Zkouška dospělosti - Ukrajina (I. díl)

Intro

Kmen Vanuatů v Jižním Pacifiku má jednu zvláštnost, pro kterou ho zná snad celý svět. Aby se mladí chlapci stali muži, musí složit tradiční zkoušku dospělosti. Na třicetimetrové věži jim přivážou za nohy spleť lián a chlapci se vrhají hlavou k zemi. Aby se zalíbili bohům, nestačí, že obřad přežijí, musí se dokonce dotknout hlavou země. Mladí masajové jsou po vykonání tradiční obřízky donuceni odejít z vesnice a přežít tři měsíce v divočině. Jíst smějí pouze to, co si uloví. Někteří zde žijí sami, jiní se sdružují do skupinek. Všechny však táhne jedno. Chtějí se stát masajskými muži – bojovníky. Když se u nás mluví o zkoušce dospělosti, každému přijde na mysl maturita. Maturita? Děláte si srandu? Masajové žijou 3 měsíce mezi lvy a já jsem dospěl rozhovorem s učiteli? Ne, takhle ne...

Chtěl jsem něco jiného než ostatní, chtěl jsem to zkusit, chtěl jsem vědět, že to zvládnu. Tak jsem vyrazil na Ukrajinu.
První otázka byla, jak to říct mámě. Byl jsem přesvědčený, že tam pojedu, jedině máma stála v mojí cestě. Dlouho jsem hledal způsob, přemýšlel, že jí napíšu, až budu pryč a nakonec jeden jarní večer to přišlo samo. Mamka se na mě podívala starostlivým pohledem, ale mě bylo jasné, že nebude proti.

Zatímco jsem sháněl podklady o tom jací jsou tam lidé, jak jednat s policisty a jak uplácet celníky, lidé okolo mě se dozvídali o mém plánu a jejich reakce byla vždy stejná. Blázne! Na základě všech těch informací, jsem stanovil tři cíle. Jet co nejlevněji, tedy spát v přírodě a neutrácet moc za kempy. Podívat se na poloniny a to bez diskuze. A nakonec - vrátit se vpořádku domů.
Lidé, kteří chtěli jet se mnou, přicházeli a odcházeli. To je normální, díky nim jsem však přišel na člověka, který mě z textů a článků vytáhnul do reality. Řekl: "Chceš vidět, jak vypadá Ukrajina? Přezuj gumy a přijeď, ukážu ti to." A tak jsem za dva týdny stál před jeho garáží, se špalky na gumách a nervozitou v řídítkach.

Šotolina byla příjemná, ale v závěsu za všema, co tam se mnou byli, jsem akorát polykal prach. "Když tam bude sucho, bude se prášit stejně jako tady, proto měj vždycky zavřený plexi, ikdyž bude 35 stupňů ve stínu, jinak si můžeš kapat Visinky jak chceš a bude ti to k ničemu." Pak se terén stupňoval. Když jsme zabočili na lesní cestičku, která vedla mezi stromy přes kořeny a borůvčí, přemýšlel jsem, jestli to za to stojí. Lesní cestička zmizela a my jsme pomalu klesali nízkým lesním porostem k polňačce.  Po dvou kilometrech jsme zastavili. "Tady doprava" řekl a dodal: "Když vyjedeš tohle, na Ukrajině se bát nemusíš." Podíval jsem se nahoru a sevřel se mi žaludek. Vymlácená lesní cesta protkaná kořeny a pokrytá vrstvou velkých kamenů. Jel jsem jako poslední a jedinné co mi běželo hlavou bylo: "Drž plyn, drž plyn." Když jsem dojížděl na vrcholek a bylo vidět, že už to nedám, kluci rychle seběhli a pomohli mi dostat motorku nahoru. Neskutečný pocit, když překonáte sám sebe.
Tenhle zážitek mě posunul dál, otevřel mi dveře a probudil mě z mých utopistických představ.  Zjistil jsem, že dostat se nahoru do hor nebude hračka. Když jsem byl na Ukrajině, dostal jsem se pak do situací, kdy jsem byl moc vděčný za to, že jsem potkal Vojtu, který mě připravil a ukázal, jaké to tam bude. Kdybych totiž přijel bez přípravy, asi bych zůstal sedět pod kopcem s hlavou v dlaních.

Předposlední večer jsem byl připravený. Přesto jsem však s obavami přišel k tátovi a ptal se: "Opravdu jsou tam hodní lidé?" Jeho ano mě popostrčilo dopředu, dodalo kuráž a odvahu, ikdyž jsem věděl, že tam nikdy nebyl.

Až moc dlouhý den

Krásné ráno, první paprsky mi otevírají oči. Nalevo se právě probouzí Janina.

Výraz v jejích očích hovoří smutně, ale jasně: "Už dnes?"
"Ano zlato, už dnes..."

Neuběhne ani chvíle a loučíme se. Já na motorce v plné polní a Janina vedle v slzách.
"Zase se uvidíme, slibuju!" mi pomalu vyplouvá z úst, ale prsty na spojce už povolují. A tak vyrážím vstříc neznámému, novému a určitě dobrodružnému výletu.

Bohužel neznám slova jakými bych popsal ten pocit. Krásné ráno, slunce barví krajinu do oranžova, silnice ubíhá pod koly, ale ty nevíš co se děje, co se bude dít. Víš jen, že jedeš daleko. Nevíš kam, nevíš kdy dorazíš a nevíš jaké to tam bude. Krásné? Ano, v mých představách to tak je. Nebezpečné? Možná trochu, ale o tom se raději nebavme.

Silnice tloustne. Tempo se zrychluje. Okolo mě pospíchají auta jako o závod. Většina z nich jede do práce, kde na ně čeká otravný šéf a spousta nudných úkolů. Já jsem vlastně taky v práci, mým otravným úkolem je dostat se po dálnici co nejdál. Šéfem je mé svědomí a má umanutost, která nedovolí otočit motorku zpět, nedovolí to vzdát. Teď už nemůžu, musím jet. Celé dopoledne uteče docela rychle, přibližně stotřiceti kilometry za hodinu. Míjím Brno, jež zdobí velké panelové klece, víc z města mi však zůstává skryto. Uprostřed vinic pak stavím svůj první tábor. Na oběd a na odpočinek. A tak se cpu hermelínem a pomalu usínám. Po hodince snění se opět vracím doprostřed cesty na Ukrajinu. Vlastně teprve na její začátek. A podívejme, kdopak si to ke mě přisedl? Zbloudilé klíště. S tím se ale kamarádit nebudu. Klíštěti zařizuju letecký den a sobě balím všechny věci.

Než se stačím dostat na slovenské hranice, zastavuji v kopcích pod Buchlovem. Vzpomínky mě přenáší o dva roky zpět, kdy jsem se tu společně s Jančou a Filipem pokoušel opravit prasklý chladič na cestě ze Slovenska. Stýská se mi. Dál mě cesta vede do Starého Hrozenkova. Po telefonu se tu loučím s rodinou a probíhá i dlouhý poslední telefonát s Janinou. Sjíždím z kopce dolů a pomalu se přibližuji k místu, kde končí můj domov. V náprsní kapse mám nějaké peníze, tak bych mohl navštívit místní směnárnu.

"Vzal bych si eura za pět tisíc." povídám té paní za mřížemi.
"Dobře, dostanete 192 euro." souhlasí. Já, ale v náprsní kapse nic nemám, ani v druhé, ani u kalhot, nikde.
"No, tak já žádný eura nechci, nemám žádný peníze." říkám a opouštím paní s nechápavým výrazem.

Po rychlém telefonátu domů zjišťuji, že peníze jsem nechal v bezpečí na stolku. Trochu mě to uklidňuje, mobil zasunuji do kapsy u kalhot, seškrabuju jednu velkou mouchu a prohlížím si mojí jedinnou společnici.

Zadní kolo krásně čisté, stupačky, kterým nikdy nevadí, že po nich šlapu a motor, srdce mojí přítelkyně. Jak jedu pohledem dál, motor modrá, kapka po kapce přibývá...  Všechny plány i sny se pak hroutí jako domeček z karet. Ta modrá barva na pravé straně obou válců znamená bohužel jen jedno. Prasklý chladič.

Usedám na obrubník vedle ní a mlčky pozoruji okolí. Kamiony tiše šeptají o prožitých zážitcích, zatímco jejich řidiči plní plán povinným odpočinkem. Muži slovenského zákona zase plní žaludky houskami, které balily s láskou jejich manželky. Jedinná zvláštní věc na tom parkovišti je jakýsi vojenský trnsport, který na sebe upozorňuje velkým oranžovým majákem.

Prasklý chladič. Proč znova? Proč potřetí? Přece to neni tak hrozné, utěšuji se. Je mi smutno, musím zavolat Janině, ona mě podpoří. A tak volám. Nejlepší nápad to ale zrovna není, jakmile slyším první slova z očí se mi vyvalí slzy jako bílé lesklé perly. Nejde to zastavit, a tak pláču jako želva. Janina mě utěšuje: "Ty to zvládneš, už jednou si to zvládnul, v pořádku si mě dovezl domů, tak teď to taky zvládneš." Loučíme se, ale mě je pořád stejně. Nemůžu tu ale jen tak sedět, musím něco udělat. Vrátit se domů? To už bych se na Ukrajinu nedostal. Opravit to tady? Lepidlo mám, ale rozebranou motorku na pohraničním parkovišti nechat přes noc nemůžu. Musím jet. Nasazuji helmu a vyrážím.

Trenčín, Žilina... Pořád nevím, co mám dělat. Musím někde zastavit a požádat někoho, jestli u něj můžu přespat,  jestli si u něj můžu v garáži rozebrat na noc motorku. Ale koho? Snad někoho na vesnici, tam jsou lidé hodní. Ale kdy mám odbočit? Která vesnice bude dobrá? A který dům? Jak poznám, že mě nevyhodí nebo hůř, neokradou? Všechny ty myšlenky mě tíží jako obrovská černá koule, která je položena na mých ramenou. Je plná problémů, ale nemůžu se jí zbavit. Přidám na sto padesát, třeba to vyjde. Ne, ta koule tam je pořád.

Dlouho, dlouho potom mi něco přináší nápad nebo vzpomínku, je to jedno. Jsem tam já, je mi asi deset a vracím se z tůry po Tatrách. Společně s tátou a mámou nasedáme do stříbrné felicie a necháváme se unášet zatáčkami dolů z kopce. Ještě chvíli sedíme, ale pak už vystupuji ve městě pod vysokou věží. V jedné z betonových klecí na mě mává nějaká starší paní... To město pod věží je Spišská Nová Ves a ta starší paní je moje prateta.
Okamžitě stavím a píšu tátovi o kontakt. V zápětí mi přichází sms s telefonním číslem a adresou. "Klidně přijeď, rádi tě uvidíme a určitě pomůžeme." "Dobře, zítra tam budu." Ulevuje se mi, žádná černá koule tu už není.

Bílá cedule hlásá Ružomberok. Projíždím městem a vybavuji si naší poslední návštěvu před dvěma lety. Město se od té doby moc nezměnilo, rezavějící továrny podél velké řeky stojí pořád a špatný asfalt se mnou houpe také. Přijíždím k semaforům. Dvě motorky, češi! Mám chuť se družit proto se cpu mezi ně.

"Ahoj, odkud jedete?"
"Ahoj, z Berouna."
"Já jedu z Klatov, no a kde budete dneska spát?"
"Asi v Liptovským Mikuláši.  A co ty?"
"Tak já budu s váma, můžu?"
"Jasně, pojeď, máme zelenou."

Cestu okolo Liptovské Mary prosvěcovaly poslední páteční paprsky. Přede mnou se naklápěly ze strany na stranu dvě motorky, které jsem sotva znal. Díky nim byla však cesta veselejší. Jsem přesvědčený, že mezi motorkáři existuje zvláštní pouto. Pouto takové, že při poruše na motorce okamžitě všichni staví a ptají se, jestli jsem v pořádku. Ptají se, s čím mohou pomoct, co mohou nabídnout. Nic takového se vám v autě nejspíš nestane. Motorkáři se tak nechovají jako naše materialistická společnost, neženou se za jedním cílem a nepřehlíží zoufalé jedince. Zkuste si zastavit v autě na semaforech, stáhnout okénko a domluvit se s tím vedle na společném noclehu...

Po skoro sedmi stech kilometrech jsem měl dost. Na liptovské benzince se seznamujeme. Tomáš a Pavel, chlapi okolo pětatřiceti, pořád usměvaví. Po krátké dohodě přijíždíme do kempu, já stavím stan a dělám si večeři. Tomáš s Pavlem jsou bohatší, jdou na večeři do místní restaurace. Mám alespoň čas sám pro sebe. Přemýšlím o celém dnešním dni. Ráno jsem vyrážel z Klatov a teď jsem tady, daleko od domova s Tomášem a Pavlem. Všude okolo je slyšet povyk. Malé děti si i přes pokročilou hodinu stále hrají, rodiče spokojeně popíjí u ohně. Z dálky slyším mé nové přátele, tak přestávám přemýšlet a zapojuji se do jejich vážné debaty. Usínáme až pozdě v noci.

 

Naděje na opravu

Zip stanu s typickým zvukem klouže dolů. Přede mnou se otevírá nový den plný slunce a dobré nálady. Ranní chlad mě nutí obléci teplejší oblečení. Modrý plamen plynového vařiče plápolá v jemném vánku. Dlouho jen tak sedím a přemýšlím o zvláštní proměně nálad. Ještě včera večer se mi stýskalo po domově a teď mám náladu objet svět. Nebo alespoň půlku. Jo, půlku bych určitě zvládnul. Zip slyším znovu, tentokrát z jiného stanu.

"Teda ty smrdíš, nechápu jak jsem mohl vedle tebe spát."
"Jasně, ty jsi spal tak dobře, protože si mi nenechal ani kousek místa."
"No ale ty hrozně smrdíš, to je o dost horší...   ...Jéje, čau, tak jak ses vyspal ty?" povídá Tomáš.
"V pohodě," procedím mezi zuby, ještě také pořád napůl spím.

"Tak kam dneska vyrážíte?" povídám už plně připravený k odjezdu.
"No plánujeme si trochu projet Tatry a spát někde na jihu Slovenska."
"Dobře, já už tu párkrát byl, já to tu znám, tak můžem jet skrz Tatry spolu a já vám je ukážu. Co vy na to?"
"To zní hodně dobře, alespoň nebudeme bloudit, když to tu znáš," souhlasí Pavel a přivazuje stan na motorku.

Po vyřízení nezbytností na vrátnici kempu vyrážíme. Liptovský Mikuláš pomalu vstává, v sobotu se nikomu z postele nechce. Dál pokračujeme na Liptovský Peter. Cestu si samozřejmě nepamatuji, je mi trošku trapně. Ptám se za jízdy cyklisty, ptám se chodců, ptám se pořád. Nakonec, po všech těch zastávkách, není problém správně odbočit.

"Tak támhleten vysokej kopec, to je Kriváň, tady začínají Tatry pánové," oznamuji při jedné zastávce. Tomáš s Pavlem obdivně koukají na horu prudce se zvedající z okolní roviny. Kola se dávají do pohybu, objíždíme kopec a já tuším, že jsem se mýlil. Zastavujeme.

"Tak jsem to spletl, tohle je Kriváň, tady začínají Tatry," omlouvám se mým souputníkům.
"V pohodě, stát se to může," slyším a všichni ukončujeme pauzu na focení prudkým uvolněním spojky na prašné krajnici. Onu "Kriváň" opět objíždíme a já se studem propadám. Za kopcem pořád žádné Tatry nejsou, jen další větší kopec...

"Vím, že to zní divně, ale..."
"Přesně tohle je Kriváň a tady začínají Tatry," doplní mě s hlubokým smíchem Tomáš...

Procházka okolo Štrbského plesa byla příjemným zpestřením dne, i přes neskutečně narůstající cestovní ruch v této oblasti. Teď už ale sedíme v sedlech a plujeme po šedivé silnici, která se zařezává do úpatí velkých hor. Výhledy jsou ohromující, počasí přívětivé. Dlouho po sjezdu z Tater se ještě proplétáme slovenskými vesnicemi a městečky, abychom se nakonec v Popradě rozloučili. Obligátní popřání šťastné cesty, poslední úsměv a Tomáš i Pavel mizí za zatáčkou. Jsem zase sám.

Dlouho ještě sedím na předměstí Popradu před starým panelovým domem. Je horko, pravá strana motoru je celá modrá a spálená kapalina smrdí jako moč. Zmáhá mě únava, slunce je vysoko na obloze a přesně pro tyhle případy jsem doma plánoval polední spánek. Včera se mi to povedlo, ale odpočívat tady na ulici? Radši vyrazím za příbuznými do Města pod věží.

"Ahoj, pojeď ještě kousek, už tu musíš být. Už tě vidíme! Ten panelák nalevo," zní mi do sluchátek v helmě a já vím, že už je všechno v pořádku. Přijel jsem k příbuzným, opravím tu chladič a budu v klidu pokračovat dál v cestě. Stoupám po schodech, vcházím do bytu, zdravím se se svou pratetou.

"Věci si polož sem, umýt se můžeš tady, tady si můžeš dát vyvětrat oblečení na motorku a co budeš chtít k obědu?"
"Já mam dost vlastního, to je dobrý."
"Nech toho, vždyť jsme snad rodina... Co si dáš k obědu?" neustupuje prateta.

Jsem dost překapený, ale i šťastný, naposledy jsme se viděli asi před 10 lety a chová se ke mně, jako bych byl její syn. Po umytí, vyprání a jídle sedíme na balkóně a dlouze povídáme. Prateta vypráví o Slovensku, já se ptám na Ukrajinu, na lidi, na kraj, na celníky. Ptám se na romské obyvatele Slovenska, na medvědy, na školy i na život tady. Balkón směrem na východ jen umocňuje atmosféru. "Někam tam za ty kopce..." běží mi hlavou.
Večer se přiblížil, jdu do garáže odmontovat chladič. Okolo mě se střídá spousta známých i neznámých tváří. To se sousedé přišli podívat na rodinu z Čech. Když mám sundaný chladič, doráží konečně i přivolaný kamarád automechanik. Popisuji mu problém, ukazuji mé lepidlo a on tvrdí, že to nebude problém. Pevnou, ale přesnou rukou rozmíchává lepidlo a nanáší na poškozený chladič. Lepidlo pomalu tvrdne a my opouštíme garáž. "Pojď s námi ještě na pivo," povídá strýc z 3. kolene a 7. lokte :-) . Neodmítám, jdu na jedno, druhé, vodku, druhou a tak to pokračuje dál a dál.

"Povězte mi něco o Ukrajině," zajímám se.
"Víš, já tam moc nejezdím, neznám to tam, ale je tam jeden problém."
"A to?"
"Mafie, víš? Pašujou cigarety, zbraně, všude je tam mafie."

Na posteli pak ještě přemýšlím o mafii, o scénce vystřižené jak z Long Way Round, o lidech i o celnici. O všem, co mě tam čeká.

Toulání východním Slovenskem

Utahuji poslední šroubek, otáčím klíčkem a startuji. Ozývá se řev dvouválce, který probouzí ospalé nedělní sídliště. Teplota stoupá. Spíná ventilátor a teplota se zastavuje na číslovce 103. Kontroluji chladič. Nic neteče! Super! Vypínám motor a jdu si nahoru sbalit. Po poděkování i dlouhém rozloučení vyrážím dál na východ.

Asi po 50 km se mi ale z břicha ozývá známý zvuk, a tak hledám místo pro oběd. Zastavuji u Sivé brady, pramene nedaleko Spišského hradu. "Dobrý deň pán, nemal byste pár euro pre chudobného bezdomovca?" Otáčím se abych mu viděl do tváře a je to on!
Přesně ten samý bezdomovec, který tu byl před dvěma lety mě teď žádá o peníze. Žádné nedostává, ale chvilku s ním povídám a pak si uděláme ještě společnou fotku.

 

Kousek opodál pak zřizuji sezení a cpu se konzervou. Okolo mě roste trává a různé luční kvítí, svítí slunčko a já koukám na obrovský Spišský hrad. Největší z hradních komplexů střední Evropy, se tyčí nad celým Spišským krajem, jakoby nad ním držel svou ochrannou ruku. Jakoby říkal: "Nebojte, až budete potřebovat, ochráním vás." A tak si ho lidé tohoto kraje střeží a jsou na něj právem pyšní. Vlastně ne všichni... Okolo Spišského hradu žije mnoho nepřizpůsobvých občanů. Ti nectí tradice kraje, kde žijí. Jejich obydlím se jim staly dřevěné chýše obtěžkané satelitními příjimači. Jsou vidět všude, ale bydlí spíše v odlehlých částích vesnic nebo úplně mimo ně.

Pomalu se ocitám v kraji východního Slovenska, ale před tím, než vyrazím vstříc Ukrajině, musím odbočit na sever. Po nekonečné cestě nezajímavou, ne však nehezkou, krajinou dorážím do jednoho známého průsmyku. Na této nejschůdnější cestě přes pohraniční hřeben Laborecké vrchoviny byla koncem druhé světové války prolita krev několika tisíc čechoslováků. Z původně bleskové akce se operace protáhla na několik týdnů.

 

U postaršího pána kupuji lístek na rozhlednu: "Jen si pospěšte, nacpěte se do výtahu, paní průvodkyně vás sveze." Cpu se tedy do výtahu k destičlenné skupince důchodců.

Paní průvodkyně, stojící venku, má neobvykle vzteklý tón: "Nikoho dalšího už nevezu!"
"A co máme tedy dělat my?" volají ostatní důchodci před výtahem.
"Vy si jděte třeba pěšky," odsekne a cpe se do přeplněného výtahu zavíraje za sebou dveře:  "Vy patříte všichni k jedné skupince?"
"Ne! Tenhle k nám nepatří," pronáší nejstarší důchodce s vůdcovskou červenou čepičkou a ukazuje na mě.
"Tak co tu děláte?"
"Když ten pán u lístků mě sem poslal," odpovídám co nejmilejším hlasem. V tom se znovu otevírají dveře výtahu a v nich pán, který mi prodával lístek. Čekám spásu.

No spása to vlastně byla. Seřval tu průvodkyni na dvě doby, jako co si to dovoluje, že prostě vyveze všechny a ať neni líná a jestli né, tak si to s ní vyřídí. Takže nakonec vyvezla výtahem důchodce všechny a ještě se snažila být milá. 

 

Po scéně se vydávám na obhlídku Dukelského průsmyku. Rád bych navštívil zachovalé podzemní bunkry, ale protože jedinná cesta k nim vede  přes pár schodů, které s motorkou přejet nezvládnu, vyřazuji je kvůli obavám o věci z programu prohlídky. Následuje návštěva Údolí Smrti, kde by měla být jakási ilustrace tankové bitvy. Nic takového se však nekoná, je zde pouze tu a tam pohozený nějaký ten tank. Po krátké cestě po louce si tedy také najdu ten svůj a jako starý veterán sednu nahoru, opřu se o věž a svačím maso z konzervy. I přes křik dětí pobíhajících kolem odpočívám a přemýšlím nad tím, co mě asi čeká dál.

 

Cesta se začala pomalu stáčet od jihu na východ a romů okolo silnic ubylo. Kopce vystoupaly z luk, ale zelené zůstaly pořád. Slunce zalilo celou krajinu teple rudou září, která ohlašovala čas hledání noclehu. Protože jsem nikdy nespal na divoko, rád bych, aby moje první zkušenost proběhla v klidu. Díval jsem se proto po nějakém odlehlejším místě, kde bych nemusel očekávat návštěvu jak ze strany lidí, tak ze strany zvířat. Krajina kolem mě vypadala slibně. Vysoké kopce porostlé trávou daleko od silnice. Nejdřív jsem však potřeboval doplnit benzin. Proto jsem pokračoval dál. Ráz krajiny se opět změnil, bohužel k horšímu. Kopce zmizely a přede mnou leželo město Snina. Okolo silnic se to zase začlo hemžit romy. "Tady spát nemůžu," pomyslel jsem si při tankování. Rozložil jsem mapu a našel nejodlehlejší silnici v okolí.

Skrz sedla mezi kopci jsem se dostávám do Národního Parku Slovenské Poloniny. Všude okolo jen vesničky, lidé se zdájí být milí. Ve Zboji stavím u místní hospůdky. Je neděle a omladina sedí na terase a popíjí.

"Je možný si tu natočit čistou vodu?"
"Ale jo, skoč si hore k hospodskej."

Po pár schodech přede mnou stojí mladá slečna v zástěře a myje půllitry. Hnědé vlasy jí padají do obličeje, zakrívajíc velké modré oči.

"Dobrý den, teda vlastně asi ahoj. Mohl bych si napustit do PETky trochu vody?"
"Ahoj, to vieš, že môžeš. Požičaj mi ju, ja ti ju napustím," natahuje ke mně jemnou ruku.

Stydím se, jak tam před ní stojím jak vandrák s prázdnou PETkou a určitě je ze mě to vandráctví i cítit. Proto radši beru PETku a rychle mizím.

"Pánové, dá se tu někde přespat?" ptám se kluků před hospodou.
"Ale jo, támhle za řekou máme takovej altánek, kam chodíme pít, tam bys asi mohl. Pojedeš tady rovně a pak za mostem do prava."
"Tak díky moc," loučím se.
Polévka pomalu chladne. Věším poslední kus prádla a už se do ní pustím. V tom přijíždí k altánu stříbrné SUV s britskou značkou a z něj vystupuje mladší blondýnka.

 

"Vy tu spíte?" ptá se mě.
"Ano, je to problém? Spím někomu na pozemku?"
"Ne to ne, já ani nejsem odsaď, přijela jsem z Anglie za rodinou," povídá a jde si natočit vodu z rezavého pramene bublajícího hned vedle altánu, "jen, že tu dost často okolo chodí medvědi, víte?"
"Aha! No to je fajn a co mám dělat, když přijde takovej medvěd?"
"No to já nevím, zkuste si vlézt třeba na střechu."

Mezi hory padla tma a chlad si našel cestu okolím potoka, který šumí kousek ode mne. Zachumlám se do spacáku, abych se proti němu chránil. Je vlezlý a neústupný a vkrádá se mi do myšlenek. "Co tu vlastně děláš? Proč tu spíš, někde daleko od domova? Má to cenu?" chytá mě deprese. Připadám si, jako bych tu neměl co dělat, jakoby to všechno bylo k ničemu. Stýská se mi po domově, nezvládám to. Nerozumím té večerní proměně myšlenek. Celý rok se těšim na cestu a když tu konečně jsem chci pryč. Už nechci být dobrodruh, nechci objevovat svět. Chci domů do své postele.

Měsíc se ukázal zpoza mraků aby mě zkontroloval. Jakoby mi říkal: "Zůstaň ve spacáku, zůstaň raději ležet, nyní vládnu já a se mnou přichází spousta zvláštních stvoření. " A tak jsem i udělal. Z lesů se totiž začly ozývat podivné zvuky. Rozpoznal jsem akorát vytí vlků...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE