California Uber Alles

14 dní jsem se projížděl na zbrusu nové motorce kolem Las Vegas, také cesta do LA, SF a okolí, skvělý výlet, koho to zajímá, čtěte dále.

California Uber Alles

Kapitoly článku

-1-

Takže bych začal tím, jak jsem to všechno naplánoval. Jsem takový sváteční jezdec, napůl. Když je hezky a mám čas, tak se jedu projet po okolí Ostravy, málokdy však jezdím bezcílně, takže cesty zahrnují návštěvy příbuzných či známých. Okolí Ostravy už znám a jezdit po těch samých cestách znovu a znovu bezcílně mi připadá ztráta času. Píši to proto, že motorka, kterou mám, je silnice. Pro ty, kterým to nedává smysl, je to vlastně slang pro silniční typ, prostě supersport. Když jsem to slyšel poprvé, taky jsem z toho byl jelen. Takže cesty okolo mého rodného města už jsou projeté x-krát. Ale je tady spousta lesních cestiček, které jsou mými koly nedotčeny. Například světoznámé haldy. Liduprázdné. Můžeš řádit, co hrdlo ráčí. Ne tak pro moji „silnici.“ Proto jsem si vysnil male lehké endurko, se kterým bych mohl brouzdat i běžný provoz na cestách, kromě lesů a strání. Zalíbila se mi Kawasaki KLX250. Levný dolar krát cena v USA znamenalo jet si ji koupit tam. Tak říkám holce, letošní dovolenou strávíme v Americe. Prostě až na cenu letenky to musí být nejlevnější dovolená, hotely a jídlo tak na poloviční ceně než doma. Navíc úspora za víza, která už nepotřebujeme. Zrodil se plán. Přijedeme tam, koupím motorku, a budeme jezdit. LA, San Francisco, Las Vegas, Mexiko. Ještě ten levný benzín, prostě žádná nevýhoda, vše kapalo do noty. Až na tu cenu letenky, jenomže misky vah jsou absolutně přetíženy na stranu jet, z důvodů napsaných výše plus ještě návštěva kamaráda, kterého jsem neviděl čtyři roky. Bydlí ve Vegas a celou dobu mne zval k sobě. Plán je tedy upleten a začínám hledat letenky a porovnávat data, kdy bychom mohli jet, aby to ještě vyšlo dobře v práci. Mezitím proběhla vztahová hádka, napůl rozchod, už ani nevím kvůli čemu, plán se třese v základech. Rozhoduji se jet sám, zkouším ještě přemlouvat, skoro to vyšlo, nicméně poslední právoplatná odpověď byla ne. Jedu teda sám, jsem z toho smutný, nicméně takový skvělý plán musí být zrealizován, byl už jsem prostě nabuzen a to už mě nic nezastaví, mám totiž sem tam i toulavé boty a ty už byly nasazeny a zouvat se mi prostě nechtělo.

-2-

Abychom tady nepopsali stohy ohledně příprav, jdeme na cestu. Sehnal jsem letenku z Mnichova do LA za 15litrů přesně. Kupuji. Byla to dobrá cena, sice je Mnichov daleko, ale z Vídně to bylo dražší, auto mám na plyn, nevadí. Volám kámoši: „hej, nazdárek, jak se vede, přijedu se za tebou podívat, mám už sehnanou letenku, je to na tuti,“ „OK.“ Snad měl radost. Dal jsem mu údaje o příletu a jestli by nebyl tak hodný a nevyzvedl mě v LA. Je totiž z Vegas a na mapě to vypadá kousek. Svěřil jsem se mu o plánu koupit motorku a on, že se mi po ni mezitím podívá. Den D, půlnoc, jakž takž sbaleno, let ráno v 10:30, čas akorát, přede mnou Ostrava Mnichov 750km přes Rozvadov po dálnici, anebo 600km přes Budweiss a Šumavu. Jsem šetřílek od kosti, tak volím druhou variantu, i když je 15. října 2009 a počasí se propadlo do nízkých teplot. Jsem někde za Brnem a sněží tak moc, že nemohu jet víc jak 120km za hod. Nejde vidět ani jak je na tom vozovka s přilnavostí. Das ist eine grosse hrůza. Představa, že někde uvíznu na letních pneumatikách na Šumavě, nebo mi zablokuje cestu nějaký kamión, který se nemůže vyškrábat do kopce v místech, která vůbec neznám, je děsivá. Mám navigaci a tak pořád váhám. Dochází baterie, dám ji tedy nabít. Je kolem 3 ráno, tma, hustý sníh, mlha, únava. Plánoval jsem sice se trochu prospat před cestou, ale nebyl čas. Zavírají se mi oči. Jdu se nějak zabavit a pohrát si s navigation. Nějak se nenabíjejí ty baterky, tak se dívám, v čem je zádrhel. Shit! Autonabíječka se rozsypala. Otáčím to na Rozvadov. I když je to delší trasa, vypadá to, že do Mnichova bych měl dojet tak před 9. ranní. Paráda. Únava je sice těžká, moc se mi chce spát, ale říkám si, že hned, jak dojedu k letadlu, už jen budu spinkat v křesílku a jiný bude řídit. Cestou zastavuji u každé pumpy a ptám se po nabíječce mini USB, která je základ pro několik moderních telefonů a jiných přístrojů. Není, není, není. To snad není možné, že bych měl takovou smůlu? No nic, jedu dál, už jsem v Německu, snad to na tom letišti nějak zvládnu bez navigace. Mapu jsem si prohlížel několikrát, mám ji v paměti. Zastavím u první pumpy a nabíječka mini USB byla. Aaaaaaah. Tak to je ten rozdíl mezi Západem a Východem. Cena, co? 15 euro? Si musíš dělat srandu ne? Za kus drátu. Tak to je taky ten rozdíl mezi Západem a Východem. No nic, kupuji to. Usnadní cestu na letiště a zpět do Ostravy přes tu Šumavu a České Budějovice, kudy chci skutečně jet, protože jsem tam nikdy nebyl. Štve mne, že původní nabíječka vydržela od novoty tak 3 týdny a já kvůli tomu musím kupovat novou za 15 euro. Kus drátu. Dostávám se před Mnichov, jedu ze severu, letiště je na severovýchodě. Na internetu jsem si našel možnost zaparkovat zdarma asi 6km od terminálu, kam vede cyklostezka. V kufru mám brusle, říkám si, zaparkuji, nahodím brusle, dobruslím k terminálu a vezmu si je s sebou do USA, mám totiž velkou krosnu. Jsem zhruba 20km od letiště a zácpa, sakra, já to nestihnu. Jsem sice na dálnici, čtyři pruhy, ale jde to pomalu. Už propadám panice, ale začne se to hýbat. Ještě tak 10km a jsem tam. Najednou se to uvolnilo a jedu jako drak. Jedu kolem terminálu, je tak za 10 10. Ten parking zdarma jsem našel podle paměti, ale byl jsem hodně daleko za terminálem. Je deset a letadlo leti za 30min. Než nasadím brusle a sbalím věci rozfrcané po autě a než dojedu tu dálku po té cyklostezce, tak to letadlo uvidím tak ve vzduchu. Začínám uvažovat o možnosti vrátit se na letiště a zaparkovat před terminálem za nehorázné prachy. Jsem idiot, nadávám si v mysli, všude chodit pozdě, taková cesta, přes půl planety a já si nedám časovou rezervu. Co teď? Není jiná možnost, otáčím auto. A to u vjezdu na nějaké parkoviště obehnané plotem. Brána otevřená, ale plno. Teď přijíždí dodávka a sunou se k ní nějací pasažéři z jednoho auta z parkoviště. To mi něco připomíná a vzpomínám na články jak závistivě nenávistně se píše o podobných podnicích u Ruzyně. Říkám řidiči, jestli by nebyla možnost zaparkovat auto, protože si uvědomuji, že to letadlo nestíhám, dojedu k terminálu, zaparkuji tam a než se pěšky dosunu k přepážce, je půl. A letadlo fuč. „Jo jasně a omlouvá svou angličtinu.“ Německy neumím, snad tak Gutten tag a Heil Hitler. Je s ním těžká domluva, ale rozumíme si. Říká, že mne odveze na letiště a auto tu můžu nechat, já říkám, že už není místo, on že jo a ukazuje místo, kde blokuji asi dalších 10 aut. Balím vše z auta do báglu a odnáším to do dodávky. Ptám se hocha, jestli to mám zamknout a dát mu klíče. „Né, nech klíče v autě, já to potom přeparkuji a postarám se o něj.“ Podotýkám, že brána byla otevřena a žádný hlídač, kamery, nic. Mi už je všechno jedno, říkám si, aspoň stihnu to letadlo. Sedím v dodávce a uvědomuji si, že jsem helmu nechal v autě. „Počkej, musím si ještě něco vzít.“ Přináším helmu a nevěřícně se dívám na své auto, jak ho nechávám volně na pospas odemklé s klíči v zapalování. No nic, děj se, co děj. Stres, dívám se na hodinky a zjišťuji, že do odletu zbývá tak 25 min. On se ptá, v kolik mi to letí. Když mu to řeknu, začne se pohybovat 3x rychleji. Pocit sounáležitosti je zde a o něco líp se mi dýchá. V autě mám vyplnit nějaký formulář v němčině a to je kámen úrazu. Trošku pomáhá s překladem skupinka starších dam z Holandska cestujících se mnou v dodávce. Půlku vyplníme, půlku ne. Hledám ve všech papírech, kdy se vracím a jakým letem, aby mi mohl připravit auto a vyzvednout mě u terminálu. Vyhazuje mne omylem asi 5 min pěšky od mé přepážky, což zjistím později. Při výstupu se ho ptám na nějaký kontakt na něj, ukazuje mi nálepku na dodávce s internetovou adresou a telefonním číslem. Tak si to opisuji, ale chci od něj půjčit pero, své nemám. Trošku jsem se s tím psaním zdržel, ale bylo to drama jako z filmu. Přes 3 minihaly dojdu ke své přepážce. Odlet za 15 min. Tady se už mluví anglicky, říkám dobrý den, prý co mám za let. Ukazuji letenku. „To už je pozdě, to už je pryč.“ „Smůla,“ říkám si. Ale v mysli si říkám úplně něco jiného, horšího a hnusnějšího. Hezká černá holka říká moment a někam telefonuje a to rychle. A pak mi překládá: „máte štěstí, ještě neukončili boarding." Začala mi dělat papíry a bagáž. Ještě telefonovala někam, bylo to pánovi, co přišel osobně pro můj bágl, aby ho osobně doručil do kufru letadla, poněvadž pásy by to nestihly. Tomu se říká servis! Sedím v letadle a je to velké uf. Ještě předtím mi seberou nějaký jogurt, to by nevadilo, ale Semtex, to mě teda fakt naštvala. Proč bych si do letadla nemohl vzit semtex, že jo? Nechci to prodlužovat, ale letím přes Atlantik, sem tam spím a jsem rád, jak to vše dopadlo i s tím řízením auta v ospalém stavu. Najím se a začíná ve mně hlodat myšlenka, že narazím na nějakého šaška v imigračním, který mě pošle zpátky. Přehrávám si možné scénáře rozhovorů s celníkem a už mi to je všechno jedno, nějak to dopadne. Přijdu na řadu jako poslední a připadám si jako dealer drog. Zrychlený tep, pot. „On mě odhalí, že si jedu koupit motorku!“ Začíná rozhovor, je to sympatický usměvavý běloch stejné věkové kategorie a po několika důkladných zásadních otázkách nechodících do hloubky mi dává razítko a přeje mi, abych z Vegas odjel v plusu, tak jsme se zasmáli a jdu dál v prostorách letiště v Detroitu, kde přesedám na další letadlo do LA. To byla pasová kontrola a teď celní. Ani nevím a najednou na mě vyhrkne nějaká malá zkroucená Hispánka ze židle hroznou zkomolenou angličtinou jako z ghetta, prý na jak dlouho jedu. Říkám prosím a ona ráda, že jsem ji nerozuměl, důležitě a pomalu opakuje otázku. Odpovídám a jdu dál. Za chvíli jsem v Emerice. Ólrajt, mám pár doláčů v hotovosti a první zastávka je v Starbucks Coffee. 2 dolary ti koupí asi 4 deci kávy vysoké kvality (2USD=34kč). V porovnání, v Ostravě v Avionu (obrovské nákupní středisko amerikan stajl) u želv jsem s hrůzou platil 45Kč za půl deci. Šťasten odlétám do LA.

-3-

Přílet je kolem 9.večer místního času a ten je o 9 hodin vzadu oproti našemu, takže ve střední Evropě je tak 6 ráno, což znamená, že z Ostravy to trvalo 30 hodin a letadlem tak 20. Tady už není žádná kontrola, pouze vyzvednutí báglů, čekám u pásu a najednou kámoš předstírá přepadení, chytne mne zezadu a „naval všechny prachy,“ polekal jsem se, ale hlas ho prozradil a taky nebude přece přepadávačka uprostřed davu, že? Tak dáváme řeč a prý, že se mi musí doma dařit dobře, když si udělám takový výlet. Chtělo se mi říct, že díky jejich slabé ekonomice a dolaru v háji není třeba, ale udržím se, uvědomím si včas, že by se ho to mohlo dotknout. Je večer a jdeme do baru na pivo dál pokecat. Na to, jak jsem odjížděl z domu za sněžení, je tady příjemných 25 stupňů a krásně voní moře. To jsem potřeboval. Jsme v baru asi 100 metrů od pláže a dáváme si Coronu, kecáme, jsou tam nějaké holky, dá se s nimi bavit, takže skvělá atmosféra. Corona stojí nějakých 3 baky, takže ještě levnější než doma v Tescu. Je mi fajn a ani se mi nechce spát. Hrajeme pool a i když ho doma hraji tak 3 hodiny týdně, prohrávám. No nic, jdeme na hotel S70, prý není levnější. Pak zjistím, že to je ten nejdražší hotel, co jsem platil. Normálně tak kolem S50. Ráno si chci dát sprchu a jde jen nějaká vlažná až studená, no překousnu to, venku svítí slunce a vypadá to, že bude krásný tropický den. 
To ještě neznám zdejší klima, tropy to nejsou, ale ke třicítce to po poledni bude, aspoň pro tento den. Kámoš už se angažoval do mé motorky a sehnal buď v LA nebo v Las Vegas, odkud je. No, říkám, pojedeme se podívat nejdříve do města a uvidíme. Tak jsme jeli na snídani, za S8 měli spešl, omeletu, brambory, tousty, čaj, obrovská porce, ani jsem to nemohl dojíst. Trošku jsem tápal v tom objednávání a tak kámoš se ptá, kam chodím doma na snídani. Chvíli přemýšlím jak idiot a uvědomuji si, že v Ostravě, potažmo v ČR se nechodí do baru na snídaně, říkám, že možná mekáč dělá snídaně, vejce atd. Cítím se zahanben hned první den, jako kdybych přijel z nějaké hrozné díry, protože kámoš je samozřejmě zván ke mně domů na oplátku a kam budeme chodit na snídani, no asi mu budu dělat vejce doma, fakt nevím, kde se v Ostravě nasnídat jako král a to je třetí největší město v ČR. Možná jsem jen buran, co neví, nevadí, po skvělé snídani u pláže jedeme se podívat na tu motorku do obchodu. Chvíli se dohadujeme o ceně, pak voláme do Vegas, jestli by to nedali levněji, ani ne, tak ji beru a vyjíždíme směr LV. Je to asi 300 mil, zatím si to přepočítávám na km, ale postupně mě Emerika absorbuje, takže postupně i tady se to projeví. Krát 1.6 to dělá asi 450km do LV. LA je obrovské a za nějakou dobu ho opouštíme, jedu za komošovým trakem. Chvílemi jsou trošku zácpy, i když je 6 pruhů v jednom směru, pro motorku samozřejmě žádný problém, je fakt vedro i když je 15.10. a tak se rozhoduji sundat košili, abych se opálil, jelikož jsem to zameškal doma po celé léto. Slunce praží a je skvělé pomyslet, že doma je skoro nula a já se tady nahý nechám příjemně ovívat větrem. Ne, že bych si o sobě myslel, že jsem krasavec, ale sem tam na mně mávají holky z okoloprojíždějících aut, ječí a fotí si mně. Tak na ně ječím taky. Skvělý pocit. I Love America!
Zastavujeme asi po 100km, že se najíme, já tedy nemám hlad. Kámoš vybírá In-n-Out Burger, co jiného, že. Je to řetězec nověvzniknuvší a kámoš o něm moc pochvalně mluví. Trošku to rozvedu, je to hamburgrárna založena na starosvětském dělání jídla, tzn. hranolky z čerstvých brambor (ne zmrzlých a předsmažených), maso taky z čerstvého a z plotny rovnou mezi housky a poté rovnou ke stravníkovi, ne jako v McD na teplou polici. Je to skutečně žůžo, kámoš měl pravdu a já doporučuji dále. Zatímco jí, dívám se do příručky k motorce, oddíl zajíždění. Bylo psáno prvních 500 mil max 4000 otáček, dalších 500 mil max 6000 otáček. Říkám, ten prodavač byl debil, prý to není třeba. Tak říkám kámoši, že teď pojedu podle toho. Vyjíždíme. Abych nepřesáhl 4000 otáček, jedu 60km/h. Problém, kámoš nařizuje zestavit. Co je? Hej, tady na dálnici nemůžeš jet 60! To tě hned zastaví policajti, neměl jsem ani pojistku, bude problém. On už se mnou nejede, protože jeho by zastavili taky. No nic, pojedu sám a až dojedu do Vegas, dám mu vědět. Říkal, že jsem krejzi, že mě někdo srazí, kamión, že tam jezdí všichni tak 130. nechávám si foťák u něj v autě, čehož později velmi lituji, poněvadž takové krásné scenérie zalité zapadajícím sluncem mne absolutně uchvátily, zrovna jsem přejížděl po Mohave poušti, kdy obrovské pláně střídaly majestátné hory. Sunu si to tedy šílenou šedesátkou, slunce zapadlo a začalo chladno. S foťákem zůstalo v autě i oblečení, jedu tedy v krátkém rukávu jemného trička. Ty vogo, já tu dostanu zápal plic a bude vymalováno. Cesta se táhne a mám strašnou radost, když překračuji hranici do Nevady. Jde to poznat, ne podle nějakých nápisů, ale podle rozzářených kasin. Zastavuji, byl to totiž první takový civilizovaný ostrůvek po spoustě kilometrů ve tmě. Všude ta záře neonů, beru benzín a jdu si dát horké kafe do budovy a ohřát se, volám kámoši, jak jsem prochladlý na kost, prý jestli za mnou má přijet, říkám, že už to nějak vydržím, Vegas už je za rohem. Tedy 60km. Už se těším, až tam dojedu. Takže za hodinku chladu jsem na místě, je deset večer a jsem šťasten, že jsem konečně dojel. Kámoši je líto jak jsem promrznul a směje se, jak dlouho mi to trvalo. Tak otvíráme slivovitz, kterou jsem mu dovezl a kecáme v jeho bytě, který zrovna kupuje. Je krupiérem jako já kdysi a ten byt, co kupuje, musím to tady vyhlásit, sehnal kvůli krizi za S80 000 (tzn. 1 400 000Kč), 120 m2 , 2 koupelny, balkon, 3+kk, obrovský obývák, garáž plus zastřešené místo k stání. Ne starší deseti let, Jesus, v Ostravě by za to chteli 2x tolik. To jsou ty paradoxy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 28x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist