Ricci a jeho moto cesta Amerikou 2010

28.4.10

Jsem dorazil na pražské letiště, nechal si v pohodě zabalit kufr, jdu si vyzvednout elektronickou letenku, vše jde jak má. Hodím zavazadlo na vážící pas a ženská říká máte nadváhu o dvě a půl kila, něco z toho vyndejte, nebo zaplatíte kolem 150 USD navíc. Hmmm,tak jooo..
Takže až poletíte na jednu osobu s LUFTHANSOU, můžete vézt 2x bag, každý po 23 kilogramech.
Krásné zabalený kufr jsem rozerval, vyndal přebytečnou váhu a vzal ji jako příruční zavazadlo.
A šel jsem se znova zabalit fólií, dneska na mně vydělali:-). 2x po 90ti kačkách a ještě neletím:-)
Ještě štěstí,že jsem si helmu, chaps, rukavice, boty a bundu koupil a nemusím to tam táhnout, až na zpatek :-)
Pak už to bylo v pohodě /ačkoliv, nikdy jsem neviděl opilého, spinavyho houmlesaka s notebookem, možná sháněl jinej revír, standardní odbavení a nástup do Airbusu 310, bylo zpoždění, které pilot za letu do Frankfurtu hravě dohnal. Řekl bych, že jsme letěli tak 50 minut.
Frankfurt je krásné přehledně letiště proti jiným v Evropě, znova klasické odbavení, mimo náušnic jsem vše dál do košíku a bez problémů prošel k gate kde na nás čekal veliký Airbus 340-600.
Bohužel jsem seděl v prostřední řadě na konci letadla, všechny místa u oken byly zabukovany.
Nevadí, letušky blízko a tím pádem jídlo a pití na dlouhou cestu po ruce.
Nikdy jsem neletěl tak velikým letadlem, dlouhý rozjezd a ta kráva se vznesla do vzduchu a super. Během letu dlouhého 8200 kilaku do Denveru v Coloradu jsem třikrát jedl a popíjel, radši jsem vysadil, aby mě Amici neviděli v bujaré náladě :-).
Na LCdecku jsem si pustil Avatar, pak něco o upírech a live koncert Bon Jovi, super volba.
Letělo to cca 11 hodin a několikrát jsem musel projít palubu, totálně mne tvrdly nohy.
Že nedávno bouchla sopka na Islandu, zapomeňte:-), Němci to flákli těsně vedle, šetřit se musí :-). Teplota tak -55 stupňů v 11 a půl kilometrech výšky při 900 kilaku rychlosti.
Ale pak to přišlo přelet přes Grónsko, Kanadu, Hudson záliv, turbulence a opět turbulence, letadýlko už tak velký nebylo:-),někdo křičel, někdo se poblil, stewardi trochu běhali. Teplota venku - 65 a rychlost kolem 800 kilometrů. Musel jsem rychle upíjet víno, aby se mi nevylévalo ven :-).
Letěl jsem už s dost aerolinkama, Němci jsou fakt dobrý a starají se. Pilot to opět bravurně zvládl, zpoždění bylo pár minut. Přistání super a nás čekalo odbavení přes imigrační boxy.
V Letadle se vyplňovaly dva papíry kvůli urychlení odbavení a kontroly.
Představte si, normálně jim spadnul celý počítačový systém, asi jak každýmu kdo jede přes ESTA berou otisky prstů a fotí, prostě systém aborted :-).
Jako tydyti jsme čekali skoro hodku, ale začali se nám věnovat tlustí důchodci, kteří tam vypomáhají jako dobrovolníci, organizovali to a byli strašně milí, fakt super.
Pak systém nahodil nějakej ajtak, kterej tam běhal s notebookem a všem mašinám tam strkal CDecko.
Úředník na imigračním položil pár otázek, co tam a kam, na jak dlouho a jestli tam nechci pracovat /to fakt ne/. Odpověděl jsem mu a pustil mě.
Bagáž už byla dávno na karuselech. Popadl jsem kufr a vycházím ven a tam mě už očekává můj dlouholetý kamarád a spolužák Jirka.
Taky dělá do IT, jsem mu řekl, že by mohl na letišti vzít job :-))).
Super, jsme rádi, že se po době vydíme, pospícháme k nim domů, kde mě vítá ještě Nancy, Jirkova manželka.
Teda ještě předtím zajíždíme do garáže a tam už čekají dva cestovní motocykly BMW s naloženou bagáží. Krásný to pohled.
Vyndám nějaké dárečky, dáváme 10ti letou americkou singlovku na přípitek a pak českou meruňkovici a mandlovici a dvě docela dobrý coloradský pivka. Přitom si stačím vyzkoušet nové chaps, koně, bundu, rukavice a helmu, koupil jsem to tady, abych to nemusel táhnout z Česka, sedí to jako prdel na hrnci:-).
Takže po 48 hodinách mám v sobě 3 a půl hodiny spánku, chtělo by si to jít lehnout, tak jdu.Třeba mám aklimatizaci za sebou:-))

Ráno 29.4.

Jsem se opravdu probudil do zajímavého počasí. Jelikož Denver leží na náhorní plošině vysoké 1600 m /říká se mu též MILE HIGH /jen o 20 m nižší než naše Sněžka, panuje tu zajímavé počasí. Včera krásné teplo a dnes po ránu to začalo deštěm, docela kosa a hned za ní následuje padání sněhu. Fakt dost-).
Říkáme si s kamarádem, dneska na motorky nevyjedeme. On BMW RT 1100 a já BMW LT 1200 připraveny na cestu.J eště máme jet k dealerovi BMW na výměnu pneumatik. To jsem v Americe ještě nebyl ani 12 hodin, to to začíná.
Tak Jirka říká, máme na zahradě jacuzzi, sednem tam, dáme kávu a čaj, pokecáme a vono se to třeba vybere:-).
Proč by ne, říkám, v teplý vodě je lip než v ty kose venku :-).
Dřepíme tam asi hodku a začíná vylejzat sluníčko a krásné rychle všechno vysychá.
Je to jasný, vyrazíme i kdyby to bylo za jakýhokoliv počasí. Padáme do baráku a nahazujeme na sebe motorkářský hadry a rychle do garáže vytáhnout stroje.
Upozornuju, že celý svůj život jezdím jen na dvouválcích a že čtyřválcem od Bawa vůbec nemám zkušenost, možná tak s vahou, Haryk je stejně těžkej, ale LTcko mohutnější..Nějaký vysvětlení od Jirky, co kde, jak. Startujeme a vyrazíme ro rušného provozu příměstských části Denveru.
Jedeme k dealerovi BMW na zamluvenou výměnu pneumatik, Jiří se s nimi zná a představujeme se. Slyší naše plány, že kvůli dost chladnému počasí, které podle předpovědi počasí má být v Coloradu ještě asi pět dní a opět sníh, že vyjedeme na jih do New Mexico a Kalifornie. Hodně jich chtělo jet s námi:-). Pneumatiky byly do hodiny hotový. Příjemný a ochotný lidí. Přišli tam i policajti, kteří jezdí BMW R 1200 RTP, hodně si to pochvalují. Mne zaujaly jejich nádherný jezdecký boty, máme vyfocený, nebyl s tím problém:-).
Nasedáme na mašiny a razíme na druhý největší HD dealer v Denveru "Míle High". Parkujeme na parkovišti před shopem a vzápětí přichází šéf /bývalý motocyklový závodník/ a ptá se kam cestujeme a co dvě BMW před HD. Na to mu Jirka říká "dva bavoráky" chceme vyměnit za čtyři harleye:-)". Směje se. Říkám, že jsem majitelem glajdky a jsem moc spokojen. Bere nám fotak a říká, že nás spolu vyfotí,ok. Cvakne nás, super. Před shopem je hodně krásných strojů a to ještě nejsme ve vnitř. Vejdu do obchodu a už válím oči /než Šalamounka nebo Hradec,je to strašně veliký,nevím kolikrát,to se prostě nedá porovnávat a na druhou stranu ještě nejsme v Los Angeles:-) /. Byl jsem jako malý děcko v cukrárně. Výběr oblečení, doplňků, motorek a jiných věci neskutečný.
Ted kamarád říká, že jsem citizen z Czech republic,tak se už ptají i ostatní nakupující kam jedeme a na čem jezdíme. Říkáme že zřejmě Nové Mexico, Kalifornie a dál. Dávají nám různé náměty kam zajet, co vidět. Překvapuje mě jak jsou sdílní, přívětiví a v pohodě. Jiří je ve svém živlu, rád si povídá, přece jen je v Americe 26 roku a to je dost. Moje angličtina stačí na takový normální základy:-).
Nevím po jaké době, ale vybírám si dealer shirt "Míle High" s motivem,který jsem nikde neviděl,f akt pěkný. Fotím se s mladou prodavačkou :-) a jdu ke kase, platím 28,- USD a ještě dostávám do tašky dárečky.
Loučíme se a rychle pryč než se tam zase vrátím :-).
Razíme dál, dál do centrál Denver, silnice se zhušťují a přibývá proudu, dostáváme se do odpolední zácpy. V Coloradu motorky nesmějí projíždět mezi auty, policajti to fest pokutujou.
Centrum moc pěkný, mrakodrapy a jiný pěkný stavby. Výškovky se nedají fotit. Fotíme později jako celek od jezera.
Rarita, jezdí tu jedna tramvaj a strašně troubí na křižovatkách, fakt troubí.
Důvod: když to dávali do provozu bylo několik řetězových bouraček. Amici nevěděli co s tím mají dělat:-))).
Silnice, kvalitní, široký, přehledný křižovatky a hlavně všude "speed" kolik máš jet.
Na to, že jedu poprvé na LTcku se to zvládá dobře, Bawo je stabilní, krásné sedí, brzdí a jede, umí fakt pěkně zrychlit. Jo, ještě to má zpátečku a tu jsem použil poprvé v životě při parkování, docela bomba.
Tak a teď už k domovu. Máme žízeň, Jiří ukazuje kam chodí nakupovat chlast, dokonce má i slevovou kartu a to se vyplatí :-))).
Toho dne válím oči podruhé. Lidičky, tolik druhu piva, kořalek, vína a bůhví čeho od alkoholu jsem v životě neviděl. Něco se koupilo, jedeme bydlet.
Vlastně jsem jen ráno snídal a od ty doby nebyla nějak potřeba pocítit hlad, prostě jsem vstřebával spoustu informací a překvapení:-).
Podává se speciální večeře /je pravda Jirka s Nancy žijou hodně zdravé na Američany/, jako předkrm je tortilla z modré kukuřice a k ní "Guacamole"  /rozpasirovana 3 avokáda, sůl, červený pepř, hodně česneku a 1 rajče/, nabereš a jíš. Velice chutné a pikantní.
Druhý chod je hovězí v pikantní šťávě s červeným sladkým bramborem /vypadá to jako banán,nebo delší okurka/, taky jsem si pochutnal. Pivka potom to jen dovršila, nemaj je vůbec špatný; takhle, je to pitelný :-)).
To jsem v Americe 24 hodin a jsem nažhavenej co bude dál.
Tohle jsem psal ještě v noci a pak se mi to vymazalo,byl jsem pěkně nasranej a šel spát.

Dnes je 30.4.

Opět sedíme v jacuzzi a plánujeme kam pojedeme. Vypadá to, že v sobotu vyrazíme do dálek, cca 450 mile New Mexico. V Denveru je chladno a má být. Musíme na jih !! :-).
Zatím gagos. Ricci.
Uff je to hotový,dál to tam snad půjde už v poho:-), a my jdeme jezdit po bankách a ještě něco zařídit před odjezdem a večer jdeme do baru,vlastně tady začnou čarodějnice :-)))
Dnešní den jsme pojali v klídku, před zítřejším výjezdem. Já si musel vložit dolary na kreditku, bo s hotovosti neradno zde jezdit. Kamarád musel do další banky, pak k očnímu pro kontaktní čočky, kempink nádoby na vaření kávy a čaje/bude zima dle předpovědi/,náplň pro vařič, nožík a pepřový sprej na blbý a medvědy Grizzly :-))).
Tak jsme osedlali německé pferdy a vyrazili. Opět docela kosa. Víkendy jsou i tady, takže pěkně hustá doprava /jak říkám nesmí se podjíždět auta/ takže jedny semafory na několikrát. Nákup kemp věci byl ve speciálním shopu, zase kolos. Co bylo krásný, střelný zbraně, opět neskutečný výběr /máme 2 vitríny nejdražších/.
V bankách /respektive kredit union/, zase Jirku znali /mají tam osobní přístup,žádný poplatky,nikdo to netuneluje/,musel nahlásit, že budeme cca měsíc vybírat dolary v 10-12 státech. Neboť při zjištění výběru mimo Colorado, kolikrát kartu zablokují proti výběrům /kvůli bezpečnosti klienta a banky z důvodů zcizení/.
Všechno jsme zařídili a pospíchali nazpátek, protože byla zamluvena místa v restauraci.
Rychlé z kůže do jeans a do auta /bohužel tu nejsou hospody Na růžku:-) /.Několik km jízdy, parkujeme u mega zábavního centra.
Resturace se jmenuje "Rock Bottom" /překlad je Kamenné dno/ a zároveň to je vyhlášeny místní pivovar s 25-ti pobočkami ve státech. Od uváděcího pultíku nás uvádějí ke stolu .Všude je narváno, začíná víkend. Ujímá se nás servírka Carlin, řekl bych typická místní žena /žádnou bílou pěknou jsem ještě neviděl a tři pěkný černý to jooo:-) /, silná, nehezká /foto/, ale neskutečně milá, upovídaná a usměvavá /to bych kolikrát rád viděl u nás v Česku/. Dozvídám se, že pivovar vaří pět stálých piv a nepravidelné šest speciálu od 5,1% výše Slušná úroda.
Objednáváme si jídlo, já specialitu v kotlíku z Mississippi, Nancy kuřecí steak a Jirka obalovanyho lososa. Dobrá ,nechám se překvapit co bude.
Servírka Carlin přináší pití a ochutnávku jejich 11 druhu piva /foto/, 2 velký piva a ocet /skoro jsem ho načal bo vypadal jako normální třetinka:-)),dělám si prdel/. Protože Jiří a Nancy jsou zde pravidelní hosté, mají bonusove karty za to kolikrát tam přijdou, kolik vypijou pivek tak samozřejmě ty pivka znají /tomu se říká podpora pití, ještě dostaneš slevu:-)) /.
Začínám pomalu ochutnávat 1 kus, chuť je dobrá, je to silný a musím po troškách ještě 10x, ale jo dám to. Jirka na mě, to nemusíš vypít, jenom ochutnej. Říkám, jo chápu, ale je to malá výzva:-)
Přinesou jídlo, otevřu lžící tu placku, vevnitř je maso, zelenina a věci který neznám.Není třeba komentáře, je to výborný ochutnávám i ostatní, super, dobrá kuchyně.
Porce byla velká, povoluji pásek a pomalu dopíjím 11-ty vzorek, joo pivko má úroveň.
Potichu ukrkavam:-), nebo škytám, to je jedno, zkrátím to povídání.
Carlin přináší účet, Jiří kouká, dostává 20 USD slevu jako vzorný host. Paráda... Nicméně, žádná sleva není zadarmo, číšníci mají dyska až 15% a Carlin je milá, dostává dýško 10 buck /USD/ a to se vyplatí:-).Souhrn večeře a pití celkem 60 buck, sleva -20,- a dysko +10,- , vychází krásných 50 dolarů. To není všechno, Nancy s Jirkou překonávají další metu a dostávají set na grilování, fakt peknej, ještě to nekončí..Jiří,protože tam vypil víc než 120 velkých piv bude vygravirovan /teda jeho jméno:-)/ na sud významných hostů, no není to paráda:-)).
Docela jsem se bavil, něco takovýho by měli dělat i u nás, zdatnej Čech by 120 pivek zvládl i za týden:-)))).
Jsem tu už přes 48 hodin,ale Amerika je Amerika:-)))
Ahoooj Ricci Ještě jsou dvě videa s kompasem a vzdálenostmi od Denveru.
Zítra začne ostrá jízda a nebude už tolik času a připojení na net.Vše bude spíš foto a malý komentář.

A je to tady 1.5. svátek práce

A my jdeme dřít na mašiny:-), začíná ta práva easy rider. Myslím, že nápis na bundě to přesně vystihuje.
Vlastně jsem ani nezmínil, že holky od BMW mají jména. RT 1100 je Pebbles a LT 1200 je Kristina :-)..
Po vydatně snídani jsme pomaličku začali dobalovat kufry, notebook, foťáky, kamery a sekeru, ta se vždycky hodí, je to víc než pepřák s nožíkem :-). Nancy odešla hrát tenis, aspoň neviděla ten bordylek. Za chvíli už tam nebyl, všechno bylo v mašinách.
Ještě otření štítu a dofoukáni větší tvrdosti pneumatik na dálnici. A rychle do kůže, vyrazíme. Nancy se vrací, loučíme se s ní, startujeme, sluníčko pěkně svítí, je docela příjemné, čas půl jedné odpoledne.
První cesta vede k benzínce. Maji stojany s jednou hadicí a točí tři druhý benzínu. Je to přes kreditku, strčím ji tam, vyndám a první volba, jestli chci umejt, to já ale neee, chci benzín, tak jo máš ho mít. Točím plnou po hrdlo, protože v nádrží ještě něco je, dotáčím jen necelé 3 galony /galon je 3,6 l/ a je to bez pár centů 9 bůčku. To co tankujeme je Prémium power, někde je vedeny jako 91 a pohybuje se cenové mezi 2,79 až 3,2 bůčku za galon. Pak jsou ještě dva druhý benzínu z nižšími oktany. Diesel je dražší. Je v tom bordel, protože to číslování je podle nadmořské výšky /čím menší výška tím víc oktanů/ a v každém státě se to liší, prostě je to o oktanech.
Natankováno a už nic nebrání to pořádně rozjet směr New Mexico,jupiii. Najíždíme na South Interstate 25, začínáme na čtyřech proudech, za chvíli je tam pět proudu, po nějaký době šest proudu. Speed limit je 75 milé. Po 40 mili opouštíme Denver a jeho městské části . Jede to ve všech proudech auto za autem, Truck za Truckem a je jedno v jakým proudu, pořád danou rychlosti. Protože je krásné počasí vyrazily spousty Harleyu, jezdí ve skupinkách tak 4 až pět motorek, krásné nablýskaný s parádním zvukem. Motorkáři se zdraví, buď kývnou hlavou, nebo klasický levá dva prsty, nebo jen mávnou.
Za Denverem se pruhy zase snižují a hodně se ochlazuje a to máme jet ještě 250 milí pořád kolem hor.  Jirka sjíždí po nějakých kilometrech na vedlejší silnici, zastavujeme na krajnici a dohadujeme se jak pojedeme dál, fakt je zima. Jak tam tak stojíme, zastavuje u Jeep a z něj volá ženská "problém, its Ok?" . My,že ne a Jiří k ní jde a ptá ji jak to vypadá tam odkud jede. Vyleze z ní, že je motorkarka a ať to ani náhodou nezkoušíme, sněží tam. No super. Tak se pozdravíme a ona odjíždí.
Pořád tam stojíme a dáváme si energetickou tyčinku k jídlu. Za chvíli jedou kolem nás 4 Harleye a znova "problém, its Ok?".
My ,"Ok". Jen zvednou palec nahoru, dají tomu kotel a jsou v hajzlu. Kamarád, říká, že si tady takhle pomáhají, když někdo třeba něco řeší a opravdu má problém, to si myslím je pěkná věc.
Rychle se rozhodujeme, vracíme se nazpátek na Interstate 25. Rozjidim to na 75 mil /to je asi 115/120 km v hodině/ a dávám tempomat. Opravdu je velká zima. LTcko teda Kristina má obrovskou výhodu, má elektrický stavitelný přední štít. Super věc. Zvedám si štít nahoru, najednou je kolem mne docela klid a tepleji, paráda, na CD changeru si vybírám muziku a je pohoda:-).
Blížíme se ke Colorado Springs, projíždíme ho tříproudovkou a za městem se dálnice zužuje na dva proudy, provoz už je malý.
Otepluje se, to nám zvedá náladu a začínáme blbnout jak malý kluci, 25tka je prázdná jedeme vedle sebe, to už mám i čas fotit za jízdy, vím, že auta zmizela a trucky hodně ubyly.
Projíždíme Pueblo a za ním je horský přejezd mezi skalami, když to prejedem jsme v New Mexico.
Obloha úplně černá a zase kosa. Zastavujeme na parkovišti, Jirka si přidává oblečení, klepe se zimou. Přece jen to RTcko není tak mohutný jako Kristina.
To už začíná být navečer kolem šestý a musíme hledat ubytování, dohoda je, že dnes stan ne, ale motel. Vyrazíme dál, začíná bejt kosa i mne, to už ani štít moc nepomáhá a zapínat vyhřívání sedadla, se mi za jízdy nechce, je to někde schovaný pod sedlem. Pořád jedeme do kopce, ten se náhle lomí dolů a po pár mílích jsme v New Mexiku.
Na ukazatelích vidíme Springer, zřejmě nějaký městečko, rukama na sebe ukazujeme že tam jedeme. Ok.je to ještě 37 mil.
Fakt je chladno,cesta ubíhá rychle a jsme ve Springeru. Svítí mi hladový oko a Jiřímu též, tentokrát tankuju asi 5,8 galonů za 19 dolarů. Vedle je motel, jediný v okolí a další je 70 mil daleko. Jdeme do toho, cena 52 bůčku za pokoj pro dva.
Vedle je ještě mexická žrádelna, jenže přicházíme těsně k osmý večer a už zavírají. Nakonec se dají ukecat a dělají nám jedno kuřecí a hovězí burrito po 5 dolarech, není to špatný jídlo,dá se to. Takže suma sumárum máme dnes najeto skoro 500 kiláku.
Jde se spát a zítra bude lip, možná:-).

2.5.2010

Se probouzíme po šesté ráno. Kecáme a venku vylejza sluníčko. Mám hlad a žízeň, ptám se J., nevadí, že půjdu k motorce jen v boxerkach, Amici bejvaj puritáni? Říká to neřeš v pohodě. On sám má chuť na kafe /nemůže si uvařit vlastní kvalitní,koupil plynovou cartouche,ale se špatným uzávěrem:-) i když jsem ho na to upozorňoval, že je víc druhu/ a oblíká si kombinézu,v yjde ven k benzínce, za chvíli se vrací a říká ať to nezkouším je tam 32 stupňů Fahrenheit /v Češku 0 stupňů celsia/.Oblíkám si aspoň mikinu a jdu. Motorky, velké pick-upy, vše je namrzlý. Ještě,ž e jsme nešli pod stan.
Teď běží TV a meteo zprávy,  zase má být zima, sakra, uvidíme.
Nejhorší zprávy jsou ale z Tennessee, Arkansasu, Mississippi, části Floridy a Kentucky. Točí se tam pořád dokola silný tornádo, ničí co se dá a i interstate je pod vodou. Když vidíš v TV potopený přes 20 metrů dlouhý trucky, je to síla.
Štěstí, že to je dole na jihu, my jsme výš. No nic za chvíli budem balit a kopnem do vrtulí.
Startujeme cestu po N.Mexicu.Od Springeru jedeme krajem pastvin. Rovina, elektrické ohradníky, dobytek a sem tam stavení, připadá nám to nekonečné. Mydlíme to 55mil rychlosti po"US high way 64" k pohoří Sangre De Cristo.
Za nějakou dobu se objevují zase obrysy skal.
Vjíždíme do krásné scenérie lesa a z druhé strany skály, bystřina a pěkně zatáčky. Po několika kilometrech stavíme a říkám, že bychom mohli zkusit minikameru, kterou mám půjčenou od kamaráda z Čech. Po peripetiích jak ji přidělat, si ji přidělávám na lebkovou helmu, přímo na otvor vzduchu k nosu, mám ji vlastně mezi očima.
Vracíme se nazpátek a zkoušíme natočit video krajiny za jízdy. Jirka mi poušti kameru a jedeme. Absolvujeme ten úsek ještě jednou s tím, že nevíme jak to dopadlo, protože není kde si to zkontrolovat, minikamerka nemá displej. Blíží se půl 12, zastavujeme v Cimarron, to je rekreační oblast u jezera a dál jsou sjezdovky. Parkujeme u malého obyčejného bistra, dáváme si čaj,k ávu a jídlo. Jídlo opět nějaká specialitka mexická, je to jako moučník, nebo jemná vysoká buchta, ale nesladký a zalitý omáčkou jako na svíčkovou, ale úplně jiné chutí. Je toho plný velký talíř, prostě porce jako kráva. Rozepínám si pásek:-)). Když to žerou denně a několikrát, pak nemaj bejt tlustý. Na druhou stranu na chuťový buňky, těžkej útok. Přitom stahujeme na notebook nahrávku z kamery a myslím, že se zdařilá. Opět vstřícná obsluha a lidi, kteří se ptají kam jedeme a odkud jsme. Říkají, že všude sněží a v Šantá Fe, je sníh i na silnicích.
Co se dá dělat, stejně musíme jet. Vyrazíme strašně se ochlazuje, kolem 36 až 38 F/to nějakých 3 až 5st,celsia/. Vjíždíme do National Forrest parku, prudké stoupání s krásnými serpentinami, paráda. Začíná sněžit, hodně hustě.
Mokrá silnice, sjíždíme do údolí a pokračujeme dál. Vidím poutač na pomník amerických veteránů padlých ve Vietnamu, zajíždíme tam. Je to hezký a upraveny.
Jirka se tam dává do hovoru se starším chlápkem /teda jen o deset let než my/, který dost kulhá. Říká nám, že byl v roce 1969 ve Vietnamu a dostal to do prdele, když se otočil pro nový zásobník M-16 při přestřelce s Vietkongem. Měl letenku domů. Zajímavá stóry, přál nám šťastnou cestu.
Přestává sněžit, otepluje se a přijíždíme do městečka Taos. Je postaveno v mexickém stylu, moc pěkný. Je vyhlášeny tím, že si tam kupují vily a pozemky bohatí američane a slavné osobnosti. Baráky prý jsou tam 2 až 3x dražší než normálně. Je tam plno galerii a kultury. Něco nafocuju, ne moc, foto vše neobsáhne, škoda. Videa berou hodně místa.
Jiří si povídá s mexičankou s malým prckem, líbí se mu motorky:-).
V tom městě svítí slunce a je teplo, neuvěřitelný. Jen z něj vyjedeme dostáváme zase sníh.
Celkem dneska 6x a pořád teplota mezi 3-5 C.
Po cestě si všímám na hřbitově motorkařského hrobu, je to zdokumentovány.
Vlastně se pořád pohybujeme na území indiánských rezervaci, je to chudý kraj. Baráky na spadnutí, spousta zrezlých pick-upu po loukách, zajímavá scenérie. Focení ani nejde,divně se koukají.
Jedem striktně podle pravidel, držíme speed limity, říká se že jsou zde nekompromisní šerifové. Když se něco stane s indiánem ,je z toho průser. Běhají tam malé děti, toulaví psi, všechno je tu na volno. Takže opravdu opatrně.
Zase sníh, protože dojíždíme do Šantá Fe hlavního města New Mexica. Projíždíme ho až do centra k senátorskému sídlu.
Je to docela pěkně město, nefotíme, protože by člověk musel fotit pořád a nic by z jízdy nebylo. Stačí vidět a vstřebávat krásné zážitky. Ta zima je síla, hodně to unavuje. Jezdím v chapsech, divím se, že mi ještě nezmrzly koule:-)).
Nestežuju si, jezdí se za každého počasí a ne jen když slunce svítí. Amerika za to stojí. Ten den jsme viděli jen dva Harleye a to Glajdky, přece jen jsou kapotovany. Míjíme Los Alamos. Dnes chceme skončit dřív s jízdou a najít motel. Jedeme do Albuquerque, velké město. Od Los Alamos nám pro změnu pořád chčije, aspoň změna. Albuquerque je asi 60 mil daleko /necelých sto kilaku/. Dojíždíme k městu"pro změnu"leží tam sníh, dneska docela hitparáda. V komerční zóně si nakupujeme pivo, jídlo, platíme cca 34,-bůčku. Jinak 6-pack třetinkových pivek stojí od 5,99 /to ještě musí být v akci/ do 11,99 i víc dolarů.
Hotel jdeme sehnat přes internet, Jiří má zkušenost, že se zaplatí i dvacet dolarů méně než přímo v recepci.
Jdeme si sednout do Starbaksu:-) na kávu a čaj, horký nás pěkně zahřeje. Wi-Fi je volně přístupná nacházíme motel asi 5 mil od nákupních megashitu, za 48 bůčku i se snídani, proti včerejšku super. Stanovat se zatím opravdu nedá:-).
Navigace nás k hotelu krásné dovede. Není to špatný, pěkně ubytovaní a volný internet. Proto vám mužů zase něco poslat :-). Jooo, jinak jsem dnes jezdil po Routě 66, aniž jsem o tom věděl. Pár desítek milé South Interstate 25 po ní běží.
Těším se a počkám si ještě pár dní na původní :-). Dneska to bylo kolem 400 kiláčku....
Cauves a live to ride/ride to live. Video mne bohužel spadlo, bylo to osm minut, velká megaz, zkusím příště:-((. Jedno malý video,teda aspoň :-).

3.5.2010

Dobré ráno Vietname :-))).
Koukám z moteloveho pokoje a vypadá to na azuro, že by konečně, sluníčko a třeba celý den. Musím se podělit o snídani. Američani fakt neřešej nějaký stolování. Papírový tácky, umělohmotný kelímky, příbory. Samozřejmě toustový plátky, vafle-teda kelímek s nějakou tekutinou a z toho bude, že jo :-)) /tu jsem si dokonce sám dělal, když jsem to odkoukal/ a klasika ten zob do mlíka. Ta vafle byla dobrá. Docela jsem se tlemil, co by na to řekli Francouzi,gurmáni?
Otřeli jsme, teda Jiří štíty na motorkách, bo jsme byli zasraný, nejvíc od trucků.
Je tu velký frmol, protože tu je křížení Interstate 25 a 40. Zabalíme a frčíme.
Nevím, nevím, zřejmě se někdo nad náma slitoval a vykouzlil nádherné počasí, po dvou dnech neustále zimy. Dnes jsme si to opravdu užívali plnými doušky.
Vyrazili jsme na Interstate 40, která vlastně leží na základech Route 66, prakticky celé New Mexico a Arizona.
Začalo se jezdit, hurá, vyrazili Glajdy, Trike, Goldwingy a BMW. Parádní podívaná, když jezdí víc strojů. Hned první zastávka je na benzínce Route 66, kde kousek od ní stojí starý most z Historic Route 66. Na tom mostě by neprojel ani kamión jak byl uzkej. Tankujeme po hrdla a spotřeba Peblles a Kristiny /4,8 litrů/, zjišťujeme je velice nízká. To je parádní.
Od benzínky vyjíždíme po Interstate 40 na odbočku k Grands na silnici 117. Ještě předtím, ale vidíme další Historic Route 66, sjíždíme a končíme u ranče.
Stará Routka je totálně vymlácená a navíc je tam zajímavá značka.
Tato půda je indiánská, teď různý zákazy, včetně motorek. Jediné si můžete zajít za náčelníkem kmene pro povolení nebo s ním vycadit jointa:-)).
Nestojí to za to, je zničena. Akorát tam jezdí velké Pick-upy s indiány.
Stojíme dost šikovně, samozřejmě se každý ptá jetli nemáme problém, to nemáme.Okolo v dali jsou samé hory. Konečné přicházím na to proč jsou všude na polních cestách veliké kovové přejezdy. Je to kvůli kravám, všechno dokola je oploceno, ale musí být průjezd pro auto a ten je pořád otevřený. No a milá kráva se přes to boji přejít, vymakaný.
Najíždíme zpět na 40 a ta se vine krásnou skalnatou krajinou. Něco natáčím a fotím za jízdy. Zdravíme se s motorkářema, kteří to jedou na druhé straně. Každý zdraví, je krásně, slunce svítí a teplota je oproti minulým dnům o 20 st.F vyšší. Počítač na Kristině ukazuje až k 60 F, to je skoro 18 až 20 stupňů C.
Ta dálnice není nudná, je se na co dívat a hlavně relax.
Sjíždíme na 117 a čeká nás nádherný překvapení v podobě krásných monumentu skal vinoucích se desítky mil kolem cesty po níž jedeme.
Je to jedna z cest, kterou nám doporučili. Zastavujeme a opět si nasazují minikameru, ale přišel jsem na to, že jeden záběr musí být maximálně 3 minuty, aby se to vešlo do 100 MB a šlo to vůbec poslat na Google. Takže, opět do nosního průduchů a rukavice dolů, abych kamerku mohl vypínat a zapínat. Děláme první záběry, ale musíme zastavit na prašném parkovišti a zkusit na málem notasu jak to filmuje. Musím říct, dobře. Takhle se podkládá Kristina :-)
Užíváme si to, po několika desítkách míle, je značka na Lávové vodopády. To musíme vidět, sjíždíme na prašnou cestu,c ca 1,5 mil k parkovišti. Stojí tam jedinný Jeep. Jirka se přezouvá do kecek a já riskují ve svých nových koních ,šlape se v nich super.
Vyteklá láva udělala krásný tvary v okolí. Rostou na tom kaktusy, jehličńany, asi jen silní přežívají. Parádní procházka po kilometrech chůze. Musí se tu hodně pít, je tu hodně sucho a žádná vlhkost. Opět fotíme a točíme. Pořád se je na co dívat.
Vracíme se, Jeep je pryč a my máme všechny věci jak jsme je tam nechali na mašinách.
Pokračujeme klidnou jízdou na 36, to je zajímavá cesta, jsou tam pastviny a silnice je několik mil krásně zvlněná jak moře. Nahoru a dolů, nemá to chybu. Potřebujeme se dostat na 32. Stavíme v rozmlácený vesnici, je tam jeden shop, kde koupíš od kulovnice po indiánský skalp. My chceme jen pití a něco na zub. Platím 2 dolary za velkou čokoládovou tyčku a litrový zelený čaj.
Jiří se opět věnuje povídání a zjišťuje kudy kam. Jsou tam dva motely, chceme ale pod stan, je relativně teplo. Najíždíme na 32 a ta celá kopíruje Apache National Forrest. Nádhera lepších 50 milé do kempu si nemůžem přát. Skály kombinovaný s lesem, v něm plno přerostlejch jelenů, tři nám přeběhli přes cestu, nějaký veliký, proti našim.
Potom míjíme stádo asi 20 kusů, chci nafotit. Otáčím Kristinu a asi vědí, že něco bude, zdrhají.:-).
Ještě pár mil a jsme v kempu. Patří to státu a je tu stanování gratis. Krásné prostředí, veliké stromy v pozadí skály a to vše při zapadajícím slunci. Stavíme stan, bereme pepřák a sekeru do stanu, kvůli medvědům :-)), uvidíme možná přijde i kouzelník.:-))).Jirka pro sychr jídlo nějak schovává, aby to necítili, jinak se to prý vytahuje na provaze nahoru do stromů.
Já doufám, že medvědí vědí, že potrebuju spát a spíš počítat ovečky.
Dnes 360 kilaku, nic moc:-), ale co jsme viděli, to nám nikdo nevezme. Super,super/

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE