Zkouška dospělosti - Ukrajina (I. díl)

Tak mě tu máš, Ukrajino!

Slunce opět přebírá nadvládu a měsíc se se mnou loučí. "Divím se, jak jsi zvládl první noc v přírodě," šeptá mi a s úšklebkem opouští nebe. Hodinky píply na pátou ráno, ale mně už se spát nechce. Jsem spokojený, že mě nepřišel probudit ani medvěd, ani pohraniční stráž. Posbírám se a  už v šest vyrážím vstříc Ukrajině.

Když mi bylo tak 15 let, občas se mi zdávalo o tom, že jdu na Ukrajinu. Matně si vzpomínám, že jsem vyšel od babičky zadními vrátky ovocného sadu a pokračoval uličkou mezi plotem nějaké jiné zahrady a keříky. Sešel jsem krátký kopeček a došel jsem k hnědým dřevěným vrátkům. Vzal za kliku a viděl Ukrajinu. Byla docela stejná jako ulička za sadem, ale přesto úplně jiná. Jak jsem tak chodil po Ukrajině, měnila se. Cesty byly hliněné, plné kořenů a všude se potulovaly slepice, na lavičkách seděli staré babičky. Zvláštní, v něčem byl sen skoro skutečný, jen jsem v patnácti ještě nemohl tušit, že se někdy podívám na Ukrajinu.

Mé představy o dřevěných vrátkách však vzaly za své. Přede mnou stál klasický hraniční přechod svíraný mezi dvěma kopci. Všude se to hemžilo lidmi a hlavně těch uniformovaných zde bylo spoustu. Zastavil jsem pod první širokou střechou a přišel ke mně mladý celník. Mimo jiné se mě ptal na spoustu zvláštních otázek.

"Potrebujem vedieť presný počet kilometrov. Koľko máš benzínu v nádrži? A nejaké lieky, máš?"
"Mám," odpověděl jsem.
"Tak všetky vybaliť a ukázať."

Po náročné prohlídce jsem dostal povolení odjet. Ještě na poslední chvíli volám: "A támhle už je Ukrajina?" "Hej, to už je Ukrajina."
Slovenská hranice byla jednoduchá, pomyslel jsem si. Přejel jsem černožlutý retardér a zastavil u mladé blondýky s policejním kloboučkem.

"Tuk fajkowios a siblaru ajro" řekla mi.
Mile jsem se usmál.
"Passport," zkusila to jinak.
"Jó jasně... "

Vzala si passport a odešla dovnitř. "Tak kolik si vezme za tuhle kontrolu? Euro? Dvě?" přemýšlel jsem. Vrátila se, předala mi pas a pokynula mi, ať pokračuji. Radši jsem se nijak nezdržoval a pokračoval, třeba na úplatek zapomněla. Následoval kluk ve vojenském obleku, který kontroloval VIN a věci okolo motorky.

"Máš nějaký drogy?" ptá se mi ukrajinsky – tomuhle jsem raději rozumněl.
"Nemám," přiznávám.
"A doma?"
Dělá si ze mě srandu? "Nemám."
"Fajn," odchází...

 

Zajímalo by mě kolik lidí na to už chytil. Vrací se zpět a posílá mě někam do budovy. "Tak tady už asi platit budu." Starší obtloustlý pán sedí za počítačem, na klávesnici nálepky ruské azbuky. Klepe do počítače: Томаш Прахар. Pak ještě nějaké další informace a podává mi lísteček. Paragon na úplatek? To snad ne! Pak ale ukazuje na vojáka se samopalem, který střeží závoru těsně před Ukrajinou. Sedám tedy na motorku, vyrážím k němu. Lísteček asi po 50 metrech ztrácím, po chvilce hledání ho najdu a pokračuju dalších 50 metrů k ozbrojenému vojákovi. Lísteček zkontroluje, schová AK-47 za záda a zvedá závoru. Jsem na Ukrajině a zadarmo!

 

První dojem? Zvláštní a velice kontrastní země. Silnice jsou v neskutečně špatném stavu, v obci naprosto chybí chodníky, děti si hrají mezi silnicí a domovními dveřmi na tenkém pruhu hlíny. Vozový park zahrnuje především veškeré modifikace vozů LADA a pak i několik francouzkých, italských a německých značek. Později jsem zjistil, že lidé se tu podle aut dělí na tři vrstvy. Nejchudší vrstva má žigulíka, ti bohatší mají potuněnýho žigulíka a pak jsou tu ti s BMW. Mafiáni. Jeden z výrazných kontrastů této země. Další na mě dýchnul hned při tankování. Ačkoliv je jejich silniční síť rozbitá, čerpací stanice mají hezké jako u nás. Jedinné, co postrádají, jsou bagety a záchod.

Pokračoval jsem dál po "hlavní" silnici směrem na Lvov. I tady byly Karpaty moc krásné, silnice se zařezávala mezi několik vrcholků spolu s tekoucí řekou opodál. Měl jsem celý den volna, nevěděl jsem kam jet. Dobře, mohl bych tedy zkusit dostat se na poloninu Runa, prý je tam stará panelová cesta. To by nemusel být problém ani pro plně naloženého Transalpa.

"Polonina Runa! Tudy?!" volám na postarší paní a mávám při tom rukou.
"Da, Da, rovno!" odpovídá.

 

Na poloninu sám? Blázne...

Pokračuji dál, jedu asi 30 km a pořád jedu vesnicí. Policejní kontroly se nebojím, rychlost se tu stejně překročit nedá. Zdá se mi to divné a dlouhé, proto se cestou ptám dalších šesti lidí. Najednou se silnice mění v hliněnou cestu, domy mizí a objevuje se les. Ano, jedu správně. Pokračuji kamsi do lesa, ale jedu dál. Zaplavují mě obavy, abych se zvládnul vrátit. Sám na Ukrajině.

Po několika kilometrech projíždím delší brod, ve kterém stojí proti proudu řeky zaparkovaný nějaký starší ruský náklaďák. Se špetkou respektu stavím za brodem a jdu za dřevorubci. Ptám se, odpovídají mi, že jedu správně. Cesta se pak začíná zvedat, terén je ale těžší a těžší. Nutím Transalpa nahoru kvůli jedinnému přání: dostat se na vrcholek. Po panelové cestě nejsou ani památky. Je zde několik prudkých stoupání, které mi pomáhá překonat jen adrenalin: na levé straně pár keříků, stromků a strmá průrva, pravá kolej je asi půl metru hluboká. Neskutečně těžký terén mě pomalu dostává... Já to ale dokážu! Pokračuji dál a moje cesta končí v kamenitém korytě potoka, kde motorku nezvládám a společně padáme.

"Sakra!" Vytáhnu nohu a koukám na motorku. Voda za motorkou má duhovou barvu – plná nádrž – teče benzin. Musím rychle něco udělat, nebo tu zůstanu. Zkouším zvednout motorku, nejde to. Rychle sundám helmu, bundu, rukavice. Zdevám znova. Nejde! "Tady je něco špatně!" Co teď? Oběhnu motorku. Kámen pod předním kolem. Vší silou ho vyrvu ven. Je tam díra. Oběhnu motorku. Znova. Řídítka. "Aaaargh!" motorka je na kolech... Těžce oddychuji. Kontroluju co je rozbité. Odnesl to akorát držák na PETku. Kontroluju benzin. V pořádku, je ho tam dost, zbytečně jsem plašil. Koukám před sebe. Výjezd z koryta tvoří dvoumetrový svah, který nejde objet. Odpočívám, dávám se dohromady...

Srdce už mi buší celkem normálně. Pouštím se do toho výjezdu z potoka. Zadní kolo se mi však zasekne na jednom kameni a nemůžu dopředu. Skládám všechnu bagáž z motorky a zkouším to znova. Nejde. Přidám víc plynu. Nejde. Ještě několikrát to zkouším, ale přes ten kámen se nedostanu. Nechávám motorku stát tak jak je a zaposlouchám se. Všude okolo jen šumění letního listnatého lesa. Snažím se slyšet nějaké hlasy, nějaké turisty, kteří by mi pomohli. Nic. Zkouším volat. Nic.

Zvoní mi telefon. Kdo mi sakra volá? Máma... Mámě jsem slíbil, že přes hranice Ukrajiny nepojedu sám a teď tu trčím v lese se zaseklou motorkou, daleko od lidí. "Ahoj, jak se máš?" "Ahoj, jo jde to. Už jsem na Ukrajině mami, všechno proběhlo v pořádku. Akorát Pekys přijede až večer." O tom, že jsem sám zaseklý v někde na úpatí hory nepadlo ani slovo.

Jdu se tedy alespoň podívat dál, kam vede cesta. Asi po dvou stech metrech les končí a nademnou se rozprostírá ohromná travnatá hora. Stojím tam smutně a vím, že se dál nedostanu. Silně přemýšlím nad návratem. Jako horolezec vzdávající výstup před vrcholem. Vracím se smutně k motorce, těžce zvedám nohy, mobil ukazuje 1000 m.n.m.. Sakra.

Sbírám energii a otáčím motorku v korytě potoka. K tomu je potřeba odházet spousty kamenů. Dostává mě to. Motorku stavím na konci brodu a balím věci. Pokračuji smutně dolů a ještě několikrát trochu zabloudím. Dřevorubci mi radí, že jsem jel špatně, zkouším to ještě jednou podle nich, ale taky to nejde. Mám hlad a žízeň, polonina Runa zůstala nepokořená. Na poloninu si chtěl jet sám? Neznáš to tam... Blázne...

Chci najít nějaké spaní a slyšel jsem o penzionu U Lva – základně všech českých motorkářů zdržujících se na Ukrajině. Tři hodiny pak ještě drkotám ukrajinskými silnicemi, než tam přijíždím.

Nějaké pokračování nejspíš bude, tedy jestli budete chtít.

K výjezdu na poloninu Runa nemám bohužel žádné fotky, byl jsem natolik vykolejený, že jsem zapomínal fotit.

Na poloniny jsem se nakonec dostal... :-)

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE