Cesta na ostrov Man

Další motodovolenou jsme se rozhodli strávit v motorkářském ráji - na ostrově Man. Přibližně jsme si rozvrhli trasu do 14ti dnů, trajekt jsme objednávali a platili asi s půlročním předstihem kvůli polovičním cenám. (Trasu Calais-Dover jsme absolvovali s DFDS Seaways, Heysham-Douglas se Steam Packet Company.) Pak už nezbývalo víc než vytisknout a schovat e-mail potvrzující rezervaci a platbu, který se předkládá v přístavu před odjezdem, přibalit nemoky, termo triko a termo spodky (zdánlivě netřeba, ale byli jsme za ně opravdu rádi) a těšit se, až nastane čas odjezdu a propukne to pravé dobrodružství.

Cesta na ostrov Man

Kapitoly článku

Cesta na ostrov Man

14. 8. 1015 - 28. 8. 2015

"Ostrov Man je pro mne ostrovem věčné touhy, neopakovatelným místem, kde každý obyvatel a každý fanoušek žije a dýchá motocyklovým sportem. Kdyby existovalo nebe a já měl šanci se do něj dostat, což je zvláště nepravděpodobné, pak bych chtěl, aby mělo podobu a atmosféru ostrova Manu v Irském moři."
Šťastný František

 

1. Den - 14. 8. 2015, pátek

  • Honbice
  • Praha
  • Leipzig
  • Wolfsburg

 

 

 

Vyrážíme okolo 4. hodiny, Béďa je naložený k prasknutí, svítí sluníčko a je krásných 40 °C. Ještě v Chrudimi zastavujeme u benzínky. „Krucinál…,“ vzteká se Fanda, poskakuje a klepe bundou, zpod které vylétá sršeň, která ho právě štípla do boku. Co se dá dělat, natankujeme a jedeme dál. Dneska máme v plánu dojet až k Wolfsburgu.

Frčíme po dálnici mezi Prahou a Drážďanami, začínají se okolo nás shánět mraky. Stmívá se. Po chvíli je tma jako v pytli, blýská se a mraky jsou všude kolem nás, jen nad námi je poslední jasnější kousíček oblohy, pod kterým neprší. Co dál? Zastavujeme na odpočívadle a nacházíme na navigaci kemp, do kterého jsme se rozhodli dojet. Zastavují tu i dva Holanďani, ptají se nás, co budeme dělat. Nějaký z řidičů kamionů jim prý poradil počkat, až se mraky přeženou. Nabízíme jim, že mohou jet s námi, rozhodli se ale čekat, a tak vyrážíme sami. K Wolfsburgu už nedojedeme. Jezdíme mezi poli, lesy, loukami, s obavami se díváme na jasný kousek oblohy, který se naštěstí stále drží nad námi. Dojíždíme k místu, kde má být kemp, je tu ale jenom uzoulinká vyšlapaná cestička směřující do lesa. Jezdíme tedy sem a tam, už i krávy na nás hloupě koukají. Kemp nemůžeme najít. Vracíme se tedy k té nenápadné cestičce a jedeme po ní dál. Kemp nakonec nacházíme, ale je už moc pozdě a je tedy zavřeno. Co teď? Okouníme kolem tak dlouho, až si nás všímá jeden z hostů a upozorní majitele. Přijde nám otevřít moc milá paní, která nám ukazuje plácek na stan s tím, že zaplatíme ráno. Ještě od ní dostáváme 2 mince na osprchování. Stavíme stan a začíná pršet, jen tak tak jsme to stihli.

Protože je už pozdě a všichni spí, jdeme do pánských sprch společně. Fanda vhodí minci do automatu a šup pod vodu. Voda teče asi tak dvě minuty, poté stojíme namydlený na suchu. „Ještě, že jsme šli společně, jinak bychom se neumyli,“ říká Fanda, hází druhou minci do automatu a… voda nikde. Další minci už nemáme, stojíme ve sprše oba nahatý, namydlený a koukáme na sebe. Jsme v pytli. Chvíli se dohadujeme, kdo někam dojde, nakonec nabíráme vodu v umyvadle, házíme ji na sebe ve snaze spláchnout mýdlo a já doufám, že sem nikdo z chlapů nepřijde. Voda je všude kolem, nakonec se nám ale opláchnout podaří, a tak tam uklidíme a jdeme spát.

 

2. Den - 15. 8. 2015, sobota

  • Wolfsburg, AUTOSTADT
  • Hannover
  • Bielefeld, Campingpark Meyer zu Bentrup

 

 

Ráno se probouzíme v krásném kempu s koupalištěm. Na koupání bohužel není čas, a tak jdu zaplatit kemp. Paní se mě hned ptá, zda nebyl problém se sprchováním. Říkám jí pouze, že jedna mince nefungovala, celou včerejší situaci jí raději líčit nebudu.

 

Potom sbalíme stan a vyrážíme směr Wolfsburg. Na dálnici nás opět dohání déšť, dáváme si tedy zastávku na špagety a rozhýbávání půlek.

 

Ve Wolfsburgu je teplo jako v peci. Nemůžeme najít správný vchod do Autostadt. Všude je spousta vstupů, ale my nemáme die Eintrittskarte, takže jimi neprojdeme. Po chvíli nacházíme hlavní vchod, kupujeme vstupenku, dostáváme plánek a vydáváme se na průzkum. Každá z budov je doslova architektonické dílo. Procházíme se mezi nimi po nádherných zahradách s ovladatelnými fontánkami. U jedné z nich se mě Fanda snaží pocákat, rychle utíkám pryč. Nakonec si sedáme k řece a díváme se, jak se lidé houpou na obří houpačce. My se nezhoupneme, nechce se nám stát fronta.

Už jsme ušmajdaný, máme hlad a je docela pozdě, jedeme tedy do kempu. Pán majitel je srandista, neustále Fandovi nabízí cenu za jeho moto-oblečení a naviguje nás k plácku na stan tím nejsložitějším způsobem, co existuje. V kempu má dokonce výběhy s klokany a opičkami.

_________________________________________________________________________________
Autostadt

je takové město ve městě. Je tady spousta budov a v každé z nich je showroom jednotlivé značky z koncernu VW. Zastoupeny jsou tady téměř všechny koncernové značky: Volkswagen, Audi, Škoda, SEAT, Lamborghini i Bugatti (Bentley chybí). Do většiny aut si můžete sednout a omrknout si je nejen zvenku, ale i zevnitř. Kromě showroomů se v areálu nachází i „pavilon času“, kde jsou vystaveny veteráni od počátku automobilismu napříč všemi světovými značkami.

Vyzkoušet si tu můžete i některá vozidla naživo, a to na terénním polygonu Gelände Parcours. Čekají vás šikmé plochy, spousty bahna, obří betonová trubka, kterou budete muset projet. Na výběr dostanete mezi terénními modely Volkswagen Tiguan a Touareg. Celý zážitek trvá asi půl hodiny a bude vás stát přibližně 25 €.

Třešničkou na dortu jsou nepochybně dvě nepřehlédnutelné 50 metrů vysoké „věže“ plné aut. Sem si zákazníci chodí vyzvednout své nové miláčky. Jedná se tedy o jakýsi sklad.
To vše zabaleno do ohromující architektury, designu a přírody.
__________________________________________________________________________________

 

3. Den - 16. 8. 2015, neděle

  • Bielefeld, Campingpark Meyer zu Bentrup
  • Antwerpen
  • Gent
  • Calais
  • Dover
  • Sandway

Ráno se nám nechtělo vstávat, a tak vyjíždíme pozdě a musíme spěchat. Hned po výjezdu začíná pršet, nasazujeme nemoky. V Belgii si dáváme zastávku na tankování a müsli tyčinku. Mají tu automat na placení kartou, se kterým nám to moc nejde. Snad je zaplaceno, chceme tedy jet dál. V tom vybíhá chlap a vzteká se, kdo z nás ráčí zaplatit. Platíme v boudičce, která je úplně mimo benzínku, takže jsme si jí prvně nevšimli. Do Calais přijíždíme hodinu předem, loď má navíc půl hodiny zpoždění, takže nakonec ještě čekáme. Snažím se sundat nemoky, což je boj. Nejdou mi sundat kalhoty, nemok vede 1:0.

Okolo půl sedmé dostáváme pokyn k nalodění. Na lodi se proplétáme mezi lidmi a hledáme vchod na palubu. Venku je zima, fučí vítr, ale sluníčko nám svítí na cestu a je tedy příjemně. Promenádují se tu dva racci loudící o kus žvance. Loď se naklání ze strany na stranu, člověk se z té výšky nesmí dívat dolů, aby se mu neudělalo špatně. Netrvá dlouho a vítají nás bílé útesy Doveru. Přijíždíme okolo sedmé hodiny večer, musíme si posunout čas o hodinu zpět.

 

V Anglii je spousta bláznů, kteří jezdí v protisměru, navíc u nich řídí spolujezdec. Nedá se nic dělat, musíme jet po jejich. Také tu nepotkáte normální křižovatku, všude jsou kruhové objezdy, které ale nikdo neobjíždí, fungují jako křižovatka. Už je hodně hodin, z obchodů je otevřeno jen Tesco Express. Nakupujeme salám a zadky (druh pečiva vypadající jako zadek) na fazolky za cenu s express příplatkem a jedeme do Welsummer Camping. Jedeme automaticky vpravo, brzy nás však zařadí do správného pruhu auto podezřele jedoucí v protisměru. Nakonec si Fanda na ježdění vlevo rychle zvyká. V Sandway chvíli bloudíme, místní nám však ochotně radí a tak kemp nacházíme. Kemp vlastní milá paní, která nám ale naúčtovala vyšší cenu, než má v ceníku, čehož jsme si všimli až pozdě. Sprchu necháváme na ráno, je nám totiž hrozná zima. Ve dne je tu okolo 19°C, v noci 9°C, to je oproti našim 40°C pořádný skok. Protože se chceme dožít rána, v rychlosti si myjeme nohy, ponožky házíme do jaderného odpadu. Jinak to nejde, teče nám totiž do bot, a tak bychom ze stanu mohli vytvořit smrtící komoru.

 

4. Den - 17. 8. 2015, pondělí

  • Sandway, Welsummer Camping
  • Stonehenge
  • Swindon, The Magic Roundabout
  • Calne, Blackland Lakes

 

V noci nás neustále budí zima, proto vstáváme brzy. Boty máme plné vody, necháváme je vysušit na sluníčku a mezitím snídáme zadek s paštikou a kafíčko. Balím spacáky, Fanda jde popojet s Béďou, abychom ho při nakládání měli blíž. Najednou slyším tlumenou ránu, vykouknu a… Fanda leží na zemi i s Béďou a volá na mě, ať je jdu zvednout, a tak beru do ruky foťák a jdu je vyfotit. Zapomněl mu sundat zámek na kolo a rozjel se i s ním, proto daleko nedojel.

V Anglii mají v názvech samostatný výraz pro ulice (street) a uličky (lane). Proč to tak je, jsme brzy poznali na vlastní kůži. Některé uličky jsou tak úzké, že se autům i my těžko vyhýbáme. Provoz je na nich přitom často větší než v běžných ulicích.

 

Dálnice okolo Londýna je šíleně zacpaná, auta skoro nepopojíždí. Řidiči se nám ale uhýbají, a tak kličkujeme mezi auty až ke Stonehenge. Všude je spousta lidí, mezi kterými se nám nechce proplétat. Také jsme trochu líní, a tak na Stonehenge koukáme jen z dálky. Po chvíli nás kameny přestávají bavit, jedeme se tedy projet po „The Magic Roundabout“. Je to velký kruhový objezd, který se skládá z dalších pěti menších. Postaven byl roku 1972 a je to nejstarší kruhový objezd vůbec. Fanda ho projíždí bez problému, zato já bych se tam ztratila. Zdá se mi to složitější, než jsem si představovala. Pro dnešek nám ježdění stačí a jedeme do kempu – Blackland Lakes.

 

Blackland Lakes je kemp a zároveň farma, za stanem nám bučí krávy, mečí kozy a na stromě nad námi vrká Ludvík Hrdlička. Ještě než se dáme do grilování, bereme si ke stanu parádní stolek, který ležel opodál. Snad nebude nikomu chybět. Gril nám pěkně čoudí, a to přesně na Ludvíkův strom. Snad se na nás nenaštve a nepokadí nám stan. Nakonec to chudák nevydržel, ulítá pryč. Jdu vyprat prádlo, ať to mám dřív, než Fanda připraví večeři. Po návratu koukám, že tu máme doslova hostinu, každý, kdo jde okolo, na nás kouká. Hambáče, dresink a spousta zeleniny. Ani muzika nechybí. Vypadá to, že ani všechno nesníme, je toho na nás trochu moc. Přecpaný k prasknutí si jdeme jen na chvilinku lehnout do stanu. Neuteklo ani deset minut a oba usínáme, všechny naše věci zůstávají venku.

 

__________________________________________________________________________________
Stonehenge

Nejstarší je kruh o průměru 110 m z vnější strany byl tvořený příkopem a z vnitřní strany valem, vybudovaný okolo roku 3100 př. n. l. Val byl jen 0,5 m vysoký. Příkop byl 2 m hluboký a na jeho dně byly umístěny kosti zvěře a skotu, aby se půda zpevnila.

Přibližně mezi lety 2600 až 2400 př. n. l. byly vztyčeny kamenné bloky, které jsou veřejnosti nejznámější. Jedná se zejména o kruh o průměru 33 m. V době svého vzniku byl patrně tvořen 30 svislými „sloupy“, na kterých spočívalo 30 vodorovných překladů. Uvnitř tohoto kruhu bylo patrně 5 trilitonů (2 svislé kameny jako sloupy, na kterých spočívá jeden vodorovný jako překlad) rozestavěných do tvaru podkovy. Tato podkova má asi 14 m v průměru a jednotlivé kameny, kterými jsou trilitony tvořeny, váží každý okolo 50 tun.

Větší kameny jsou v současnosti zality do betonu. Při stavbě byly kameny vsazeny do jam a utěsněny kamennou drtí. Avšak po obou světových válkách kameny následkem otřesů začaly vypadávat. Proto byli tehdejší archeologové nuceni rizikové kameny zabetonovat. I přesto však jeden z kamenů v roce 1963 spadl při velké vichřici.

Při vykopávkách z roku 1920 byla pod jedním z kamenů nalezena láhev portského vína. Na štítku láhve byl vyznačen i rok, víno pocházelo z roku 1810. Zátka však shnila a většina vína vytekla
30. ledna 2007 archeologové objevili poblíž Stonehenge zbytek vesnice. Tento objev vyvolal spekulace o tom, že Stonehenge mohlo sloužit jako pohřebiště pro tuto vesnici.
_________________________________________________________________________________

 

5. Den - 18. 8. 2015, úterý

  • Calne
  • Magor
  • Birmingham
  • Kingsley, Lady Hayes Park

 

 

 

 

V noci nám je opět trochu zima a k ránu mě budí krávy, bučí jak splašené. Fanda spí jak zabitý, zato mě ležení už nebaví, jdu se tedy projít. Všechny naše věci, které zůstaly venku, jsou mokré od rosy. I prádlo je úplně durch. Chvíli se procházím mezi jezírky a dívám se na pospávající kačenky, pak se jdu umýt. Vodička je krásně teplá a při představě, jaká je venku zima, se mi z ní nechce ven. Nakonec ale musím vylézt, jinak by nezbyla žádná voda pro Fandu a další hosty. K snídani dojídáme hambáče, pak uklízíme stan – naštěstí nepokaděný, zdravíme Lůďu a jedeme dál.

 

Večer marně hledáme kemp, musíme se tedy zase ptát paní v obchůdku, kvůli přízvuku mi však moc nerozumí. Nakonec se ale domluvíme. Lady Hayes už má recepci zavřenou. Nějaká paní (nejspíš majitelka) na nás volá, že si máme postavit stan a zaplatit ráno. Stan jsme si postavili na hřišti, tak se díváme, jak dospělí, děti a psi dohromady hrají fotbal. Je to docela sranda. Sprchy a záchody jsou v budově, kam se dá dostat jen s čipem, který jsme nedostali. Musíme tedy sledovat ostatní a proklouznout s nimi.

 

6. Den - 19. 8. 2015, středa

  • Kingsley
  • Blackpool, Sandcastle Waterpark
  • Bolton-le-Sands, Red Bank Farm

 

 

 

 

Už okolo šesté hodiny ráno nám zvoní budík. Rychle vstáváme a balíme. Před odjezdem si ještě chci skočit na záchod. Sláva! Dveře mi jdou otevřít i bez čipu. Brzy se však ukazuje, že to nebyla výhra. Dveře byly patrně jen přivřené, za mnou se však zavřely a zamkly. Lomcuju s nimi, ale je to málo platný, nemohu se dostat ven. S tím, že čip potřebuji i k východu, jsem nepočítala. Nikde ani živáčka, všichni spí. Mám ale štěstí, přece jen se některý z hostů budí dřív, míří na záchod, odemyká a já procházím. Recepce je ještě zavřená, potichu a nenápadně opouštíme kemp. Ano, jsme hulváti a odjíždíme bez placení. Snídáme až na parkovišti před akvaparkem. Fanda si všímá, že je parkoviště placené, na platebním automatu je však napsáno, že parkoviště pro motorky je zdarma. Koukáme všude kolem, vyhrazené místo pro motorky nevidíme. Nakonec usuzujeme, že motorky jsou prostě free a hurá na tobogány.

Celé dopoledne dovádíme na tobogánech. Mají jich tu opravdu požehnaně, na jednom z nich se jede i do kopce a je tu i pár takových, na kterých se trochu bojím. Odpoledne to už není taková paráda, nahromadilo se tu tolik lidí, že jsou fronty na tobogány příliš dlouhé. Ještě se párkrát svezeme a jdeme pryč. Na parkovišti nás čeká nemilé překvapení v podobě žlutého vodotěsného balíčku (prší), v kterém je voděodolný papír s pokutou za nezaplacené parkování. Chtějí zaplatit 50 liber (25 liber při zaplacení do čtrnácti dnů). Do Čech pokuty z ciziny nechodí, snad se jí tedy vyhneme.

Pořád prší a je zima. Nakoupíme a jedeme do kempu, vesnici s nejdelším názvem (Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch), kterou jsme chtěli navštívit, raději vynecháme. Stan stavíme v rychlosti a jdeme si ohřát půlky do spacáku. Fouká takový vítr, že se nám ohýbají tyčky tvořící kostru stanu. Ještě aby praskly, to by nám scházelo. Celý zbytek dne se jen válíme ve spacáku, pijeme kafíčko, zobeme zázvorky, hrajeme karty a občas se díváme, jak se nevyjasňuje.

 

7. Den - 20. 8. 2015, čtvrtek

Pořád prší a nechce se nám vstávat. Vyvalujeme až do deseti hodin, poté Fandu hlad vyhání na nákup. Půl hodiny, hodina, hodina a půl… pořád jsem ve stanu sama. Začínám být nervózní, snad se mu nic nestalo. Po víc jak hodině a půl Fanda přijíždí s množstvím jídla pro dva Otesánky. Prý půl hodiny hledal párek do guláše, zbylou hodinu bojoval se samoobslužnou pokladnou. Párek nakonec nenašel, guláš si děláme s klobásou. Konečně přestává pršet a vylézá sluníčko. Udělalo se krásné teplíčko, kterého musíme využít a jdeme na procházku k moři.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.08
Známkováno: 50x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist