Zakarpanda – zelené kopce a šotoliny

Když jsem před tátou v půli prázdnin nadhodil, že plánujeme s Davem týdenní výlet na Zakarpatskou Rus, komentoval to tradičním: „Tam jsem chtěl taky vždycky jet“. Na popíchnutí, ať jede s náma, ale překvapivě neváhal a odvětil, že se zeptá Ládi, jestli by jel taky. Týden před odjezdem mi pak dennodenně zvonil telefon s neustálými dotazy, co všechno má sbalit na cestu, jak velký bůček má babička upéct atd. Tak zatímco většina razí do Brna fandit Peškovi, my máme sraz u Opavy. Táta a Vláďa tvoří osádku malého Pajera, které je ovšem až po střechu plné a stěží jdou zabouchnout dveře. Já s Davem je doprovázíme na Dakaru a Pegasu. Vyrážíme v sobotu za příjemného počasí přes Jablůnkov, pěknýma zatáčkama kolem Strečna, míjíme Spišský hrad a stanujeme v kempu před Prešovem.

Zakarpanda – zelené kopce a šotoliny

Přes hranice

U snídaně vzpomínáme na různé zkazky o ukrajinských celnících, úplatcích a frontách. V jedenáct jsme na přechodu Ubľa. Před námi je 7 aut a dvě motorky. Tedy žádný důvod pro celníky, aby spěchali. Lehce nás znervózněli, když dali Pajero odstavit bokem a nechali kolem čmuchat služebního psa. Protože to byl profík a bůčku si nevšímal, zdárně vjíždíme na Ukrajinu po druhé hodině, což je čas na oběd, který si dáváme hned v Berezině. Obstojná kvalita za nízkou cenu. Pokračujeme dál vesničkami, kde místní nechodí na drby daleko do hospůdek, ale vykládají si a odpočívají na lavičkách, stojícich před plotem každého domku. Ve Volosjance odbočujeme z děravého asfaltu na šotolinu směrem na Volovec. Stavení ubývá. Cesta se mírně klikatí a zvedá po stráni menšího hřebenu, máme tedy pěkný výhled na malé louky v údolí, kde kolchozníci suší seno. Krajina připomíná naše Beskydy. Když se cesta začíná svažovat dolů, hledáme místa pro stanování, kterých je na první pohled mrtě. Na ten druhý však zjištujeme, že na hodně z nich byly před námi kravičky, které po sobě neuklidily. Nakonec nám starší pastevec ukázal vhodné místo u potoka. V úterý pokračujeme nejpvre údolím po slušné asfaltce a pak přes hřeben do Volovce, kde si dáváme oběd a krátkou polední procházku. Hledáme řeznictví, abychom koupili něco na opékání, ale marně. V jednom krámu nabídli, že nám porazí tele.



4x4 po sjezdovce

Ve Filipovci uhýbáme ze směru na Sojmy a snažíme se najít vodopády. Po průjezdu dlouhou vesnicí se podařilo. Dostali jsme se tak i k úpatí Borožavy, nejdelšímu, přibližně dvacetikilometrovému hřbetu polonin. Jeden z novousedlíků nás pak ujistil, že se dá vyjet až na hřeben. Po krákté poradě jsme se dohodli, že tam vyjedeme a přespíme. Ovšem chybělo maso na oheň. Zatímco ostatní šli na kafe, sám jsem jezdil od krámku ke krámku a sháněl flákotu. Když už jsem nedoufal, podařilo se mi v jednom penzionu koupit šašlik. Vítězoslavně jsem dorazil ke zbytku výpravy a jelo se na hřeben. Byla to střídavě kamenitá a hliněná cesta, klikatící se kolem sjezdovky. Několikrát jsme zastavovali a fotili nádherné výhledy. Protože na hřebeni docela foukalo, bylo nutné zastanovat níž. Davo se s tím moc nepáral a jel dolů přímo po travnaté sjezdovce. Když jsme s tátou pozorovali, jak ho střídavě předjíždí zadní kolo jednou zleva a pak zase zprava, moc se nám jet za ním nechtělo. Když už jsme to odpískali, táta to nakonec obrátil taky přímo dolů. Čtyřkolka nezaváhala. Ve čtvrtině byla „rovénka“, tak akorát na dva stany a ohniště, ze kterého se podával šašlik. Obvyklou večerní debatu tentokrát rozehnala blížící se bouřka. V úterý ráno jdeme na dopolední procházku po hřbetu Borožavy, o který se zachytávají mraky. Chvíli jsme tedy obklopeni mlhou, že by se za ni nestyděl ani Rákosníček, a pak si zase užíváme nádherné výhledy na prosluněnou zelenou krajinu. A tak to jde několikrát dokola. Úžasné!


Vracíme se na původní trasu, kde nás chytá krátký, ale intenzivní dešť. V Mižhirji odbočujeme na Siněvir. Je to pár kilometrů přes zalesněný hřeben po dobrém asfaltu. Po zaplacení pár drobných vjíždíme do Siněvirského parku. Cesta se klikatí údolím kolem potoka. Tu a tam stojí unavené dřevěnice, občas zdobené satelitem. Po zhruba dvaceti kilometrech, za mírného mrholení, dojíždíme k Siněvirskému jezeru. Není moc velké, tak si dáváme pěší kolečko. Protože počasí je nejisté, ubytováváme se v levném penzionu. Po jídle jdeme obhlédnout večerní život do místní hospůdky. K našemu překvapení hosty dřevěné zakouřené hospůdky jsou samí Češi. To ovšem nebrání, abychom ochutnali domácí pálenku paní hostinské. Ráno nás budí sluníčko. Posunujeme se jen o pár desítek kilometrů dál. I když se musíme několikrát protlačit stádem krav, stíháme dopolední trh v Koločavě. Je to takový supermarket rozložený kolem cesty. Koupit se tu dá cokoliv od živého selátka, přes spodní prádlo až po satelit. Jen lidí je tady jako by byl zrovna čas předvánočních nákupů.


Už jen 8 km

Táta s Vláďou jedou dál po stopách Nikoly Šuhaje a my se po chvíli Davova hecování vydáváme na stezku do Konsomolke. Jedná se o relativně krátký přejez hřebenu cestou necestou. Po chvilce bloudění Koločavou jsme na té správné „výpadovce“. Trošku mě mrazí, když se za námi řadí drsné off-roady s navijáky a sáním u střechy. Davo velí: „rychle jedem, ať je nemusíme objíždět.“ :-) Hned za první stoupající serpentinou jsou hluboké, od zilů vyjeté koleje. Za další zatáčkou dojíždíme tři české off-roady. Jeden to otáčí. Ač je před druhou odpoledne, řidič patrolu říká, že dneska plánují dojet na sedlo a zítra ten zbytek. Hlavou nám proběhlo, co to musí být za masakr, když mluví o osmikilometrovém úseku. Koleje jsou hluboké, místy plné vody. Protože nejsme žádní motokrosaři a E-08ky nejsou s bahnem zrovna jedna ruka, pokračujeme rozvážným tempem. Po necelých dvou hodinách jsme na hřebenu, zhruba v půlce trasy. To ještě netušíme, že to byla ta pohodovější část. Cesta dolů vede lesem a opět hlubokými kolejemi. Za necelou hodinu se dostáváme k místu, kde potok strhnul stezku. Další hoďku bojujeme s bahnem. Po kilometru se mění šotolinová cesta v potok, ale za půl hodiny se opět objevuje cesta. Zastavujeme a kroutíme ponožky. Bohužel zbytečně. Za zatáčkou jsme opět v řece. Cesta už vůbec neexistuje. Byl to asi můj nejdelší kilometr, než se objevila cesta a začátek vesnice Konsomolske. Zvládli jsme to. Je po páte, jsme pěkně zničení a navíc začíná pršet. Jelikož táta s Láďou nás čekají v Solotvinu u Rumunských hranic, jedeme dál.




Mrtvé moře?

V Solotvinu nás kromě posádky doprovodného vozidla čekají termální solná jezera. Mrtvé moře to sice není, vypadají spíš jako třeboňské rybníky. Jsme ale s Davem docela zmrzlí, takže jejich 30˚C nám přijde jako příjemná lázeň. Navíc koncentrace soli je tak vysoká, že opravdu není potřeba cokoliv dělat a jen ležíte na hladině. Idylku nám kazí jen hadice se studenou vodou namísto sprchy. Láďa již znalý situace, nám objednává v blízkém baru po sto gramech vodky. Tento osvědčený recept nás dostává opět do provozní teploty. Jezera jsou asi populární, takže kolem je spousta penzionů, atrakcí a taky docela hlučný noční život.


Ve čtvrtek otáčíme kormidlo na západ. Jedeme rovinatou otevřenou krajinou po dobrých okreskách přes Mukačevo, kde děláme okružní jízdu městem, až na hraniční přechod za Užhorodem. Tentokrát je fronta podstatně delší. Místní nás ale s motorkama posílají až k čáře. Tam sebereme razítka a opět předjíždíme kolonu aut, až k slovenské kontrole, která evidentně nemá naspěch. Ovšem v rekordním čase jedné hodiny jsme na Slovensku, zatímco posádka Pajera se posunula o pár metrů. Nečekáme a jedeme s Davem na Šíravu. Našli jsme kemp, kde zrovna odpískali sezónu, takže stanování je zdarma a téměř prázdný bazén k dispozici. Táta s Láďou po pětihodinovém zdržení na hranicích dorazili do kempu až za tmy. Ráno je před námi už jen dojezdový den s prohlídkou Spišského hradu. V pátek večer, přesně po týdnu, s 2000 km na tachomeru, jsme šťasně doma. Teď se jen rozhodnout, kam příště...


Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 1x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist