Americkým Jihozápadem

Tenhle výlet začal vlastně už loni v červenci. Kamarád Radek přišel s nápadem projet na motorce Ameriku. Něco ve stylu Easy Ridera, jenom peníze bychom si opatřili konvenčnějším způsobem než udělali Fonda s Hopperem a hlavně bychom se na závěr nenechali zastřelit. Plán se mi líbil od samého počátku, byly zde ovšem drobné komplikace. Například skutečnost, že jsem neměl na motorku řidičák a nikdy jsem na ní ani nejezdil...

Americkým Jihozápadem

Kapitoly článku

Prolog

Neprodleně jsem se tedy přihlásil do motoškoly, v průběhu srpna a září odjezdil jízdy, v říjnu složil zkoušku a když jsem si v listopadu šel na magistrát pro papíry, tak už bylo po sezóně. Připadá mi jako by to bylo včera, když mi z Motartu volali, že je motorka připravená a jestli si pro ni přijedu nebo mi ji mají přivézt. Byla polovina března, venku zrovna sněžilo a trvalo další cca. tři týdny, než se počasí umoudřilo a já mohl konečně společně s Banditou poprvé okusit kvalitu českých silnic a hloubku jejich výmolů. V průběhu jara a léta jsme s kamarádem po domácí hroudě najezdili nějakých 7500 kilometrů a začali pomalu balit. Amerika čeká...

Cesta tam

Z dostupných možností volíme nakonec variantu zapůjčení strojů u půjčovny Eaglerider. To má vliv i na plánování vlastní trasy, která tím pádem musí začínat a končit na stejném místě, v našem případě v Los Angeles. Let přes oceán vcelku odsýpá, zejména díky nalítaným mílým a spletitým cestám osudu, které nás upgradují do byznysu. Zde se o nás stará lehce zmatečná, ale vcelku příjemná letuška stylem "Kluci, v té láhvi už je jenom kapka. Jestli to nedopijete, tak to víno stejně budeme muset vylít." Navíc ČSA v byznysu místo přežitých videoterminálů rozdává na zabavení se iPod Touch. To je taková vcelku přitroublá, ale hezky se lesknoucí hračka, se kterou si i jinak průměrně inteligentní člověk vystačí minimálně na polovinu letu. Nám zábava vydrží asi do tří čtvrtin, pak dochází baterka. Je na Deltě, aby po 5 hodinovém čekání na pro nepohodlí speciálně uzpůsobených sedačkách na New Yorském letišti vykompenzovala nadstandardní zacházení v první fázi letu na navazujícím spoji z New Yorku do Los Angeles. Teplota na palubě obstarožního Boeingu po nastoupení přibližně odpovídá teplotě v Bulharské škole v době vrcholící Ukrajinské plynové krize. Navíc se aerolinie snaží bojovat s v Americe všudypřítomnou obezitou a na bezmála 6 hodinový let dostáváme jednu miniaturní sušenku. Cokoli navíc je za ceny za které by se nemuseli stydět ani v Sazka aréně. Po přistání ovšem Delta vytahuje z rukávu poslední trumf. Radkovi totiž nedorazila taška s kompletním motorkářským vybavením. Kožená bunda, kalhoty, boty, rukavice, helma s interkomem...

Kalifornie

Los Angeles

Následující den je poznamenán trudomyslností ze ztráty zavazadla. Z několika telefonátů se zaměstnanci reklamačního oddělení se ukazuje, že jediné co Delta o zavazadle ví zcela bezpečně je fakt, že není tam kde by mělo být, tedy v L.A. Kromě čekání na zavazadlo trávíme den nákupy různých drobností, které by se nám mohli na cestě hodit, ale které jsme s sebou nechtěli tahat z domova (gumycuky, uzamykatelné lanko pro připevnění věcí k motorce apod). Při návratu z dopoledního bloumání městem se Radkovi vybíjí mobil s navigací a informační leták z autopůjčovny, který používáme místo mapy zatajuje až přliš mnoho cenných navigačních informací. Po bezmála dvou hodinách bloudění v těsném sousedství pak konečně nacházíme náš hotel. My nacházíme, ale po dalším telefonátu je jasné, že Delta hledá dál, nebo to alespoň předstírá. Odpoledne se odjíždíme vykoupat na Venice Beach. Na pláži je i přes nepříliš příznivé počasí celkem dost lidí. Pláž a hlavně okolní promenáda nepůsobí dojmem místa kde bych chtěl strávit celý den. Spíš bych řekl, že se jedná o místo,Venice Beach kde bych se nerad vyskytoval po setmění. Po krátkém osvěžení v Pacifiku odjíždíme do Beverly Hills. Na Sunset Boulvard se poprvé potkáváme s americkým snem v jeho zhmotnělé podobě. Většina pozemků je bohužel obehnána vyskou zdí, takže je často vidět pouze zdobná brána a kus příjezdové cesty. Vzduch je luxusem natolik nasycený, že by se dal krájet a přes zimu by se jím potom mohlo topit v kamnech. V duchu si říkáme, že tady bychom tedy rozhodně bydlet nechtěli a odjíždíme zpátky do našeho dočasného domova, do Inglewoodu. Zjišťujeme, že Delta našla ztracené zavazadlo a kolem půlnoci jej přiveze do hotelu. 

Pobřežní jednička

Ráno po probuzení na nás čeká dárek v podobě zcela nepoškozené tašky s Radkovým motovybavením. Na snídani s námi u stolu sedí mladý, německy mluvící pár. Ukazuje se, že slečna je ze Slovenska a se svým přítelem se vrací z dovolené domů do Rakouska. Nastiňujeme naše motorkářské cestovatelské plány a na oplátku nám oni vypraví o tom, jak v Death Valley potkali motorkáře, kteří koupajíc se ve vlastním potu nebyli daleko toho vyměnit své Harleye za cokoli na čtyřech kolech, hlavně když to bude mít klimatizaci. Po snídani odjíždíme taxíkem do půjčovny a po vyřízení četných formalit poprvé usedáme na naše Shadowy. Chvíli mi připadá, že je všechno úplně jinde než na Banditovi a připadám si jako při první jízdě v motoškole. Tenhle pocit se ale velmi rychle vytrácí a po pár mílích mi pro změnu připadá, jako bych nikdy na ničem jiném než cruiseru nejezdil. Vracíme se do hotelu a přestože s sebou vezeme pouze motorkářské minimum zjišťujeme, že do nainstalovaných bočních brašen se podle očekávání v žádném případě nemůžeme vejít. Dokoupením válce a batohů zvětšujeme zavazadlovou kapacitu přibližně na dvojnásobek a konečně vyrážíme na Highway číslo jedna. Držíme se této vyhlášené scénické pobřežní silnice a postupně projíždíme místy s důvěrně známými jmény jako Santa Monica, Malibu a Santa Barbara až konečně dorážíme do cíle prvního cestovního dne, do Lampocu. Na místo příjždíme za tmy, přibližně kolem osmé hodiny večer. Jsme pořádně vymrzlí a to i přes to, že jsem hned po západu slunce oblékli pod kožené bundy softshellky, tedy maximálně zimní vybavení které s sebou vezeme. 

Ragged Point


Následující ráno si zpestřujeme zábavnou hrou "hele vole, kde mám klíče od motorky?". Po asi patnácti minutách nás hra přestává bavit, klíče nacházíme a vyrážíme na sever stále po jedničce. V městečku Guadaloupe zastavujeme na snídani. Připadám si jako v Mexiku. Veškeré cedule, nápisy a reklamy jsou ve španělštině, v lepším případě dvojjazyčně. Navíc se celé město připravuje na oslavu výročí založení Spojených Států, ovšem ne Amerických, ale těch Mexických. Pro účely objednání snídaně oprašujeme naši neznalost španělštiny. Pro jistotu každou větu prokládáme alespoň jedním "muchas gracias", aby místní viděli, že jsme přátelští a přicházíme s dobrými úmysly. Pokračujeme v cestě na sever až do městečka San Luis Obispo. Zde kupujeme mobilní telefon, u kterého budeme platit i za příchozí hovory a který, jak později zjistíme, skoro nikde nebude mít signál. Pokračujeme dál a u brány Hearst Castle bohužel zjišťujeme, že další prohlídka je možná až zítra dopoledne a tuto aktrakci tedy vynecháváme. Přijíždíme k hranici Big Suru, na Ragged Point. Zde podléháme marketingové strategii místní recepční a jejímu ujištění, že jsme na poslední výspě civilizace a dál o ubytování nemůže být ani řeč. Přejet celý Big Sur bychom už nestihli a navíc chceme navštívit nedaleké přírodní termální prameny, které jsou však pro veřejnost otevřeny pouze mezi 1:00 a 3:00 hodinou (ráno). Před půlnocí tedy vyrážíme na bezmála čtyřicetimílový noční přejezd do Esalen Institute. Lázně jsou umístěny na skalním útesu několik desítek metrů nad mořem a nabízejí vskutku nevšední zážitek doprovázený kromě hvězdné oblohy také magickou kulisou příboje rozbíjejícího se o skálu na níž jsou lázně umístěny. Dvě hodiny které zde trávíme stačí tak akorát k nakumulování dostatku energie potřebné pro přejezd na motorce zpět na Ragged Point.

Big Sur


Další den ráno se vydáváme na přejezd Big Suru. Část cesty jsme již absolvovali při předchozí noční výpravě, ale teprve za všedního dne můžeme docenit podmanivost tohoto konce světa. Cesta se klikatí těsně podél pobřeží a pro motorkáře nabízí skutečne perfektní kombinaci zatáček navíc zasazených do neopakovatelného prostředí. Po cestě se zastavujeme na několika vyhlídkách z nichž za zmínku stojí zejména proslulá Nepenthe. Zastavujeme také na koupání v Andrew Molera State Park. Zjišťujeme že kromě několika surfařů v neoprenech se nikdo v moři nekoupe. Počasí a zdravému rozumu navzdory se převlékáme do plavek a vydáváme do moře. Bohužel přístup do něj je přes kameny a dost komplikovaný a nakonec se spokujeme s koupáním v nedaleké laguně vytvořené na pláži říčkou, která se zde vlévá do oceánu. Příjemně osvěžení pokračujeme směrem na Monterey, kde si nenecháváme ujít zdejší, Steinbackovým románem proslavenou Cannery Row, po našem Plechárna. Naopak si musíme nechat ujít proslulý 17 Mile Drive, protože nás madam v turistickém centru ujišťuje, že tato oplocená (nebo říkala omezená?) komunita motorkářům průjezd nepovoluje. Korozi na ty vaše plechový krabice a zvětralý benzín do vašich nádrží, suckers! Večer přijíždíme do Santa Cruz, kde se ubytováváme. 

San Francisco

V Santa Cruz navštěvujeme místní chloubu, takzvaný Mystery Spot. Na první pohled to celé vypadá jako vypečený způsob jak z turistů vymámit nějaké ty dolary tím, že si necháte v chalupě udělat křivou podlahu. Navíc průvodce vypadá a je oblečen jako Tom Sawyer, 20 let poté, a celou exkurzi provází důkazy paranormality pomocí (cinknuté?) vodováhy a (magnetem ovládané?) kovové kuličky. Na druhou stranu se nám tohoto bodrého muže nedaří chytit při činu a nakonec tedy uznáváme jedinečnost místa a s pocitem lehké závrati (asi něco rozprašují do vzduchu) se vydáváme na další cestu. Ta se vine skoro celá až do San Francisca hezky kolem pobřeží. Přibližně v půli cesty zastavujeme u fotograficky velmi vděčného Pigeon Point Lighthouse. Zadání pro San Francisco potom zní jasně: získat českou vlajku. Tu jsme totiž zapomněli doma přibalit a narozdíl od té Americké ji ve Wal-martu neprodávají. Navštěvujeme tedy českou kavárnu Prague, kde se nám daří na barmance, což je mimochodem Češka toho času studující a pracující právě v San Franciscu, tuto vlajku vydyndat. Nejpřesvědčivěji zabírá Radkův argument, že jestli ta vlajka vlastně není její, tak jí to vůbec nemusí mrzet, když nám ji dá. Vlajku schovávám pod koženou bundu a nenápadně se vytrácíme. Podle výrazu tváře naší obdarovatelky to totiž vypadá, že původní majitel není daleko. Zjišťujeme, že trajekty na Alcatraz jsou pro dnešek vyprodané a operativně jej tedy zařazujeme mezi místa, které jsem zase nechtěli až tak moc vidět. Nasedáme na motorky a vyrážíme na sjezd, tedy spíše slalom, do Lombard Street. Jako jediným motorkářům na scéně se nám dostává patřičné pozornosti a druhou jízdu, tentorkrát "bez brzd a na dvojku woe" si odpouštíme jen díky tomu, že slunce začíná zapadat proklatě nízko. Proslulé San Franciské kopce v kombinaci s velmi nízkým sluncem se nám při našem průjezdu městem směrem na Golden Gate (tedy na západ) starají o jízdu plnou překvapení. Jako děti jsme této hře říkali na slepou bábu a jestli si dobře pamatuji, tak na motorkách jsme ji z bezpečnostních důvodů nikdy nehráli. Úspěšně se proplétáme městem a přes Golden Gate opouštíme San Francisco. Nad městem zastavujeme na vyhlídce na povinné focení a poté vyrážíme směrem na městečko Napa, kde se pozdě večer ubytováváme. 

Napa Valley a Lake County


Z Napa se vydáváme na sever a obdivujeme tak krásy jednoho z nejznámějších vinařských regionů nejen v Americe, ale snad na celém světě. Napa Valley je jediné místo, kde se při cestě Kalifornií odchylujeme od pobřežní jedničky a určitě této zajížďky nelitujeme. Vinice lemují silnici a jsou všude kam jen oko dohlédne. Vše vypadá jako ze škatulky a je nad slunce jasné, že ten kdo bydlí v nádherných domech rozesetých mezi jednotlivýmí vinicemi, ten si pro sociální dávky na úřad nechodí. Tu a tam je možné zahlédnout skupinu dělníků, kteří ošetřují vinné keře nebo provádějí drobné opravy na oplocení a podobně. Celé to trochu evokuje atmosféru Steinbackových románů, s tím rozdílem, že námezdní síla protentokrát nepřijela s rodinami v rozhrkaných automobilech z východu, ale spíše přeplavala v noci přes Rio Grande. Zastavujeme u jednoho z nesčetných vinařství a ochutnáváme místní vinnou produkci. Vědomi si toho, že na nás venku čekají motorky, objednáváme pouze základní degustaci a mimo jiné se dozvídáme, že náš sommeliér vyhrál kdysi v tombole Harleye, ale protože na něj neměl papíry a potřeboval peníze, tak ho prodal. Běda, tomu říkám vzepřít se svému motorkářskému osudu! Vyrážíme znovu na cestu a kousek za Calistogou nás čeká proklatě zakroucený Robert Louis Stevenson State Park. Vůbec celý průjezd Lake County je ve znamení dopravní značky pozor zákruta. Po té co zjišťujeme že Clear Lake je ve skutečnosti plný sinic nebo podobného sajrajtu, zastavujeme na koupání až u Upper Blue Lake. Dál pokračujeme po Redwood Highway směrem na Willits. Jackson State Forest je ještě delší a ještě kroucenější, než cokoli co bylo před tím. Na pobřeží do Fort Braggs pak přijíždíme s plným vědomím, že po dnešní zkušenosti už průjezd Dubou nikdy nebude jako dřív. Napojujeme se zpět na pobřežní jedničku a vyrážíme směrem na Legette. Zanedlouho po našem návratu na pobřeží se potkáváme s autem najíždějícím na hlavní silnici z boční příjezdové cesty. Radek v mžiku zjišťuje, že na silnici na které je napříč postavena F150 se už motorka nevejde a volí tedy cestu na pomezí krajnice a příkopu. Já mám přeci jen trochu víc času na brzdný manévr a v momentě míjení trucku si už můžu dovolit i troubit a informovat tak řidiče o naší přítomnosti a právech. Z výrazu jeho tváře jednoznačně vyplývá, že zděšení je vzájemné a Radek pak celou věc uzavírá s tím, že si holt bude muset večer vyprat. V Legette potom věhlasná jednička končí a místo se mimo jiné vyznačuje tím, že se tu těžko hledá ubytování. Jsme tedy odsouzeni k dalším asi 20 mílím, z větší části serpentin, až do Garberville, kde se pozdě večer konečne ubytováváme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.41
Známkováno: 39x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist