World Tour Igora Brezovara - 1. měsíc na cestě

Igor už je na cestě téměř měsíc a na jeho webu máte možnost si každých pár dní přečíst obsáhlou zprávu se stovkami zajímavých zážitků. Podívejte se s námi na krátký vzorek z vyprávění o Igorově cestě.

World Tour Igora Brezovara - 1. měsíc na cestě
Bližší informace o této cestě, kterou Igor završí svoji World Tour a dokončí průjezd všemi kontinenty (dobrá, snad kromě Antarktidy), jsme přinesli před startem cesty v tomto článku. Celou reportáž najdete na Igorově webu www.mototour.cz. Ale teď již ke slibované ukázce, ve které Igor po projetí Aljašky a Kanady projíždí severní částí USA:
Slunce svítilo, byla neděle, vyjel jsem z dálnice, a jel jsem lokální cestou nejkratší možnou dle GPS směrem na Cleveland. Vesnice jsem míjel pomalu, motorka si jen brumlala potichu, dodržoval jsem všechny pravidla, a pozoroval krásu zdejších vesnic. Všechny baráčky, mále i velke do puntíku vyšperkované, upravené, roztomilé ozdobene, všichní sekali trávu, myli auta, dětí se hrály na jediné atrakcí, kterou všechny kolem domu mají, a sice tobogan. Každý kromě velkého pickupu má ještě obytné auto, člun a buick, nebo Merkury. Ty bohatší i cadillac. Eu aut jsem moc neviděl, po případě audi nebo BMW.

Připadal jsem si jako v Čechách, když si občas ukradnu čas pro sebe, a udělám kolečko po vesnicích kolem Prahy. Měl jsem v úmyslu najet dnes takových 400 km. Více ne, protože mám spoustu času, a nebudu trpět, jako na začátku cesty. I když tam to rychleji utíkalo, jelikož nebyla doprava, rovné silnice, a jen příroda, příroda.

Na pumpě jsem si opět dál již snad po sté instanční polévku, kterou koupím na pumpě, a pak v růžku vždy je pro takové případy jako jsem já, nachystanou spoustu omáček: barbique, kecnul, cibulová, mexicka atd. obvykle do polévky vymačkám všechny, nadrobím do toho chleba, a zaliju horkou vodu. Po 5 minutách je hotová. Mezitím se vždy povídám z lidmi, který se nastřádají kolem motorky, a jsou fascinovaní, a tak se opět stalo, že mi chlapík věnoval krabičku cigaret, a nabídnul peníze. Nevzal jsem je. Nepotřebuji je. Splňuji denní limit, a tak to ma být. Hezky je, že až je nebudu mít, vím, že přežiju.
Jel jsem kolem nádherného jezera, zastavil a šel se podivát na pláž, kde byl písek, a vysoké vlny. „Kdo jsi, co tady chceš, to je můj pozemek!!!!““ se ozvalo z pozadí, a starý, šedivy pán se řítil ke mně. Nejlepe udělat ze sebe vola ihned na začátku, a bude to jsem si ihned řekl.: „ Jsem Igor, a při cestě kolem světa na motorce jsem právě narazíl na nejhezčí pláž, co jsem kdy viděl.Omlouvám se, jestli sem Vám tím způsobil potýže, ale potřebovál jsem si odpočinout.“ A čekál jsem na očekávanou reakcí. Přišla. Jimmy změknul, zeptál se mě ještě na mnoho otázek, a na koncí jsme se rozloučili jako stary přátele z podáním ruky, a popřáním štastní cesty. Ale viděli jste Amika, jak ihned zdůraznil, že to je JEHO, a NIKDO, tam asi nemuže. Jo, to jsou oní. Co je moje, chraň buch to ohrožovát nebo používát. Materialisty na prvním místě.
Když jsem v dalším městě viděl nápís Budapešť, a Hungarián restaurant, poměl jsem si na gulášovou polivku, a hlad jsem zrovná měl, a otočil jsem se přes dvojitou čáru, a zaparkovál před restaurací. Jo, měli jí. Pěkně červenou, z njočkama, spoustu měkeho hovězího masa, a byla páliva už tak, ale ja si tam ještě o paprikovál z čili papričkami. At to stoji za to. Stalo!!byla lepší než tenkrat v Madarsku. Platil jsem 7 USD, a také řekl číšníkovi, že to bylo super, a nechál mu svych (povinnych13% pokud ste spokojen). Pokračovál jsem cestu k dalšímu z jedních z 5 Velkých jezer, jak se jmenuje tato oblast USA.
O Amishes jsem Vám už psál, a musím říct, že jsem byl tak fascinován těmi to lidmi, že jsem o ních přemýšlel často, a ptál se lidí, at mi řeknou co vědí o ních. Bylo mi tenkrát lito, že jsem je nepoznál více, ale doufál jsem, že je potkám ještě, a vezmu si na ně čás, a rád bych u ních bydlel, pokud mě vezmou mezi sebe. Stalo se to tak. Opět jsem viděl ceduli dle silnice, že jsem v Amisch country, a jezdily kolem s kočáry, a chodily dle silnice všechny v bílých košilich, černích kahotách, velkou bradu, a na hlávě jím stín před sluncem dělál černy klobouk.
Byl jsem ve vesnicí Essenchof. Zastavíl jsem v restaurací, postavíl motorku, dál si samozřejmě ručně vymačkaní džus, a čekál, čekal. Byla to jejích přirodní restaurace, kde vše dělaji po staru, pečou buchty, koláče, vyvařujou polivky a pečou maso. Byla neděle, a po mší se zastavovali na čaj. Nebyla jim až tak zajimava motorka, ale tentokrát vyjimečně já, kolik jsem toho vyděl, a že jsem to dokazal, mě musel asi opatrovát buch, nebo si neuměji představit nic jiného. Byl jsem na dobré cestě k seznámení se. Vzali si čás. Já také. Svěřil jsem se jim, že bych rád poznál jejích kulturu více, že dnes nemám kde spát, a zda mužu postavít stán u někoho na záhradě…… „Spat budeš u nás, Igor.Jsi dobrý člověk, a dveře jsou ty otevřene.“ Uau, přesně to jsem plánovál, chtěl, a toužil po tom. Zvolil jsem správní postup. Sledovál jsem Fridricha a jeho rodínku, jel za kočárem, a byl jsem nervozní, plny adrealínu.Na kočáru ze zadu jim se jim sluncem třpytil červeny trojúhelník, který si nakonec museli namontovát proti své vůly, ale když jim pastor řekl na základě americké vlády, že to je pro jejích bezpečnost, nenamitalí. Musí ho mít každy. O níc vlástně nešlo, jen ty lide byly fascinující. Nedostupní, žili po okraji společnosti, nechali druhé byt, a byly nechání žit. Žit poklidnim spůsobem, jako před 200 lety, a ne před 50, jako jsem psál dříve.
Přišli jsme domu do krásně natřeneho bíleho domečku. Mohl jsem zaparkovát na zahradě, vždyt to můžeš, jen mi se nesmime dotikát a jezdít na motorce. Z skoro každého okna, otočeného na záhradu zírala dětska,vařečka, pokrytá z blond vlasy. Blond asi proto, že to jsou potomky holandskych a staroněmeckých křesťanu, který v 18 století nenašli místo v EU, respektive jim tehdy EU zákon neumožníl žít tímto způsobem v Německu-Holandsku. Všiml jsem si, že i oni mluvy Německy, nebo tomu podobně. Jen v pátek když mají dětí volno, mohou tak hovořit. Jinák v škole anglicky. Školu má každa vesnice, a tam nechuději američane. Oni se mohou vzdělavat jen do dokončení 8 třídy. Dále nikdo nejde. Víra jim to zakazuje. Nechtěji se vzdělavat, a byt nastrojí moderního života. Nezajima je politika, kultura, sport, život kolem njich. Manželka Loryan byla oblečená skromně, v fialových šatech bez knofliku, a bez zipu. Nepoužívají je. Všechny byly bosi, kromě otce Fridricha. Přešlapoválí po písku, a z baračku přišli se namě podívát jeden po druhym. Měli zatím 9 dětí, ale další zajiste přídou. Průměr v rodině byvá kolem 15 dětí. Vše proběhalo ve slušností a pokoře. V klidu, žadne řvaní, matka hladíla nejmladší tří, a já se svlekl do civilu. Slibíl jsem otcí, že žádne kamery, roťáky, ba dokonce hodinky jsem uzavřel do kufru. Měl jsem sandaly, kalhoty a svetr. Rozhlidnul jsem se po záhradě, kde se pasli koně, pobíhaly slepice, husy a ovce. Ve stodole bylo nářadí, pro orány půdy, samozřejmě je táhnou koně. Plno ovocních stromu nám dělalo přijemní stín, a matka mi přinesla v hliněné nadoby vodu.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.22
Známkováno: 37x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist