Isle of Man 2002

Pátek 9.8.2002

Protože se Evča bojí jet s Marcelem na máše, jede se mnou a já pak budu muset nazpět do Eveshamu, abych Mackovi dovezl jeho helmu. Po cestě se snažím zapamatovat si každý kruhový objezd, abych trefil nazpět. Ale po 65 kilometrech, kdy konečně přijíždíme na místo konání srazu, to vzdávám. Beru Mackovu helmu a jako správný stopařský pes, spoléhající se jen na svůj nos a instinkt přežít, hledám cestu nazpět. Nejen že jsem trefil, ale ještě jsem to vzal nějakou nábližkou, takže je to o 7km kratší. Škoda, že jsem tuto zkratku netrefil i s Marcelem, a tak tentokrát to bylo pro změnu o 20km delší. Samozřejmě jsem u toho ten největší vůl já! Evička čeká na bráně, je zelená jak sedma a přiznává se, že mezitím vyhulila asi 12 cigár. Platíme 40liber za vstup. Stanovací plocha připomíná svou velikostí tak 5 fotbalových hřišť a je už z půlky zaplněná. Než si stihnem vůbec vybalit věci a postavit stan, hned nám nějakej klučina nabízí haš.
Jdeme na obchůzku terénu. Marcela hrozně zajímá, jak to je tady s pivem. Děsí ho představa dlouhatánských front u stánků s pípami, protože lidí je tu tolik, jako by v Anglii měli jen jeden sraz za rok. Tak to je machrovina! Pivo se tu prodává v plechovkách z kamionů, které neustále projíždějí kempem. V hlavním stanu, kde hrají skupiny, čtu nad pódiem velký nápis HELL´S ANGELS ENGLAND - tak teď už alespoň vím, kdo to tady pořádá a je mi jasné, že to bude velký. Konečně sprchlo, ale pořádně. Za ty dvě hodinky, co pršelo, se celý areál proměnil v bahení brouzdaliště. V jedenáct dohrála poslední kapela (prý je to normální) a všichni se jdou věnovat plechovkám se zlatavým mokem. Moc se mi líbí politika zdejších stánkařů, protože mají otevřeno i po půlnoci (každému je totiž jasné, že po pěti-šesti-xxx-kouscích se vše nakupuje s daleko menšími zábranami). Musím se přiznat, že i já jsem podlehl, a již svírám ve svém náručí zbrusu novou helmu. A pak, že mi Češi nemáme peníze (byla fakt levná, u nás stojí o tácek víc). Kolem jedné ráno si říkáme, že už půjdeme na kutě, ale to ještě netušíme, že zatím přibylo dalších asi tak tisíc stanů. Já sám vidím tuhle situaci dost černě, ale Macek mě uklidňuje slovy: "Neboj, ten najdeme, je zelenej". A tak se prodíráme mezi stany a hledáme mezi tisíci dalšími ten NÁŠ ZELENEJ. Štěstí nám přeje a už za dvě hodinky zapíjíme ve spacácích náš šťastný návrat domů. Trefit sem zítra, už bude hračka. Zjistili jsme totiž, že dva vigvamy vedle nás mají nějací bajkeři vztyčenou vlajku s motivem ukřižovaného miminka. A ta se nedá přehlédnout! Zřejmě tu kluci nestanují poprvé.

Sobota 10.8.2002

Jdeme na snídani. Chutný hamburgr a káva jsou ten správný start do nového dne. Pozoruji místní a zjištuji, že jejich nenažranost nezná mezí. Všichni si dávají jejich oblíbený BREAKFAST (pro nezasvěcené je to:slanina, typicky hnusnej anglickej párek, houby, volský oko a fazole). Jednou jsme to tady už snídali. Pak nám bylo do dvou odpoledne blbě a teprve v pět se dostavil náznak hladu.
A tak radši odcházíme koukat na sprinty. Kategorií je moc a jsou tu i velmi rychlá auta. Obdivuji majitele a mechaniky těchto nadupaných čtyřkolých vozů, kteří tráví přez půl roku laděním stroje, aby se pak v tento den během několika málo sekund rozloučili s motorem či převodovkou, většinou však s obojím. Opravdu cílovou páskou vzdálenou od startu pouhé čtvrt míle, projelo asi tak 5 aut z desítek přihlášených. Není se proto co divit řidičům, kteří pak v návalu vzteku kopou do svých miláčků. Hned vedle velkého stanu pro kapely je ještě jeden menší a uvnitř je pastva pro oči Bajkerovi. Jedna přestavba hezčí než druhá. Napadá mě, jak to asi může vypadat v Dajtoně? Zkejsli jsme tam asi tak na jeden 36ti snímkový film + hodinové video = dobrý tři hodinky. Před stanem jsou nějaký pěkný holky (určitě to budou cizinky, protože hezký angličanky jsme za těch 14 dní neviděli), který zadarmiko a s kozama jen tak na volno (tzn. nahoře bez) myjí motorky. Chvilku na ně koukáme, ale motorky jim radši nesvěřujeme. Děvčata totiž svou práci odvádějí tak důkladně, že vždy řádně omyjí i majitele motorky. Večer je opět živá muzika, chlastačka a profesionální striptýz. Nejvíce nás zaujala striptérka s úžasným piersingem ve formě řetězu mezi nožkama. Její ozdoba mi velmi připomínala řetěz, kterým můj strýc na statku připoutává býky ke žlabu. (Tento řetěz o průměru kulatiny 10mm je taktéž přezdíván BEJČÁK.) A v okamžiku, kdy slečna při své SHOW řetěz ladně roztočila do nezvykle rychlých obrátek, nabízel se Marcel, že v případě zranění této slečně poskytne rád první pomoc. Po této psychicky náročné podívané jsme se radši dále věnovali pití piva až do ranních hodin. Tentokrát už jsme stan našli hned.

Neděle 11.8.2002

Balíme a odjíždíme do Eveshamu. Normálně se domů ze srazů netěším, ale tentokrát je to jiné. Vím, co mě zítra čeká. Konečně se mi splní můj dětský sen. Už zítra budu v nebi! Musím na to pořád myslet a nedokážu se na nic soustředit, a tak asi proto si do spacáku omylem balím i rukavice a pak je dvě hodiny hledám po kempu. Nakonec odjíždím bez nich. To jsem zvědav, v čem zítra pojedu. Půjčím si od sestřenky ty její gumové na nádobí. Jak dojemné bylo shledání s nimi, když jsem večer uléhal ke spánku. Starýho kámoše přece neopustíš.

Pondělí 12.8.2002

Ani jeden z nás nemůže dospat, proto vstáváme hodně brzy. Rychle balíme věci na motorky a střemhlav vyrážíme vstříc posledním 500 kilometrům, které nás dělí od našeho vytouženého cíle. Cesta ubíhá velmi příjemně až na otřesnou dálniční zácpu kolem Birminghemu. Kolem 3 odpoledne přijíždíme do přístavního městečka Heysham. Odtud jezdí ta jedna jediná společnost Seacat na Isle of Man.(zas.. monopol) Po týdnu stráveném na Britských ostrovech se už nestydíme nikde promluvit, a tak bez jakékoliv obavy jdeme koupit palubní lístky. Po chvilce zjišťujeme, že lístek pro jednoho bude stát 125liber! Tak to jsme nečekali. Je nám jasný, že tolik nemáme ani dohromady. Takže by sme přeci po 2000km nakonec nejeli. Toho bohdá nebude!!! Vymlouváme se, že musíme jít do bankomatu a jdeme to ven rozdýchat. Snažím se vymyslet, jak se na ostrov dostat, ale vím, že máme peníze jen tak pro jednoho. Říkám Mackovi: "Je jen jedna možnost. Pojedeme tam jen s jednou motorkou" (a v tu chvíli také vím, že to bude ta Marcelova-je to hold mladší kočka, měla by být spolehlivější). Napadají mě slova "tak blízko a přece tak daleko". Mám po náladě. Marcel si mezitím balí cigaretu (trvalo mu to asi 30 minut, ale zlepšuje se) a pak říká: "Hanes nejeli jsme sem 2000km, abychom to teď přece vzdali. A stejně musíme ještě do bankomatu vybrat nějakej peníz, abych si mohl dát na Manu alespoň pivko. Nějak to uděláme." Jedeme hledat bankomat. Marcel je samé překvapení, vybírá na svoji kartu hotovost 100 liber a pak říká: "Serem na to, zkusíme můj limit". Vybírá dalších 100 liber, jde k mojí motorce, pohladí ji po nádrži, zajiskří mu oči a jen tak prohodí: "A ty už ses bála, že nepojedeš viď? Na trajektu zjišťuji, proč je ta loď tak drahá. Je to něco jako velkej a rychlej katamaran. Na tuto plavbu nikdy nezapomenu, protože jsem si zde dal svoje nejdražší pivo v životě. Stálo mě 2,5libry! A když jsem vyšel na palubu, abych zde na vzduchu vychutnal ten lahodný mok, měl jsem hned půlku na sobě. Přihlížející mladík, kterého jsem tímto varietním kouskem velmi pobavil, mě ujistil, že toto je opravdu rychlá loď a právě teď si to klouže po vodní hladině asi 120km/h. Po třech hodinách sprinterské plavby přistáváme. A už stojíme na

Manu

! Jsme oba hodně unavení, a tak hledáme rychle kemp na přenocování. Po 10 minutách jízdy míjíme ceduli camping. Prudce brzdíme, neboť jsme oba nestihli odbočit. Marcel se otáčí jako první. Já se ho snažím následovat, ale při tomto manévru jsem dostal motorku do tak velkého náklonu, který znamená vždy už jen jediné, odřenej lak. Stihnu ještě přehodit nohu přes sedlo a oběma nohama na zemi jemně ukládám svoji CBR na asfalt ostrova Man. Škoda že jsem taky nestihl vyřadit, nebo alespoň vypnout motor. Hned jak jsem pustil spojku, roztočila se moje hondička na zemi jako káča a kromě odřeného boku se ulomilo i pravé zrcátko.
Chvilku poté už stavíme stan. Marcel se mě snaží utěšit, ale já bych se radši neviděl. Po chvilce konečně promluvím: "Macku, alespoň si domů dovezu kus asfaltu z Manu". Je to slabá útěcha, ale lepší než nic. Po improvizované večeři, na mém novém kempingovém vařiči, se jdeme projít k moři. Marcel je vůl. Venku je tak 15° a on se jde koupat. Sotva si ho namočil, zařval, zbledl a hned vyskočil. Chvilku ještě sedíme na pláži, pokuřujeme cigára a pozorujeme západ slunce. Potom jdeme na kutě. Máme toho oba dost.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE