Americkým Jihozápadem

Kalifornie

Joshua Tree National Park

Abychom měli komedii úplnou, musíme ještě v rychlosti projet peklem. Co je to vlastně peklo? Peklo je absolutní nic mezi Parkerem a Twentynine Palms. Na konci pekla, na sever od Twentynine Palms, se nachází rozlehlá mariňácka základna a obklopeni maskovanými Humvee si tak v ulicích Joshua Tree chvílemi připadáme jako účastnící akce trvalá svoboda někde v centru Jalalabádu. Stáčíme se na jih a vydáváme se na prohlídku našeho poslední národního parku. Joshua Tree National Park působí na první pohled jako velmi bizarní místo. Kdyby se zde někdo rozhodl natočit remake Zemanovy Cesty do pravěku, minimálně pro některé exteriérové záběry by nepotřeboval stavět kulisy. Místo působí skličujícím dojmem a po celou dobu pobytu se nemůžu zbavit pocitu, že pokud by mě někde měl překvapit a napadnout poslední, pád meteoritu přeživší Tyranosaurus, tak to bude právě teď a právě tady. Ostatně podobné myšlenky asi budou u návštěvníků zcela běžné. Po jedné z našich zastávek se prodírám křovím zpět k motorce a lehce hysterické "There, it moves, it moves!" naštěstí nedoprovází výstřel z brokovnice, ale o pouze něco hlubší a konejšivé "Honey, it's just some guy..." Zastavujeme se na Keys View jehož 1581 metrů převýšení nabízí nádherný výhled na nedaleké Palm Springs a přilehlou aglomeraci. Zastavujeme ještě na chvíli u Cholla Cactus Garden a po té již park opouštíme. Podle plánu se chceme ubytovat v nedaleké Mecce. Po příjezdu na místo však zjišťujeme, že tato agrární komunita patří k těm místům, kde neznalost angličtiny nejspíš neublíží a její znalost potom návštěvníkovi při hledání motelu rozhodně nepomůže. Pokračujeme dále a ubytováváme se až v Indiu.

San Jacinto Mountains a Anza-Borrego Desert State Park

Z India máme Los Angeles už téměř na dohled. Do odletu nám však zbývá ještě pár dní a tak obracíme naši pozornost na San Diego. Vyrážíme nejprve směrem na západ a za nádherného slunečného počasí projíždíme Indian Wells, město chlubící se největším procentem milionářů v celých Spojených Státech. Po projetí Palm Desert docházíme k závěru, že jsem již pro dnešek viděli dost golfových resortů a pětihvězdičkových hotelů a místo pokračování do Palm Springs volíme raději projížďku přes San Jacinto Mountains, jejichž nedaleké vrcholky se dramaticky halí v mračnech. Záhy zjišťujeme, že to co ze sluncem zalitého Coachella Valley vypadalo jako mraky, je ve skutečnosti kombinace mlhy a deště, okořeněná studeným vzduchem s větrnou polevou. Pokud bych měl k něčemu přirovnat jízdu na motorce v dešti v otevřené helmě, bylo by to nejspíš laskavé pohlazení smirkovým papírem. Protože ale nejsme z cukru a protože cesta klikatící se přes tyhle přibližně 1600m vysoké kopce je jednoznačně parádní, pokračujeme dále, počasí a mokré silnici navzdory. Projíždíme přes Idyllwild-Pine Cove a hory opouštíme kousek od městečka Banning. Na obědě rozmrzáme o něco déle než je obvyklé a pak se vydáváme přes Beaumount a Hemet dál směrem na jih. Z Hemetu nás až k Mexické hranici čeká velmi příjemná projížďka členitým terénem s minimální zástavbou a provozem. Vůbec nejlepším úsekem je potom asi závěrečný průjezd Anza-Borrego Desert State Park. Míjíme další pohraniční kontrolu a v městečku Ocotillo se zastavujeme, abychom uhasili žízeň. Bar působí dost zašlým dojmem, jak se ostatně na bar na Kalifornsko-Mexické hranici sluší. Dáváme se do řeči s místními a seznamujeme se s dalším zajímavým životní příběhem, který jeho vypravěč sám stručně shrnul do podoby "Můj zeťák je férovej chlap. Nikdy nepil, nikdy nebral žádný drogy a stejně už byl dvakrát v base." Loučíme se a najíždímě na I10, abychom po pár mílích sjeli na starou dálnici číslo 80 a v Jacumbě si tak mohli prohlédnout úzkou, v oceli provedenou tenkou linii mezi chudobou a blahobytem. Velmi brzy a velmi rychle se dnes setmělo a nám trvá poměrně netriviální dobu tuto zjevnou anomálii vysvětlit a předčasnou tmu způsobující sluneční brýle si sundat. Před Campem se vracíme na I10 a snažíme se najít ubytování, úspěšní jsme ale až v El Cajon, tedy vlastně už na předměstí San Diega.

San Diego

Ráno nás vítá počasí jako obrázek a rozhodujeme se tedy, že dnešní den strávíme v San Diegu na pláži. Zapomínáme však, že tohle je Pacifik a ne nějaká Jadranská riviéra, takže když konečně dorážíme na místo, nezbývám nám než zamávat do mlhy v neoprenech se pohybujícím surfařům, pořádně dopnout kožené bundy a alespoň se jet projet po rezidenčních čtvrtích obklopujících San Diegské pláže. Znovu je nad v mlhavém oparu zahalené slunce jasnější, že tady se žít dá a narozdíl od takového Beverly Hills navíc člověk možná nebude mít sousedy, kterým za deště poteče do nosu. Pro poslední tvrzení sice nemám sebemenší důkaz, ale tohle místo na mě prostě takhle působilo a to se taky počítá. Nějakou dobu se motáme v San Diegu a pak se už vydáváme na cestu na sever. Brzy odpoledne přijíždíme do Carlsbadu, bratrského města Karlových Varů, a protože máme poměrně značnou časovou rezervu a žádný další konkrétní plán, ubytováváme se zde. Zbytek dne potom trávíme nákupy gadgetů a podobnou bohulibou činností. Pod dojmem nedalekého konce naší cesty se také čím dál více vynořují myšlenky na domov a na naše blízké. V nestřežený okamžik jsem se dokonce přistihl, že se po měsíci intenzivního dovolenkování vlastně těším do práce a v tu chvíli mi už bylo jasné, že tyhle dlouhé prázdniny jsou na svém konci.

Návrat

Vše podstatné již bylo napsáno a zbytek již jen telegraficky: Dana Point a návrat na začátek Highway 1... Příjezd a ubytování se v Los Angeles... Další vlna nákupů a následný odvoz neznámého motostopaře... Socioekonomická rozprava s ruskou zaměstnankyní Thrifty na téma život v Americe, život v Rusku, najdi pět rozdílů... Poslední, pozdně říjnová projížďka v tričku a následné vracení motorek... Celodenní návštěva Universal Studios... Brzoranní vstávání a následná téměř dvacetihodinová cesta přes New York a Amsterdam... Čeští celnící umírající touho prohlédnout si má zavazadla...

Shrnutí

Strávili jsme na cestě něco málo přes měsíc a za tu dobu jsme urazili nějakých 7500 mil. Až na drobnosti jsme viděli všechno co jsme si naplánovali a do Colorada se zkrátka budu muset ještě jednou vrátit. Kdybych měl stručně zhodnotit jednotlivé státy motorkářskou optikou, tak bych jako jasnou jedničku viděl Kalifornii. Tady bylo prostě úplně všechno a bylo toho moc. Nevadou jsme profrčeli po nejopuštěnějí silnici Ameriky a bylo by tedy nefér stěžovat si, že jsme po cestě skoro nic nepotkali. Arizona měla sice hluchá místa, ale byly tu také naprosto excelentní pasáže a celkově ve mně zanechala velmi dobrý dojem. Utažské parky rozhodně mají své kouzlo, ale pro jejich skutečné vychutnávání je potřeba vzít batoh na záda a pár dnů v nich strávit, což nám bohužel nezapadalo do našho scénáře. Colorado potom jasně naznačilo kdo mohl být králem, kdybychom přijeli o nějaký ten pátek dříve a Nové Mexiko si drželo vysoký standard de facto po celou dobu pobytu v něm. A co se Texasu týče, vždycky musí být někdo nejhorší, aby tak mohl dát vyniknout ostatním. Sorry, Jennifer :-) Jeden z motorkářů, kterého jsme na naší cestě potkali nám vyprávěl, že po návratu z Vietnamu prostě sednul na motorku a dva roky jezdil křížem krážem a poznával další a další kus téhle velké země. A tahle země určitě má motorkáři co nabídnout. Je to zkrátka helluva good country. Na samý závěr potom již nezbývá než se po vzoru populárního cestopisného pořadu s americkým jihozápadem rozloučit v jeho vlastním jazyce: Hasta la vista amigos!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE