Americkým Jihozápadem

Arizona

Grand Canyon (South Rim)

Z Kingmanu vyrážíme po Route 66 přes Peach Springs do Seligmanu. Celý tenhle úsek tak trochu připomíná skanzen. Benzínky, obchody se suvenýry, občerstvení, restaurace, to vše se odvolává na tuhle značku a snaží se uloupnout si trochu z její zašlé slávy. Vybavuji si notoricky známou píseň od Rolling Stone a připadá mi, že realita je přeci jenom o poznání ospalejší. Možná za to ale může to spalující arizonské polední slunce. Ze Seligmanu pokračujeme kousek po I40 do Williamsu, kde se občerstvujeme a posléze vyrážíme směrem na Grand Canyon. Provoz začíná houstnout, jak se na nejnavštěvovanější atrakci široko daleko a hluboko sluší. Lidí je tu víc než v neděli na Matějský, ale ať už se o tuhle díru postaral kdokoli, udělal ji dost velkou, aby zbylo na všechny. Stačí po hraně kaňonu ujet pár mil směrem na východ od hlavního stanoviště autobusů a člověk si může pohled na Grand Canyon vychutnat v podstatně komornější atmosféře. Pokračujeme dále až na Desert View, kam dobíháme právě včas abychom stihli udělat pár fotek kaňonu utápějícího se v zapadajícím slunci. Při výjezdu z národního parku potkáváme na cestě srnku a já poprvé okouším jaké to je brzdit na motorce bez ABS. Srnka za doprovodu kvílení zablokoveného zadního kola a vůně spálených pneumatik mizí v křoví u silnice, my nabíráme směr Cameron a se štěstím nacházíme ubytování pár mil jižně od něj.

Grand Canyon (North Rim)

Další den na nás čeká severní hrana kaňonu. Větší část dne je přitom na co koukat. Cesta kopíruje nejprve po východní straně Vermilion Cliffs National Monument, po té se stáčí na západ a útes překonává. Téměř celý zbytek trasy až k hraně kaňonu potom vede přes Kaibab National Forest a je to zdaleka nejlepší svezení, které jsme doposud v Arizoně zažili. Zastavujeme se v návštěvnickém středisku, kde kromě obyčejného razítka, které má stejnou podobu pro všechny národní parky a monumenty, mají i variantu s oslíkem, místním symbolem. Radek je dlouho na vážkách, které razítko bude v jeho cestovním pasu lépe vypadat, ale nakonec přeci jenom zbaběle sahá po tradiční variantě. Přestože se připožďuje, necháváme se při zpáteční cestě zlákat odbočkou na Cape Royal, která je značená jako úzká, klikatá, nevhodná pro vozidla větších rozměrů, jinými slovy pro motocykly jednoduše povinná. Z Cape Royal vypadá Grand Canyon ještě o něco rozlehlejší a hlubší než z ostatních vyhlídek a nám je nad již zapadlé slunce jasnější, že nás čeká noční přejezd. Se západem slunce přichází již tradičně ukrutná zima (konec září a 2690mnm u vjezdu do parku) a aby toho nebylo málo, tak se přidávají ještě mraky srnek, které jsou úplně všude a nejvíc jich je na silnici. Nedaří se nám sehnat ubytování v Jacob Lake a absolvujeme tedy dalších mrazivých 40 mil na sever do Kanabu, kde se konečně ubytováváme.

Utah

Zion

Ráno se znovu potkáváme s majitelem motelu, Waynem. Ukazuje se, že včerejší Radkův popis Wayna jako sympatického ujetého staříka, pravděpodobně pod vlivem omamné látky je realitě blíže, než jsem se původně domníval. Po obhlédnutí našich motorek nás od Wayna čeká nejprve pochvala: máme kalifornskou značku a nepatříme tedy k místním Utards. Jako skalní příznivce jediné pravé motorkářské značky ovšem Wayne druhým dechem dodává, že je lepší načapat mámu s černochem, než bráchu na Hondě a pobaven vlastním vtipem mizí v útrobách motelu. S nalomeným sebevědomím se na svých Hondách vracíme nejprve pár mil zpátky na Utažsko-Arizonskou hranici a po zhotovení obligátní hraniční fotodokumentace vyrážíme směrem na národní park Zion. Na benzínce před parkem potkáváme autobus plný zvědavých českých turistů a pár minut trávíme příjmenou konverzací s nimi. Po příjezdu do parku zjišťujeme, že parkoviště je zcela plné a parkujeme tedy po motorkářsku u obrubníku. Autobusem se necháváme odvézt na nejzašší bod scénické silnice vinoucí se celým parkem. Kousek cesty zpět se potom vracíme po stezce podél řeky. Bez mapy, bez vody a v motorkářských hadrech pod žhnoucím poledním utažským sluncem nabízí procházka méně potěchy než by se mohlo na první pohled zdát a zanedlouho tedy nasedáme zpět na autobus. Po návratu na parkoviště nás čeká překvapení v podobě navštívenky od parkovacího rangera. Mé počínání je ohodnoceno jako nesprávné parkování a parkování na místě k tomu neurčeném. Radek navrch přidává parkování na vegetaci. Vedeme krátkou diskuzi na téma, co asi ranger V.T. musí být za tupé deprimované hovado. Radek se také snaží pod svými koly najít nějakou vegetaci, ale dospíváme k závěru, že brát štěrk na kterém je motorka zaparkovaná k laboratornímu rozboru se asi nevyplatí. V bojovné náladě odjíždíme k nedaleké vstupní bráně, abychom zjistili co přesně od nás byrokratický šiml očekává a k naši velké potěše zjišťujeme, že se zatím jedná pouze o výstrahu. V duchu lehce zmírňuji verdikt, který jsme nad parkovacím rangerem vynesli, a poprvé připouštím možnost, že jeho pokřivená povaha může jít na vrub komplikovanému dětství. Před zrakem dozorující rangerky otáčíme stroje a přes zebru a dvojitou plnou se vydáváme na cestu zpět. Jednou pirát, vždycky pirát! Ze Zionu pokračujeme na sever a ubytováváme se v městečku Panguitch , kousek od Bryce Canyon.

Bryce Canyon a Capitol Reef

Po příjezdu ke vstupní bráně Bryce Canyo n National Park zjišťujeme, že vstup je dnes zcela zdarma. Park si tak od samého počátku získává naše sympatie a neztrácí je ani po zbytek přibližně tří hodin, které zde trávíme. Opr oti Zionu je zde o poznání méně návštěvníků a v celém parku je tedy doprava po vlastní ose. Projíždíme až na samý konec parku, po cestě která se celou dobu příjemně kroutí. Při návratu potom postupně zastavujeme na několika z mnoha vyhlídek, ze kterých je možné obdivovat místní scenérie. Po výjezdu z parku se vydáváme po scénické silnici číslo 12, která nás protáhne nejprve přes monumentální Grand Staircase-Escalante. Ještě lepší je potom druhá část cesty, vedoucí přes Dixie National Forest. Tomuto úseku se nedá vůbec nic vytknout a není tedy divu, že v této oblasti potkáváme větší počet motorkářů. Původní plán, tedy ubytovat se před Capitol Reef Na tional Park a jeho prohlídkou poté začít zítřejší den, se nám bohužel z důvodu absolutního vyčerpání ubytovacích kapacit nedaří realizovat. Doprovázeni zapadajícím sluncem tedy projíždíme Capitol Reef a ubytováváme se těsně za hranicí parku. Dalších 30 mil potom absolvujeme při cestě na večeři a zpět.

Canyonlands

Ráno se chvíli rozhodujeme zda se ještě jednou vrátit do Capitol Reef a udělat důkladnější prohlídku nebo rovnou pokračovat do Canyonlands. Nakonec se přikláníme k názoru, že bude lepší pokračovat dále a Radek tedy pro tentokrát odjíždí z parku bez razítka. Přejezd není nijak zvlášť zajímavý, část cesty dokonce musíme absolvovat po I70. Na naší návštěvě Canyonlands se podepisuje fakt, že se jedná o pátý národní park během čtyř dnů a jen tak nějaký kaňon nebo zajímavé skalní uskupení nás už nepřekvapí. Navštěvujeme tedy pouze severní část parku, takzvaný Island in the Sky. Jižní část, pro nás o poznání hůře dostupnou a o to prý zajímavější The Needles, přenecháváme budoucím výpravám a odjíždíme se ubytovat do Moabu, abychom nabrali síly na poslední z Utažských parků, na Arches.

Arches

Moab je poslední větší město před našim vjezdem do Colorada. V předpovědi počasí pro oblast Rockies začíná přituhovat a vypadá to, že by stačilo zdržet se ani ne týden a mohlo by se i lyžovat. Pro jistotu dokupuji ještě jedny rukavice a fleece bundu. Radek se pro případ nepříznivého počasí přiklání spíše k variantě kdo ujede vyhraje a svoji motorku už další zátěží nezpomaluje. Návštěvu národního parku Arches pojímáme o něco vycházkověji než obvykle a převlečeni do nemotorkářského se vydáváme na asi 3 mílový trek k Delicate Arch. Pobyt pod delikátním obloukem si zpestřujeme akrobatickým číslem, při kterém Radek na hraně srázu zachraňuje do propasti se kutálející objektiv jednoho z návštěvníků. Podnikáme ještě vycházku k Landscape Arch a poté se již vydáváme po stodvacetosmičce na cestu do Colorada. Kousek cesty vede po I70 na které přibližně v rychlosti 85m/h dochází k střetu mé osoby s něčím opeřeným. Lehce otřesen zastavuji na krajnici a podle stop na helmě a vizoru to vypadá, že se mi incident bohužel nezdál. Ve snaze sjet z I70 co nejdříve odbočujeme na státem neudržovanou silnici, abychom později zjistili, že danou komunikaci evidentně neudržuje nejenom stát, ale vůbec nikdo a pár mil si tak můžeme připadat jako někde na Dakaru. Přejíždíme hranici s Coloradem a pokračujeme až do Orchard Mesa, kde se snažíme najít nocleh. Nejsme úspěšní a nakonec se vracíme zpět a ubytováváme se v Grand Junction.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE