Isle of Man 2002

Úterý 13.8.2002

Komáři jsou i tady, alespoň doufám, že to, co mám na obličeji mi způsobili oni. Nebo jsem přes noc omládl tak moc, že jsem se vrátil do puberty? ]Vyrážíme na první prohlídku ostrova. Zjišťujeme, že jsme přenocovali blízko městečka

LAXEY

. Je zde největší vodní kolo na světě. Jdeme ho okouknout, ale vstup je drahej, tak se ani dlouho nezdržujeme. Je na čase najít TTcourse!!. Mapu máme opět na nic, ale já jsem fakt nikde žádnou lepší nesehnal. Po hodině bloudění se náhodně na TTcourse napojujeme u městečka

Bungalow

. Je to mazec, jedem po trati směrem na Douglas a dál k městečku

Pell

. Je zde krásná stará kamenná pevnost. Sluníčko svítí, rackové řvou a my plni dojmů píšeme SMSky domů. Vlastně píši jenom já neboť T-mobile na rozdíl od Oskara zde smlouvu se společností MANX má. Marcel jen tiše zuří. Při druhé kouřové mi můj kamarád z Brna oznamuje, že Čechy jsou pod vodou. Jsme z toho v šoku, protože televizi ani noviny jsme týden neviděli. Marcel oplakává všechny zaplavené hospody v Praze. Potkáváme zde nějaký starší pár. Jsou opět velice ochotní a radí nám, abychom se zajeli podívat na

Point of Ayre

. Je to nejsevernější část ostrova s nádhernou kamennou pláží. Sluníčko už pěkně peče a tentokrát já dostávám chuť se jít vykoupat. Než se ale stačím vysvléct, přináší mi nadšený Marcel ukázat svého nového kamaráda NORBERTKA. Je to hnusnej vyschlej malej žralok a vsadím se, že ve vodě jich taky pár bude. A velkých! Tak že na koupání se… , prostě tam nevlezu ani za brambůrky! Kolem čtvrté odpoledne vyrážíme na první čestné kolo TTcourse. Asi nejhezčí úsek je stoupání z

Ramsey

. Chvíli se zde natáčíme při průjezdech zatáčkami a pak pokračujeme dál. Sluníčko peče jak o život, avšak během pár minutek jedeme takovou mlhou, že nevidíme jeden druhého. Rychlost 60km/h se nám zdá v této mlze jako maximální možná (nechápu jak tady ty blázni můžou letět ke dvěma stům).
Po jednom kole zajíždíme opět do Lycey, abychom sbalili stan a posunuli se jinam. Nejlépe na nějaké místo bez komárů. Další krásný asi 10ti km úsekem TTcourse je před

Kirk Michaelem

, a proto zde pro dnešek zůstaneme. Večer jdeme na průzkum Pabů. Je tu jen jeden, ale stojí za to. Pinkl je děsně ukecanej příjemnej chlap. Dokonce se ani neurazil, když jsme mu řekli, že pivo máme doma lepší. Marcelova angličtina je dobrá (nebojí se mluvit), ale škoda, že nerozumí co se ho ptají. A tak barmanovi na otázku, jestli jsme se přijeli zúčastnit závodů, které se konají v pátek, odpovídá: "Jo jasně". A ještě se mu chlubí, jak jsme si dnes párkrát projeli trať. Tak a jsou z nás závodníci. Nezbývalo mi, než držet hubu. To bude trapas, až ve čtvrtek pojedeme domů.

Středa 14.8.2002

Ráno mě probouzí uřvaní rackové. Do pytle a mě se zdálo, že tak ječí rozkoší ta holka, co jsem ji zrovna …… já chci ještě spát!!! Dnes musíme celou trať natočit, ale napřed na benzinku. Paní za pokladnou je koketa, a tak jí i já už zcela bez ostychu vysvětluji, že jsme závodníci a teď jdeme trénovat. V prostorách startu děláme pár fotek a pak asi 20min připevňujeme kameru na mou motorku, protože narozdíl od Marcela já mám plexi průhledné. Museli jsme ji podložit tankvakem, aby nebyly v záběru i moje budíky. Marcel strká do tankbáglu i toho zas… žraloka, protože Norbertek by prý chtěl jet taky. Slibujeme si, že nepojedem palbu, aby se Norbertek nepoblinkal, a vyrážíme. Je velkej provoz, proto nám jedno kolo (60km) trvá asi 40min. Rychlej to nešlo. Ano přiznávám, z Ramsey mi Marcel ujel. Jseš spokojenej Macku? Kdybys měl kameru ty a ještě vyžranýho Norberta v tankbáglu, taky by jsi prohrál.
Nevím, co to do Macka vjelo. Asi má opravdu závodnické srdce a bojuje o prvenství až do konce. Každopádně se při sjezdu z TTcourse do kempu kde máme stan, se dostal svým mohutným náklonem v pravotočivé zatáčce téměr do vodorovna se silnicí a jeho pneumatiky tak ztratily adhezi s asfaltem. Pak následovala už jen ukrutná tlama. Jemu se nic nestalo, ale jeho uřvaný otesánek si odřel pravý bok a trošku ulámal kousky plastů. Tak tuhle jezdeckou chybu Marcel mně i sobě okamžitě omluvil slovy: "Já jsem ti ten asfalt z Manu na tvé Hondě tak záviděl, že jsem si ho sebou musel vzít taky". Blíží se naše poslední noc na Manu, zítra nám jede trajekt zpět do Anglie. Večer jdeme opět v Kirk Michaelu do hospody. Jsme tady už vlastně domácí, alespoň nás tady tak berou. Zjistili jsme, že tu mají jiný mince než v Anglii. Většinou je na nich nějaká motorka nebo znak Manu. Tak s místníma čenžujem, co se dá. Nevěřil jsem, že se mi to povede, ale vězte, že dnes 14.8.2002 jsem se opil v motorkářském nebi. Tak mi to pivo tady přece jen zachutnalo. Po cestě do kempu jsme zvolili nejlepším pivem Anglie právě tohle

BITTER EAGLE

. Je opravdu hodně hořký a silný.

Čtvrtek 15.8.2002

Dnes je smutné ráno. Balíme a musíme zpět. Stavujeme se ještě pro benzín u té koketní paní. Ta hned vyzvídá, kam jedeme a proč máme nabalené motorky. Já věděl, že to s těma závodníkama praskne! Dodnes nevím jak, ale zvládl jsem to. Udělal jsem na ni ten nejsmutnější obličej, co umím, a vysvětlil jí, že musíme ještě dnes domů kvůli těm povodním. Tak to ta ženská málem nerozchodila! Jen koktala něco o tom, že viděla v televizi, jak je to u nás strašný a že jsme moc správní kluci. Ale ten benál si zaplatit nechala!
Při kontrole jízdenek před vstupem na trajekt jen stačilo, aby Marcel rozepnul tankvak. Jakmile ti hoši uviděli a hlavně ucítili hnijícího Norberta, hned ukazovali rukama i nohama, ať vjedeme klidně na loď, ale hlavně rychle. Zpět z Manu jedeme pěkně vydechlým trajektem. A tak nám plavba trvá přes 5 hodin. Aspoň že je hezky. Fotím nejméně 10krát vzdalující se ostrov a je mi fakt do breku. Ani jednomu z nás není do řeči a jdeme se radši opalovat na horní palubu. Po vylodění konstatuji, že jsme se měli asi přece jen natřít. Cesta zpět do Eveshamu je dlouhá, nudná a v tom urvaným zrcátku z Manu není nic vidět.

Pátek 16.8.2002

Dnes nejezdím. Mám obě ramena v pr…… Po snídani nás moje hodná sestřenka bere na výlet. Jedeme autem na

Wawrick Kastle

, což je hezká zmodernizovaná zřícenina hradu. Je tu hezky, ale kdybych byl malej špunt, užiji si to tu o moc víc. Po večeři kontrolujeme bajky a dolaďujeme a štelujeme a napínáme a mažeme až z toho máme žízeň! Takže se jde do hospůdky na živou muziku. Tady se nám po pár kouscích rodí v hlavě ďábelský plán. Pojedeme zítra domů těch 1500 km na jeden zátah...

Sobota 17.8.2002

Vyjíždíme kolem osmé z

Eveshamu

. Do

Doveru

je to 400km. U Londýna už zkušeně najíždíme na obchvat kolem města a vypadá to, že tentokrát bude vše OK. Proč ale Marcel najednou zastavuje u krajnice? Brzdím také a scénka, která se mi odehrává před očima, mi připomíná nějakou komedii z produkce amerikánské. Nejprve Marcel hází do pole helmu, těsně za ní následují rukavice a pak už jen bezmocně vzpíná ruce nad nádrží. Tak teď je mi to jasné. Jeho uřvaný otesánek opět spapal celou tu dobrotu v nádrži už po 200km. Zatím co Míca zuří a nadává, že tady nejsou u dálnic žádný benzinky, sundávám boční plast z mého bajku, abych alespoň posledními dvěma šálky benálu nakrmil tu jeho hladovou potvoru. Víc jsem mu dát nemohl, protože začínám být taky na suchu. Než si Marcel v poli najde své oblečení, stíhám si dát v klidu jedno cigáro a pak hned sjíždíme k letišti. Tam snad natankujem. Na letištní benzince čerpáme za poslední libry a pak se velmi svižnou jízdou za hodinku dostáváme do přístavu Dover. Jedeme tím největším trajektem co společnost SEAFRANCE má, a na palubě nám hraje v kavárně živá jazzová kapela. Po vylodění ve Francii hned zase hledáme kvůli otesánkovi benzinku. Přes Francii, Belgii, a Holandsko letíme furt dvě kila. Chvílemi mám pocit, že mě ty ruce upadnou. Málem bych zapomněl na kuriozní kousek z deníčku pana dobytka (zdravím Joebarteam), který jsme předvedli v Bruselu. Zkrátka jsme opět minuli jeden sjezd. A abychom se touto chybou příliš nezdrželi, rozhodli jsme se vrátit v protisměru a napravit ji. Představte si čtyřproudový sjezd z dálnice, do kterého se chcete napojit, ale s pevným startem a rovnou do toho nejrychlejšího. Situace byla následující. Dva magoři se zařazenou jedničkou, vymáčklou spojkou a plným plynem čekají, až v tom nejrychlejším pruhu nepojede zrovna nikdo jako prase. Čekali jsme dlouho a pečlivě si vybírali, o který nárazník bychom se případně rádi rozbili. Už dlouho jsem nezažil takovej adrenalin, ale vyšlo to a dnes bych si za to naliskal. Do Německa přijíždíme po setmění. Na jedné benzince asi kolem desáté v noci přijde Marcel od pokladny a jen tak, aby řeč nestála, povídá: "Víš jak jsem ti ve Francii tvrdil, že mám celou stovku, tak to jsem se spletl, byla to jen padesátka. Takže nám právě došly Eura". No tak to je v prčicích! Karty nám nechtějí, vzít protože jsou obě elektronické. Ale Marcel nezklamal. Dvacet minut přemýšlel a tady je jeho konstruktivní nápad. Víš, jak mají všude na záchodech ty tácky na drobný? Tak mě napadlo, že půjdeme napřed vždycky na záchod, posbíráme, co tam bude, a pak za to natankujeme, abychom dojeli k další pumpě. No má někdo za kamaráda takovýho ptáka? Má a zrovna já! Trošku jsem zkrotil Marcelovy dobrodružné myšlenky o tom, jak bohatým brát a chudým dávat a vyrazili jsme hledat bankomat. Ten kluk má fakt kliku. Našli jsme ho v jednom hotelu u dálnice, tak že nás to ani příliš nezdrželo. Potmě jedem jen tak pamparampa, protože není nic vidět a začíná být pěkná kosa. Těch posledních 500 kilometrů je snad nekonečných...

Neděle 18.8.2002 hned po půlnoci

Jednou Marcel zastavuje na pumpě, jen abychom se na chvilku natáhli vedle motorek na zem. Vidím na něm, že má dost, a já už taky začínám usínat. Stačí ale na 20min zavřít oči a hned je to lepší. Tak znovu do sedla! Asi ve dvě ráno konečně sjíždíme z dálnice do Chemnitzu. Marcel se tady perfektně vyzná, neboť je to odtud k němu už jen 150 kiláků. Zná to tady opravdu na jedničku, samá zkratka, nábližka a motáme se tu už hodinu. Do Žatce přijíždíme těsně po čtvrté ráno. Vítá nás Marcelův děda, kterej už špatně spí, a tak ho naše motorky v omezovači pod okny ložnice asi probudily. Bolí mě úplně všechno, nejvíc ramena a pak hned prdel. (příště si sebou vzít mast na hemero…) Marcel vypadá taky dost zle. Chvilku kecáme v betli o tom, jak to byla naše nejlepší dovolená v životě, a ještě než usneme si slibujeme, že další výlet bude na ROUTE 66.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)