Zakarpatská Ukrajina 2009

.....co nás Čechy z prvu napadne, kdaž se řekne Zakarpatská Ukrajina: Pro část populace je to vzpomínka na prvorepublikové Československo a na Nikolu Šuhaje loupežníka. Pro jiné je to vzpomínka na travnaté vrcholky Polonin, roubené salaše se šindelovou střechou, stáda ovcí a vecničky rozeseté po kopcích. To vše vám rychle přiroste k srdci a navíc zde není problém se domluvit česky. Pojďte tedy spolu s námi objevovat cestou i necestou, pěšky i na motocyklu krásu Zakarpetské Ukrajiny, putovat po rozlehlých travnatých kopcích Polonin a objevovat místa panenské přírody.

Zakarpatská Ukrajina 2009

Kapitoly článku

Je šestého června, sobota ráno a my (Já, moje báječná žena Radka a cestovatel Dan) vyrážíme na částečně plánovanou dovolenou. Proč částečně? Protože jsme si stanovili jen jediný cil a to Zakarpatskou Ukrajinu. Nemáme stanovený přesný itinerář a to je, jak se po čase ukáže dobře, protože Ukrajina je, co se týče cest, často překvapivá.

Na dnešní den jsme si stanovili pouze jediný cíl. Natočit na tachometru maximum kilometrů a přiblížit se tak co nejvíce k ukrajinské hranici. Cesta je dost fádní a vede převážně po české a slovenské dálniční síti. Přestávky děláme pouze pro doplnění paliva a na .......jak to říci slušně, no prostě ty věci, které na vás přijdou po tom, co si dvě stě kilometrů natřásáte zadek. Tento den dorážíme do kempu na Slovensku pár kilometrů před Prešov. Rozbalujeme stany a vaříme něco k jídlu ze zásob, které si vezeme s sebou.


Druhý den se probouzíme do mlhavého rána. Raní mlha signalizuje, že by tento den mohlo být hezky, a jak se po čase ukazuje, je tomu tak. Na ukrajinskou hranici dorážíme za slunného počasí. Pro překročení hranice si vybíráme přechod Ubla. Přechod je překvapivě rychlý a hladký. Žádná pruda. Cena benzínu se na Ukrajině pohybuje kolem báječných 14ti korun a tak neváháme a za hranicemi dáváme plnou. Při té příležitosti směňujeme eura za hřivny v místním krámku, který je zároveň směnárnou. Nikde není kurzovní lístek a tak doufáme, že nás příjemná paní příliš nenatáhla. Kousek za hranicemi ve vesničce Malij Bereznij zahybáme vlevo směrem na sever. Cesta vede po hlavní silnici a za několik kilometrů šplháme do prvních kopců a hledáme místo s pěkným výhledem. Vyjíždíme do sedla a odbočujeme na polní cestu, která nás přivede k bývalému hotelu. Tento zdevastovaný hotel se pro nás, jak se později ukáže, stane útočištěm před pořádnou bouřkou. Čas, který trávíme v ruinách hotelu využíváme a děláme si něco malého k snědku. Bouřka po pár minutách přejde. Nasedáme na motorky a vyrážíme směr Volovec. Ze sedla se vracíme zpět do vesničky Volosjanka, kde zahybáme podle mapy na silnici ještě docela tučně značenou. První ponaučení z Ukrajiny zní: cesty v mapách jsou pouze orientační a barva silnic v mapě neodpovídá její kvalitě. Hned po tom, co odbočujeme z hlavní silnice vjíždíme na rozbahněnou cestu, která je po bouřce tosti podmáčená. Ze začátku to vypadá, že to bude zábava. Vždyť přeci proto jsme sem jeli, abychom si užili trochu dobrodružství. Musím přiznat, že nadšení z rozbahněné cesty u mě po čase trochu odpadá. Trasa je dlouhá a kvalita silnice..... no o kvalitě se moc mluvit nedá. Mám ale cestovní enduro, a tak to nevzdávám, i když nadávám. Po čase se cesta trochu zlepšuje, louže a bahno vystřídá děravý asfalt. Cestou projíždíme pěknou krajinou a vesničkami přesně podle našich představ. To znamená dřevěné roubenky, stáda ovcí, krav a koní, a to vše zasazené do krásných údolí Polonin. Cestu nám trochu kazí další bouřka v zádech. Po nějaké době dorážíme na docela pěknou asfaltku za vesničkou Žděnievo a valíme směr Volovec. Nad Volovcem zastavujeme u bilboardu na vyhlídce, odkud je nádherný výhled na poloninu Boržava. V mžiku se stáváme atrakcí pro zdejší turisty. Hned se s námi fotí a berou nás jako zajímavé rozptýlení. Sami děláme taky několik fotek a posíláme je domů známým, aby věděli, že jsme v pořádku. Dorážíme do městečka Volovec a na zdejší rušné ulici nacházíme příjemný motel, v kterém se ubytováváme. Po večeři v místní restauraci se ještě procházíme nočním Volovcem a vstřebáváme první zážitky z Ukrajiny.

Další den nás vítá jasná obloha. V noci se prohnala další vydatná bouřka, která splavila z okolních cest trochu bláta a kamení. Vyndaváme motorky z garáže, odháníme žebračku a vyrážíme dál. Pro zpestření dne jsme se rozhodli dnes vyjet na vrcholky poloniny Boržava. Ještě před tím, než začnem stoupat vzhůru, se vracíme pár kilometrů zpět, abychom doplnili nádrže. Čerpací stanice ve Volovci, o které píše průvodce, už nefunguje. Danovi zpestří jízdu jedna orientační dechová zkouška. Plníme nádrže a vracíme se zpět. Podle rad místních nacházíme ve Volovci cestu, která údajně vede nahoru na Poloninu. Včerejší bouřka byla opravdu vydatná. Cesta je pěkně podmáčená, bahnitá a kamenitá. Touha vidět poloninu zhora je ovšem větší, a tak vrážíme jedničku a vjíždíme do bahenní lázně. Trochu to klouže, ale zatím to jede. Uvidíme, kam se dostaneme. Po několika set metrech naše offroad dobrodružství končí. Vyjeté koleje od ruských Zilů, bahno, kamení a naše silniční gumy jsou příčinou neúspěchu. Tato cesta pro nás končí. Dan se jde ještě podívat kousek za horizont, jestli.........ale ne cesta pokračuje ve stejném duchu. I místní pasák krav nám radí, abychom tam nejezdily, že s našima motorkama to nepůjde. Možná s lehkejma kroskama, ale s plně naloženejma mastodontama je to marná snaha. Dáváme na jeho radu, obracíme mašiny a jedem zase směr Volovec. Máme prostě smůlu. Po čase dorážíme do vesničky Pilipec. Je zde malý vodopád velikosti mumlavského vodopádu v Harrachově. Asi za dvě hřivny vás pustí do parku, aby jste ho mohli vidět. U vodopádu děláme několik fotek a vracíme se zpět. V průvodci, kterého jsme si vytiskli z internetu, nacházíme další cestu vedoucí na Poloninu. Cesta je v daleko lepším stavu než ta předešlá. Není na ní bahno, podklad je tvrdý a to považujeme za začátek našeho úspěchu ve zdolávání Karpat. Cesta je až po místní hotýlek pěkně štěrková a jede se po ní dobře. Od hotýlku je to klasická kamenitá lesní cesta. Cestou míjíme lyžařské vleky a stoupáme stále výš. V jednom místě je cesta docela vymletá od vody a jsou v ní hluboké výmoly. Při výjezdu z jednoho z výmolů se mi podaří motorku položit. Opřela se pouze o boční hliníkové kufry a tak se mě ani Alpovi nic nestalo. Stavím motorku do vzpřímené polohy, popojíždím k Danovi a dělám přestávku. Cesta je docela vyčerpávající, alespoň pro mne, jelikož nemám žádné zkušenosti s terénem. Sedláme stroje a jedeme dál. Čím více se blížíme k vrcholu, tím je cesta kamenitější a strmější. Téměř před vrcholem Dan pokládá svého Varana i s Radkou na bok. Moje motorka má menší únosnost než Danova a v terénu ve dvou někdy škrtám centrálním stojanem. Kvůli lepšímu průjezdu terénem jezdí tedy Radka občas s Danem. Cesta dál je opět podmáčená a tak nemá smysl pokračovat. Kotvíme kousek pod vrcholem, přestávky využíváme k vaření a k obědu. Z místa je krásný výhled na okolní scenérii Karpat a tak čerpáme nové síly na zpáteční cestu. Potom, co úspěšně zhrkáme dolů, jedeme směr Koločava a Siněvirský národní park. Před vesničkou Siněvir zastavujeme v sedle na odpočívadle, kde je stánek se suvenýry a skromné občerstvení. V suvenýrech kupujeme Karpatský bylinný čaj a ve stánku s občerstvením si chceme dát něco k pití. Nabízejí teplý džus a vychlazený točený kvas. "Kvas si přeci nebudeme dávat, co kdyby......." v tom nás přerušuje prodávající slečna a tvrdí, že je to kvas bez alkoholu. Chvilku váháme a pak se najdou jedinci (Dan) co to prubnou. Asi měla slečna pravdu. Kvas chutná tak trochu jako naše kofola, akorát je o něco hořčí. Posilněni kvasem a teplým džusem (já do toho nešel) jedeme do parku. V parku má být i muzeum vorařství, ale to spláchla velká voda. U brány do parku platíme vstup a jedeme dál. Proč po pár kilometrech platíme další vstup nechápeme, ale jde jen o pár hřiven a tak nad tím mávneme rukou. Jedeme po úzké asfaltce, která končí u krásného jezera. Toto místo je cílem spousty turistů, kteří jsou zvyklí sem jezdit a hodovat v přírodě (ono vůbec je to asi národním zvykem). U jezera je i hotel a jelikož je už dost pozdě, rozhodujeme se zde ubytovat. Večerní procházku kolem jezera nám zkazí dojem, že nám někdo bere motorky, ale jak se po čase a běhu ukázalo, šlo o planý poplach. Místní žigulíci nejsou v dobrém stavu a tak mají někdy zvuk jako dvouválcová motorka. Balkón u hotelu využíváme a sušíme mokré a zpocené věci.

Ráno začíná snídaní v přírodě u jezera. Balíme, startujeme a jedeme směr Koločava. Cestou míjíme stáda krav pohybující se po silnicích. Na to, že kráva má přednost a z cesty jen tak neuhne, jsme si už zvykli. V Koločavě zastavujeme u hospody Četnická stanice. Je to místo, kde se bez obav domluvíte česky. Dáváme si kafe a bezalkoholickej kvas (tentokrát i já). Obsluha je příjemná a vstřícná a tak toho využíváme a konzultujeme s ní naše plány. Hlavně se ptáme na sjízdnost cest. I přes to, že na cestu kterou ukazujeme v mapě, se pan domácí netváří, vyrážíme směr Usť Čorna, vždyť cesta je na mapě pěkně žlutá. Neponaučeni z předchozích zkušeností vjíždíme na kamenitou cestu. Cesta se nelepší a tak to otáčíme zpět. Jak se později ukáže, děláme dobře. Cesta je sice v mapě pěkně značená, ale asi sedmdesát let už neexistuje. Mapy, které máme, mají datum vydání 2008, ale aktualizovány byly někdy za první republiky. Na co aktualizovat mapu, když už jednou existuje a tak se mapy tisknou a tisknou..... Musíme volit druhou, o dost delší variantu. Cestu nám zpestří jedna policejní hlídka. Policajti zjišťují, že moc nerozumím, a tak si mě berou bokem a dávají mi dejchnout. Klasika: dostanete použitej balónek, takže nadejcháte i když nechcete. Začíná hra kdo z koho "vy jste pil, nepil, pil , nepil........" jediná finta, která funguje, je vydávat se za policajta, a tak se z Dana v okamžiku stává policejní příslušník na dovolené. Ukrajinští policisté chtějí vidět nějaký doklad. Dan jim vysvětluje, že nemůže služební průkaz vozit do zahaničí. Chvilku to ještě zkoušej. Chtěj dolary, potom pivo. Nic z toho nemáme, tak se slovy " kolegu pokutovat nebudu " nás propouštějí. V podvečerních hodinách dorážíme do Usť Čorny, kde narážíme na partičku správně potrhlejch českejch motorkářů, kteří na svých lehkých kroskách brázdí vrcholky Polonin. Od nich se dozvídáme, že cesta z Koločavy do Usť Čorny, kterou jsme chtěli jet, sice vede, ale museli bychom jet asi kilometr potokem, lesem a s našima motorkama by to prý stejně nešlo.Večer trávíme s těmito nadšenci před místní hospodou a kecáme, jak jinak než o zážitcích z Ukrajiny.


Další den necháváme motorky u penzionu, ve kterém jsme se včera ubytovali a vyrážíme na Poloniny pěšky. Pro začátek si dáváme desetikilometrový vejšlap (aspoň podle rozcestníků). Po třech hodinách dorážíme na první vrcholky. Polonina je opravdu nádherná. Vítají nás zaoblené kopce porostlé travou, po nichž se tu a tam pasou stáda krav, koní, koz a ovcí. Polonina Krásna je opravdu krásná. Obloha je jak vymetená, nikde ani mráčku. Pořizujeme spoustu fotek do rodinných alb. Za celou tu dobu, co putujeme, potkáme jen jednu skupinku turistů. Samozřejmě že to jsou Češi. Nikdo jiný snad ani do Polonin nejezdí. I turistické značení tu dělají Češi. Za dnešní den jsme ušli okolo 30ti kilometrů. Večer opět trávíme před hospodou a dáváme si nealkoholickej kvas, moc nám zachutnal.(.....proč si nedáváme pivo? Pivo tu po většinou točej jedno-Oboloň. I po pár kouscích vás pak druhý den bolí hlava a navíc nechceme mít problém s policajtama).


Jelikož se nám čas dovolené krátí, stáčíme se tento den směrem na západ. Naplánovali jsme si výjezd na Poloninu Runa, kde má být bývalá vojenská základna (v ruinách). Čeká nás nejdelší přesun po Ukrajině, a tak vyhlašujeme embargo na focení a ukrajujeme kilometry. Cestu nám zase zpestřila policejní kontrola. Tentokrát jsme prý nezastavili na stopce. Policisté nám hrozí pokutou 850 hřiven na řidiče. Máme výdrž, a tak policisté pomalu z pokuty ubírají. Smlouvání nás už nebaví, a tak i my povolujeme a dáváme šmejdům dohromady 100 hřiven. Odpoledne dorážíme do vesničky Turički a jedeme směr vrchol. Po cestě potkáváme slečnu. Dan je gentleman a nabízí slečně, že jí vezme. Ta neváhá a naskakuje na motorku. Po čase pochopíme, proč se holka ani trochu nezdráhala. Další vesnička byla vzdálena 7 kilometrů. Po cestě nám potvrdila, že jedeme správně, a že na vrchol vede cesta z panelů. Na vrchol dorážíme opět v odpoledních hodinách. Příroda je zde krásná, a tak se rozhodujeme, že dnešní noc strávíme v přírodě. Po cestě z vrcholu narážíme na krásnou louku kousek od potoka. Rozbalujeme stany, vaříme večeři a vyrážíme pěšky na podvečerní procházku. Zastavujeme na místě, odkud je krásný výhled do údolí a na malou vesničku Lipovec. Kocháme se pohledem a probíráme zážitky. Zítra nás čeká cesta směr ČR.


Ráno nás budí déšť. Vlastně nebudí. Nikdo večer nespal. V noci byla pěkná bouřka a práskalo to všude okolo nás. Někdo nespal z bouřky, někdo z obav z medvěda. Balíme v dešti a jedeme směr hranice. Pršet přestává až před hranicemi. Zastavujeme u pumpy a tankujeme benzín za pár kaček. Mám promočené boty, a tak si natahuji svoje poslední ponožky a do bot si dávám igelitové pytlíky. Nevadí, že mi budou nohy smrdět, hlavně že jsou v suchu a v teple. U pumpy navštěvujeme naši starou známou směnárnu. Zbyla nám spousta hřiven, a tak je chceme směnit za eura. Od paní ve směnárně slyšíme jen "eura nět, eura nět", a tak využíváme banky přímo na hranicích. Přechod na Slovensko je opět rychlý a bez problémů. Jen na ukrajinské straně chtějí vidět, co vezeme v kufrech. Kufry jim s radostí otvíráme, protože víme, co tam je - hromada špinavýho, smradlavýho a mokrýho oblečení. Ke kufrům se jen přiblíží a pouští nás dál. Cesta na Slovensku je zase jen o tom, nahnat co nejvíce kilometrů. Trasu nám zpestřují občasné bouřky a vítr. Asi šestkrát natahujeme nepromoky. Na večer dorážíme do Čech. Naše zemička nás vítá deštěm a pěknou zimou. Ubytováváme se v Dolní Bečvě a příjemném penzionku. Unavení jdeme spát.


Poslední den naší cesty je v podobném duchu jako ten předešlý. Jedeme směr Hranice na Moravě - Olomouc - Brno - Praha. Lehce po poledni jsme doma. Parkujeme motorku, vybalujeme a odpočíváme.



A co říci závěrem?

Zakarpatská Ukrajina má nádhernou přírodu. Pokud máte rádi hory, neváhejte a jeďte tam. Nemusíte ani umět rusky, čeština lidem v tomto kraji není cizí. Škoda jen, že obyvatelé Ukrajiny si moc neváží svého přírodního bohatství a vyhazují odpadky do přírody. Na místech, kde by jste se chtěli ukempovat, většinou najdete PET lahve a rozbité sklo. Orientace podle mapy bývá často opravdu pouze orientační, kvalita cest neodpovídá zákresu v mapách, a tak někdy po červené silnici jedete devadesát a někdy třicet, a nebo cesta prostě už dávno není. V každém případě je cestování po Zakarpatské Ukrajině malým dobrodružstvím.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.31
Známkováno: 16x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist