California Uber Alles

-4-

Druhý den ve Vegas, po probuzení jedeme s kámošem na snídani, za S2 je tam nějaký toast, vejce, slaninka a dáváme k tomu pivo, za to si řeknou S5. Kámoš přemýšlí, že by se se mnou jel projet na motorce, nejlépe na nějakém Harleji. Tak zkouší obvolávat nějaké společnosti, světe div se, je to nad lidské síly jeden sehnat. Nakonec se mu to podaří, ale ta cena je hrozná, S100 za 6 hodin, nebo S150 za čtyřiadvacet. Se mnou by se musel ploužit, poněvadž ještě mi zbývalo dost mílí na ten první zájezd. To by mu nevadilo, ale už bylo po obědě a mně se to zdálo jako výdrb, když Ford Mustang Cabrio je za S60 na den. Jedu tedy sám, trochu geografie, jedu na severovýchod od Vegas směr Overton podél jezera Mead, je to vlastně konec Grand Canyonu, kam se vlévá řeka Colorado, severní strana. Tak se proplétám Stripem ve Vegas, míjím známá kasína a monstrózní hotely, ja ja ja, to všechno znám z filmů a fotek, není třeba zastavovat. Zastavuji u nějakého trhu, ale jsou to všechno bezcenné tretky, tak jedu dál městem. Už jsem na druhém okraji města, je tu nějaká sámoška, jdu se kouknout, potřebuji koupit nějakou mapu. 2x šokec, je to vlastně supermarket, něco na způsob Tesca a hned za dveřmi spousta automatů, tedy výherních (i když by se měly spíše jmenovat proherní), tak jsem se jimi prodral do nákupní zóny, samozřejmě nezůstalo jen u mapy, okoukávám ceny a spousta věcí samozřejmě levnější než doma, tak si jich pár kupuji jako křeček. Překvapení číslo 2, u pokladen nejsou pokladní, prostě pokladna udělej si sám. Vaše zboží si projedete skenerem sami a pak zaplatíte svou platební kartou taky sami. Když toto viděli na fotce známí z ČR, pěkně se nasmáli, že u nás by to stopro bylo zneužito. Mapu mám a vzhůru směr Overton. Ptám se chlápka a ten mě naviguje, tam tím směrem je výpadovka z města.   Ještě pořád ve městě, dávám svůj oblíbený Starbuck coffee, vychutnávám si to horké kafe v horkém dni, popojíždím a ještě čerpám benzín. Mimochodem velmi levný v Nevadě. Trochu matematiky: 1galon S2,50 což je 43Kč za 3,75 litrů, takže stojí závratných 11,50Kč za litr, oh my god to mě zrujnuje. Ještě jeden takový zajímavý úzus v USA je spotřeba vozidla, tady to počítají, jak daleko se dostanete, kolik mílí za jeden galon a ne kolik šťávy si to vezme na určitou vzdálenost např. 100km. Takže si to propočítávám a má motorka ujede 60 až 100 mílí na jeden galon, podle toho jak ji vytáčím, takže, komu se nechce počítat je to mezi zhruba 2,3 až 3,7 l/100km. Toto byly mé matematické úlohy, kterými jsem si krátil dlouhou chvíli při nudných dlouhých rovných cestách obšírnou pouští. Na pumpě jsem se dal ještě do řeči s nějakým redneckem, prý jestli jsem z Ruska, říkám, že ne, že z Česka a on, aha, prý zná něco po našemu: dosvidanija. Jedeme dál, pomalu vyjíždím z města po Lake Mead Boulevard, která míří podél jezera až do Overtonu. Blíží se hory a já do nich pomalu vjíždím. Vegas je celé na rovině, placce mezi nádhernými horami, které vždy vykreslují krásné pozadí na horizontu odkudkoliv z města, jsem tedy na tom pozadí, vyjel jsem do mírného kopce a míjím poslední soustavu domů Vegas, zastavuji, abych se ohlídl. Skupinu mrakodrapů z centra jsem už nechal daleko za sebou. Je to krásný pohled, mít Vegas jako na dlani, chvíli se kochám a jedu dále. Po pár kilometrech mezi surovými lysými kopci, žádná vegetace s vyjímkou takových holých keříků, které ani nejdou vidět, jak jsou malé a bezbarvé, se mi zase otevírá krajina, je to další krásná úchvatná poušť, nicméně s horami a to pořádnými. Přijíždím k budce. Je to vybírárna vstupného do národního parku jezera Mead, což dělá S3. to jde, chlapík přede mnou žertuje, že jsem mohl jet okolo budky zezadu, když mám takovou (off-road) motorku. Tak se smějeme ale vybíračka, rangerka nic, tak jí říká to samé a ona suše, že to není dovoleno, jezdit mimo cesty. Jelikož mi to chvíli trvá vytáhnout a zatáhnout prachy, ona na mě jestli nechci mapu. Držgrešle: „platí se za ni?“ Suchá:“ne, je frí!“ „tak to si jednu vezmu a mohl bych dostat 2, ještě pro mého kámoše? (sledujete klasického Čecha, jo?)“. „Klidně Vám dám i tři,“ takže jsem měl plnou kapsu jedné mapy. Jedna dostala na frak neustálým vytahováním, kámoš žádnou nechtěl, tak mám doma jeden krásný exemplář na památku. Pokračuji dále, nepopsatelně krásnou krajinou, jedu na úžasné cestě, jsem zde skoro sám, teplo, slunce, skály, modrá obloha. Svištím si to zajíždějících 60km/h a jsem v extázi, čerpat do sebe tolik krásy tak dlouho. Od hlavní cesty je několik odboček, vždy k nějaké pláži, tak si říkám, že to tady celé prošmejdím, cesty jako dělané pro motorku, je tady takový terén, že musí být zatáčky a stoupání, tak se projíždím k první beach, která tam není. Je tam pouze nějaká betonová rampa na spouštění člunu do vody. Vidím nějakého Mexikánce s velkým motorovým člunem a říkám si, ten má ale štěstí, místo aby doma honil kury na dvorku. Voda, v jejíž bezprostřední blízkosti teď jsem, stojím na molu, je fakt špinavá, jak říkal můj kámoš, když jsem se ho ptal, jestli se sem lidé chodí koupat. Později se ho ptám, když vidím, že pije vodu z průhledného plastového barelu, co, že nepije vodu z kohoutku, že já doma jo. A on na to, viděl jsi tu vodu v tom jezeře? Je to stoka. A říkám, že tam ale lidé jezdí na lodích, jestli tam chytají nějaké ryby a, že když tam žijí ryby, tak ta voda je ok. A on, že tam žijí jen nějací hnusní kapři. Z dálky ta voda vypadala fakt nádherně, krásná modř, jakou znáte z pohlednic z Karibiku. Prostě nikdy nevěř tomu, co vidíš. Jedu tedy zpět na hlavní stejnou trasou a pokračuji na Overton, motorku zkouším i mimo cestu, je to skvělý stroj, vyjel jsem na nějakou vyhlídku a rozhlížím se okolo.
Úchvatná krajina a neskutečně obšírný prostor. Tak zase pokračuji dále, točitou cestou, vidím nějaké červené šutry, obrovské. Dá se mezi ně zajet a udělat piknik třeba, jsou tam i lavičky na relax. Nezastavuji, chci někam dojet a furt tu motorku zajíždím 60tkou. Dále je ještě jedna zajímavost a tou je termální pramen vyvěrající ze skály, který poté tvoří jezírko tak deset metrů průměr. I když voda páchne, prý kvůli síře, koupou se v ní děti a u splavu chlastají Mexikáni pivo. Procházím se trošku okolo a fotím floru, která tvoří oázu v této jinak vyprahlé poušti. Dále vidím cestou nějaký kaňon, motorku parkuji asi metr od srázu, kdyby se to rozjelo, byl by to krásný dlouhý let asi 100 metrů svisle. Pokračuji dále směrem dolů po cestě a teplota se mohla snížit tak o 15 st. C. Ze 30 na 17. Když dojedu do Overtonu, čerpám benzín a dávám hamburger za nějakých S6 i s hranolkami a kolou. Slunce zapadá a já jedu stejnou cestou zpět. Dostanu se zpět k tomu teplému kaňonu, což je fajn, ale postupně se ochlazuje, jak se stmívá. Už nemám jemné tričko, ale celou košili! I přesto se ochladí po soumraku natolik, že zase zmrzám. No nic, musím to vydržet. Když je černočerná tma, najednou krásně vidíte hvězdy, vidíte Mléčnou Dráhu, všechno, prostě tisíce zářivých hvězdiček. Je to asi z důvodu jasné viditelnosti, když je tu velmi sucho, není žádný opar v ovzduší. Navíc neznehodnoceno žádným pouličním osvětlením. Jedu, jedu, jedu a najednou se mezi skalami objevuje rozzářené Vegas, je to úžasný pohled, město jako na dlani pod Vámi.

-5-

Vyspím se a čeká mě velké cestování, doposud to nic nebylo. Jedu zpět do LA a zlatý hřeb večera je jízda do San Francisca podél pobřeží, což jsem si vygoogloval, že jsou tam hezké scenérie. Myslím, že vždy je zajímavé, když se setkává moře s pevninou. Naplánoval jsem si dovolenou i tak, abych stihl koncert deathmetalové kapely Deicide, na kterou jsem si už dlouho brousil zuby a kterou jsem vůbec nemohl zachytit v Evropě. A dnes byli v LA, paráda, po všech štěstěnách by to mělo vyjít. Našel jsem si ještě na netu ubytování v Čajnataunu za 50 babek a vzhůru do LA. Ještě chvíli po výjezdu z LV jedu 60tkou, ale jen chvíli, než se dostanu na hranici prvních 500mil, pak mohu jet 6000 otáček, což už znamená 90ti km rychlost a to už se cestuje lépe. Asi 50km za LV tedy zrychlím a cesta ubíhá mnohem rychleji, což je fajn. Jedu stejnou cestou do LA ale poněvadž jedu ráno, krajina už není tak krásně zalitá sluncem, jako opačným směrem předtím bez foťáku. Teď foťák mám a tak fotím, co je hezké a zajímavé, například kaktusové stromy, myslím, že anglicky to je Joshua Tree. Cesta se táhne, ale není to zase tak relativně daleko. Po přejetí Mohavské pouště a horského masívu sjíždím do údolí, kde je jasná změna ve vlhkosti vzduchu. Ze suchého do vlhkého, přímořského. Začíná civilizace a jedu asi hodinu po dálnici uvnitř města, než dosáhnu centra LA. Protože navigace v telefonu mě zlobí a sem tam se chytne a sem tam ne, zrovna, když to potřebuji ..., znáte to, takže přejíždím výjezd, exit a až si to uvědomím, jsem asi 5km za. Tak se vracím, otáčet se však na 12ti pruhové dálnici je brutální a místním se to taky asi moc nelíbí, když troubí, jako kdybych někoho zabil. Ještě, že mám tu motorku, můžu jim ukázat fakáče. Teď beru ten správný exit a jsem na hraně Čajnataunu, kde bydlím. Najít hotel je brnkačka (piece of cake), je na hlavní ulici. Orientace v USA je jednoduchá, čísla baráků jdou po sobě, ne jako v ČR, takže parkuji na place před svým pokojem za 50 babek, vidím na motorku z okna. Pokoj je čistý a zařízen v asijském stylu, hezky, jsem spokojený parchant. Teď už by mne a Deicide rozdělila pouze smrt. Jdu se projít po Číňanech, je to zajímavé, ale za chvíli se připravuji na koncert. Místo konání je na Santa Monica Boulevard, která vlastně začíná v Chinatownu, kde jsem. Paráda, říkám si budu tam hned. Jenomže člověk by nevěřil, jak dlouhá ulice může být. Přijedu pozdě, jako obvykle, už mne znáte, lístek hloupých S28 a jsem vevnitř, hraje super kapela, má to říz, jsem šťastný, asi minutu, než řeknou „thank you very much, good bye“. No nic, Deicide to nebyl, ale zase mám ten pocit, asi po 1000x, že kdo pozdě chodí,... po asi čtyřech dalších kapelách přijde zlatý hřeb, Deicide s otvíračkou Mrtvý Do Úsvitu, kdo to zná, je to pecka, hrají skvěle, hlas 100%. Ještě na ulici si beru nějaké autogramy od zpěváka a říkám mu, že jsem přijel až z Evropy, abych je viděl a že byli skvělí, myslím, že nebyl schopen slova. Až přijede sem do Evropy, tak se mu připomenu. Jsem zvědavý, jestli si na mne vzpomene. Po krásně stráveném večeru se vracím do své čínské čtvrti, přejíždím Hollywood a zase celou Santa Monicu Blvd. Vidím také nějakou černou budovu s neonovým vyobrazením ženy a sklenice. Zastavuji tedy. A jdu ke vstupu, jsem už přece jen zvyklý na pařby v LA. Je tam nějaká ochranka, tak se jí ptám, jak to funguje a on, že se platí vstupné 10 dolarů a strašně se omlouvá, že kalifornský zákon nedovoluje v takových podnicích (strip bar) podávání alkoholu. Asi poznal, že nejsem místní. Ale hned to omlouval, že není problém, že hned vedle je bar, kam si vždy můžu odskočit na nějaký drink a vrátit se. No divná logika, která se mi nelíbila, řekl jsem, že ještě popřemýšlím, nakopl jsem svého koňa a jel jsem směr Chinatown. Cesta, vlastně ulice Santa Monica, se táhla a o velký kus dále, kde jsem narazil na nějakou dýzu. Parkuji svého koňa a jdu se podívat dovnitř. V hudbě se docela vyznám, ale toto jsem ještě neslyšel, i když je neděle před půlnocí, je plno. Čerstvých dospělých, kteří mají každý svou módu, něco jako indie a hudba něco jako 60 léta zmixovaná do moderny. Nevím, co si mám dát, mám rád pivo a tak říkám obsluze pivo. Prý, jaké. Říkám, že to tady neznám, ať mi nějaké doporučí a on jakou preferuji chuť, tak se chvíli dohadujem, no prostě není to jako v ČR, dej mi pivo. Říkám, husté, ať je tam nějaká pěna, že mám rád hořké a ne žádný cider, tedy z jablek. Tak mi jedno načepuje. Platím asi 5 babek, je to ok, nebylo žádné vstupné. Poslouchám nový styl hudby a dívám se jak elejané a elejanky tančí, třeba objevím nový styl. Musím říct, že to bylo hodně na úrovni, jak hudba, tak oblečení a tanec také. Pivo dopito, jdu si pro druhé a vidím stejného barmana, tak mu říkám, že to, co mi předtím doporučil, bylo dobré, že si dám ještě jedno. Asi jsem ho nějak zaujal, že mi to dal na podnik. Paráda. S žádnou holkou jsem se nedal do kupy i když jsem konverzoval s nějakou černoškou na baru, ta ale odešla, asi ve 2 zavírali krám a všichni museli jít, tak jsem skočil na koňa a hijé hotel.

-6-

Ráno vstávám pozdě, jako král, jako obvykle a furt si říkám, že se to musí změnit. Vyjíždím směr San Francisco. Jedu celou tu táhlou Santa Monicou znovu zpět jak před spaním, přes Hollywood, kde se zastavuji na 5 minut vyfotit se u hvězd na chodníku, už jsem tu byl, žádná změna od posledka, stejný turistický šit, obchody s tričky a cetkami. Za 10 let se tu nezměnilo nic a to vidím za jízdy z motorky. Pokračuji dál přes Beverly Hills, mohl bych to tam projet postranními uličkami, abych viděl ty pohádkové domečky hvězdiček, ale bylo by mi to dobré akorát k tomu, abych promrhal spoustu času. Už to není rovná ulice, ale křivolaká se zatáčkami. Jedu, jedu, jedu a najednou se asi z výšky 100 metrů zjeví Pacifik. Nádhera, po asi 500km budu zahýbat doprava. Sjedu tedy k té kýžené křižovatce a jsem na konci Santa Monicy Blvd. a pláže a začátku Route No. 1 podél okeánu. Zastavuji, kupuji si koka-kolu v plechovce na pumpě jako oslavu zdářné první etapy dlouhé cesty a volám domů svojí ex, abych zafrajeřil. Zjišťuji, že doma je asi plus 3 stupně a snad sněží a je zamračeno a já se tady opaluji, asi 27C a sluníčko hřeje a dívám se do dáli okeánu. Nevermind, že už se tam dívá na nějakou trapnou Novu a chystá se ke spánku, když já mám pravé poledne a tady je ta otočka vpravo, kam vyjíždím směr SF podél pobřeží. Oceán je nádherný, vlny jsou, když si představíte, že další pevnina je až Čína, je to vskutku pravý konec světa, jedu a uvědomuji si, kde se nacházím. Zanedlouho narážím na nějaký bar, tak zastavuji, že udělám nějaké fotky, je tam parčík a restaurace, z restaurace se vylíhne motorkářský bar, asi světoznámý, jméno má Neptunovo hnízdo parkoviště má nalajnováno na motorky a z terasy je krásný výhled přes cestu na moře.  Dělám nějaké fotky, procházím se po parčíku a pozoruji surfaře, ti mají ale na sobě neoprén. Je sice horko na sluníčku, ale vítr je chladný, to ještě poznám, že moc. Voda asi taky nebude tropická. Mění se flora a to dost výrazně, poprvé si uvědomuji, jak moc a kolikrát se změnil ekosystém během mých pár set km. Začínám v LV, totální poušť bez vegetace, pak hory, zpočátku nic, potom ty kaktusové stromy, sjíždím dolů k LA, už začínají i jiné stromy a v LA jsou majestátné, ulice lemující, já jim říkám špendlíkové palmy, asi víte o co jde, velmi vysoký a tenký kmen s kuličkou listí nahoře. Teď u pobřeží, žádné palmy, jen nějaké traviny a keře. Později angl. Iceplant, česky, to jsem si našel: Kosmatec křišťálový, je to zajímavá rostlina, dužina a listy jako plod banánu v malém, je to takový trsík, s Amíkem jsem se dal do řeči a měli jsme takovou konverzaci ohledně této rostliny, kterou jsem považoval za druh tillandsie, která má schopnost zadržovat v listech vlhkost a žít s ní dlouho, ale on to neznal a říkal, že ji sadí u cest a že zastaví auto, které po ni není schopno pokračovat a ani ji nepoškodí. Teď jsem si vzpoměl, že Amíci maji podél dálnic nepořádek, asi vyhazují odpadky z auta, to jsem neviděl ani u nás, myslím, že Češi jsou uvědomělejší pořádku a vztahu k přírodě. Tam musí pronajímat cedulky kolem cest za reklamu, kdože se zasloužil o úklid. No ten Kosmatec ani nejde v ruce zlomit, je to fakt tvrdá rostlina, možná to tam považují za plevel, ale je různě zbarvená, od zelené přes žlutou, do červené i hnědé. Tyto barvy vám pak utvářejí různé malby pobřežní přírody. Ani nevím proč, ale sjíždím z cesty směr Santa Barbara, kde je spousta těch špendlíkových palem u pláže a dá se tam vjet i na takové dřevěné molo, kde jsou restaurace, tak parkuji a trošku se projdu, fotím nějaké ptáky, racky a pelikány. Mimojiné i nejtlustšího člověka, kterého jsem kdy viděl. Pokračuji dále podél pobřeží, sem tam zastavuji u nějaké plážičky a fotím a uvědomuji si, že přibývají fotky a stojí to hodně času. Zanedlouho se cesta stáčí do vnitrozemí i se trochu ochlazuje. Přejel jsem pár kopců od pobřeží a hned je příroda zase jiná, vypadá to na pastviny. Bohužel i na déšť. Zabruslím do pumpy, dávám nějaké kafčo na zahřátí plus nějaké pečivo, které si ohřeji v MW, mikrovlnce. A to se mi na Americe strašně líbí, ten servis, k dispozici MW, káv máte uvařených tak 6 druhů a stejný počet je i ochucených smetánek. Tomu se říká luxus za pár halířů, nestojí to nic a člověka to moc potěší. Jedu dál, chladno je pořád ale ten déšť je pouze sem tam nějaká kapka, cesta suchá. Projíždím městem Lompoc a po vyjetí z něj se mi to moc nezdá, valí se tmavé mraky, žádné cedule, jestli jedu správně, samozřejmě navigace nefunguje, protože ji potřebuji. Musím podotknout, že mapu žádnou nemám, jedu prostě na sever podél pobřeží, takže moře musí být na levé straně a to mi stačí. Přinejhorším mohu konzultovat mapu v nefungující navigaci, tedy, že mi neukáže, kde jsem, to si musím domyslet, ale mapa se dá vytáhnout na maličký displej telefonu. Musím být mimo, doprava skoro žádná, navíc začíná nepříjemně mrholit a jsem zkoslý. Dojedu tedy nakonec a jsem u moře, cesta ovšem končí, poněvadž jsem na kraji nějaké vojenské letecké základny. Jezdí přes ni ale vlaky, na sever je most, kam se velkou oklikou dostanu, ale ten most nejde použít, i když mám off road motorku, je pouze pro vlaky, most je přes řeku, která se tady vlévá do moře, no vypadá to jako mokřiny, fotím, je to zajímavé místo, různobarevné traviny. Začíná se smrákat a to docela rychle, zajel jsem si tak 15km mimo cestu č. 1 a protože jsem se dostal do slepého místa, jedu zpět do Lompocu, kde jsem de fakto zapoměl odbočit a tím jsem sjel z cesty č.1. Začíná strašně lít. Pro připomenutí, mám na sobě křiváka, pod tím svetr a košili a tričko, šátek na krku, to už jsem byl ponaučen z minula, ale mám jeany, seprané ponožky s uvolněnou gumou a kožené polobotky. Vím, že se teď hodně z vás musí smát, ovšem má to taky za sebou určitou logiku. Kožené kalhoty jsem si plánoval tady koupit, stejně jako pohorky, kvůli levnému dolaru. K čemuž v tomto momentě ještě nedošlo. Zatím si moc užívám motorky a nebaví mě courat po obchodech. Přijíždím promočen do města a rychle se chci ubytovat, míjím ovšem samé drahé značky hotelů. Nakonec se dostanu na tu inkriminovanou odbočku, kde jsem sjel z cesty a pokračuji správně. Vidím levně vyhlížející motel, tak zastavím a ptám se na cenu, prý S45. Ptám se na slevu a prý proč, říkám jen tak a ona že ne, vůbec ne. Po této konfrontační konverzaci se mne dáma ptá, jestli už přestalo pršet, říkám, že ne a že to je silný déšť. Ptám se jestli v těchto končinách prší často a ona na to, že tu nepršelo 3 roky, no nevím, jestli ji můžu věřit, ale říkala to s kamennou tváří. Ale v Americe je plno bláznů, co vás budou lakovat neuvěřitelnými věcmi. Pak mi dáma ukazuje v závětří místečko pro motorku pod stříškou, hned pod mým oknem z pokoje, což je fajn. Pak tam vidím nápis Hlídá to tady nebezpečný pes CHIHUAHUA, tak to čtu jako Čihuahua a ptám se, co že je to za rasu, za chvíli vyletí ratlík a ona říká, neznáš Čiuaua, tak říkám, jó, znám čivava a už si rozumíme. Strašně štěkal a měl vyceněné zuby a já na něj, takhle se vítají hosté? No, aspoň mi bude dobře hlídat motorku.

-7-

Ráno vstávám a jedu dále na sever, je trošku chladno, ale sluníčko svítí, takže vím, že kolem poledne bude tepleji, což je sice pravda, ale kolem poledne se dostanu k Pacifiku a od něho tak vyfukuje, že i když je na sluníčku krásné teplíčko, ten vítr je tak studený, že vám je zima. No nic, nějak to vydržím, není to až taková hrůza, no pastviny jsou kolem mne, je to velká změna oproti minulým místům. Kochám se neustále měnící krajinou a dorážím do dalšího zajímavého bodu mé cesty, jmenuje se to Morro Bay, ze španělštiny el morro, skála. Vesnice se takto jmenovala, stejně jako záliv, je to zajímavý přírodní útvar, ta skála vystupuje z moře a je to jako kdyby skalnatá polokoule, dá se k ní dostat i cestou, je spojena s pobřežím, tak k ní jedu a hned nápisy zákaz lezení na ni pod pokutou, chudáci amíci, všechno jim zakazují. Jedu dále na sever podél pobřeží a další zajímavé místo, kde zastavuji na delší okamžik, než pouze kvůli fotografování, se jmenuje Ragged Point. Lemuje to vstup do národního parku Los Padres a tady končí civilizace na nejakých 100 dalších km. Příroda se zase mění, na severský typ, už jdou vidět i jehličnany. Je to tady krásné, nějaký hotýlek na skále, asi 100 m.n.m., dá se i sejít strmou strání k moři, ale na vlastní nebezpečí, je to daleko, nepůjdu tam i když by to určitě stálo za to. Zdrželo by mne to a já musím jet dále, dávám ještě kafe v papírovém kelímku, klasika, ale je dobré, volám domů, abych se pochlubil, kam až jsem se to dostal. Dávám se do řeči s jedním starším amíkem na motorce a dále jedeme ve dvou, je to krásná motorkářská cesta, samá zatáčka a po svazích skal vysoko nad mořem. Pak zastavujeme u jednoho odpočivadla, kde je krásný výhled na pobřeží z výšky. Nový kámoš mi dělá nějaké fotky na památku a dáváme se do řeči s nějakými Kanaďany na výletě. Co se mi tu hodně líbí v USA, jak jsou lidé příjemní a milí, dá se s nimi dát do řeči jen tak, tito mi radili se jet podívat do Josemitského NP, prý jestli se mi líbí tato vyjížďka, tak tam mi kurva upadne čelist, já nejsem sprostý, to říkala ta Kanaďanka, před svým manželem, ale polohlasně s ohledem na možné okolí. Tak jsme se rozloučili a jedu už dále sám, poněvadž ještě hledám nějaké obrovské sekvoje, ale nacházím pouze normálního vzrůstu. Teď si říkám, že musím načerpat na příští pumpě benzín a než tam dojedu, tak mi dochází. Zrovna, když jedu do kopce, no nic, zaparkuji a stopuji kolemjedoucí auta, uvidím, co se dá dělat. Asi po 30 ti autech, jejichž řidiči se na mne dívali, jako co dělám, ale nikdo nezastavil, až takový chlapík s šíleným autem, které u nás není, něco na způsob Avie s otevřenou korbou, takže se vyptává co je, atd. Prý, co budeme dělat, jestli tu motorku hodíme na korbu a pojedeme k pumpě. On to tam taky moc neznal, ale říkal jsem mu, že stačí, když mi doveze nějaký benzín, abych dojel na pumpu. No vrátil se za chvíli s petkou benzínu od limonády kterou dopil, když jsem se s ním bavil předtím. Pak ještě tam zastavil policajt, jako, co že tam děláme. Nastartuji a jedu dál. Pumpa byla hned za kopcem, asi 3km. No nic, aspoň jsem si opět potvrdil, jak jsou Američani příjemní a nápomocní, ani nechtěl zaplatit ten benzín, prý že to nestojí za řeč, nějakých 60 centů. Jedu přes Monterrey, což je město pod SF a zastavuji u jednoho pořádného nákupního centra, jdu se podívat na nějaké podvlíkačky a nové ponožky, což s radostí kupuji, poněvadž jsem docela zkosnul dneska. Kupuji i navý batoh, protože jsem si svůj rozbil. Znáte ty aušusy, co se prodávají, hned se ucho utrhne. Pak jsem šel do kavárny a tam jsem si to chtěl převlíct na WC, všechny ty špinavé a dodělané věci vyměnit za nové a voňavé, no nějak jsem to udělal, staré ponožky a slipy hodil do toho rozervaného baťůžku a celé to vyhodil, jé jak mi bylo fajn. Pod džínami spoďáry a nové teplé ponožky, to bylo žůžo. Po dopití kávy jsem jel dále a dorazil jsem až do Mariny, když se setmělo. Našel jsem si hezký hotýlek, kde se mi podařilo ukecat slevu s recepční, byla to mladá holka a docela jsem s ní i pokecal, dala slevu, ale na pokoj jsem si donesl levné Corony a koukal na TV a na mapy, které jsem pozbíral na recepci, abych věděl kde se pohybuji. Ještě předtím jsem se ale vypravil na objížďku městem a zabruslil jsem na pláž, bylo vidno, asi od měsíce, ale byl takový opar a musel jsem jít dlouho přes písečné duny a byl jsem tam úplně sám s burácejícím mořem. Tak jsem to pozoroval a nasával atmosféru. 

-8-

Druhý den vstanu a jdu k motorce, nejde nastartovat, ani za boha. Je to divné, snažím se dostat k baterii, ale rozlomím klíč ze sady, kterou mi dali s motorkou, levný aluminiový šit. Co teď budu dělat? Asi po 20 min vytáhnu knížečku a začtu se do koncovky řešení problémů. Za a ne, za bé taky ne, za cé ujistěte se, že motorka je na neutrálu, dám tam neutrál a motorka startuje. Já jsem ale DEBIL! Ale pamatuji si, když jsem měl teplý motor, tak to šlo startovat se spojkou i na rychlost. No nic, hlavně, že jedu. Už nebudu popisovat nádherné pobřeží, jak je to furt prostě nádhera, jak jsem viděl desítky válejících se tuleňů na pláži, atd. Jedu dále na SF. Pak ještě uvidím veliké farmy nabízející ty oranžové dýňe, ale spoustu, je těsně před Halloweenem, tak mě napadá jestli nemají ty svátky a dýňový symbol, aby tu celou úrodu nějak zužitkovali. Cestou ještě narážím na nějaký hostel, jedu se tam podívat, je to bývalý maják s budovami okolo, to vše na útesu, je to tam krásné, tak si to fotím a ptám se na cenu, prý 28 usd za noc, tak se ptám, jestli budou mít dnes večer volno, vím, že jsem nedaleko pod SF, tak bych to i mohl využít. Dávají mi vizitku, ať prý zavolám pro jistotu, ale že to asi volné bude. Pokračuji dál a asi za půl hodiny začíná houstnout zástavba s typickou architekturou, asi vjíždím do SF. Je to tak, za chvíli se vynořují mrakodrapy, známka to amerického velkoměsta. Jsem tu, všechno to popisovat jako v encyklopedii nemá smysl. Zažívám to na vlastní kůži, jsou tu nějaké palmy, ale vane chladný vítr, od moře, jedu podél pobřeží, kolem Rybářského Přístaviště, je to taková turistická oblast, restaurace, obchody atd, je tu i binec i ruch, večer si tu dávám vyhlášenou americkou škeblovou polévku CLAM CHOWDER, je úžasná, servírovaná v bochníku chleba zrovna upečeného v pekárně od vedle odkud to pečivo vidíte přepravovat lanovkou nad hlavami lidí. Dávám si k tomu pivo Sierra Nevada, které je tak nezvykle hnusné, až je dobré. Pil už jsem tak 100 různých piv světa, ale takovéto ne. No předtím odpoledne ještě se procházím po molu, odkud jde vidět Alcatraz a jsou tu umístěny historické lodě. Projíždím se také městem, které je postaveno na velice kopcovitém poloostrově, určitě znáte ty krkolomné strmé cesty s tramvajemi. Tak projíždím město sem a tam. Dostávám se k hlavní asi dominantě a tou je Golden Gate Bridge. Dorazím blíže a parkuji a nějaká běžkyně na mě volá:“tam musíš jet, jsou tam skvělé vlny a spousta surfařů, musíš to tam fotit.“ Vidíce můj foťák, přiběhnuvší odtam, tak se zase dávám do řeči a prý, kde mám ženu, poté, co jí řeknu odkud jsem a co tu dělám, tak spolu děláme fotky a blbneme a smějeme se a že mám vyřídit mé holce doma, že ona byla mou holkou tady v Americe. Tak se zasmějeme a loučíme se. Jedu pod ten most a surfařů tam bylo méně než čumilů na ně. Řeknu si, že se pojedu podívat nahoru k mostu, je tam hodně aut a zmatek, platí se mýtné, tak studuji kolik a jestli motorky třeba jezdí zdarma, stojím tam a koukám a říkám si, že ji tam někde zaparkuji a obkouknu to a udělám nějaké fotky. Jezdí tam ale tolik aut, že se to nedá, musel bych jet do protisměru. A teď najednou z ampliónu: “Hej Vy s tím motocyklem, jestli potřebujete pomoc, zamávejte rukou,“ když mě vidí zmatkovat. Tak jim rukou signalizuji, že ne, ale uvědomuji si, že tou rukou vlastně i mávám, tak sedám na motorku a pálím to radši pryč. Na druhé straně vody se naskytuje nádherný výhled na město a na most samotný. Fotím to a jedu zpět do města, počasí je příjemné, teplé akorát, je podvečer a stmívá se. Na druhé straně se vybírá to mýtné, tak zastavuji a ptám se černošky, jestli motorky platí taky a kolik, říká, že 6 dolarů stejně jako auta tak já říkám, že to je hodně nefér a že si musí určitě dělat legraci. Ona, že vůbec ne. Tak jí to znechuceně zaplatím a jedu dále. Projíždím si SF a pomalu se začínám ptát po hotelech, no, uvědomuji si, že ten hostel na útesu by nemuselo být zlé, stačilo by ujet pouhých 30km a mám levný nocleh. Říkám si, že si dám nějaký hambáč a dojedu tam, předtím ještě zkouším zavolat, jak mě instruoval, no byl to děs volat z ulice, nejdříve mi to sežralo asi dolar a nespojilo, musel jsem jít zase žebrat o drobné do toho samého obchodu, no nakonec mi potvrdil, že místo je, že mohu přijet, ale pouze do půl 11. jinak recepce končí. 
Vyjíždím z města a začíná hnusné počasí, mrholí, je chladno a fouká velký vítr, nad to je ještě mlha, tma. Říkám si, že to musí foukat od moře a i ty kapičky vody, že jsou z moře. V každém případě ještě nadto sjedu z cesty a musím se vracet, jsem totálně promočen v těch džínách a je mi zima. Čas se krátí a je nebezpečí, že tam nestihnu přijet včas. Snažím se jet rychle, je však mlha a chladno, prostě totální maras. Skoro se vybourám v zatáčce, kterou samozřejmě ani nevidím, nemohu se dočkat, až tam dorazím. Táhne se to. Až tam přijedu, je už asi 10:50pm. Vidím tam chlápka jak jde z recepce. „To vy jste volal?“ ptá se mne. Ano, prší neskutečně, jsem prokřehlý a mokrý, chci si dát teplou sprchu a vyrelaxovat ten náročný den. Pán mi dává pokoj a sen se stane skutečností.

-9-

Druhý den ráno je krásně, jdu si dát snídani a procházím se po útesech, je to krásné taky, moře hučí příbojem, na skalách roste ten Kosmatec různých barev, na kamenech v moři vidím růst nejaké mořské rostliny ve tvaru palem, což vypadá jako palmový tropický ostrov v jiné verzi. Pak vyrážím zpět do města, ještě se tam projíždím, navštěvuji muzeum moderního umění. Našel jsem ještě blízko Alcatrazu hostel stejného jména a noc tam stojí ještě o dva doláče méně než v předchozím. Je také u vody a lze vidět i ten červený most. Je tam ale rušněji a v pokoji nespím sám. Přespávám tedy a na druhý den vyrážím směr východ do Josemitského NP, kde očekávám sekvoje. Vjezdné asi S8, jedu do vnitřku, je docela teplo a bylo i celé dopoledne, vjíždím do oblasti, kde je vyhořelý les, ještě to tam zapáchá spáleninou. Dostávám se více do středu parku a do údolí. Převýšení je velké, na spodku teče říčka a je to velice malebné, okolí lemují skály unikátních tvarů, například půlkopule, kuželu anebo svislé stěny, dají se také vidět hezké vodopády, to vše poseto krásnými stromy. Pro projížďce po údolí musím zpět na hlavní cestu, co protíná park ze západu na východ, abych stihl z parku vyjet navečer a najít si ubytování. Pomalu si to korzuji a jedu, čím dál, tím výš, dojedu až ke sněhu, byl to loňský sníh, tak to už jsem viděl fakt vše, nicméně, ačkoliv je příroda úžasně krásná, bylo mi předtím řečeno, že tato cesta je nejkrásnějším projetím na světě, chlad začíná být nepříjemný. Zastavuji u nádherného plesa, jsem v horách, voda průzračná, jedle a smrky okolo. Pokračuji na nějakou náhorní plošinu, která je také nádherná, ale mráz mi nedovoluje zastavit, chci se co nejdříve „někam“ dostat a zatím jedu furt nahoru do hor. Je ještě vidno, ale slunce už je za horami, co mám za zády. Takže to už se neohřeji. Už chci být sakra někde, táhne se to a je mráz, fakt. Dostávám se až na hranici 10000stop nad mořem, což je 3300metrů, samé stoupání. No posléze objedu vršek nějaké hory a totální změna, je tak 17 stupňů, tzn. Krásné teplo a konec stromů, asi tu není žádná voda, ale upozorňuji, že tatáž hora má na druhé, západní straně stromy a sníh. Kontrast dvou rozdílných biotopů v rámci 2km. Radostí z tepla sjíždím dolů, až dojedu do údolí k Mono Lake, kde i najdu ubytko za 50 babek, jdu se najíst do restaurace, prokřehlý až na kost. Oni mně posadí pod klimatizaci, kde na mne fouká studený vzduch, OMG. Když vidím, jak se uvolňuje stůl v zákoutí, okamžitě si o něj řeknu, i když je pro 6 lidí a můj u klímy pro dva a to jsem sám. Nahodím historku promrzlého motorkáře s patřičným výrazem a za chvilku se stěhuji k jinému stolu. Teplému. Vychutnávám si jídelko a pak šup do postýlky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE