ČZ 150C - Paříž, Londýn, West Kent Run

První zastávka Třebíč, kde mě Kuba opouští, a kde si vyzvedávám kameru. Rychlokurz a učení proběhne za jízdy, stejně moje cesta po ČR nenabídne zajímavosti k točení. Následně Telč a první tankování a první paparazzi, všude samej Japonec a pár z nich se mě ptá, jestli si mě můžou vyfotit. No problem, celebrita hadra. Takhle brzo jsem publicitu nečekal.

Dál a dál přes Temelín. Dukovany máme teda rozhodně hezčí, možná z toho důvodu mají Rakušáci v hubě pořád Temelín a ne Dukovany. Pár jednotek kilometrů před Strakonicema cítím a vidím popraskané spojkové lanko, takže někam do stínu a po cca 5-ti zmáčnutích lanko definitivně praská. Ok, jdeme měnit. Kromě příšernýho vedra (30°+) nic závažnýho, lanko praská furt, tak jsem vybaven zkušenostně i materiálně. Za půl hoďky hotovo, směr ČZ a.s.

Strakonickou továrnu nalézám v pohodě, foto před fabrikou a uvažuji i o návštěvě muzea na hradě, ale vedro a nemožnost v klidu někde nechat naloženou motorku úvahy kazí, takže jedu raději dál, Strakonice nejsou od domova pro příště zas tak daleko.

Kolem 18 mi Německo vymlouvá vstup do země, to 14% stoupání jsem jel přes 1/4 hodiny (a to chci někdy okusit Alpy, hm). Zuzka se však nevzdává a úspěšně vjíždíme do Deutschlandu. Samozřejmě hned hlídka, tak pokyvem hlavy zdravím, hlídka pozdrav opětuje a je to v pohodě. Za pár sekund ale objížďka někam do háje. To by ještě šlo, kdyby o kus dál nebyla křižovatka a objížďky na obě strany. Kam chci si nepamatuju a v té své luxusní mapě nevidím všechny města, takže to risknu. Samozřejmě blbě, takže jsem se tam a zpět pokochal příhraničím.

K večeru na benzince ke mě přišel motorkář a co jsem tak se svou neznalostí němčiny pochytil, tak měl prý kdysi taky Céčko. Po osmé už toho mám dost, obloha nečekaně tmavne, tak zajíždím někam do lesíka postavit svůj první bivak, dávám si řízeček z domova, večerní medicínu (meruňkovici) a jdu spát.

Najeto: 412 km.
 

Probouzím se do krásného rána, tak si udělám do svého plechového, smaltovaného hrníčku zelený čaj, dám si sušenky a ranní medicínu (med) a pomalu se balím. Jenže asi po 10 minutách je mi blbě, horko a několikrát házím prázdnou šavli. Měřím se a mám i teplotu. V jednu chvíli vážně uvažuji o tom že to otočím domů, před 2 týdny jsem měl klíště a co kdyby to bylo z toho? Po krátkých úvahách na to dlabu, doktoři jsou všude a zážitky z nemocnice můžou být taky super. Rvu do sebe dva růžové prášky a několik lžiček medu, rychle dobalím a raději jedu.

Studený vítr do tváře mi zvedá náladu i pocitově, takže jedu co to dá. V jednu chvíli pozoruji v třesoucím se zrcátku přibližující se matný obrys nějakého širokého a nízkého vozidla, z čehož se vynořuje jedničkovej vojenskej Hummer. Při předjíždění mu ukazuju vztyčenej palec, voják na spolujezdci zas gesto míru. Sranda, škoda že jsem se nepodíval jestli to byli Němčouři nebo Amíci. Postupem času se zase dělá příšerný vedro a dokonce jsem i zahlédl ceduli, kde mělo být 35° ve stínu. Naštěstí to Zuzka narozdíl ode mne zvládá na výbornou. Z cesty nic moc extra, jen zajímavý rozlehlý hrad někde uprostřed Německa spolu s viaduktem/mostem, který si fotím, na dělší zastavování a okukování památek dnes vážně nemám náladu.

Ve městě Speyer benzinka a poprvé na kartu - vložte kartu, zadejte PIN, vyjměte kartu, tankujte. Ehm, co? No budu tomu muset věřit. A ještě k tomu v mapě vidím kulový, takže pouštím navigaci v telefonu. Kdyby nebyly po cestě objížďky, bylo by to super, takhle si s nima neporadí, já jak kokot bloudím a ve vedru mi tečou nervy z toho, jak mi navigace pořád říká, abych vjel do zákazu vjezdu. Končí to tím, že se očima kouknu kam že mě to navigace táhne a pak jedu podle sebe. Zákaz? Dlabu. Červená? Dlabu. S těma objížďkama to teda Němci moc nevyhráli.

Taky mě strašně potěšili řidiči, jak aut, tak zemědělských strojů. Klasická cesta, krásnej asfalt, s odstavným pruhem tak pro celý auto. Traktorista i kombajnista si jedou krásných svých 40 km/h uprostřed svýho pruhu a na kolonu za sebou zvesela neberou ohledy. No a když už se teda pracně dostanu k předjíždění, tak se v dáli objeví protijedoucí auto a ještě mě dlouze vytroubí a vybliká, co že jedu po středový čáře. Ale že by se mi trochu vyhnul a popojel do odstavnýho? "Neein, ich bin Deutsch und ich habe Audi..."

Někdy kolem půl sedmé projíždím nějakou vinicí a ceduli Francie bych skoro prošvihl, asi jedu po silnici tak 8. třídy. Ale co se musí nechat, architektura domů v příhraničním Německu a Francii je krásná, takový ty klasický domy, kde jsou zdi prokládané trámama, krásný to pohled. A úzký cestičky francouzskýma vinicema mají taky něco do sebe. Pro tyhle scenérie zapomínám na všechny ty lapálie s blouděním po velkých městech a jsem rád, že jedu okreskama a vychutnávám si místní architekturu a přírodu z bezprostřední blízkosti.

První francouzské město je Wissembourg a měl jsem tu vyhlídlou i jednu kešku. Příprava ale naprd, jen se souřadnicema si člověk nepomůže, když vše ostatní je francouzsky. V prostoru kláštera si alespoň odpočinu a naberu trochu sil. Po chvíli startuju Zuzku, která v tomto vedru nemá ráda starty po krátkém stání po delší cestě. Neochotně drží volnoběh a ještě se musí pracovat se sytičem. No a proč to vlastně popisuju - od kláštera jedu někam podle kompasu, projíždím malebnou úzkou uličkou a na křižovatce stopka, tak zastavuju a motorka chcípá. Ok, klasika. Chci se rozhlédnout kde jsem to vlastně zastavil - malé náměstí, všude okolo samá restaurace se zahrádkami a na nich štamgasti. Zahrádky v pátek večer samozřejmě plné k prasknutí a zrak opravdu všech těch štamgastů byl upřen na mě. Tak si je tak všechny pomale prohlédnu, hlavou udělám gesto na způsob: "Heh, dobrý den, no co koukáte, stará motorka a je teplo.", nastartuju a s kouřem od výfuků unikám. Aspoň si měli o čem povídat.

 

Začínalo se stmívat, čas hledat místo na spaní. Problém byl, že jsem zrovna projížděl nějakou vojenskou zónou, všude samá cedule, místama kasárny a myslím že jsem i zahlédl torzo tanku. Vjíždím tedy do Bitche, kde spatřuji doslova náhorní plošinu s čímsi na vrcholu. Doma pak zjišťuji že to je citadela, škoda že jsem se k ní nedostal blíž, vážně zajímavá. Kousek za městem pak nacházím malý lesík, bivakuji a s ohledem na ráno mi je příjemně. Dávám si pro jistotu větší dávku večerní medicíny a spokojeně usínám.
Najeto: 420 km

Postřehy z Neměcka:

- Němečtí motorkáři téměř nezdraví a když už se někdo rozhodně opětovat pozdrav, jede většinou na supersportu.
- Mají vtipný SPZky: CHA, NEW, SAD, SHA.
- Silnice a značení na výbornou, jen to chce chvíli zvyku na žlutý cedule místo bílých. Teda kromě objížděk, ty jsou na dvě věci, ale asi potvrzují pravidlo.

27.7.2013

Probouzím se už né v tak skvělé náladě, zase mi je nějak divně. Lezu ze stanu, na záchod a při návratu opět házím prázdnou šavli. A to jsem ani nic nejedl, takže z jídla to nebude. Hm, opět na to kašlu, raději si ani neměřím teplotu, růžový prášky a kus medu a jedem, včera mi samotná jízda pomohla, pomůže i teď.

Sarreguemines značení veškerý žádný, nebýt kompasu tak se odtud nevymotám. V místní trafice beru alespoň něco na pití a čokoládové croassanty, paní prodavačka zvládla mojí francouzštinu ze slovníku / ruka, noha / němčina s úsměvem na rtech. Před obchodem jeden pán obdivoval Zuzku, prý se taky narodil v 53 roce. Milí lidi vždy potěší.

Odtud směr Paříž, v mapě není jiná možnost než po nějaké rychlostní silnici, která vede plackou a skoro furt rovně, takže plnej v rámci možností, opřít se o bágl vzadu a nějak to překonat. Ve Virty zastavuju, že si dám oběd. Hle, Mekáč, tak vyzkoušíme jak se to liší od našeho - chuťově vůbec nijak, obsluha však do černa a narváno k prasknutí, i když nechápu kde se tu tolik lidí vůbec vzalo.

Takže Mekáč máme z krku, po dostatečném vychladnutí mě i motorky najíždím na N4, která je ještě větší nuda než doposud, rovinka, pusto, žádný kopce, nic. Dokonce ani žádná benzinka, tudíž musím sjet do nějakýho města a doufat že tam benzinka bude. Byla, ale tak napůl. Jen stojan na kartu, obsluha nikde. Naštěstí už se zkušenostma tankuju bez problému a v přilehlém krámě si dávám zmrzku a přemýšlím o tom, co to je za deb*lní systém, že kolem takovýchto hlavních tahů není žádná benzinka. Kam frantíci při delších cestách chodí na záchod nebo kde si kupují aspoň pití po cestě, to fakt nechápu. Doufat že zrovna na tomhle sjezdu bude město a tam pumpa, to mi hlava nebere. Klasický benzinky jak u nás nebo v Něměcku jsem viděl hodně sporadicky.

Kolem půl šesté jsem dle mapy někde na kraji Paříže, jenže jsem ztracen, Eiffelovka nikde a v mapě dopodrobna nevidím. Takže opět nahodit navigaci do sluchátek a jedem. Do nějakého Roisy to ještě jde, normální cesty i značení, ale potom začíná peklo. Nějaký předměstí, samý malý uličky, žádná výpadovka či hlavní tah, navigace mě tahá do jednosměrek a když po asi 20. za sebou slyším pořád to samé dokola: "Po x-metrech z kruhového objezdu vyjeďte y. výjezdem", bouchají mi nervy, zatáčím někam doleva a končím na dálnici... Naštěstí pro mě i Zuzku byl provoz pomalej, na prvním sjezdu opouštím zacpanou tepnu Paříže a na benzince zastavuju abych se trochu uklidnil.

Beru benál a dívám se, kde že to vlastně jsem - 2 km od kempu. Alespoň že tak. I když vůbec nemám tušení, kudy jsem to vlastně jel. Startuju, Zuzka opět nedrží plyn a při laborování se sytičem sytič upadává, takže nikam nejedem. Nervy opět pracují, vedro, rozpálená motorka a zkuste si lovit v úzkém rozpáleném prostoru kus čepu - "Zasr*ná Paříž!!!". Čekající na nedaleké zastávce se po mě divně koukali. Zaklepáno a jedeme dál. Aby toho nebylo málo, o kus dál na červené na mě troubí auto za mnou a ukazuje na cosi vzadu. V tu chvíli mě napadá jedině světlo - "Jo, vím že svítí málo nebo vůbec, asi se spálilo." Nechávám to bejt a ať si za mnou myslí co chtěj.

O pár minut později jsem konečně v kempu (Camping Paris-Est - http://www.campingchampigny.fr/en/ ) a můžu si oddechnout. Lezu z motorky a koukám že mám v kufru klíče v zámku -  takže borci netroubili kvůli světlu, ale kvůli klíčům. Díky. Jak dlouho tam ale ty klíče byly nedokážu odhadnout, kufr sice otevřenej, ale při první letmé obhlídce všechno na svém místě.

Stavím stan, který mi na uvítanou stihne posrat holub a jakmile zatluču poslední kolík, začne i pršet. Přivítání jak má být. Jdu vyzkoušet i sociálky - sprcha sice malá, ale na vykoupání to je ideál, hned je člověku lépe. No a záchody taky kumšt, jen mísa, žádný prkýnko. Furt ale asi lepší jak v Turecku.

Zmožen spokojeně ulehám, medicínu a spím jak zabitej. Dnes najeto 443 km.

28.7.2013

Probouzím se do krásného dne, kdy si Paříž jen pěšky projdu, Zuzku nechám odpočívat. V putice si beru kafe a croassant, kteří mi ale nějak nesednou, asi doznívají ty potíže z předešlých rán. Jdu alespoň na recepci domluvit elektriku ke stanu - problém. Slečna mi účtuje komplet nový pobyt, což naštěstí vyřešíme, ale nevyřešíme fakt, že se musím kvůli tomu přestěhovat. (Tip: pokud chcete elektriku či cokoliv jiného, řekněte si o to hned.) Takže komedie s přesunem stanu, obsahu stanu a motorky přes půlku kempu. Zádrhel číslo dvě: elektrika má nějakou divnou zdířku, potřeba redukce. Pro mě jako totálního kempaře-začátečníka docela překvapení. Naštěstí na recepci mají na zapůjčení. (Tip: mějte s sebou všechny možný elektrický redukce.)

 

V jedenáct konečně vyrážím do víru velkoměsta. A hned mě překvapí řidič autobusu, úzký uličky, kam se autobus sotva vleze a on to tam vytáčí jak nic. Každpopádně o Paříží je toho všude spousta, tak jen zběžně - Louvre se zamluvením lístku na trajekt, Vítězný oblouk (je sranda přebíhat ten kruháč mezi auty a pak zjistit že tam je podchod) a Eiffelovka. Fronta až někam, ale když už jsem tady, tak se nahoru už podívám. (Tip: Nenoste s sebou žádný nože, ani rybičky, ani pásky a tuplem ne kanady. Pokud budete furt pípat, tak představa, že vám černoch strká gumovou rukavici tam, kam slunce nesvítí, není zrovna příjemná.) Po hodině čekání konečně nahoře a musím říct že docela super, možná to i stálo za to čekání.

 

Hlavní cíle za mnou a ve mě uzrává myšlenka, že si to tu na Zuzce projedem už dneska. Takže zpět do kempu, v metru se pokochat steampunkerkou (na živo to vypadá fakt dobře) a jen v triku na Zuzce vyrážím. Jakmile nemám daný pevný cíl a nemusím spěchat, jede se hned o poznání lépe, žádný stresy a užívám si proplétání dopravou, kdy nemusím stát ve frontách na červené a klidně si dojedu až dopředu. Takto v pohodě dojedu za krátkou dobu k prvnímu cíli - Notre Dame. Na drzo na chodník, poštelovat foťák a snímek do alba je hotovej. Fronta na prohlídku je klasicky dlouhá na několik hodin, takže nasedám a kolem Seiny k Eiffelovce.

 

Vyhlédnuté místo před dvěma lety nacházím hned, ale radost mi kazí samej autobus, limuzína a půlka čínský čtvrti na trávníku fotící se s Eiffelovkou. Jedu takovej kus přes Evropu abych si vyfotil Zuzku před tím velkým, železným, nevzhledným áčkem a musím chytit nějakou hromadnou čínskou svatební akci. Alespoň nejsou zklamanej sám, tváře novomanželů měly taky neradostnej výraz, takže svatba/y neproběhla/y podle plánu. Tak jsem počkal pár desítek minut, dal si High Five s mimem a konečně si i dostal k focení.

 

Vítězný oblouk jsem našel kupovivu také hned, se skupinkou číňanů jsme se vzájemně vyfotili a já si ten kolosální kruhový objezd vyzkoušel na vlastní kůži - popsal bych to jedním slovem a to - chaos. Jet to v dopravní špičce, tak je ze mě jen mastnej flek. Po Boulevardu, kolem Seiny se snahou zajet si na nábřeží, která ale byla všechna! zavřená, neboť na nich byly dočasné pláže. Nemůžu však navštívit vše co chci, tak alespoň mířím někam na večeři. Zjistil jsem že je docela problém najít putiku se zahrádkou na ulici, kde se dá sehnat i něco k snědku, většinu tvoří jen kavárničky. Ale nakonec jsem našel pěknou pizzérii s malýma stolečkama, opožděnou tureckou obsluhou, která mi ke konci donesla jako dezert zdarma panáka nějakého šnapsu. Škoda že jsem byl na moto. Výbornou pizzou jsem ukončil dnešní výborný den a zbývalo dojet do kempu přes ulici v nějakém parku, kde na krajnici stály samá auta a v šeru splývala černá kůže lehkých děv. Asi místní E55.

Dnes najeto po Paříži: 44 km.

29.7.2013

Ráno krásná modrá obloha, jak stvořená pro ranní čaj. Jenže čaj v kufru nikde, otevřený kufr má tedy první oběť. V obchůdku čaj nemají, tak beru alespoň černou kávu a vařím si ji. A jak tak kávičku míchám ve svém krásném, zeleném, smaltovaném hrníčku, pozoruji na hladině krásný, mastný, zelený filtr... Aspoň už vím, z čeho mi bylo na počátku výletu tak blbě. Plecháček uvazuji na moto i se zbytkem všeho ostatního a mířím opět do centra, neboť jsem si uvědomil, že jsem nesehnal žádnou samolepku Paříže na motorku.

Na moto bude ideální něco s Eiffelovkou, takže mířím tam. Zuzku nechávám pod zámkem vedle u dalších motorek a taxi stanoviště. Po 3/4 hodině hledání nenacházím nic, ani v bližším okolí nic takovýho nevedou. Hlavně že mají všude samý cetky, ale samolepku né. Nehodlal jsem se tím trápit a s myšlenkou, že si samolepku udělám doma, sám frčím do Montmartru.

 

Dostat se do působiště Amélie byla taky docela komedie, nechci ani vědět kudy jsem to jel. Na Sacre Cour jsem raději ani nejel, vím kolik tam bývá lidí, ale schodiště a vchod do metra si ujít rozhodně nenechám. První pokus o ulici vedle, ale druhý vychází a vítězně zastavuji, fotím a jelikož je čas oběda, tak si i v protilehlé restauraci dávám z francouzského jídelního lístku to, o čem vím jak bude chutnat - burger.
Při rozjímání nad jídlem jsem zpozoroval, že si Zuzku někdo horečně fotí a komponuje do toho architekturu ulice, takže jsem zbytek jídla do sebe horečně hodil a běžel za fotografem, zda-li by mi neposlal fotky. Ukázal se jako milý a dobrosrdečný chlápek jménem Gabriel, na půl Francouz, na půl Španěl. Pěkně jsme si asi hodinu pokecali a mimojiné z něj vypadlo, že má několik snů, a jeden z nich je návštívit východní země, ideálně na nějaké staré motorce, kterou by si sám spravil. Nevím jestli to s tou moto myslel vážně, ale poslouchalo se to báječně. Díky Amélii mě doprovodil a ukázal i kanály, kde se natáčela scéna s házením placáků, původně jsem mu nechtěl věřit, že ono místo je klidné, ale opak byl pravdou. V porovnání se zbytkem centra Paříže to tu bylo vážně mírumilovné.

 

Čas mě však tlačil, tak jsem Gabrielovi poděkoval za krátké průvodcovství a vyrazil na sever směr Dieppe. Vymotat se z Paříže dalo trochu práci, i když přes 6-ti proudový dálniční tunel jsem vážně neměl v plánu jet. Za Paříží již dobré značení a jediné co mi kazilo náladu byly černé mraky v dáli předemnou. V Audenie lezu poprvé do nepromoku a zvěčňuji si svojí skvělou výbavu do mokra. Ač to chvíli vypadalo, že se proudům vody úspěšně vyhnu, schytal jsem to dvakrát a velké kapky přímo do ksichtu nepůsobily jako skvělá masáž.

 

Příjezd do Dieppe byl již bez mráčků a já jsem byl také v suchu, i Zuzka to přežila a trocha špíny jí nerozhází. Dieppe jako takové je krásné přístavní město, nejvíc paf jsem byl ale z racků, drzí a hluční pořád něco chtěli. Mít víc času, tak bych si toho prošel víc (krásný kostelík na skalách, pláž), ale jelikož jsem musel vstávat ve 3:30 ráno na trajekt, jel jsem to zakempit kousek nad město někam na pole a pokoušel jsem se co nejvíc vyspat.
Najeto 209 km.

Postřehy z Paříže a Francie:

- Ženy tu mají pěkné, alespoň ty ženy světlé pleti, které jsem v Paříži potkal. Jestli ovšem byly rodilé Pařížanky, toť otázka. Ovšem černošky totální opak, nechci znít jak kritik nějakých etnik, ale až na pár vyjímek byly černošky opravdu hnusné a nejvíc to dorazila jedna v metru, když si malovaly rty výraznou rudou rtěnkou. Když s tím byla hotová, první co mi okamžitě vyvstalo na mysli, byly ony opice s červeným zadkem.
- Bez možnosti vjet na dálnici a bez navigace či kompasu ani ránu.
- Benzinky mají opravdu větší rozestup jak u nás či v Německu, ale není to zas tak hrozný, horší je nepřítomnost klasických benzinek s obsluhou a nějakým obchůdkem.
- Od hornatých hranic s Německem po Paříž totální šeď a nuda. Pravda, šeď a nuda v 60 km/h, ale dost pochybuji o tom, že by to ve 120 km/h bylo výrazně lepší.

30.7.2013

Nedočkavostí jsem se samozřejmě moc nevyspal a ve 3:00 již začínám balit. Je nehorázná kosa, černočerná tma a do toho ještě řvou racci na obloze. V 3:45 již stojím ve frontě v přístavu a jelikož nevím, jak to pořádně funguje, vybírám si za oběť auto předemnou. S ospalýma očima ale pozoruji českou značku, z které se vyklubal Dolin z Olešnice, kousek od Brna. Svět je malej. Opět jsme si popovídali a dozvěděl jsem se vše důležitý, díky za informace!

Na budce stačil jen pas a napsané číslo objednaného lístku, celník jen mávnul a už jen stačilo počkat, až nás borec s plácačkou pustí na palabu. Což se protáhlo na 3/4 hodiny, holt motorky na téhle lodi jedou jako poslední až vzadu. S citem přikurtovat, najít schody a na palubu! Docela luxus a ač jsem ospalej, trochu si loď procházím a kochám se. Spánek však vítězí a já se na chvíli neuvelebuji v křesle.

Po asi dvou hodinách celej rozlámanej vstávám a jelikož je již venku světlo, jdu se kouknout ven na širé moře. Dostávám však takovou ledovou facku, že se urychleně vracím zpět a z této několika sekundové návštěvy širého moře rozmrzám po zbytek cesty, ani kafe mi nepomohlo.

Před vyloděním se ještě z horní paluby kochám bílými útesy a pozoruji pevninu, kde se vznáší mlha a opar, celkově vzato dost depresivní počasí, ale neprší. K Zuzce, která je již odkurtovaná a která plavbu přežila v pohodě. Kolega přede mnou se oblíká do nepromoku, asi jen pro jistotu. Já to risknu a budu doufat že to nechytnu. Ovšem přejezd z trajektu na pevninu mě vyvádí v omyl, poprchává a po přejezdu "hangáru" regulérně prší - anglické přivítání jak má být. Takže se do toho nepromoku musím přeci jen nasoukat a ochráněn vůči vodě vyjíždím vstříc Anglii.

Přístav Newhaven je velikostně dost malý, výjezd má jen pár metrů, hned křižovatka a zorientuj se v dešti na silnici, kde se jezdí po špatné straně. Naštěstí díky okolnímu provozu si uvědomuju že je něco špatně a jedu po levém okraji. Nikdo naštěstí netroubí a ani nepředjíždí, na což mě upozornil Dolin, že řidiči většinou pomalé stroje nepředjíždí i když mají možnost, neboť by pomalý stroj sice předjeli, ale na dalším semaforu by časovou výhru opět ztratili. Zajímavý postřeh.

Mířím nazdařbůh podle cedulí na Londýn po A23, což je sice dvouproudová silnice, ale auta tu nejezdí jak prasata, takže mi to přijde i bezpečnější. Na benzince (klasická s obchodem, konečně!) se ptám motorkáře, jestli neví jak bude - neví, ale doteď bylo hezky. Kde to jen já slyšel.

Cesta ubíhala pomale, ale s deštěm to nebylo tak strašný, kapky byli jemné a do tváře vůbec neštípaly. Na předměstí Londýna se ztrácím a provádím i údržbu - krutikrk v dešti nekrutikrkuje, nutno namazat. Běžná údržba, jen turecká obsluha benzinky se na mě dívala poněkud nedůvěřivě, přeci jen borec v maskáčovém oblečení, reflexní vestě a igelitkách na nohou cosi kuchtící na moto blízko bankomatu, není příliš důvěryhodný.

Občas kouknu do navigace až ji pouštím napořád, abych úspěšně dorazil do kempu Crystal Palace. Cedule "Site full" nevěstí nic dobrého, ale jdu zkusit štěstí, malé místečko pro stan se musí najít - ne. "Site full is site full." Anglický gentleman jak má být, milý ale rázný. Čech by mě někam narval aby měl tržbu, Angličan myslí hlavně na stávající návštěvníky. S odstupem času mi to přijde jako dobrá vlastnost, tehdy mě to pěkně štvalo. Prší, jsem durch a nemám kde zakempovat. V navigaci naštěstí nějaké kempy ještě mám, tak raději volám, zda-li mají volno a první odpovídá pozitivně. Sice přes 20 km skrz Londýn, ale nic bližšího není.

Pomocí kompasu na sever, opět nechci vědět kudy jsem to jel, ale trefit náhodou finanční čtvrť a londýnskou Okurku musí být asi kumšt. Postupem času si zvykám na místní provoz a začínám být čím dál tím drzejší, kdy se cpu v rámci možností mezi kolony a předjíždím pomalejší vozy co to jde. Jen jednou jsem to přehnal a chvíli nesledoval okolí, což se mi hrubě vymstilo, protože auto předemnou náhle zabrzdilo, já měl smrt v očích a musel jsem to strhnout na přechodový ostrůvek. Tak takhle teda pro příště né.

Kemp kdesi mimo, ale samotný je pěkný a útulný (Lee Valley Camping and Caravan Park, London). Cesta MHD do centra teda hodinu, ale za ty prachy myslím dostatečné. Nemám už moc síly někam se do okolí projet či projít, tak si jen dávám fazole Heinz z konzervy a vůbec to není špatný. Jen bez teplé vody ešus nejde umýt, takže do přírody tohle jídlo nehrozí. Ještě jsem sesmolil deník a ulehl, s trajektem to dnes bylo opravdu náročné.

Najeto bez trajektu: 114 km.

31.7.2013

Dneska v plánu volnej den po Londýně. Pešky s hodinovým přesunem jen do centra a hodinu zas zpět zavrhávám, pěšky se sem můžu vrátit kdykoliv, ale na Zuzce tu jsem asi naposled. Trošku jim to v centru zasmradím TéeSeFkem.

Držím se po A10, kde po cestě vyměňuju spojkové lanko a zakecávám se se starším pánem, kterýmu Zetka připomíná Harleye. Vymotám se opět u Okurky a dál po London Bridge, odkud vidím i Tower Bridge a směřuji k němu. Jeho přejezd si náležitě užívám, akorát se mi potom nepodařilo najít nějaký plácek, odkud bych si mohl vyfotit společně Tower Bridge i Zuzku, všude samý zákazy.

 

Podél pobřeží k Big Benu přes Trafalgar Square, provoz extrémně hustej, ale pokud přede mnou nebyly dva autobusy vedle sebe, procpal jsem se všude. Od Trafalgaru někudy pryč, až najednou silnice změnila barvu na hnědo-červenou a davy začali houstnout. Že by se tu shromáždili kvůli mě? No asi jo, na červené zastavuji a všichni si mě horečně fotí. Potěší, když je o mě v Londýně takovej zájem. O moment později mě i zdraví celá skvadra balerín na koních, vyjeli mi naproti, ale asi byli líní to otáčet a doprovodit mě někam dál.Zaparkoval jsem a šel davům naproti, autogramiáda a ták. Složením ale opět skoro samej Japonec, takže jsem to po chvíli otočil zpět a zase se předvedl před nastoupenýmy davy. Což jsem ale asi neměl dělat, protože o prázdnou ulici dál najednou strašnej kravál a při pohledu zpět vidím o asfalt se rozpadající pumpičku. Záchranná akce neúspěšná, pacient posbírán, avšak již neschopen dýchání. Ostatky ukládám na moto a abych potlačil žal, frčím dál k Big Benu.

Velký Ben se zjevuje záhy, ale prvně si jedu pro fotku katedrály a až následně Big Benu z Westminster Bridge. S vědomím že se tu nesmí zastavovat zastavuji a provádím bleskovou operaci focení, kterou mi zpestřuje chodec se slovy: "Hele, Čezeta!" Stačíme si akorát říct jména a odkud jsme ("Od Brna." "Já taky!") a mizím dál, pokutový bloček jako suvenýr vážně nepotřebuji mít.       

Hlavní turistický atrakce za mnou, co teď? Ace Cafe! Proplétání londýnským provozem a za chvíli jsem na místě motorkářské restaurace. Díky za tip mimo! Opravdu pravá moto-putika, která by u nás mohla taky být, jen s mojím štěstí jsem tam byl jako jedinej na motorce (2pm) a zájem o mou Zuzku nebyl takovej jakej jsem očekával - pouze starší pán na skůtru. Sice okolo pár motorek stálo, ale majitelé někde pryč. Vyzkoušel jsem burger, na kterém jsem si pochutnal a po notném očumování všech dekorací, motorek a plakátů jsem si nalepil na Zuzku samolepčičku a vyrazil zas o kus dál.

Opět do centra, opět Okurka a opět London Bridge. Že já mám na to štěstí. Parkuju blízko Tower Bridge a jdu se podívat do okolí samotného Toweru, ale všude kvanta lidí, až to není hezký, takže se po pár minutách rád vracím k Zuzce a k proplétání londýnským provozem. Do kempu to beru jinudy, již přes nějaký rychlostní okruh, kterej je ale solidně zacpanej, což si ale užívám. Hodně se mi líbilo chování řidičů v kolonách, dávají stále pozor na dění kolem sebe, většina řidičů i udělá místo pro motorku pokud je to možný a jakmile skočí na světlech zelená, celá kolona se souběžně krásně rozjíždí, ne jak u nás, kdy každej čeká na toho před sebou. Akorát nevím jestli mají všichni takový reflexy, automatickou spojku nebo stojí furt na spojce, ale opravdu všichni reagovali na zelenou téměř okamžitě, což na moji akceleraci 0-30mil/h za půl dne nebylo dvakrát ideální. Ale nikdo netroubil a na další červené jsem je stejně znovu podjel, takže si nepomohli.

V Tescu beru něco na večeři a po dlouhém váhání, zda-li si mám koupit v Guinness v plechovce nebo počkat na nějakou hospodu, si jej kupuji. Ovšem ukazuje se to jako chyba, mid-strength a chutná to jak ochucená voda. Navíc i když se snažím s plechovkou netřepat jak chci, pokaždý mi to vytryskne na ruce. Co je toto za kouzla prozatím netuším. Navíc v každé plechovce byla jakási plastová kulička, jejíž význam mi byl vysvětlen o pár dní později - je tam právě kvůli natlakování, aby při otevření každá plechovka vypěnila jak v reklamě. Proč to tak je se od rodilých angličanů nedozvídám, sami krčí ramenama.

Najeto po Londýně: 164 km.