsme to! Týna poprvé v životě vidí více než jen český rybník a já si splnil sen dojet na malé motorce k velké louži. Za další hodinu už vyřizuji přebookování trajketu do Anglie.

Doma jsem raději zarezervoval lístky až na pondělí. Vyšlo to na krásných 25E. Teď když se paní za přepážkou ptám, zda si můžu přebookovat odjezd už na dnešek (neděli), s úsměvem mi řekno: ,,Ano“  . Výborně! ,,Bude mě to něco stát?“ ptám se, ,,NE“ odpoví s úsměvem na tváři a už si bere mé lístky. Skvěle, pojedeme o den dřív a ještě nás to nic nestojí. Lístky jsou přebookované a paní si říká o 32E! Nemá cenu se hádat, ukazuje mi větu o přebookování za 32E napsanou malým písmem na mých lístcích. Fajn, jsem blbec, že nečtu, ale mohla to říct. Takže lístky za 25E nás nakonec stáli 57E, ale jedeme o celý den dříve. Tady stejně jen prší.

Po čtyřech hodinách čekání se konečně naloďujeme na trajekt. Je plný muslimů a dokonce se v podpalubí i modlí. My se jdeme podívat na palubu. Chtělo by to k nohám závaží, protože takhle budu mít za chvíli z Týny draka. Plavbu si krátíme zasloužným spánkem na přídi.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.06
Známkováno: 35x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist