Zakarpatí 2009

Druhá výprava na Zakarpatskou Ukrajinu – tentokrát hodně do oranžova Oproti loňsku se změnilo složení účastníků – ze skalních „mazáků“ zůstali pouze Tomíno alias Stygofil (KTM LC4 Adventure), Dan alias Bruce TT (loni byl ještě XT, ale jako další z nás (třeba já přesedlal na novější stroj)) a poslední jsem já – Michal alias Míca (taky KTM LC4 Adventure – spolehlivá ač těžká babička Suzuki DR 650 RSE si našla nového pána), Honza alias Kytka – velký to bavič a pankáč loňské výpravy se letos pro různé těžkosti (málo času, podnikání, lenost dát dokupy XT atd.) nezúčastnil. Jako nové členy expedice jsme přivítali Jirku (KTM LC4 Adventure), Davida alias Dawu (KTM LC4 Adventure), Jendu (XT 660) a jako náhradníka za Kytku – Jakuba alias Bábu na XT babičce – aby taky aspoň někdo měl nějaký spolehlivý stroj

Zakarpatí 2009

Kapitoly článku

Výprava byla dlouho dopředu naplánována na odjezd v pátek 26.6. – zase po včasném úprku z práce – tak jako loni. Tentokrát jsem se rozhodl nic neponechat náhodě a v duchu tradic týden před tím rozebrané KTMko (výměna ložiska v motoru na spojce – pro sichr, poněvadž se z neznámých důvodů i u poměrně neojetých strojů rádo rozpadá bez varování) raději den před odjezdem pořádně vyzkoušet – vše klapalo a Káťa fungovala na jedničku. Nic tedy nebránilo tomu, se den předem řádně nabalit a v pátek s dvouhodinovým zpožděním vyrazit vstříc dobrodružství.
Tak jako minule jsme se měli sejít nadvakrát – nejprve kousek od Moravské Třebové proběhlo setkání s východočeskou částí výpravy (Bruce a Bába z Lanškouna a já z Č. Třebové) a na obligátní Shellce za Olomoucí potom se zbytkem výpravy z moravských luhů a hájů. Krom mnou zaviněného mírného zpoždění vše probíhalo podle plánu (až na počasí – všichni jsme čekali spíše deštivo a ono místo toho zběsile svítilo a nic nenasvědčovalo, že den předtím proběhly záplavy na Valašsku). Po průjezdu Valmezem a Rožnovem, kde jsme poprvé spatřili první následky povodní – v Zašové například dodávku Mercedes, kterou voda hodila za železniční násep na střechu, jsme pokračovali na Bumbálku, kde jsme se konečně dočkali pořádné sprchy – naštěstí jsme se stihli schovat pod střechu bývalé celnice a využili jsme neplánovanou ač jak se v tu chvíli ukázalo nutnou zastávku k opravě prvního defektu – Bruce měl ruplou duši zadního kola vedle již lepené záplaty.
Časově nám to klaplo krásně a oprava byla dokončena téměř současně s koncem bouřky. Preventivně jsme se nasoukali do nepromoků a vyrazili na Slovensko. Moji oblíbenou zkratkou jsme to vzali po cestičce kolem Váhu a dojeli jsme s malou přestávkou na občerstvení v místním bufíku do Žiliny. Pak jsme pokračovali dál přes Terchovou na Ružomberok, kde v padajícím soumraku jediný osvícený Bruce šťastně objevil loňské tábořiště u přírodního termálu nedaleko Lúček
Po tom co jsme rozbili tábor a začali popíjet místní pivka nás ještě pobavil Jenda svým trialovým číslem, kdy se v noci rozhodl přeparkovat svou XT blíže ke stanu, což představovalo přejet koryto potoka – to se mu taky povedlo, ale jak byl v ráži tak zahučel do jámy na mamuta kousek za potokem a zaparkoval řvoucí XT předním kolem kolmo k nebi. Pobavený zbytek výpravy ho potom ručně vyzvedl i s motkou z pasti a jal se komunikovat s místní omladinou, která se právě začala trousit odkudsi z lesů, kde slavila konec školního roku Svatojánským ohněm. Večer jsme ukončili blaženou koupelí v jezírku za popíjení slivovice ve vodě cca 40 C teplé a ač nikdo z nás není 4% - skoro to tak mohlo pro cizí příchozí vypadat – no ale na co brát plavky když to přes noc stejně neuschne.¨

Ráno podpoření deštíkem jsme se pomalu začali připravovat na přesun k ukrajinské hranici – čekalo nás celkem nudných cca 400 km po dálnicích a silnicích I. třídy. Naštěstí pár kilometrů od tábořiště se počasí vzpamatovalo a dál nás provázelo slunko. Po tak rychlém přesunu, jak nám naše vibrující jednoválce dovolily, skrz Poprad, Levoču, Prešov jsme si dali další přestávku díky mohutné bouřce v Humenném – k nevelkému veselí místních obyvatel jsme motorky píchli pod střechu místního autobusového nádraží a obsadili jsme všechny dostupné lavičky. Když přešla největší průtrž tak jsme se zase nacpali do nepromoků a vyjeli jsme na posledních 80 km po Slovensku. Na hranicích jsme poučili neznalé členy naší výpravy k čemu slouží bumážka a jak ji mají vyplnit a sami jsme čučeli jak puci na nová pravidla slovenské strany, kdy je nutno prásknout celníkovi kolik má motorka najeto a kolik vyvážíme na Ukrajinu benzínu – toto opatření má prý zamezit dovozu levného benzínu z UA. Na ukrajinské straně vše probíhalo až neuvěřitelně rychle a po tradičních otázkách typu: vezeš drogy, zbraně a kolik jede tvoje motorka jsme byli všichni za necelou hodinku na Ukrajině. Rychle jsme poměrně výhodným kurzem (jen asi o 3% horším než v UA bance) vyměnili doláre a eura za hřivny v prvním „supermaketu“ za hranicema, nakoupili jsme tam Oboloně, Černovirskoje (piva) a vodečku a jediný čudil naší výpravy Bruce taky velbloudí kuřivo a v začínající tmě jsme si to namířili k předem naplánovanému tábořišti na které jsme náhodou narazili loni. Bylo to kousek za Dubrinyčem, jenže když už jsme tam za úplné tmy dorazili, tak nás to taky dorazilo – plácek byl krásně vytuněný koly Zilů a plný bahna. Jediný další plán byl co nejdřív natankovat, protože jsem si šetřil benzín na tankování až na Ukrajinu a za hranicema jsem nechtěl zdržovat, tak na mně už pár kilometrů mrkalo hladové oko. Dojeli jsme teda do Perečinu, kde byla první benzinka a tam jsme po natankování strojů zjistili, že k celkem moderní benzince přiléhá krásný zatravněný palouk. Začali jsme tedy místní obsluhu finančně zpracovávat, aby nás tam nechal postavit stany. Po vyšponování ceny na 100 hřiven (250,- Kč) za všechny souhlasil a prohlásil, že když ráno do 8 stihneme sbalit stany, tak to už mu za pojeb od šéfa stojí – jeho měsíční příjem je 800 hřiven. Poslal nás až k betonovému plotu kolem palouku, za kterým se tyčila nějaká monstrózní osvětlená věž fabriky – jak nás informoval vyrábějící 600 kubíku dřevěného uhlí denně. Pacholek jeden, zapomněl nám říct, že továrna jede nepřetržitě, ty věže tam jsou celkem čtyři a cca každou půlhodinu se do každé z nich z celkem slušné výšky nasype z pojízdného kontejneru vagón špalků dřeva – což způsobí v nočním tichu bengál jak když prapor kostlivců pořádá orgie na plechový střeše. Po prvních pár dávkách dřeva jsme si všichni zvykli a utichla i barevná hudba čelovek, která začala při prvním násypu dřeva. Někteří více unavení alkoholem dokonce i spali.
Ráno dbajíc prosby maníka, jsme se postupně začali budit – jelikož jsem zblblý z domu, kde mě ráno budí synek jsem vstal první a oservisoval KTM, protože se mi cestou odvibrovala matice držící hlavní stojan do věčných lovišť a byla klika, že jsem neztratil i ten stojan – moje chyba, chtěl jsem Kátě dopřát a místo samojistících matek jsem použil nerezové a bez lepidla. Při servisu se ke mně přibatolil místní občan jménem Vasyl a po obvyklých otázkách, odkud že jsem, kam jedeme, kolik nám to žere a kolik to stálo se rozhodl mi vyprávět historii města Perečin a zvát mně na právě probíhající oslavy x-stého založení města. Po tom co se vyklubal ze stanů i zbytek výpravy, jsme stany rychle sbalili, celí vyjevení jsme si prohlídli monstrvěže za plotem, které nám nedaly spát a vrhli jsme se do přezouvání gum na drapáky, s čím nám za pár cigaret pomáhali i místní – Vasylova sousedka nás všechny poslala do paďous s našima cyklopumpičkama, že jsme prdlavky a že nám to nafouká vlastním zařízením.
To nám včetně jedné, nebo dvou proskříplých duší zabralo pouhé dvě hodinky, za kterých se krásně vyčasilo a začal nepříčetně smažit puchýř. Po zkokonizování (jak to nazval již loni Kytka) bagáže jsme se vydali na cestu vstříc polonině Runa.
Měli jsme v úmyslu projet vesnicí Lumšory, za kterou nás místo malé očekávané turbázy překvapilo na ukrajinské poměry celkem megalomanské turistické středisko s několika hotely a bazény. Cesta dle informací místního hlídače parkoviště vedla přes zamčenou bránu, kolem bazénu dál do kopce – informoval nás, že to ale není jen tak tam jet na motorkách – že je to jejich něco jako národní park – jinými slovy si říkal o úplatek, aby nás tam pustil. Ten jsme mu nedali a hučeli jsem do něj, aby nám odemkl bránu. To se nakonec povedlo a vyrazili jsme po pěkné cestě lesem do kopce. Potkávali jsem mraky turistů, kteří nás, ale celkem ochotně pouštěli a tak jsem si mohli vychutnávat první offík na Ukrajině. Po několika málo kilometrech jsme dorazili k torzu mostu, který vzala voda a místo něho přes potok byly položené nové čerstvě oloupané kmeny. Po testu kluzkosti těchto tří k sobě svázaných kmenů – kluzkost označena 10/10 jsme se chvilku bavili kaskadérstvím místních baťůžkářů kteří to různými způsoby přelézali– nikdo tam nakonec nespadl, jen jeden tam zahodil batoh.
Začali jsme pomalu otáčet stroje nazpátek, když nám místní zrzavá anglicky mluvící krasavice prozradila sladké tajemství, že o pár desítek metrů níž je taky cesta, co ten most objíždí. Po tom co se nám odbočku podařilo najít jsme se prohrabali bahenními lázněmi až k brodu přes potok a už jsme jen čučeli jak asi dáme výjezd z potoka cca 50 metrů dlouhý, slušně prudký a hlavně dokonale pokrytý ukrajinským horským blátem, kde se ani C-02, C-04, AC – 10 a jiné drapáky absolutně nechytaly. Po pár marných pokusech Stygiho a ručním vytažení Bruce nahoru, jsme se dohodli, že tímto způsobem tam budeme tahat zbývajících 6 motorek do tmy a vydali jsme se zpět hledat jinou cestu.
Ta se podle popisu měla skrývat za vesnicí Lipovec. Nejprve jsme se však rozhodli nakoupit proviant na přespání, něco jsme koupili a místní ochotná ženština nás informovala, že v Lipovci je to v pohodě, že tam je magazin taky. Odbočku jsme našli celkem snadno a fičeli jsme si to do kopců po krásné asfalto – šotolince. Po pár kilometrech jsme na rozdvojce měli mírný navigační rozpor mezi mým IGO, který říkal doprava a Stygiho Garminem, který tvrdil doleva, a protože Garmin má vždycky pravdu tak jsme jeli doleva. Po pár metrech se z šotolinky stala polňačka, což jsme ještě přivítali s nadšením, pak hupla do potoka – taky dobrý a pak mizela v lese. Bylo to zas do kopce a bahnem, ale jak jsem byl v ráži, že se neposlechla moje navigace tak jsem z mého obvyklého místa na chvostu vyrazil první nahoru, nečekajíc na to co Stygi vykoumá z Garmina, protože jsem viděl v navigaci, že jsme vzdušnou čarou od Lipovce cca kilometr. Kdyby mě ta potvora kolej nehodila kam jsem nechtěl, tak jsem to málem i vyjel. No co první odložení. Kluci mi pomohli a po slušném boji s rozjezdem v bahně, jsem těch posledních 10 metrů zvládl a byl jsem na louce. Vypadala celkem nenáročně a hlavně vedla správným směrem. Dal jsem za dvě a už jsem se jen modlil – v metr vysoké trávě, nějakej místní grázl poschovával mraveniště velikosti menších iglů a při stoupání do kopce velikosti běžné červené až černé krkonošské sjezdovky, tyto způsobovaly celkem častou jízdu naložené motky po zadním. Nevím ani moc jak, ale vyhopsal jsem stylem zavři oči a dávej až na vrchol, kde už jsem viděl cestu vedoucí k políčkům a ve snaze se po ní dostat do vsi jsem se chytl do pasti skryté koleje v trávě a odložil jsem podruhé. Motorku vzpříčenou mezi dvěma kolejema od Zilu se mi moc nedařilo nastavit správným směrem a tak jsem jen čekal, kdo další se vyšplhá nahoru, aby pomohl. Další byl Stygi, který už neopakoval moji chybu a na cestu vyjel výš a zdárně zdolal vrchol. Po tom co mi pomohl jsme už jen společně mohli pozorovat kopec, který v tu chvíli vypadal jako pohřebiště motorek. Střídavě se po kopci objevovaly jedoucí a ležící motorky – byli jsme oba coby viníci tohoto navigačního překlepu naštěstí dost daleko, abychom neslyšeli výrazy, kterými nás častoval zbytek expedice.
Po boji s ukrajinskou přírodou, kdy někteří z nás poznali jak asi za pár let bude vypadat stav těsně před infarktem jsme se všichni zdárně dostali až do Lipovce – mimochodem vedla tam zespoda pěkná panelka, ale co, vždyť my přece hledáme ofík ! Vzhledem k tomu, že proviant jsme v podstatě už měli nakoupený z předešlé vesnice, tak už jsme jen vyrazili hledat vhodné místo k táboření. Blížící se bouřka nás pobízela k rychlému tempu. Všudybyl Bruce nakonec přesvědčil zbytek výpravy, která už se částečně zabydlovala kousek od panelky na plácku s pěkným výhledem do údolí, že malý ofík na závěr dne neškodí, obzvlášť, když nás dovede k hezkému místu u potoka s malým vodopádkem. Místo to bylo luxusní – louka porostlá občas borůvčím. Večer jsme mírně slavili první oheň mimo civilizaci – popíjení střídaly šamanské tance, střídané parakotoulem do potoka v podání Báby.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.03
Známkováno: 29x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist