Cesta cest Route 66 a ještě něco navíc

Hlodalo nám to v hlavě už minimálně 2 roky, ale některým z nás i déle a jednomu z nás se navíc sice nepřehoupla 66, ale 60 ano, takže o důvod víc! Chtěli jsme prostě projet matku všech cest, Route 66. Myšlenku jsme po hospodách a restauracích začali rozpracovávat, nakoupili jsme si motorkářskou bibli o Route 66 od Víta Moudrého a koukali i do jiných zdrojů. Kreslili jsme a upravovali trasu tak, abychom projeli nejen Route 66 (resp. místa, kudy vedla), ale i cokoliv zajímavého podél ní. Celý proces v nás vyvolává ještě dlouho před cestou opravdu silné příznaky cestovní horečky a nespavost, už se nemůžeme dočkat a v tomto duchu laděné zprávy posíláme na zbylé členy skupiny skoro denně…

Scházíme se minimálně jednou za 14 dní a probíráme vlastně úplné zbytečnosti, ale baví nás se potkat, popít a a navzájem se dokola přesvědčovat, jak už se to čekání sakra nedá vůbec vydržet

Něco málo o Route 66 – byla to hlavní a vlastně jediná silnice, která vedla od východu na západ USA, konkrétně z Chicaga do Los Angeles a díky tomu kolem ní vyrostla spousta obchodů restaurací, firem, zkrátka, když kolem projíždělo tolik lidí, byznysu se dařilo. V 50. letech bylo rozhodnuto o vybudování dálniční sítě, která na některých místech nahradila původní Route 66, na mnoha úsecích vede podél ní a někde si pro dálnici zvolili zcela jinou trasu. V důsledku toho Route 66 někde zcela zanikla, nebo jí prostě přestali používat a tedy i opravovat. Tento přesun dopravy logicky způsobil úpadek a vylidnění mnoha míst, jejichž pozůstatky po cestě nemůžete minout a jsou nejen pro mě vděčnými tématy na fotografování, zejména ve střední části. Rostoucí zájem o historii Route 66 před 10-15 lety vedl k různým iniciativám na alespoň částečnou obnovu bývalé slávy této silnice - polorozpadlé restaurace a motely začali kupovat noví vlastníci a některé části této cesty začaly znovu ožívat. 

Ale zpátky k plánování - všichni chodíme do práce, takže jsme cestě byli schopni věnovat dva a půl týdne času a do toho jsme se prostě museli vejít. Rozhodli jsme se půjčit si motorky v USA, je to sice dražší, ale pojištění a asistence jsou v ceně, kdyby se s motorkou něco stalo, budeme pokračovat na jiné. Takže větší klid a pohoda a je to významně méně časově a administrativně náročné, než si naše stroje vézt tam a zase zpátky. Mohli jsme si díky tomu dopřát Harley-Davidson, který na tuhle cestu prostě patří a nikdo z nás ho nemá.

Naše skupina se z původních 4 rozšířila na 6 účastníků. Všichni jsme toho najezdili docela dost, takže jsme se nezalekli konečné délky trasy přes 5300 km, což znamená některé dny docela velké nájezdy. Připravovali jsme se opravdu důkladně, sbírali moudra od lidí, co už tam byli, i sami trávili čas nad mapou v hospodě, četli po večerech, překreslovali a ladili trasu.

Zároveň začala u každého různě složitá fáze vyjednávání s manažerkami našeho volného času. Nakoupili jsme si nějaké chybějící věci, jako GoPro kamery (bez těch se dá jet, ale o zážitky se tak důkladně nepodělíte s těmi, co zůstali doma, prostě video je lepší než sebebarvitěji popsaná fotka) a taky interkomy do helem. Ty jsme původně považovali za zbytečné, ale ukázalo se, že bez nich to fakt nejde, teda všechno jde, ale hodně blbě. Často bychom zastavovali, takhle jsme se mohli rozhodovat a sdílet zážitky rovnou za jízdy a operativně navigovat, když naší minikolonu ve městě rozdělil semafor a nedalo se zrovna nikde zastavit a počkat.

Samozřejmě jsme také řešili, jestli jet celou Route 66, když začátek je taková otrava. Ale ukázalo se, že z hlediska půjčování motorky je prostě v Chicagu mnohem lepší výběr a garance dostupnosti konkrétního modelu než v jakékoliv půjčovně po cestě, teda pokud jde o tu nejznámější a největší půjčovnu, na jakou jsme narazili – Eagle Rider. Jak se následně ukázalo, tak to zas taková otrava nebyla. Východní část Route 66 má taky svůj půvab, sice jízda po rovině vás nenadchne, ale klasická městečka jako z westernu s širokými ulicemi lemovanými nízkými domy už jo.

Zde najdete výsledek celého našeho dlouhého sezení, resp. to, co jsme nakonec projeli - to je ta modrá trasa. Ta červená ukazuje cestu, která se nejvíce blíží původní Route 66. Když to stálo za to, tak jsme se od ní odchýlili.

Důležité bylo také cestu správně načasovat, aby už stihl slézt sníh ve vyšších polohách a zároveň nezačala brutální vedra a taky hlavní motorkářská sezóna. Rozhodnutí padlo na odjezd na konci dubna, což se ukázalo jako ideální, dokonce nám první polovinu cesty byla spíš zima a na HD nám mj. chyběly vyhřívané rukojeti, ale nejsme bábovky! Měli jsme taky kliku na počasí - skoro nám nepršelo, v Chicagu jsme o den ujeli sněhové bouři a v Oklahomě zase řádění několika tornád.

Den 1. – odlet do Chicaga

Sbalili jsme se relativně minimalisticky (tak budeme po cestě věci prát, oholená tvář nikoho nedojme a nebyla by stylová). 25. dubna brzy ráno jsme vyrazili s dlouhým předstihem na letiště a odletěli nejdříve do Londýna a odtamtud do Chicaga. Cesta proběhla bez problémů, jen Davidovi ztratili kufr a druhý den si pro něj musel dojet na letiště a tím jeho smůla bohužel nekončila. Ubytovali jsme se v úplně normálním hotelu v centru Chicaga a ani jsme neměli sílu město procházet. Vyrazili jsme jen do nedaleké hospody na žebra a americké „pivo“ a po cestě se ještě stihli zvěčnit u cedule začátku Route 66.

U ní se stejně s motorkami vyfotit nedá a hlavně cesta zácpami přes střed města by nás hned na začátku spolehlivě otrávila. Večer jsme už jen bloumali kolem, někteří sháněli datovou SIM kartu do telefonu, což je kapitola sama pro sebe, protože žádný operátor nemá pokrytí po celé trase naší cesty. V místech s hustotou obyvatel kolem 1 člověka na kilometr čtvereční se do stavění mobilní sítě nikdo nehrne… Měli jsme toho už pak plné zuby, šli jsme spát ve 3 ráno českého času úplně vyřízení… Velký časový posun mj. způsoboval hodinové i delší zírání do stropu ve 2 hodiny ráno v marné snaze usnout. Ani kniha, která mě jindy spolehlivě uspí, tentokrát nefungovala.

Den 2 – Chicago, Illinois - St. Louis, Missouri (517 km)

Druhý den ráno vstáváme, dáváme si tradiční americkou hotelovou snídani, tj. něco, co ani vzdáleně nepřipomíná míchaná vejce, k tomu hodně slabou imitaci slaniny, nějaké toasty s máslem, příšerné sladké pečivo, překapávanou kávu. Ovoce a zelenina v Americe asi vůbec neroste, někteří si ve stroji vyrobí palačinky, které nakonec chutnaly z celé snídaně daleko nejlépe a to všechno na papírových talířích s plastovými příbory. To bude určitě výjimka, obyčejný hotel v Chicagu, to se zlepší! Nezlepšilo! Po tomto kulinářském zážitku vyrážíme Uberem do půjčovny (David to ještě vzal přes letiště pro ztracený bágl).

Už na nás čekali v obrovské HD prodejně s mnoha desítkami vystavených motorek, takže jsme mohli dlouhou chvíli trávit na place okukováním strojů, ale vše proběhlo velmi svižně. Zavedli nás k motorkám – já mám krásnou červenou Street Glidu, je to pecka! Všechny mašiny až na jednu výjimku (opět David) byly fungl nové. Dostali jsme zevrubnou instruktáž, jak se s nimi zachází, co se do nich leje, jak se zamykají, jak se odemykají, že na ně nesmíme nic montovat (což jsem v zápětí porušil), atd. Celé školení neustále prokládali důrazným upozorněním, že ztráta klíčů je za 200 dolarů… Míra těšení se na cestu dosahovala maxima.

Teď je možná vhodná chvíle popsat můj rozpolcený vztah k motocyklům HD i po zkušenostech z celé cesty. Zřejmě tady narazím u kovaných harleyářů, ale upřímnost za upřímnost. Nikdy jsem žádného nevlastnil, není to moje krevní skupina, ale skoro každý rok si nějaký model na víkend půjčím, jen tak ze zvědavosti. Třeba předloni Breakout a minulý rok Street Bob. Breakout – na pohled přenádherný stroj, všichni se za vámi ohlédnou, kolegové na chopperech vám ukáží zdvižený palec, ale nejede (navzdory obrovskému motoru), což není v zásadě problém, dokud nepotřebujete někoho předjet (nedejbože, když ještě třeba vezete manželku, jako já tehdy). Nebrzdí, resp. se zadní brzdou jakž takž, v zatáčkách velmi často drhete stupačkama, což je vlastnost, ne chyba, ale teda fakt nepříjemná. Není holt stavěná na evropské poloměry zatáček. Vzduchem chlazený dvouválec je sice nádherná klasika, ale na dohled před semafory ve 30 stupňovém vedru se budete v duchu a možná i nahlas modlit, aby nepadla červená... A celé to stojí strašnou raketu. A to říkám jako jezdec na bavoráku. Vloni jsem zkusil nového Street Boba – hodně se mi líbí, výrazně hbitější se silnějším motorem, brzdí docela dobře, celkem i zatáčí bez drhnutí stupačkama. Cena je na poměry HD rozumná, není divu, že prý v pražském HD jde o nejprodávanější model. Ale pořád to zkrátka není ono. Ve zmíněné bibli R66 od Víta Moudrého z roku 2014 měli s HD ve své skupině každý den nějaký technický problém, ale podle kolegy Petra se to prý „od tý doby fakt hodně posunulo“, tak doufám, že dopředu… Můj půjčený fungl nový HD od druhého dne vzadu neblikal, někdy vlevo, někdy vpravo, brzdová světla již nikdy nesvítila společně. Také přestalo fungovat čidlo na neutrál, což s převodovkou, kde se proklatě těžko hledal neutrál (nejen na té mojí), byla brutální kombinace, ale jet se s tím dalo, přeci nikde nebudu hledat servis. Abych jen nekritizoval – stroj má úžasný zvuk, brzdy slušné, přední a zadní brzdí společně (to je na HD nevídaný pokrok), docela i zatáčí, velmi dobrá navigace, která se fakt hodila, hodně praktické kufry a vypadá krásně! Ještě k dynamice jízdy – má novější motor Milwaukee-Eight, který jede řádově líp, než můj tehdy půjčený Breakout, ale chce to alespoň 93ku benzín, což je na většině naší cesty problém – všude mají 91čku a někdy jen 89ku. Věta: „Nech ostatní daleko za sebou!“ z webových stránek HD mě docela rozesmála, jestli tím myslí starší verze Street Glide, tak to určitě platí. U nás s 95kou by to asi byla pecka a 98ka by z ní jistě udělala okruhový speciál.

Ještě pár slov k benzínu – v letech 1996-7, kdy jsem v USA žil, stál galon (3,79 litru) jeden dolar a za dolar a deset centů vám ho i načepovali. Dneska se zcela výjimečně dostanete pod 3 dolary, nejlepší je to samozřejmě v Texasu, kde každý těží ropu na zahradě. Nejdražší naopak v Kalifornii, přes 4 dolary za galon, bodejť by se tu ta elektrická auta tak dobře neprodávala. Oproti mé tehdejší zkušenosti všude vidíte mnohem více mnohem menších aut, ale pořád (hlavně ve střední části USA) je většina z nich na evropské poměry obrovská s rourou místo výfuku a s brutálním objemem a zvukem. Hodně, stejně jako u nás, tady začínají po silnicích jezdit korejská auta.

Ale zpět k cestě. Zběžným pohledem na předpověď se měla přes Chicago druhý den přehnat sněhová bouře (fakt sněhová!), takže načasování nemohlo být lepší… Sbalili jsme se do kufrů, projeli se trochu po velkorysém parkovišti, nastavili navigaci podle Googlu, abychom se přesunuli co nejrychleji stranou od dopravních zácp na jihozápadní cíp Chicaga a tam se napojili na Route 66. Naším cílem bylo dojet do St. Louis a cestou se zastavit v městečkách podél trasy, která se více či méně hemžila číslovkou 66 a odkazy na někdejší slávu. Počasí super, jen fakt dost foukalo a nebylo úplně teplo. Skvělou službu udělal spolek přátel Route 66, který se zasloužil o instalaci cedulí „Historic Route 66“, podle kterých se dalo celkem obstojně navigovat. Když jsme byli na pochybách, koukali jsme na názvy silnic v navigaci na motorce – třikrát „sláva!“, že jí máme.

Všichni říkají, že jet Route 66 z Chicaga je blbost, protože začátek je strašná nuda a střídají se tam v různém pořadí 3 elementy – kukuřičné pole, benzínka a křižovatka, ke kterým občas přibude čtvrtý – městečko a to všechno na rovině jak u Kolína. A přátelé, je to pravda! Jen v dubnu kukuřice nestačila vyrůst, ale městečka byla někdy jak z filmu „Zpátky do budoucnosti“, třeba Pontiac, kde jsme zašli na oběd. Projeli jsme jich spoustu a když to stálo za to, tak i nafotili. Aby různé obchody a restaurace dříve upoutali kolemjedoucí, stavěli kromě poutačů i různé jiné věci, třeba ve městě Wilmington to byl mnoho metrů vysoký Gemini Giant (podle amerického kosmického programu Gemini), který drží v ruce raketu. V Oklahomě jsme zase narazili na krásnou modrou betonovou velrybu.

Jak jsme se kodrcali po „okreskách“, tak jsme pak večer museli šlápnout na plyn a s pomocí supersilných výtažků z kofeinu (a bůhví z čeho ještě) k dostání na benzínkách jsme za tmy dorazili do St. Louis.

Hladoví jak vlci jsme vlezli do stánku na pizzu poblíž hotelu a nacpali se. Usínání bylo prvních pár dní otázkou několika vteřin. Kombinace časového posunu a únava z cesty si vzala své a byla dokonce tak velká, že zmizely i probděné hodiny brzy ráno. Teprve postupně si tělo zvykalo na nový režim (a jídelníček).

Dovolím si několik poznámek k dopravním pravidlům. Stopky jsou všudypřítomné, pokud bych měl monopol na jejich výrobu a nic jiného neuměl, musel bych být dolarový miliardář. V USA se tím, zdá se, řeší všechny problémy křížících se ulic, kde chybí semafory. U nás obvykle jednu cestu prohlásí za hlavní a problém vyřešen. Dokonce tu existuje varianta stopky ze všech příjezdů s tím, že kdo přijede první, tak i první odjíždí, což samozřejmě vyžaduje jistou míru koordinace mezi účastníky silničního provozu. Naštěstí k nám motorkářům byli ostatní vesměs shovívaví. Na červenou můžete na křižovatce odbočovat vpravo (pokud nic nejede), ledaže by vám to značka explicitně zakazovala. Sdílet pruh s autem např. při stání na semaforech je na naší trase vyloženě legální jen v Kalifornii, takže jsme to raději nedělali. Semafory jsou v naprosté většině případů na protější straně křižovatky, takže zastavovat přímo před nimi na červenou se silně nedoporučuje…

Den 3 – St. Louis, Missouri – Joplin, Missouri (470 km)

Ráno jsme vyráželi do deště, ale netrval dlouho. Kousek za St. Louis jsme pak zastavili u michelinské restaurace Taco Bell, trochu se najedli a vypili něco teplého. Přesouvali jsme se dál po Route 66, která velkou část dne vedla podél dálnice, projeli jsme spoustou městeček, která už nebyla tak pěkná a ve městě Cuba jsme se zastavili v super restauraci na oběd kousek od vodárenské věže s nápisem názvu města, kterých jsme podél silnice viděli spoustu.

Porci kilometrů jsme na tento den měli velkou a nic extra zajímavého po cestě. Nocovali jsme ve standardním hotelu na předměstí Joplinu. Na večeři jsme zašli do klasické steakárny kousek od hotelu.

 

Ještě pár slov k jídelníčku. Dobré burgery najdete všude, steaky a saláty skoro všude, ale třeba sladké dezerty mají fantastické úplně všude (kromě hotelových snídaní). Ačkoliv dietní nápoje jasně vedou, tak na sladkostech cukrem a smetanou opravdu nešetří. Vyloženým zklamáním je ovšem kafe - nemají evropskou kávu – espresso nebo třeba capuccino. Všude jsme naráželi jen na překapávanou, kterou pijí v hrozných kvantech a když dopijete, ochotně vám sami přidají, pro mě nic moc. Pokud máte rádi perlivou nebo dokonce jemně perlivou vodu, tak na vás ve většině restaurací budou jen zírat a kroutit hlavou. Naopak ledu dávají do drinků hromadu, na každém patře v hotelu najdete stroje na výrobu ledu a když si vyloženě neřeknete, přinesou ho plnou sklenici se špetkou nápoje. Nesmažené jídlo prakticky nekoupíte a musím říct, že jsem si na změnu jídelníčku chvilku zvykal a bez kalorií vydaných na motorce by mě žena při návratu asi nepoznala.

Den 4 – Joplin, Missouri – Oklahoma City, Oklahoma (396 km)

Ráno jsme obdivovali postarší dvojici, která v dobových kostýmech jela route 66 ještě v původním nádherném Plymouth Vintage z roku 1947. Cesta začala skvěle krátkým výletem do Galeny v Kansasu, v tomto státě jsme jiné městečko nenavštívili. Jestli znáte film Auta (mám malého kluka, takže třeba já skoro zpaměti), tak většina děje se odehrává v „Kardanové Lhotě“, což je městečko složené z různých známých budov, které najdete podél Route 66. V Galeně to vypadá přesně stejně! Nádhera! Dokonce nechybí repliky aut – některých postav ze zmíněného filmu. Fotíme jak o život, točíme průjezd městem a vůbec se nemůžeme vynadívat.

Těsně před Tulsou míjíme a vracíme se k již zmíněné betonové modré velrybě. Jako lákadlo to muselo fungovat a vlastně ještě funguje. Leží částečně v jezírku, kde se můžete vykoupat a za poplatek nachytat ryby. Na břehu ve stánku pak koupit občerstvení a jakýkoliv představitelný suvenýr s modrou velrybou a přidají vám k tomu i na papíře vytištěný životopis celé stavby. Kupuju magnet s velrybou na ledničku a cpu si do kapsy životopis hned v 6 exemplářích pro každého z nás, paní se nedala odbýt... Dá se tu sice koupat a voda teplá, ale musíme dál.

Krajina je dost monotónní a velkou část dne jedeme po dálnici. Jak cestou po Route 66 míjíme nebo projíždíme mnoha městy a městečky, tak mi jejich jména mi přijdou hrozně povědomá….. A pak mě to trkne: „Odjeli s chlapama do Clintonu“ nebo „Carterovi chlapi čekají v Tulse“…. Jsou to hlášky z Máyovek, z různých dílů Vinettoua, na které bych skoro zapomněl. Karel May sice v Americe nikdy nebyl, ale mapy při psaní evidentně používal.

Poblíž města Stroud se ráz krajiny mění k lepšímu na krásnou kopcovitou s dlouhými zatáčkami. Večer pak přijíždíme do Oklahoma City, s pomocí navigace hledáme hotel, kde nás  zdarma (!) upgradují takže místo 3 pokojů dostáváme 6 a každý tak máme výjimečně svůj vlastní pokoj, hotel je jak nový, takže super! Jdeme na večeři do sousední seafood restaurace s výborným jídlem.

Jedna taková poznámka k cestování po Americe na motorce. Přesuny jsou i po dálnici docela na dlouho – maximální rychlost se liší podle státu, ale nikde není nijak závratná – pohybovala se mezi 110 a 130 km/h a příliš jí překračovat se nám nechtělo a ani to s 89 oktanovým benzínem v nádrži moc nešlo, takže se ty nudné úseky nedaly dramaticky zrychlit.

Den 5 – Oklahoma City, Oklahoma – Amarillo, Texas (424 km)

Po probuzení zjišťujeme, že zítra mají v Oklahomě řádit tornáda, takže opět klika na počasí. Po snídani v tradičním stylu vyrážíme do nedaleké prodejny a servisu HD, kde potřebujeme doladit drobné problémy. Někomu chybí anténa na rádio, takže nechytí na motorce nic a to je fakt škoda. Jinému zase na výrobní lince zapomněli přimontovat jeden ze dvou šroubů na levém kufru. Vše je hbitě vyřešeno, zřejmě běžná praxe a už chceme jet dál, když David zjišťuje, že ztratil klíče. Vybavuje se nám památná scéna s podšálky z Účastníků zájezdu, i David jistě slyšel při předání motorky varování o ztrátě klíčů, ale ani matka moudrosti zřejmě nepomohla. Čekáme na něj v nedalekém Taco Bell. Na základě mentální rekonstrukce ranního odjezdu od hotelu David usuzuje, že klíče vypadly ze zámku kufru, když balil věci do motorky… Nechávat klíče v zámku, no to je teda nápad! Ale jako kamarádi si z něj kvůli tomu přece nebudeme ještě několik dní dělat srandu. Teorie se naštěstí potvrdila a klíče se našly! Pokračujeme směrem na Amarillo. Po cestě stavíme ve fakt zajímavé restauraci jinak nevzhledného Elk City. Nemineme ani ikonickou již nefungující benzínku ve městě Shamrock, která samozřejmě nechyběla v již zmíněné Kardanové Lhotě. Dnes slouží už jen jako muzeum a prodejna suvenýrů, kde obsluhuje stará paní, která vám udělá kafe z kapsle. Má to takovou zvláštní ne úplně veselou atmosféru zašlé slávy. Za budovou nicméně najdete několik nabíjecích stanic, kdo by si nechtěl svou Teslu dobít zrovna tady.

Po cestě ještě fotíme dávno opuštěnou benzínku s pár budovami, podobných míst je tu spousta.

Večer pak přijíždíme do Amarilla v Texasu a čeká na nás Grand Texan Steak. Zvenčí nevzhledná budova s obrovskou umělohmotnou krávou a drakem zmítajícím se mezi baseballovými pálkami (fakt nekecám) uvnitř skrývá asi největší steakárnu, co jsem kdy viděl, možná co svět viděl.

Obrovská místnost o velikosti několika tělocvičen určená pro vášnivé masožravce, kde na několika grilech obrovskej černoch opéká monstrózní steaky. Můžete si tu dokonce objednat 72 uncový (slabě přes 2 kg)  steak a když ho sníte do hodiny, máte ho grátis. Zní to sice úžasně, ale podle výrazů odvážlivců to zase tak super nápad není. Jeden to dal, ale štěstím a radostí nezářil, druhý, Asiat drobné postavy, teda fakt nevypadal vůbec dobře už po 20 minutách… Mají tu i hojně zásobený obchod se suvenýrama. Můžete si tu koupit třeba ozdobné býčí rohy na auto, opravdické za 80 dolarů a plastové za 30. Nechávám na vkusu každého soudruha...

Jídlo boží, najedli jsme se krásně a motel ve stylu divokého západu s lítačkama místo dveří do koupelny na nás čeká hned přes ulici. Mají to tu prostě vychytané.

Den 6 – Amarillo, Texas – Santa Fe, Nové Mexiko (464 km)

Nakonec jsme špatnému počasí neunikli - ráno prší, tak s odjezdem čekáme přes 2 hodiny, až to nejhorší přejde. Vyrážíme nejdříve do obchodu, aby si dva z nás mohli koupit plexi na helmu. Vypadají s otevřenou helmou sice cool, ale hrozně jim fouká na mikrofon a není jim a ani nikomu jinému vůbec rozumět. Cestou ovšem David (ano, ten stejný David) ztrácí bágl přidělaný za sedadlem. Po domluvě jedeme dál, že nás dožene (ani za asistence opravdu velmi ochotné místní policie se s ním už nikdy neshledal). Policie dokonce Davidovi několikrát volala, jen s informací že sice hledají, ale pořád nenacházejí. Jednání, o kterém se nám v ČR může jen zdát.

Po cestě fotíme různé zajímavosti – obrovskou sochu kovboje u výstavky starých Cadillaců a o kus dál známý Cadillac Ranch, „sousoší“ různě barevně vyvedených napůl zabořených karoserií aut tu v roce 1974 vytvořila skupina umělců.

Zastavujeme, ale jen já jdu udělat foto, protože mě jako jediného ani brutální bahno na poli přece neodradí! Pokračujeme dál po dálnici, ze které sjíždíme až v městečku Adrian, které se nachází právě v polovině celé původní Route 66 (nám zbývá o dost více než polovina – ve zbytku trasy se od 66tky dost odchýlíme). Najdete tu příznačně pojmenované „Midpoint Café“, které provozují 3 sympatické postarší dámy, které pečou ty nejlepší americké koláče, co jsem kdy jedl! Zkusil jsem hned 2 druhy. Vnitřek kavárny samozřejmě krásně zařízen ve stylu 60tých let a vybaven spoustou původních ikonických předmětů z doby slávy Route 66.

Pokračujeme dál, opět po dálnici, strašná nuda, strašné vedro a jen tak ze zvědavosti sjíždíme do městečka Santa Rosa, kolem dokola jen pustina. Jenomže, světe div se, úplnou náhodou narážíme na zvenku nijak neomračující Auto Museum Route 66. A vážení, to je pecka! Najdete tu spoustu věcí, od dílů ze starých benzínek až po velkou sbírku skvostně zrekonstruovaných starých amerických klasik, z nichž některé jsou dokonce na prodej. Prostě ráj a k tomu klimatizovaný! Bavíme se s majitelkou - s manželem mají přes ulici už dlouho dílnu na opravu a renovaci vozidel a tak je napadlo, že by takovouhle nádheru tady mohli na odiv kolemjedoucím postavit. Vstupné symbolické, spousta suvenýrů a paní evidentně ráda za každého návštěvníka, který se zastaví a má chuť prohodit pár slov. Fakt příjemné místo!

Nadmořská výška docela mate, nejedeme na první pohled do velkých kopců, ale na těch vzdálenostech i mírných tempem nastoupáme docela vysoko - vjíždíme mezi hory, které mají přes 2000 metrů a v dálce některé vrcholky atakují 4000 metrů. Přidali jsme si k původní trase jednu zastávku - už ani nevím z jakého zdroje se k nám dostala zpráva, že blízko naší cesty v městečku Las Vegas (pozor neplést s tím v Nevadě) na náměstí dělají fantastické evropské, tj. nepřekapávané kafe, a to je tu veliká vzácnost. Je to sice zajížďka, ale vůbec nelitujeme, nádherné městečko s krásným náměstím a kavárnou s pohodovou atmosférou, kterou vedou 2 mladí lidé a dělají opravdu skvělou kávu (i když laťka byla po mnoha dnech na překapávané kávě opravdu nízko).

Tak jsme si to užili a při zapadajícím slunci vyrážíme do Santa Fe, kam přijíždíme za tmy a taky byla slušná kosa. Malá skupinka se přesunula na večeři do nedaleké americké restaurace (rozuměj – lepší fast food), kde mají klasickou svatou trojici americké gastronomie – steaky, burgery a hranolky, ke kterým se v nedávné době naštěstí přidaly i saláty.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE